DMD č. 5. pro 5. 4. 2015. Téma: Duch jazyka

Jídlo bylo precizně naservírováno na stole. Už jen dokonalost péče, jaká mu byla věnována, detailnost uspořádání na talíři a geniální propracovanost celé kombinace vyvolávala u hostů gastronomickou extázi.
"Copak to bude tentokrát, doktore Lectere?"
"Specialita. Spojení pikantní omáčky s chilli papričkami, lehce grilované zeleniny, bramborových noků a specifické chuti vepřového jazyka."
"Ach. Naprostá delikatesa."
Úsměv. "Takový průměrný člověk si často ani neuvědomuje, jak rafinovaný může být právě takový vepřový jazyk. Za života je opomíjen jako něco naprosto samozřejmého, teprve až po smrti se projeví jeho skutečná... delikátnost. Skutečný... duch jazyka."
Hosté byli opět okouzleni.
Hannibal se decentně usmál: "Ještě víno?"

Tři muži seděli v ochranném kruhu uprostřed temného kabinetu. Drželi se za malíčky. Otevřeným oknem jim do vousů zalétal sníh.
"Sůl mám od Platóna," podíval se první zneklidněně na dveře. "Konzultace jsem zrušil, nikdo nepřijde."
"Svíčky hoří?" ujišťoval se druhý.
"Všechny," zašeptal třetí. Vítr dovnitř zanášel meluzínu.
"Tak začneme," rozhodl první roztřeseně. "Vyvoláváme tě, duchu jazyka českého. Jsi-li tu s námi, pohni sirkami."
Zbylí dva se připojili.
Pak se uprostřed kruhu zničehonic vynořil opásaný plešoun s bradkou, ukazováčkem hrozivě píchl do misky se solí, zařval "BOT!" a zmizel.
"Příště to zkusíme v Celetný," pokrčil rameny první. "Tam je magičtější atmosféra."

„V zdravém tělíčku zdravý duch,“ vzkřikne cvičitelka. „Zvedneme ručky...“
Zaskřípu zuby, zvednu ručky. Prsty ve vzduchu mimoděk provádějí škrtící pohyby.
„Zpevníme bříška, ať jsou krásně plochá.“
Nemám bříško, na plochost jsem dávno rezignovala, ale v porovnání s tím, co se kolem zvedá a klesá jako vlnobití, je to ještě fajn.
„Procvičíme zadečky!“ Jaký zadečky, to jsou pořádný prdele, jedna vedle druhé, na konci moje, last but not least.
„Protřepeme prsíčka!“
Prsíčka poletují vzduchem, v některých případech atakují obličeje.
A dost! V zdravém těle zdravý jazyk, bručím a prodírám se rozdivočelým kozím stádem pryč.
„Kyselé hubičky tu nepotřebujeme,“ slyším za sebou.

"Jeťáku nech ho rozmrznout, než ho zabiješ."
"Takhle to bude humánnější!"
Sidol jektal zuby na křesle, jež kdysi prohrálo bitvu s armádou vzteklých koček. "Kurva, vykopli mě z kapely a pak z auta! Fašistický zmrdi!" pokoušel se vzbudit soucit.
"Tak jsi přilezl?" Jetej výhružně nakročil, ale okolo se prosmýkl Pepank. Skočil Sidolovi do klína a vycenil zuby.
"Já to řikal! Má ho rád," zajásal Brajgl.
"Sklapni!" Kytarista couvl. Smotal E strunu, připravenou k vraždě. "A proč myslíš, že tě vezmem zpátky, ty zrádnej popíkáři?"
"Sem si vás kurva poslech," šeptl Sidol. "A sorry, ale nemá to, kurva, to... ducha jazyka!"

O pár hodin později. Mrkev byla zapomenuta. Proběhly další přípitky…
„Drahý příteli, nerad to říkám, ale patrně jsme vyprázdnili poslední lahev z tvých zásob.“
„Hm…“ zmohl se Severus jen na neurčité zamručení.
„Můj bohatě zásobený sklípek na Manoru je, Merlinžel, nedostupný. Potřebujeme nějaký náhradní zdroj,“ usoudil Lucius.
„A co kdybychom šli prostě spát?“ navrhl s nadějí Severus.
„Překvapuješ mne. Přece nejsi unavený?“
„Maličko,“ připustil a dodal s údivem, který se ani nepokoušel potlačit: „Ty ne?“
„Trocha alkoholu mne nepřemůže. Malfoyovský duch je nezlomný!“
A navíc mluví pořád jako kniha… pomyslel si Severus chviličku předtím, než upadl do milosrdného opileckého dřímotu.

