Budeč

Nevnímají ani ledové bahno, v němž sedí, ani ostře bodající sníh, ani houf zmatených vesničanů, vidí jen jeden druhého.
Xénie visí Evženovi na krku, napůl pláče a napůl se směje: „Vypadáš příšerně.“
„Ty taky,“ zazubí se Evžen na oplátku.
Konečně zaznamenají rozčilené výkřiky. Hlouček rozkacených mužů se nebezpečně stahuje okolo, ženy za nimi je ječivě povzbuzují. Čísi nejistá ruka zdvihne kámen.
„Vandalové!“
„Darebáci!“
Chlapík v montérkách už stačil odněkud vylovit vidle.
„Oni si nic nepamatují,“ pochopí Evžen. „Myslí si, že za tu spoušť tady můžeme my. Měli bychom vypadnout.“
Někomu se zřejmě podařilo zprovoznit mobil.
V dálce zahoukají policejní sirény.

Sníh v magickém kruhu dávno roztál.
Rozbahněná zem čvachtá, bublá, skoro se vaří.
Xénie zoufale udržuje kouzlo. Pokračovat, pokračovat, zní v uších jako kanonáda. Vteřinka, v níž by volání vzdala, může být ta osudná. Pokračovat.
Tmou víří podivné úkazy. Nad hranicí kruhu se zjevují neznámé tváře, jednotlivé postavy, chumel duchů, vztahují k ní ruce a zas mizí. Několikrát má prchavý dojem, že zahlédla Evžena, ale chiméra se rozplývá v padajícím sněhu. Pokračovat.
Uprostřed kruhu konečně prosákne krvavý otisk ruky.
Okamžitě přiloží vlastní dlaň. Jako sáhnout do řeřavého uhlí.
Vybičuje zbytky sil, vyčerpáním téměř omdlévá.
Náruč, která ji zachytí, není přelud.

Lada Durmanová seděla na zahrádce kavárny. Nespokojeně listovala zápisníkem. Sledovala objekt zájmu týden. Jednou během chvilky úplně změnil vizáž, přestože z něj necítila žádnou magii. Jindy ho zkusila přímo oslovit, deset minut zábavné konverzace o ničem. Druhý den ji minul, jako by ji neznal.
Moment, co to? Ta modrá budka na rohu před chvílí nestála.
Šla ji prozkoumat.
Chlápek otevřel se širokým úsměvem: „Už na vás čekám. Račte dál. Nelekejte se, uvnitř je větší.“
Lada pokrčila rameny. To je toho.
„Cestuje v čase,“ zatvářil se chlapík zklamaně.
„Aha.“ Už měla jasno.
Nechápavě zavrtěl hlavou.
První blondýna, na kterou neudělal dojem.

Evžen uloží poslední oběť.
Netrpělivě čeká, až odezní nejhorší bolest, nabírá druhý dech. Hrbolaté podloží nepomáhá, není to kámen, nýbrž rozměklá fosforeskující hmota, s jakou se jakživ nesetkal.
Přinutí se pokračovat.
Vlastní krví maluje čáry, aby vesničany připoutal k sobě.
Myslí na Xénii. Jistě se s ním snaží navázat kontakt. Musí odpovědět na její volání svým vlastním, musí využít síly vzájemného pouta. Pak je Xénie dokáže všechny vytáhnout na svět.
Vtom zděšeně zaznamená, že obličeje podivně zelenají. Odrážejí pablesky stěn. Jeskyně se pozvolna hroutí jako podtržený stan ze zmačkaného zeleného hedvábí.
Oni udržovali celý prostor!
Šílený závod s časem začíná.

Dvacet sedm jich našel. Jsou omámení a zesláblí, ale jiskřička života pořád doutná.
Pokusí se vzít do náruče nejmenší dítě, jenže marně. Jako by ho démon k umírajícímu řetězci přikoval.
Musí odstranit magické znaky. Bude ho to stát nejmíň další rok života. Odmazávat démonské čáry je podobné jako klestit holýma rukama trnité křoví. Nebo odlamovat ostří žiletek. Nakonec už neví, jestli víc pálí zmučené ruce nebo rozhryzaný ret, každé další tělo, které zvedne a odnáší do vlastního kruhu, je těžší.
Už nemůže.
Roztřesené nohy už ho nechtějí nést, před očima vybuchují oslnivé mžitky jako hořící keříky.
Vrátí se pro dalšího.

