Jeden slepec veršotepec

Někdo říká, že psát básně je otázkou střeva,
to slepé mu dávno vzali, jemu to však neva.
Smutný rytíř do olova dál své verše tepe,
pro cit nenachází slova, bez nich to jde lépe.
Duch jazyka někde dřímá a věty zní kostrbatě,
"budu věrně po tvém boku", slibovala svatosvatě.
Opuštěn a Múzou zrazen všechna slova ztrácí,
složit rýmy dohromady nadlidskou dá práci.
Zoufale ji proklíná, hlavu skládá do klína.
Lásku, věrnost odpřisáhla, všechno plané sliby,
slova nezní tak, jak mají, ve větách jsou chyby.
Cestou veršů kráčí potmě, zaslepený páskou,
on se však svých básní nevzdá, neb jsou psané láskou.