DMD č. 5. pro 5. 4. 2015. Téma: Duch jazyka

Když Bětce rodiče představili o deset let staršího inženýra Kučeru, nedokázala nemyslet na sestřiny uplakané oči před svatbou s obstarožním bankéřem („Bětko, ty musíš být šťastná!“).
Josef ale překvapil. Na třetí schůzce ji políbil, a když ucítila jeho ústa, jako by jejich duše prolnuly. Žádost o ruku přijala.
Za rok Josefa povýšili. Začal přicházet unavený, přestal se smát. Nakonec po ní přestal toužit.
Po měsících poprvé ji políbil před odjezdem. Duše se ani nehly.
Píšťala přerušila Alžbětiny vzpomínky. Sevřela brašnu s nástroji a nastoupila do vlaku Červeného kříže na východ, odhodlaná najít svého prince na bílém koni – a probudit ho.

Jack Harkness se pomalu probíral k vědomí. Zaostřil na nejbližší objekt, což byl Ianto, zaplaťpánbůh.
„Měl jsem hrozný sen,“ zamumlal. „Nějaký hyterian mi šeptal, že by mě chtěl láskou sežrat.“
V pozadí se odkulily dveře a vpadl zbytek týmu.
„Co se děje?“ zeptala se Gwen za všechny.
Jack zasténal. Ianto s námahou odtrhl oči od Jacka a začal vysvětlovat:
„Obávám se, že Jack poprvé v životě hrubě neporozuměl ani řeči těla, ani duchu jazyka. Ten hyterian, co se kolem něj začal omotávat, neměl výjimečně zájem o sex. Chtěl Jacka sežrat doopravdy.“
Jack něco zamumlal.
„Ano Jacku, všechno je někdy poprvé.“

Mistr Yoda malé Padawany cvičil.
Krčili se v obavách, koho vyzve tentokrát.
„Kdo z vás se mi postaví?“
Kluci by se raději rozplynuli. Jako jediný osmělil se Anakin.
„Já, Mistře.“
Yoda v drápkatém spárku meč svůj sevřel. Anakin proti němu vyrazil.
Avšak Mistr každou ránu skvěle vykryl.
„Hmmm, dnes nedaří se ti,“ zhodnotil Yoda.
„Víte Mistře … já … jaksi …,“ koktal jindy výřečný Anakin.
Přestal plýtvat slovy.
Znovu zažehl meč. Mistra k ústupu donutil.
Poražený Yoda hubinku protáhl: „Být rytířem Jedi nejen umění boje obnáší, ale i poslání mudrcem být. Zbraní filozofa oduševnělý jazyk jest. Bez jazyka obratného, jen tupou mlátičkou budeš!“

Ne, že by Bábi Zlopočasná měla něco proti čtení, nebo nedej xyz (dosaďte si svého oblíbeného boha) knihám samotným (pravda, že těm na tvrdém papíře zrovna nefandila), ale do otevření této knihy se musela nutit.
Popsaná byla pouze první strana a jen z půli:
NAKONEC, SIRE TERRY, MUSÍME KRÁČET SPOLEČNĚ.
Terry vzal Smrťovu ruku a následoval ho dveřmi na černou poušť pod nedozírnou oblohou.
Konec*
*Nebo jen začátek†?
†Koneckonců začátek nemá bez konce smysl.

Bábi se oklepala. Ze stránky na ni dýchla chladná magie slova, magie jazyka, magie času a z alternativního vesmíru jí zamával starší muž s bílým vousem.

„Opět jsem vzal do ruky uhel a celý den dělal studie dělníků, kteří mi za malý úplatek pózovali. Myslím, že se lepším, ale stále mám pocit, že se mi rukou nedaří přesně vystihnout to, co bych chtěl. Skládat myšlenky a pocity ve slovech je mnohem jednodušší, ačkoliv v posledních dnech cítím, že duch francouzštiny je mi lepším společníkem než holandština, náš rodný jazyk. Víc vystihuje to, co tu v Paříži prožívám.
Zítra ti pošlu nějaké další studie, mám v plánu jít se podívat na Montmartre a kreslit tam. Líbí se mi tamější domy.
Nezapomeň prosím na peníze.
S láskou
Vincent“

