Budeč

Zabít kouzelníka je zločin. Milada ze Lhoty má za něj pykat.

Kdyby však kdokoli z vás byl napaden a zbaven vůle, bránili byste se. Uvedli byste v pohotovost svá kouzla. Kdybyste útočníka zabili? Necítili byste se vini. Vinili byste jeho!

Ona se jen bránila. Sami jste slyšeli čemu. Jen se vám zdá, že vás svou obranou ohrožuje!

Jste mocní. Chcete být mocnější. Chcete ovládnout obyčejné. Vlastnit je.

Magie vám dává pocit nadřazenosti. Odolejte mu!

Obyčejní mají stejná práva jako kouzelníci. Platí pro ně stejná spravedlnost.

Uznejte to. Jedině pak můžeme čerpat i z jejich zkušeností a znalostí k prospěchu všech.

Slávku do sklepa protáhnou, sami okénkem proskočí v liščí podobě.
Xénie neztrácí čas otázkami, nabere pavučiny a začne s hojivými kouzly. 
Drahošovo nitro vře přetlakem protichůdných pocitů, až nakonec nekontrolovatelně překypí: „Myslel jsem, že jsi mrtvý!“ Sám se zhrozí vyčítavého tónu svého přeskakujícího hlasu, ale nemůže si pomoct, poslední zbytky sebevlády vypotřeboval, aby se nedal do pláče. „Viděl jsem ten oheň!“
„Shořela jen bunda.“ 
„Tos nemohl dát vědět?“
Evžen hryže do hřbetu zdravé ruky. Xéniino léčení je jako obvykle účinné, ale málem bolestivější než zranění.
„Hádej, můžeš třikrát,“ vrčí.
„Stačí,“ utne hádku Xénie. „Drahoši, přidrž mi ho, ať se necuká.“ 

Vydlak rozladěně přechází sem a tam po svém přepychovém pokoji. Dotýká se zlatých šperků, hedvábných záclon, naleštěné desky mahagonového stolu. Drahocennosti tentokrát neuklidňují. Jako by se škodolibě vysmívaly. Připomínaly hrozné ztráty, které utrpěl.
Musí zachránit, co se dá. 
Vystoupí ze sebe, hledí na nového dvojníka jak do zrcadla.
Nejdřív zničit tu liščí havěť! Bláhově si myslel, že upálit lišáka bude stačit. Chyba! 
"Nikdo nesmí nabýt dojmu, že jsem porazitelný. Jednou moje pověst utrpí šrám a příště už nebude tak snadné rozsévat strach."
„Liška je spřažená s tou cukrářkou,“ připomene dvojník.„Troufají si ti místní tupci."
„Mohl bych vypálit celé město…“

Soud probíhá na nádvoří pod budečskou lípou. Spravedlnost má být vidět a slyšet.

Milada je z delšího pobytu pod zemí bledá. Působí křehce. Vypovídá však pevně. Nevynechá žádnou podrobnost. Vypráví jak dělala návnadu, jak vnášela krysy k městským sýpkám, aby Vacek mohl přijít a nabídnout své služby. Neobviňuje, neomlouvá sama sebe. Mluví klidně a vyrovnaně. Když vypráví o flétně, pokusí se neuměle přezpívat melodii.

Renáta ji z místa obhájce sleduje. Obdivně. Kouzelníci se habrových kořenů bojí, jsou pro ně hrozbou, která blokuje jejich magii, která je mění, která je ohrožuje. Milada právě ukazuje, že navzdory staletým zkušenostem dokážou také léčit.

Nešťastná Xénie sesílá další povzbuzující kouzlo, pořád dokola se omlouvá.
Slávka v její náruči prudce zvrací, ohmatává si bolavou hlavu, půlka vlasů pryč...
Drahoš nad nimi spíná ruce. Ještě se třese zděšením i lítostí, nehoda ho však navádí, aby vyslovil nahlas to, s čím si zatím jen nesměle v duchu pohrával.
„Jestli tohle přežijeme, vezmu si tě.“
Slávka zápasí s další vlnou nevolnosti. Ale odteď už vždycky bude věřit, že největší štěstí člověk prožívá, když zvrací v kaluži bláta a krve.
Xénie se od dvojice tiše odpoutá. 
Musí zjistit, odkud předtím přišla pomoc. Může to být past. Ale taky nemusí.

Čestmír marně bušil do kusu železa.

