DMD č. 5. pro 5. 4. 2015. Téma: Duch jazyka

Minerva rázně vykračovala k recepci oddělení stížností při Ministerstvu kouzel.
„Vypadáte naštvaně, slečno, nesvědčí to pleti!“
Místo důrazného ohrazení se proti nepřijatelné poznámce sebou Minerva cukla. Na místě, kde by měl sedět recepční, se vznášel průsvitný jazyk, který sebou ve vzduchu mrskal, jak z něj vycházela slova. Některé věci byly divné i pro čarodějku.
„Co potřebujete, slečno, že vám vráska mezi očima kazí tvářičku.“
Pochopila, jak umřel.
„P-podat stížnost na zaměstnavatele.“
Jazyk udělal ve vzduchu půlkruh, který rozhodně neměl nic společného s mluvením.
„Třetí dveře vpravo.“
Minerva konsternovaně vyrazila určeným směrem.
„Pak se stavte, ještě pokecáme.“
Dala se do klusu.

,,A opakujte po mně: A, E, I, O, U," řekl profesor Higgins zřetelně a při každé samohlásce udělal zdůrazňující gesto rukou.
Eliza obrátila oči v sloup a pisklavým hlasem samohlásky zopakovala. Samozřejmě nedostatečně.
,,Ne! Takhle ne. Copak v tom neslyšíte ten rozdíl?"
,,A co na tom tolik záleží? Dyť to sou jen písmenka!"
,,Ty písmenka, slečno Doolittleová, jsou samohlásky. Je to základ jazyka. Jeho silný duch. Jazyka, který tak nepovedeně parodujete až se sám Shakespeare s hrůzou obrací v hrobě!" rozhořčil se. ,,V následující hodině si zopakujete samohlásky," řekl a odešel.
Eliza za ním vyplazila jazyk. ,,Jen počkej, 'Enry 'Igginsi!"

Her tongue must have a spirit and a mind of its own, because she wasn’t planning on this - kissing Claire like they’re not just friends, exploring her mouth.
The treacherous tongue, sliding down Claire’s neck, seems to want things she never dared dream about: like to lap at Claire’s pink nipples once her hands - the tongue’s accomplices - free Claire’s breasts from the lacy bra. Or to tease at Claire’s moist cleft until she’s shivering and spasming.
Her spirited tongue then whispers the three words she never dared say. Breathless and terrified, she’s not sure whether to be glad or mad.

"Ty, brácho, jak je venku?"
"Nemám tušení. Rolety jsou zatažený."
"Třeba budeme mít dneska kliku. Stará Kožená včera vrzala něco vo tom, že bude lejt, že je to ložený."
"No jo, ale když nebude lejt dost, jsme na řadě my."
"Hele už je tady."
"Jo, brácho, zase je to na nás."
"Hej, vopatrně! Vytaháš mi rohy!"
"Si stěžuj, brácho. Nemůžu dejchat. Utáhla to jak kdyby šla pěšky až do Alp."
"Myslim, že se mi zláme prošívání."
"Sklapni, hypochondre."
"Co mi taky zbejvá, ty podšívko. Celej den tě nechci ani vidět."
Dveře se zavřely. Jazyky ostatních bot si začaly tiše špitat.

Neděle je neděle. Do nedávna spací den. Pak se naráz vše změnilo. Berinka to změnila.
Malé chundelaté štěnisko zabralo náš dvůr. Berinka – bernský salašnický pes, slečna.
„Hele, nechceš s ní chodit na cvičák?“ zavolala na mě sousedka přes plot.
Jak se ale nejlíp uvedu, aby si nemysleli, že jsem nějaká fouňa. „Upeč jim svou bábovku“ houkl přes rameno můj drahý.
Neděle je neděle. Rozespalí pejskaři podupávají v ranním oparu před klubovnou. „Nese?“ „Jo, nese.“
S hrnkem kafe a nakrájenými plátky bábovky zasedáme k malé poradě, než se začne cvičit.
Duch mlsných jazýčků radostně poletuje v březových větvičkách. Už pátým rokem.