Hodil sa do hojdacej siete, ktorú si zavesil vo veži, a vrhal naštvané pohľady na strop. Ale či bol naozaj nahnevaný na trámy? Nebol vlastne na seba?
Samozrejme, Trevelyan bol... páčil sa mu... nie, tak by to nepovedal. Bol atraktívny... nie, to tiež nevyjadruje jeho myšlienky. Povzdchol.
Nemusel ta liezť. Nesmel, vlastne. A predsa mu pri ohni nepovedal, aby tiahol do Korcarijskej divočiny za Flemeth.
Na schodoch zašramotilo, strhol sa. Čo by asi tak povedal svojmu "amatovi", keby sa na nich zjavil Trevelyan?
Zaujímavé, ozvalo sa mu v mysli. Papuľnatý mág, ktorý by odsekol aj Andraste, onemel!
"Fastevas," zamrmlal Dorian.

Někdo říká, že psát básně je otázkou střeva,
to slepé mu dávno vzali, jemu to však neva.
Smutný rytíř do olova dál své verše tepe,
pro cit nenachází slova, bez nich to jde lépe.
Duch jazyka někde dřímá a věty zní kostrbatě,
"budu věrně po tvém boku", slibovala svatosvatě.
Opuštěn a Múzou zrazen všechna slova ztrácí,
složit rýmy dohromady nadlidskou dá práci.
Zoufale ji proklíná, hlavu skládá do klína.
Lásku, věrnost odpřisáhla, všechno plané sliby,
slova nezní tak, jak mají, ve větách jsou chyby.
Cestou veršů kráčí potmě, zaslepený páskou,
on se však svých básní nevzdá, neb jsou psané láskou.

"Knííí!"
"Copak, miláčku? Máš hlad? Nasypu ti bonbónky."
"Knííí!"
"Chceš se honit?"
Dupydupydup. "Knííí!"
"Chceš na kolínka? Hop! Krásné, pohodlné nožičky!"
"KNÍÍÍÍ!"
"Ech, ty jedna...."
"Já té kočce nerozumím," stěžoval si muž za chvíli, když péči o domácí zvíře převzala jeho manželka. "Když je spokojená, vrní, to ještě poznám. Ale kníííí může znamenat úplně cokoli."
Žena se usmála. "Když je nejšťastnější, vypadá takhle."
Kočka na jejím klíně ležela na zádech, měla zavřené oči a byla úplně potichu. Z pootevřených úst vykukoval malý, růžový jazýček.
"Nejšťastnější, nejšťastnější," bručel si pro sebe muž. "Takhle by mohla vypadat i kdyby byla úplně tuhá."

Toho, že nejsou sami, si první všiml Sullivan.
Že cizinec nemá přátelské úmysly, usoudila Frances o dva dny později, když se na obzoru objevil zřetelný obrys plachet. A stále se blížil.
Věděla, že s nesehranou posádkou a deseti děly nemůže riskovat střet. Jenže malá Stella se bez ohledu na Francesinu snahu zmizet nepříteli z dohledu dál šinula svým těžkopádným tempem.
Frances svolala posádku.
„Chlapi! Nemůžeme se jim rovnat silou ani rychlostí. Můžou nás poslat ke dnu jedinou salvou. Takže musíme bejt chytřejší…“
Šalupě sice nenarostla křídla, ale bandě vagabundů neohrabaný proslov přeci jen dodal trochu elánu a ochoty plnit rozkazy.

Jako každý anděl měl i Aurel dobré nadání na jazyky a čeština mu nepůsobila problémy. Ale poslech poslaneckých projevů na balkóně českého parlamentu byl nad jeho síly.
"Sale?" šťouchl do svého šéfa, sedícího vedle. "Ty jim rozumíš?"
"Ano... vlastně ne. Slovům rozumím, ovšem zdejší místnosti jsou konstruovány tak, aby lidé nedokázali pochopit obsah. Jen nelidské entity to dovedou."
"Tak proč já..."
"Máš moc hmotné tělo. A vstávej, Petr se vrací."
Třetí muž se k nim připojil na chodbě. "Opíjel se močí na záchodcích," hlásil. "Na parlamentního démona byl ale celkem hovorný. A to, co říkal, dávalo smysl."
"Skvělé," kvitoval King.