DMD Bonus č. 2 pro 6. 4. 2013.

S přibývající tmou stoupal i pocit dobrodružství. Jejich tradiční lov započal. Co se jim přihodí tentokrát?
Byli zvláštní družina, i na stále tolerantnější společnost. Směs ras i povolání. Ale patřili k sobě už léta. A léta vyráželi na baboletní lov.
Tak jako teď. Hlídali si, aby jim tráva nešustila pod nohama příliš. Najednou k nim ovšem dolehl mocný hlas. Kdo ruší klid lesa divnými slovy? Stavový prostor? Ejstár?
Elfka založila šíp. Mágům se pod rukama začaly formovat ohnivé koule. Bojovníci tasili meče.
Pak naráz vykročili ze stínů. „Co jste zač?“
Skupina lidí si je překavpeně prohlížela. „My jsme z matfyzu!“

Azirafal se spokojeně culil u svého kakaa, s novinami před nosem a nohama na stole. Věděl, že sázet se s Crowleym by neměl, ale vyhrál? Vyhrál. Byl to závazek, kterému ani černokřídlý nemohl uniknout.
Crowley se znechuceně s prachovkou v ruce zastavil u koupelny. Právě vycídil celý Azirafalův byt a ještě mu zbývalo uvařit večeři... V koupelně se pářila horká voda z vany, lákající k nepovolenému odpočinku po vší té odporné námaze a práci.
Anděl nemohl z kuchyně nic vidět. Pitomá dohoda...
O chvíli později se z koupelny ozval ušidrásající výkřik.
"Promiň - posvěcený bojler," usmál se Azirafal vědoucně za novinami.

„Cože mám udělat?“
„Nechat to na mně.“
„Chceš říct, že ti mám přenechat vládu nad mým vlastní tělem? Ať s ním děláš co chceš?“
„Kde je problém?“
„Když jsem to zkusil naposledy, skončili jsme v bordelu.“
„Chyba v podprogramu.“
„Ty jsi můj podprogram!“
„Ne. Já jsem tvé nové a zcela ucelené já.“
„K čemu mi to je?“
„Multitasking?“
„Proč já se s tebou jen bavím.“
„Máš mne rád. Tak dáš mi to velení?“
„Nedám.“
„Prosím.“
„Ne!“
„Moment cože? Bordel?“ ozvalo se zároveň od Denisy i Karolíny.
„Ehm. Víš že jsme asi mluvili nahlas?“
„Velíš!“ zařval jsem a vystrašeně se stáhl.

Když slunce začalo svým světlem zalévat kraj, byl již Helmaegor ve stáji a kontroloval své svěřence. Pohladil hebkou srst několika koní, kteří jej zdravili tichým ržáním. Spokojeně zkontroloval, že pacholek už rozdal krmení. A otočil se na svého oblíbence.
Hladil po nose Asfalotha a vzpomínal, jak si vždy přál žít životy svých poddaných, kteří nemuseli rozhodovat o osudu všech. Splnilo se mu to, z bitvy odjel v přestrojení (jeho smrt by nic nezměnila) a Elrond jej pověřil správou stájí ve svém domě. Půlelf právě vešel.
„Dobré ráno, lorde Elronde, dnes jste si přivstal,“ řekl přehnaně uctivě.
Elrond se jen usmál.

„Hele, to je jednoduchý. Tohle převedeš a sem dosadíš sílu...“
„Ahá! Teď už jenom spočítat objem té koule... no jo, jak se počítá objem koule?“
„...“
„Holky, pauza bude za chvilku končit – čeká nás další polka, obávám se. Tohle musíme dopočítat! Co ten objem? Nikdo nevíte? To jsme v háji...“
„Ani omylem. Nechte to na mě!“
Plavovláska převezme velení, odstrčí kamarádky a suverénně zamíří k hloučku chlapců z druhého gymplu. Vybere si toho, co vypadá nejinteligentněji.
„Ahoj. Já jsem Pavla. Nevíš, jak se počítá objem koule?“
O deset let později se ti dva, už jako vystudovaní stavaři, vzali.
Na těžní věži.