Zamiloval se po první náhodně zaslechnuté větě.
Nejdřív si o něm vyhledával informace na netu.
Pak se zapsal do nejbližšího kurzu.
Jenže to nestačilo. Duch jazyka nepřebývá mezi suchými stránkami knih, ani ve vydýchaném vzduchu poslucháren. Duch jazyka je mezi lidmi, kterým je rodným.
Tak začal šetřit a plánovat.
Až konečně vyrazil na Velkou Cestu.
U východu z letiště se rozechvěle nadechl… a pak ho okradli o všechno, co neměl přímo na sobě.
Příštím letadlem se vrátil domů.
Už nikdy nevystrčil nos za hranice.
Stal se profesorem filologie a ve všech přednáškách neopomínal zapškle zdůrazňovat, že duch jazyka se přeceňuje.

“Óooo Duchu jazyka, zjev se nám! Óoooo Duchu jazyka”
“Co tu blbnete? Nemáte do čeho píchnout?”
“Neruš, Skeptiku, Slušňák vyvolává ducha.”
“Pojďme radši za Týnou, budeme jí hladit, budeme jí líbat!”
“Přítulo! Zpátky do kouta a KUŠUJ!”
***
“Tyhle malé modré mužíčky, slýcháte je často, pane Mecháčku?”
“Pořád, pane doktore”
“A Duch jazyka, přivolali jste ho nakonec?”
“Stojí přeci vedle mě, pane doktore”
“Hmm hmm, moc vážné. Bude nutná celková amputace”
“Pane doktore, neberte to osobně, ale jste si jistý, že VY jste skutečný? Chci říct, který psychiatr předpisuje amputace ve čtyři ráno na zastávce tramvaje?”
***
“Už můžeme jít za Týnou?!”

Jak moc může být sbírání historek pro knihu zajímavé, závisí také na počtu čárek na pivním tácku.
„Tomuhle nevěřím.“
„Je to pravda, zeptej se Jardy! Jardo! Vysvětli tady mladýmu, proč se nemá motat po náplavce nahej.“
„Nahej!?“
„V kraťasech. Hlavně vo půlnoci.“
„Kdo by chodil na náplavku nahej! Dyť je tam Boris!“
„Jediný, co z něj tenkrát našli, byl jazyk. A vod tý doby tam straší!“
„Duch jazyka, jo?“
„Se směješ, kamaráde, ale jednou tam pudeš, vykoukne ti kotník a najednou blemst!“
„Von byl Boris vždycky divnej…“
Mrkl jsem na hodinky. Pro dnešek končím. Ale přes náplavku to radši nevezmu.

"Špatně, vyslovuješ to špatně. Zkus se víc snažit," kárala mi stará paní a na kus papíru napsala správnou výslovnost toho nechutného slovíčka.
"Když já se snažím, ale tohle nejde. Ten jazyk je hroznej," kňourala jsem potichu.
"Hrozný? A přesto se ho dobrovolně učíš sama. Vždyť je to nádhera, poznat danou kulturu, jejich jazyk a jeho duši. Každý jazyk v sobě skrývá duši svého národa. Jen se do něj zaposlouchej a řekni, co si o něm myslíš," skončila s češtinou a začala na mě chrlit německá slovíčka.
"Tak to mají teda smůlu, protože v mém případě mají jazyk i duši zlámané."

"No a pak zme je zrubali, že svoje rodiče volali. Hnáty zme jim zlámali, prdele nakopali. Už si nikdá nedovolí, na slabší si dovolovat. Hajzli zasraní," odplivl si Yarpen Zigrin, toho času ochránce slabých a bezbranných.
"No a co ty, Geralte? Slyšel sem, že máš spoustu práce. Obludy, příšery a tak," trpaslík si přihnul z korbele a pak mohutně říhl.
"Jde to," odvětil zaklínač.
"No, hlavně že peníze sú," zavrtěl se Yarpen na pařezu a pak kromě dalšího říhnutí vypustil i podobně mohutný pšouk.
"Omlúvám se, Geralte. To to pivo."
"Spíš duše těch čtyřech jazyků, co jsi před chvílí zhltnul."