Budeč

Fandom: Budeč
Hlavní je znalost jazyka, říkal – nadmíru spokojený sám sebou – tak jako svého času dědeček, který mu cestu rozmlouval.
„Budeč mladému pánovi není dost dobrá…?“
„Tak pojď,“ vzal ho za ruku tmavovlasý průvodce. „Ukážu ti Brány…“
A prokličkovav s ním uličkami kolem Umajjovské, ho nakonec zanechal před súkem Hammídija.
Pavel s nadějí zamířil k portálu…
„Tudy ne, to je mešita,“ smál se Afram a zatáhl ho za roh k vydrolené díře ve zdi. „Vidíš vrstvy?“
Pavel moc chtěl…
„Sleduj.“
Prstem pošimral zvětraný kámen a ten mu jednoduše udělal cestu.
Která se hned zavřela.
Pavel byl přesvědčen, že se pro něj vrátí…
Konec
----
Pozn. č. 1: Pavla Kukaně nejmladšího, vnuka současného rektora Budče, jsem vytvořila se souhlasem Julie a Avevy.
Pozn. č. 2: Drabble je v zásadě úvod k delší povídce. Damascénské Brány jsou jen další universita.
Pozn. č. 3: Studentský žertík Aframa Kabty je něco jako jarníkování u matfyzáků.
Pozn. č. 4.: Kabtové svůj původ pyšně spojují se sumerským bohem formování cihel, od něhož odvozují i své rodové nadání k magii hmoty, alchymii a zednářství (odtud možná spjatost s budečskou spirálovou chodbou). Rovněž bylo spekulováno o jejich schopnosti cestovat kamenem.
Schopnost rychlé osobní přepravy za pomoci živlů přišla na přetřes mnohokrát – a zatímco cestování ohněm (letaxem) je spíše doména britských čarodějů, čeští mágové dávají přednost pohodlnějším studnám. Další možností je samozřejmě přemisťování vzduchem pomocí návěští. To už ale záleží na osobních preferencích – a co živel, to jiný přístup.
Rod Kabtů má od nepaměti pod patronací značnou část oblasti Idlib. Odhaduji, že území bylo „původně“ mezopotamské, ale vzhledem k tomu, že v Sýrii se to střídalo jak ponožky a Kabtovic rod v provincii Idlib udržel vliv po všechna období, nebudeme tu historii příliš pitvat…
V současnosti je krom české odnože rodu, která se už za Rudolfínských dob uchytila na Budči (rod Adarbahrama K. - a později i Tadeáše, známého obnovitele Řádu šneka), klan Kabtů významnou rodinou spojenou s tradicemi blízkovýchodních škol, zejména pak s Damascénskými Branami a Alchymickým institutem v Isfahánu.
Afram Kabta je nejmladším ze čtyř dětí Halíma Kabty, z nichž většina podědila rodové nadání.

Věž, ve které čekali byla jednou z těch nemnoha ve třetím okruhu budečských hradeb. Opuštěná a tichá. Kajetán ji poznal podle vůně.
Kameny mají svou specifickou vůni, stejně jako problémy. Ten, ve kterém byl právě teď nevoněl obzvlášť vábně. Ale Kajetán si věřil, promýšlel strategii. Děvče, které pozoroval zpod přivřených víček, nevypadalo nebezpečně.
Nechápal, neznal, její motivaci, ale nebál se jí. Možná měl.
Asi se příliš nápadně pohnul, protože dívka se k němu pomalu obrátila. Soustředěně se mu podívala přímo do očí. A pak se hlasem, který slýchával ve snech zeptala: „Poznáváš mě?“
V té chvíli se začal doopravdy bát.

