Budeč

Zavrtí se, když ji sluneční paprsek pošimrá. Druhý paprsek se zatřpytí na řasách. Třetí už oslňuje pootevřené oči.

Probouzí se pomalu. Tělo jí připadá těžké, jako by jí ani nepatřilo.

Zvedne ruku, aby zakryla oči před sluncem. Je to zvláštní pocit, když ji vlastní ruka poslouchá.

Ale… proč by ji vlastní ruka neměla poslouchat? Otázka strhne závoj ze vzpomínek a to ji konečně probudí. Prudce se posadí a vyděšeně se rozhlédne.

Pak ho uvidí. Usmívá se.

Dívá se na ni. Užívá si její zoufalství. Nechá ji na všechno vzpomenout. Teprve pak sáhne po flétně a znovu ji změní v loutku.

Sylvie je vlastně docela milá. Švitoří, směje se. Slávka po ní zdědila dolíčky ve tvářích.
Drahoš by se rád uvolnil. Avšak cítí se napjatý jak na strunkách. Každé gesto, každý nepatrný zvuk nutí napřímit záda a našpicovat uši. Proč? Může za to cukroví a nezvykle silná káva? 
„Takže pan otec obchoduje s drahými kameny? Krásná poklidná práce, že?“
Koutky úst škubnou v úsměvu.
A zase se to děje. Instinktivní zabrnkání na nervy. 
Tichý rozhovor starších paní u vedlejšího stolku: „Zímovi už končí. Nikdo si nemůže být jistý…“
„Drahoši?“
„Promiňte. Co jste říkala?“
Cinkne lžička, mladík nadskočí.
Něco visí ve vzduchu.

Stébla trávy pod tlakem dívčích chodidel polehla k zemi. Jemná lesní tráva chladila.

Jarní slunce pohladilo růžové líce a z vlásků, které se uvolnily z ledabyle utaženého copu, vytvořilo svatozář.

Mladé srdce bylo otevřené všem radostem světa a zpívalo tou nejkrásnější nadějí.

Krok a skok a otočka. Lem sukně zavířil. Tančila lehce jako víla. Připadala si jako víla. Bezstarostná a lehkonohá. Špičky prstů se zarývaly do mechu a hlava zděšeně, ale bezhlesně křičela.

Stůj! 

UTEČ! 

PRYČ!

Melodie zesílila a získala na naléhavosti. Tón za tónem jako úder kladivem. Hlava to vzdala. Nechala nohy převzít vládu a potlačila myšlenku na následky.

Maloměstské mrtvo. 
Zanesená kašna, ošuntělé domy, sem tam lešení nebo decentní nová fasáda. V té pošmournosti okamžitě přitáhl pohled růžový štít a výloha s čokoládovým dortem ověnčeným bílými kraječkami. Omamná hořkosladká vůně se linula až na chodník.
Drahoš cítil, jak mu začínají trnout zuby. 
Uvnitř to vypadalo podle očekávání. Nechyběla vitrína plná lákavě nazdobených zákusků, vyleštěné chromované monstrum na přípravu kávy ani titěrné bílé stolečky. 
Hnědovlasá paní v růžové zástěře se rozzářila nadšením. Hbitě oběhla pult a sevřela Slávku do náruče.
Teď. Drahoš se snažil donutit trémou ztuhlý obličej k úsměvu. Teď to přijde. 
Její pozornost se přesune k němu.

Tóny se proplétaly mezi stromy a tančily s potokem. Dívka šla v jejich stopách až na kraj polomové mýtiny, tam se zastavila.

Na padlém kmeni, zahalený ve vířícím hejnu motýlů, seděl muž a hrál na flétnu. Melodie ladně plynula.

Muž na okamžik sklopil hlavu, melodie utichla. Než ji probudil, motýli se rozletěli pryč. Nová melodie už nebyla tak lehká, její rytmus byl zemitý, motiv přeskakoval k motivu.