"Hele, já fakt nevím, jestli je to dobrý nápad."
Michelle se opatrně naklonila přes okraj útesu - právě tolik, aby viděla dolů, a ani o milimetr víc. A hned se zase stáhla zpátky. Pro jistotu.
Jistě, v téhle nové podobě měla křídla. Křídla technicky vzato znamenala let. Jenže pak tu jistou nezanedbatelnou roli hrála ta skoro nekonečná hloubka pod ní a ta jí pro změnu připadala jako celkem jasný pád.
Jim si okatě nahlas povzdechl.
"Víš co? Teď tu budu chvíli velet já."
A sotva to dořekl, popadl zaskočenou sfingu do drápů a jediným elegantním pohybem ji přehodil přes okraj útesu.

Seděl na starém pařezu porostlém mechem a plánoval jejich další postup. Ruka podpírala bradu a probírala se černými vousy, jež tak nikdy neměly šanci dorůst řádné délky pro tradiční trpasličí chloubu. Vzhledem k tomu, že to poslední na co myslel byla ženitba, hladil svou bradu mozolnatou rukou dál.
Povzdechl si a nahmatal klíč, jež měl pověšený na krku. Svižným gestem ho vytáhl z pod košile a promnul stříbrný kov pokrytý runami v ruce jako kdyby ho snad chtěl polaskat.
Když za sebou uslyšel křupnutí přelomené větvičky a pak skoro neslyšné zatajení dechu, povzdechl si pro sebe. "Už je tady zas."

Zřícenina Křikava se nachází hned u vesnice Černívsko, na zalesněném kopci nad rybníkem.
Z hradu už mnoho nezbylo, jen obvodní hradby a několik zdí, které jsou porostlé všelijakými drobnými rostlinkami, a nádvoří ovládly borovice. Od jedné krajní zídky je pěkný výhled na rybník, kostelní věž na protějším břehu i na vesnici a louky kolem. Vládne tu klid.
Ale nejlepší je přijít sem na jaře, někdy v dubnu.
Tehdy tu kvetou podléšky, po celé zřícenině je jich jako naseto. Jenom tam, v okolním lese je nenajdete. Blankytné a půvabné, zvláštně oživují ten tichý kout.
Jako kousky nebe, které popadaly na zem.

Nervózně přešlapoval ve dveřích.
"Johne, ty máš strach!"
Zrudnutí. "Já? Ne. Vůbec, nemám."
"Lhaní ti nikdy nešlo. Tak konečně pojď, nemáme na to celý rok."
"Něco už umím."
Nadzdvižené obočí. "Skutečně?"
"Budeš se divit, ale umím."
Rozechvění tónů hudby. Základní pozice. Pár nesmělých kroků.
"Co teď?"
Povzdech. "Velení nech na mně."
"Ale já jsem ženich. Já musím vést. Ty hraješ Mary..."
"Říkal jsem velení, ne vedení."
Uplynula chvíle. O něco lepší taneční pohyby.
"Ne, Johne, takhle rozhodně ne! Musíš takto, to je správně..."
Opatrné zaklepání. Paní Hudsonová. Mírně zaražený výraz při pohledu na dvojici. "A drahoušek Mary o tomhle ví?"

"Prosím."
"Ne."
"No taaaak."
"Pořád ne."
"Prosíííím, prosííím, prosííím," skuhralo dál srdce.
"Ne," trval si na svém mozek. "Prostě ne."
"Ty jsi tak...tak zahořklý!" duplo srdce nožkou a pěstičkami mozku zahrozilo.
"A ty moc měkké," odvětil mozek se shovívavým úsměvem. "Víš, jak to dopadlo minule."
"To byla náhoda."
"A před tím..."
"Za to já nemůžu."
"Nemluvě o tom případu před třemi lety. Ne, ne. Vedení mám já," stál si na svém mozek, nedbaje úpěnlivých proseb srdce.
"Nemůžeš mě takhle odstřihnout! I lidé ví, že se má následovat srdce, ne mozek," špitlo srdce.
"Dobře, ale opravdu naposledy."
A srdce vyrazilo.