Budeč

Konečně měl Evžen vyčerpávající úkol za sebou a mohl se přemístit do své ulice.
Noc pokročila, půlnoc minula před pár hodinami. Unaveně se loudal podél temných fasád. Očistit ten strašidelný dům a usmířit zoufalého ducha bylo těžší, než čekal. S tak silnou negativní energií se setkával spíš výjimečně. Před pár lety to bylo utýrané dítě, to bylo příšerné. Tentokrát zase základy stavení vypáleného žhářem, celá rodina tam zůstala… Cítil se jako vyždímaný hadr a oči měl ještě plné stínů.
Z oken jeho domu se linulo měkké přívětivé světlo. Xénie nespí a čeká.
Pousmál se a spokojeně zaškrábal drápky na dveře.

Po tom posledním případu prostudoval asi tunu dokumentace. Taky vyšehradský pitevní protokoly deset let zpátky. A byl v tom systém. Jednoznačně.
Příčiny (pro kouzelníky dost netypické) se různily, ale souvislosti vysvítaly na povrch, když si člověk dal dost práce s jejich chápáním.
Fascinovalo to. Pojal různá podezření a nenechal si je pro sebe.
A všechna ta mravenčí práce se koncentrovala do jediného lživého titulku:
DALŠÍ OBĚŤ KRIMINALITY OBYČEJNÝCH!
Podepsáno: -sm- -rt-
Vztekle novinami uhodil o stůl a pak je rezignovaně hodil kamsi ke koši.
Mohl si za to sám. Co čekal, když souhlasil se spoluprací v rubrice: “Na pitevním stole”?

V mechu leželo jako hromádka neštěstí drobné zrzavé tělíčko s hlubokou rozervanou ranou v hrudníku.
„Kdo se opovážil zabít lišku?“ vydechl Martin Rapos zděšeně. „Tady u nás?“
Evžen něžně přejel dlaní po rezavém kožíšku a zamračil se: „Ukradli jí srdce.“
„Zaživa?“ zděsil se Martin. „U krále Zikmunda, k čemu?“
Evženovou hlavou prolétla strašlivá vzpomínka na okamžik, kdy sám stěží unikl stejné příšerné smrti. Liščí srdce jako jádro ničivé magie… Takže doufal marně. Zběsilé vraždění zdaleka neskončilo.
„Spletli se,“ řekl zachmuřeně. „Tohle byla obyčejná liška. Příští oběť bude liškomág.“
Nebe se náhle zatáhlo hrozivě těžkými mraky. Na stromě skřípavě zakrákal havran.

Nela byla skoro ideální spolubydlící. Občas uklidila. Nenechávala zbytky svačin za skříní. A za jednoho nudného deštivého večera naučila Bertu hrát kanastu. Rozuměly si.
Pak se to ze dne na den pokazilo.
Nela se nejdřív tvářila nepřítomně.
Pak zapomínala na školní povinnosti.
Svoje oblíbené karty (po dědečkovi, říkala vždycky s lehkým úsměvem) nechávala zapadat prachem.
Když se ve věštění konečně dostali k výkladu z Tarotů, Bertu hned napadlo: Karty jako karty.
Ukradla je Nele ze stolu a vyložila. Uprostřed vyšla pořádná kára.
Tomuhle se v dramatickém výkladu říká vysoký tmavý cizinec.
Takže v tom byl jenom chlap.
Berta si oddechla.

přístupnost: 18+
poznámka: Já si zkrátka golemátko nějak oblíbila.
U madame Krasomilné si dříve kouzelnická elita podávala dveře. Bývala královnou kurtizán. Jen máloco ji dokázalo překvapit. Oni to zvládli. Skupinka kluků s pytlíkem plným mincí a zmuchlaných bankovek. Budečský dorost, který toužil po první zkušenosti. A jejich neobvyklý kamarád. Bytost z hlíny stvořená lidskou rukou. Stál mezi nimi a tvářil se stejně rozpačitě jako oni.
Madame Krasomilná byla profesionálka. Vzala si peníze. Udělala z chlapců muže. Ze všech. Skoro.
Jen mladý golem odcházel se zahanbenýma očima přilepenýma k podlaze. Zastavila ho ve dveřích a vložila mu do dlaně vizitku.
"Je to keramická dílna," zašeptala. "Vyřeší váš problém. Samozřejmě diskrétně."