„Moc studený,“ oznámila Výheň přičinlivě.

„Ano?“ zeptal se jí. „Vážně? A nemůže to náhodou být tím, že tady někdo nechce pořádně hořet?

Pokrčila rameny a zúžila oči. Ten výraz mu byl povědomý. Jako by slyšel mistra.

Kovář má svou výheň ovládat.

Mistr ji bil. Tedy… bil je oba, ale v jejím případě to přece jen bylo o něco podivnější. Nikdy neměla modřiny. Jen její oheň pak hořel modrým a magii prospěšným plamenem.

„No tak,“ řekl s trpělivostí, která hraničila se zázrakem. „Děvče, potřebujeme pracovat.“

„Neříkej mi děvče,“ zapraskala a stáhla se zpátky do uhlíků.

Zbývající vydlakové už se řítí, zasyčí vražedné plameny, když vtom… o tři míň! 
Nečekaný zásah Xénii vzpruží. Vybičuje poslední síly. 
Slávka vkleče stírá Drahošovi krev z rozseklého obočí.
„Ani se nehni!“ vykřikne Xénie. 
Slávka se však zvedá, musí na pomoc! V zaburácení hromu varování neslyší.
Prostorem se prožene smrtící ledový vír jak roztočená obří břitva, kosí vše živé v dosahu.
S příšerným zapraštěním se skácí holý akát opodál.
Z vydlaků zbyly jen hromady rozvířeného popela.
Xénie se udýchaně otočí. 
Ztuhne hrůzou.
Zoufalý Drahoš se sklání nad nehybnou Slávkou. Jeho krev kape na její bledé čelo. Chomáče vyrvaných vlasů odnáší vítr.

Hrbolaté lůžko z černých útrob země sdírá malátnost, odhrnuje slabost jako kousavou deku, rozhání horečnaté mrákoty. V popálené paži zažhne tak šílená bolest, že zatouží znovu omdlít.
Za rozbitým okénkem u stropu cosi zableskne, přelije se vlna magie. 
Donutí ho k pohybu. 
Škrábe se po sypké hromadě, dvakrát sjede zpátky, skučí, zatíná zuby, leze znovu, až zděšeně rozezná zoufalý boj o život.
Drahoš se chytá za čelo, klesá na kolena. Slávka ho podpírá. 
Xénie právě jednoho vydlaka skolila. Zahlédne její bledý vyčerpaný obličej.
Evžen vyřídí nejbližšího útočníka škrtícím kouzlem, dvěma dalším prostě urazí hlavu.
Víc nezvládne. 
V bezvědomí padá naznak.

Renáta nepřítomně rozhazovala zrní. Slepice zobaly.

“Ssschováváš ssse tu?”

Trhla sebou, ale byl to jen had hospodáříček. Uvolnila se.

“Přišel jsi mi i ty kázat, že dělám chybu, když obhajuju obyčejnou?”

“Ne, já přišššel vysssát pár vajec. Ale myssslím, ššše děláššš dobře.”

Překvapeně se dívala jak se spouští k vejci v kupce slámy.

“Teď ssse rozhoduje jessstli můšššete vedle sssebe šššít. Kdyššš obyčejné uvidíte jako něco míň, sssačnete jim vládnout. Propadnete bludu, ššše bess vásss nemůžou přešššít. Ššše jsssou jen sssvířata. Sssami sssebe připravíte o všššechno, co sss vámi můšššou sssdílet.”

Had vyplivl zbytek skořápek. Renáta přemýšlela. Slepice nepřestávaly zobat.

Když slepice objeví umírající lišku, vrhnou se na ni, bez milosti ji rozsápou ostrými tvrdými zobáky, ještě zaživa rvou maso, vyklovou oči, vyžerou mozek a nepřestanou, nikdy nepřestanou...
S námahou rozlepí víčka, ve tmě se roztočí barevná kola, zkřivený prostor se odporně houpe. 
Pololeží polosedí na hromadě uhlí v nějakém sklepě. Kurník byl jen horečnatý sen, avšak nesnesitelné bolesti jsou skutečné, ostré hrany a hrboly řežou a bodají, hlava třeští, jako by se zběsilé zobáky snažily prorazit lebku zevnitř, celou paži pokrývají palčivé mokvavé puchýře a při sebemenším pohybu jako by znovu hořel zničujícím plamenem. Pach spáleniny přebíjí uhelný prach.