Fandom: Budeč
Poznámka: Snad jsem zase nějak nevyšinula z kánonu. A snad je to alespoň trošku děsivé. :)
Zacpala si uši, zavřela oči, stočila se do klubíčka.
Hlasy stále šeptaly.
„Chudobko. Chudobkó...“ Vtíravě. Podbízivě. Vrzavě.
Plakala, ale nijak je to neobměkčilo. Pořád za ní slídily a zle našeptávaly.
Měsíční louku jedovatými hlasy proměnily v rozvrácenou krajinu. Mechové lůžko se proměnilo v nehezký zvířecí brloh. Lesy napadli lidé, vyvrátili je, zabili stromy.
„Les tě potřebuje. Vrať se, Chudobko. Chudobkó...“
Vykřikla. Vzteky tloukla do stěn, do podlahy. Do něj. Ostatně, byla to jeho vina.
Kvůli němu skončila tady.
Podvedl ji.
Lhal.
Sliboval jí štěstí.
Cítí se nešťastná.
Tělo bolí. Srdce bolí. Bolí celý svět.
Tloukla víc, až tekla krev.
Krev!
„Krvácíš, Chudobko. Chudobkó...“
Mlčte, nechte mě být, mlčte. Nikam nechci. Chci pryč.
Bolest v břiše.
Další krev.
„Co se děje, Chudobko?“ Jeho hlas ji konejší. Pevně mu sevře ruku.
I po jeho paži stéká krev. Snaží se jí pomoc, ale brání se.
Kvílí a cítí, že se mění.
Padá na zem a dovolí bolesti, aby unikla z těla.
Chalupou se rozléhá silný dětský pláč. Syn.
Ale milý se děsí. Haleká o proklatém děcku.
Synáček není prokletý. Synáček je vílí.
„Chudobko... Chudobko...“
Už není víla. Stala se divoženkou.
Konečně svobodná. Utekla pryč. Divoká Chudobka.
V noci chodívala zpět. Zpívala malému Jáchymovi...

Fandom: Budeč
-
„…Ty jsi Elza? Z hadů?“
„Jsem,“ potvrdí, předem připravená na údiv. Elza, šedá myška, co si musela všechno vydřít. Včetně uznalého úsměvu oblíbeného profesora.
Něžnýma očima pokaždé vyhledá jeho souhlas. Nevěří si, jasně, její největší chyba, bude s vámi ochotně souhlasit.
„Broučku,“ říkává jí občas a Elza to slovo staví na čestné místo v paměti, přestože ji trošku ponižuje.
Ví, že on ví…
„Vy že jste had?“ upřímně se podivil, když prvně projevila odvahu představit se mu.
Co když mají pravdu a nepatří tam?
Však uvidíš při Zasvěcení, říkávali jí.
…Ale nakonec to nebyla ona, kdo musel čelit Strážci brány.
-
Poznámka: Mgr. Elza Holz-Wranau (*1994), mladší asistentka Erika Kaminského, vyšehradského šéfa démonologického oddělení. Vystudovala spagyrii (u dr. Doležala) a démonologii (u Johna Deeho). Na Budči patřila do kruhu hadů. Jejím oborem je hominální spagyrie.
Tenhle skromný drabble je v zásadě prequel k mé starší povídce „O mrtvých jen dobře“ a nahlíží špehýrkou času do Elzina soukromí během jejích studií…

fandom: Budeč
poznámka: Původně jsem chtěla napsat něco hezkého pro Aries, ale vzniklo z toho bohužel jen tohle. Ale zato jsem viděla na vlastní oko Saturn i s prstenci a dvěma měsíci, heč.
-------------------------------------------------------------------
Ráďa trpěl jako zvíře. Byl zmrzlý na kost, měl hlad a chtělo se mu spát. A hlavně nechápal, proč to musí podstupovat.
Seděl s ostatními studenty na trávě v odlehlé části školních pozemků, hlavu měl vyvrácenou dozadu a snažil se najít na obloze objekty, které tam podle zadání měly být. Světelné znečištění nedaleké Prahy ovšem dělalo své, takže byl rád, že našel aspoň Letní trojúhelník, který pomalu vycházel.
Zakreslil Deneb a doufal, že to nebylo letadlo. Zívl.
Vtom oblohu přetnula oslňující čára. Bolid ve výšce vybuchl a Ráďa byl najednou docela vzhůru. Zdá se, že noční obloha nebude tak nudná.