„Už vím, co je starému panu Macháčkovi!“ oznámila Alžběta, jen vešla do dveří.
„To je ten starej učitel, co si pořád mumlá sám pro sebe a občas vykřikuje: Já za to nemůžu, já je to učil správně?“ zeptala se Brandy.
„Jo, ten. Tak si představ, že ho prý pronásleduje duch češtiny! Jakmile někde v telce nebo v rádiu uslyší prohřešek proti spisovné češtině, už starého pána moří.“
„Nechci, aby ho někdo mořil! Je potrhlej, ale já ho mám ráda. Nešel by ten duch zakousnout? Nebo spálit?“
Alžběta se zamyslela.
„Těžko, obávám se. Ale třeba by pomohlo, kdybychom si procvičily přechodníky!“

Abstrakt:
Studie se zabývá lingvistickými aspekty magie. Shrnuje dosavadní poznatky v tomto oboru, zejména vztah mezi specifickými rysy různých jazyků a možnostmi jejich využití v zaklínadlech. Poté se zaměřuje na léčebnou magii, především na srovnání její podoby v západních a východních oblastech. Zatímco na západě stále převažuje materiální lékařství pomocí magických i obyčejných léčiv, východní magické lékařství je známé svou silnou závislostí na jazyce. Autorka se pak podrobně zabývá metodou užívání zadních vokálů při léčbě duševních poruch, které prokazuje výborné výsledky i u vážných případů. Na závěr předkládá několik tezí ohledně možného přínosu zkoumání foneticky výrazně odlišných jazyků severních kmenů.

Dvacátá léta, Hollywood
Bylo to jasné už po pěti minutách. Krásná Lila plakala a její milenci umírali. Pak z ní najednou byla prostitutka a těžko říct, jestli za to mohla její sestra nebo ten magnát. A teď umřelo nějaké dítě? Počkat a tohle je zase co?
Ten, kdo řekl, že němý film je univerzálním jazykem, by zasloužil zastřelit.
Poslední kotouč byl dopromítán, v sále se rozsvítilo a pět mužů se na sebe dívalo bezradně.
Šestý rozhodl: „Když to nefunguje jako tragédie, bude z toho komedie. Napište nové titulky a ať to hrají s veselejší melodií. Zítra to pošleme do kin."

Zelený jazyk.
Ptačí jazyk.
Jazyk ducha.
Duch jazyka.
Stačí si pro něj zajít do podloubí Týnské školy. Nebo ke svatému Haštalu.
Do katedrály v Chesteru. Do Bamberka.
Nebo do Dolních Kounic.
Taky do Egypta.
Do lesa...
Usir-Chidr se usmívá v listoví a nepoví a nepoví...
Anebo poví, ale my mu už nerozumíme.
Odvykli jsme. Odrodili.
Zelená řeč, gloriola dubových či akantových listů, vystupujících z úst Zeleného muže, nám uniká. Navázat stovky (tisíce?) let ztracenou, zašmodrchanou nit, když její smysl se nám dávno ztratil, postrádá smyslu. Nebo ne?
Já to nevím.
Chidr mlčí,
odchází.
A zlatozelené světlo si bere s sebou.

Seděla v trávě a upřeně koukala před sebe, i když vlastně nic neviděla. Před ní, částečně skrytý ve stínu zlámaného stromu, stál skromný kříž.
Nevěděla, jak dlouho tu už sedí. Připadalo jí, že od toho večera uběhly roky a zároveň se to nikdy nestalo.
Ještě pořád slyšela jeho smích a cítila mokrou zemi pod bosýma nohama, když bláznivě utíkali před deštěm.
Cítila jeho horké ruce na svých bocích, když si ji poprvé přitáhl k sobě.
Cítila... cítila chuť jeho polibku.
Seděla v trávě a kolem hlavy jí poletoval motýl.
První a poslední věc, kterou pro ni vyčaroval.
Před tím, než...