Nikdy jsem to nebral jako něco speciálního. Obyčejná práce.
Každý si musí nějakou zvolit.
Zaměstnání beru jako možnost přijímat výzvy, které bych jinak neobjevil. Je tolik lidí, kteří se sami nedokážou zbavit problémů. Pomáhám jim. Z tohohle úhlu bych mohl být svatý.
Mohl, kdybych si za pomoc nenechával platit.
Někteří se při platbě dokážou podívat tak, že se cítím jako laciná kurva.
A přitom je to jenom práce.
Pro takové si schovávám speciální zacházení.
Splním zakázku. Samozřejmě.
Pak si udělám radost.
Dám si záležet, aby mi viděli do očí, když je zabíjím.
I laciná kurva umí dodat svému životu lesk.

Kajetán byl vždycky tak trochu rebel. Nad věcí.
Ale už pár měsíců se pravidelně probouzel zpocený a vyděšený.
Nikdy se nenechal poutat konvencemi. Nenechal se poutat nikým a ničím.
Ale nepovědomý dívčí hlas v jeho snech ho děsil.
Kajetán věděl všechno o příčině a následku.
Ale tohle nechápal. Neměla odkud znít.
Pečlivě zametal stopy.
Když ho probudila noční můra, sáhl pod polštář.
Co se zabíjení týkalo, Kajetán magii nepreferoval. Vždycky toho žádala na oplátku příliš.
Když nahmatal povědomý tvar pistole, uklidnil se.
Všechno bylo v pořádku, dokud měl u sebe poslední výstřel.
Poslední. Speciální. Ten, který si schovával pro sebe.

A/N: Nebyla jsem si úplně jistá reáliemi, takže snad mi bude odpuštěno.
Bořek byl v myšlenkách s bratrem na toulkách lesem, dějiny čar a kouzel kolem něj probíhaly a zanechávaly ho zcela bez povšimnutí.
Totéž se ovšem nedalo říci o profesorovi.
„…a odpověď nám řekne… třeba… třeba Bořek.“
Celá třída se otočila a čekala, co bude dál.
„Moldava?“ Bořek zkusil štěstí, už to vyšlo tolikrát.
„To víte jistě, nebo hádáte?“
„Jistě,“ prohlásil Bořek a ústa se pomaličku rozšiřovala k úsměvu.
„Jistě… ano, Moldava je skutečně správná odpověď na otázku, kdy došlo k prvním průnikům do Spirálové chodby.“
Bořkův úsměv zmizel.
„To byl váš poslední výstřel naslepo. A látku dnešní hodiny doženete odpoledne.“

Byl ze staré školy a hrdě ctil rodinnou tradici. Klást pasti bylo pod jeho úroveň. Před svítáním vyrážel na lov s puškou s upilovanou hlavní schovanou pod kabátem.
Les poblíž Lysolaj si důkladně obhlédl a v duchu jásal. Po hajném nebylo slechu dechu, zato liščí stopy ve sněhu budily touhu po trofeji v podobě pěkné kožešinky.
Ten lišák si snad hraje na živý terč. Stojí a tváří se jednoznačně znechuceně. Mávne tlapkou.
Kulka šla pánubohu do oken a divoká smršť zmrzlého sněhu, větví a kamení převrátila les vzhůru nohama.
Puška zůstala v křoví. Pytláka propustili z nemocnice po čtrnácti dnech.

Byl astronom. Roztomile roztržitý. Když se čas od času zapomněl v pohledu na nebe, mívala ve zvyku do něj šťouchnout a v žertu se ptát: „A neztratíš se mi mezi všemi těmi hvězdami?“
Pokaždé se na ni podíval, něžně se usmál a odpověděl: „Vesmír není dost nekonečný, abych odkudkoli nenašel cestu zpátky k tobě.“ Pak ji políbil.
Milovala ho.
Byli spolu právě rok a byl podzim. Odjel na konferenci do střední Evropy. Na letišti se rozloučili uspěchaným polibkem.
Nedostala žádné zprávy.
Týden se jí po něm stýskalo.
Po půl roce s hořkostí ukončila marné pátrání.
Někdy vesmír dost nekonečný je.