Fandom: Budeč
Poznámka: Proč hodinu po tom co můj nápad násilně naroubuju na jiné téma, přijde to, které by se na to nádherně hodilo?
No nic.
Nešťastně zíral do učebnice základů živlové magie a přemítal, co dělá špatně. Kruh měl dobře; stejně ho třikrát překreslil a pětkrát zkontroloval.
Přitom to fungovalo Tomášovy s patvarem.
Když se soustředil, cítil magii. Znova přesně zagestikuloval a v správném okamžiku vypustil sílu.
Zahučelo to, z prstů mu vyšlehl plamínek a… Nic!
Složil si hlavu do dlaní. Všem ostatním už vesele plápolal modrý plamen.
„Dane, tobě to nejde?“ zeptala se mile profesorka.
Pokýval hlavou.
„Proč?“
„To kdybych věděla,“ rozmáchla rukama v bezradném gestu. „Ale naděje umírá poslední.“
Nenáviděl ji za ten soucitný výraz, že naděje už umřela a on ji přežil.

Když chodil do školy, nikdy učení nepovažoval za ztrátu času.
Stopovací kouzla ke sledování tajnůstkářských spolužáků zvládl bravurně už ve třetím ročníku. Vylepšoval je, takže teď dokázal sledovat stopu z plesu až do Budče. I když na to nebyl připravený.
Když ještě chodil do školy, byl samotář.
Krycí kouzla vypiloval k dokonalosti v ročníku pátém. Pronikl tenkrát na tajnou schůzi Řádu šneka, ale protože ho tam nikdo neviděl, nikdo mu to nevěřil. A teď se skrýval prostým stáním u kamenné zdi.
Když už druhou hodinu čekal, až se Kajetán probere, zatoužil, aby se byl tenkrát ve škole učil taky trpělivosti.

Fandom: Budeč
Poznámka: Zkouška toho co Budeč vydrží. No co, přinejhorším budu jako Cimrman. Navazuje na Dva světy.
Dan seděl na hodině volitelného předmětu Úvod do studia Seirei.
Třída byla plná. Magie dálného východu a to, že ho učil hostující profesor Kenshi Masaki bylo velké lákadlo.
Vešel starý shrbený asiat, na katedru položil ručně vázanou knihu a opatrně ji otevřel.
„Kitsune!“
Dan spadl ze židle. Ve třídě byla obrovská bílá liška.
„Kdo nic nevidí, odchází!“ řekl profesor hlasem, který nepřipouštěl námitky. Polovina třídy vstala.
„Pro zbytek, to co vidíte jako čmouhu je Seirei. Do půl roku, pokud se budete učit a máte k tomu vlohy, ho uvidíte jasně,“ prohlásil tónem, který by slušel katu Mydláři.
Dan se usmíval.

Fandom: Budeč. Liškomágové
Drahoš dobře věděl, že kdyby ho nachytal táta, vzal by na něj řemen. Ale táta tu nebyl a vyzkoušet návod, který náhodou objevil v knihovně, tolik lákalo.
Připravil si křídu a se zatajeným dechem se pustil do čarování.
Složitá kombinace čar vytvoří kruh. Otvírá závratné možnosti mysli, uvolní upoutanou duši a otevře jí veškeré poznání…
Chatkou otřásl výbuch a ze znaků na podlaze vyšlehly plameny. Vyděšený chlapec stěží stačil uskočit a duchapřítomně chrstnout na oheň vodu z kotlíku.
Když si později prohlížel v zrcadle ožehlé obočí, s povzdechem usoudil, že se ta otravná zaklínadla přece jen bude muset normálně našprtat.

Fandom: Budeč
Poznámka: Můj první výlet do Budče, snad nevadí a hlavně snad ho nezprzním.
Když se Dan dozvěděl o Budči, myslel si, že ho čeká světlá budoucnost.
V Jisté zkoušce byl přiřazen do kruhu vlka. Vždycky kolem sebe potřeboval lidi.
Dobře se učil, všechny teoretické předměty zvládal na výbornou a u praktických měl preciznost provedení.
Pak se něco zlomilo, nemohl sesílat složitější kouzla – profesoři stále chválili provedení, ale… Nic se nedělo.
Uvízl na úrovni ohýbání měkkých lžiček. Byl to jeden z vzácných planých talentů.
Umíněně se snažil zůstat a nějak se mu to dařilo. V hierarchii vlků byl čím dál níž, až z ní vypadl úplně.
Nakonec zůstal sám v pasti mezi dvěma světy.