Až na to, že oči si démon umístil na bradu a hlava se vratce kymácí na tenké stopce, se nové podobě nedá nic vytknout.
Evžen se promění, prudce se vymrští a hlavu odhryzne.
Zaskočený démon se nevzmohl na obranu. Rozplizne v obrovskou kaluž zeleného slizu.
Lišák stěží vybředne.
Měl by cítit úlevu, že jeho lest vyšla, avšak pociťuje jen únavu a beznaděj. Zůstal tu zaživa pohřbený s démonovými oběťmi. Nemá ponětí, jak se vrátit na svět.
Sklesle pohladí bledou hlavičku miminka.
Vzápětí strne radostným úžasem. Není studená! Dítě není mrtvé!
Rozběhne se podél lidského propletence, dotýká se tváří, počítá živé.

Špičatý dráp se dotkne Evženovy hrudi. Celým tělem projede příšerná bolest.
Skřípot v hlavě zavyje zklamáním.
Ty jsi muž!
Evžen popadne dech: „Jak jsi starý, tak jsi hloupý. Přehmátl ses.“
Nejsem starý, právě dospívám a chci ženu. Tebe připojím ke svému zdroji.
„Počkej! Žádná lidská žena ti nedá dítě.“
Smlouva!
„Radši se zabije. Aby tě chtěla, musíš se jí líbit.“
Jsem krásný!
„Nech si poradit. Umíš měnit tvar, využij toho.“
Nevěřím ti.
„Podívej, já taky nejsem člověk, na lidských holkách mi nezáleží. Chci se zachránit.“
Démon se nechá přesvědčit. Podle Evženových rad se postupně přetváří ve zlatou sochu antického atleta.

Xénie si konečně přestane rvát vlasy a ječet zoufalstvím z představy, že se domů vrátí bez Evžena. Jak by svoje neomluvitelné selhání vysvětlila dětem? Vždyť by se z toho zbláznily, nikdy by se s tím nevyrovnaly… a ona taky ne. Nikdy.
Kdyby tu prokletou Cibulačku nechala naživu a předhodila ji démonovi… Jenže pozdě bycha honit. Evžen dvakrát dokázal démona zahnat a zranit. Třeba ještě žije.
Jak prorazit cestu do temnoty mimo tento svět? A jak proniknout přesně tam, kam potřebuje?
Xénie se jako šílená řeže do dlaní. Vlastní krví kreslí čáry, skládá kruh.
Evžen však na její úpěnlivé volání neodpovídá.

Fosforeskující nepravidelné stěny jeskyně stoupají do závratné výšky, rozpínají se do nedohledna. Prostor protkává složitý vzor seskládaný z nespočtu lidských těl, vzájemně propletených a pospojovaných znaky hrubě nakreslenými začernalou krví.
Nejbližší těla jsou neporušená, jako by oběti jen spaly. Vzdálenější závity magické spirály vykazují známky rozkladu, následují vybělené kosti, pak už jen prach.
Obří postava démona se výhružně vztyčí. Některým končetinám chybí články, tělo potřísnily cákance zeleného slizu, nepochybně známky zranění, která démonovi Evžen způsobil.
V Evženově mysli se rozlehne příšerné škvrčení a skřípání. Drásá nervy jako rozladěné rádio. Po mučivě nekonečné chvíli však začnou pazvuky dávat jakýsi smysl.
Konečně.

Němý výkřik hrůzy rdousí hrdlo, myšlenky se rozlétnou jak vyplašení havrani.
Xéniino tělo se dá samo do pohybu, horečně poshledává rozházené amulety, vlastně nechápe proč, potřebuje sílu, musí něco udělat…
Koutkem oka postřehne pohyb. Cibulák se probral, setřásl pouta a škrábe se z trosek.
„Kam démon zmizel? Jak se tam dostanu?“ vybuchne Xénie.
Cibulák se rozchechtá. Dříve prázdnými důlky probleskne pronikavý pohled.
„Je to tvoje vina!“ Xénie drží v ruce dračí zub. Bez uvažování se rozmáchne.
Bodne.
Cibulák padá, ve smrtelné křeči si drásá obličej, zteřelé maso odpadá.
Odhalí svraštělou tvář neznámé ženy.
Démonova vědma! Zabila ji.
Udělala strašlivou chybu.