Dívka ucukla, když se jí o kotník otřel zaječí běh. To muže vyrušilo. Otočil se a přes tvář mu přelétl zvláštní výraz.

Melodie se znovu změnila. Zajíci se rozprchli a dívka udělala krok.

Drahoš pečlivě pozapínal knoflíčky košile. Natáhl si svetr. Zastrčil límeček. Vytáhl límeček. Znechuceně se na sebe zašklebil do zrcadla, sundal svetr i košili a oblékl si staré oblíbené tričko. Jestli se jim nebude líbit, jak vypadá, tak… Tak mají smůlu, uzavřel s mnohem větší rozhodností, než cítil. 
Jedno klepnutí na dveře, pauza, dvě rychlá zaklepání hned po sobě. Slávka je tady. Možná by si přece jen měl vzít tu košili. 
„Co se tváříš jak sedm drahých časů?“ zasmála se Slávka. „Všechno je jinak. Táta nastydl a potí se v posteli. Sejdeme se jen s mámou v její cukrárně. Hrachovka nehrozí.“

Evžen a Xénie dokončili rutinní zakázku. Nečekaná nehoda na zpáteční cestě vyústí v zoufalý boj o život.

Příběh je kompletní na budečských stránkách

Vykoupaní, osvěžení, rány ošetřené, padnou do čistých voňavých peřin a připadá jim to jako zázrak.
„Eva říkala, že Evženka spí. Ráno ji vypraví do školy. Úplně se vyjevila, když slyšela, co se nám stalo, chtěla sem hned běžet. Odmítla jsem.“
„Dobře jsi udělala. Démon stačil,“ ušklíbne se Evžen. „Zítra skočím do Budče kvůli tomu návěští. Jestli chceš něco poslat dětem…“
Xénie přikývne. Pročísne prsty Evženovy vlasy: „Víš, že jsi hodně zešedivěl? A tyhle vrásky jsi taky neměl.“
„Jsem teď starý a moudrý.“
Xénie vyprskne smíchy: „Jasně! Starý a nemohoucí?“
„To musíme vyzkoušet,“ usměje se Evžen a přivine ji k sobě.

Modrý maják rozhání tmu.
Řidič sleduje kluzkou silnici. Tlumeně nadává. Doufal, že v noci jako dneska ani myš nevyleze, ale konec nadějí.
Kolega znechuceně pozoruje spoutané delikventy. Uválení, strhaní, zakrvácení, chlap zmazaný nějakým sajrajtem, ženská zelená jak sedma. Prý teroristi, tak určitě. Pitomí feťáci.
„Otevřete prosím okno,“ zašeptá žena.
Radši té kryse vyhoví, než aby pozvracela auto. Pootevře na úzkou škvírku.
Xénie lačně hltá proud studeného vzduchu. Cítí, jak se jeho chuť mění. Každou chvíli už… teď! Důvěrně známý závan dobré vzdušné magie.
Chytí Evžena za ruku.
Řidič zvládne smyk těsně nad příkopem.
Oba policisté vyjeveně zírají na prázdná sedadla.

“Kapitáne, došlo k vyhoření palivového článku B.”
“Rozumím. Navigátore, najděte neobydlenou planetu, kam ho můžeme po výměně vyložit.”
“Hlásím vhodnou planetu v dosahu na kurzu 4752.”
“Napružte to!”
“Na vybrané planetě nebyly zaznamenány známky života.”
“Zahajte operaci uložení odpadu.”
“Článek vysunut z ulity.”
“Udělte impulz k sestupnému kurzu.”
“Článek vstupuje do gravitačního pole planety.”
“Proniká do planetární kůry a stáčí se.”
“Odpad uložen.”
“Spirálový pohon napružit. Kurz domů!”

Když se k planetě později vrátili, přehodnotili směrnice pro ukládání odpadu. Na původně neplodné planetě se vlivem uložení palivového článku nejenom vyvinul život, ale navíc nad ním místní obyvatelé postavili školu magie.