Hotel U devíti koček

Každá má cesta je jiná, ale každá je plná zážitků.
Jednou je zapadaná sněhem (to nemám rád, sníh zebe do tlapek).
Podruhé je rozpálená (to miluju, slunce krásně hřeje do kožíšku).
Občas je plná motýlů a pak mi čas rychle uběhne.
Někdy daleko nedojdu – hlavně když jsou na zahradě nějaké novinky. Třeba jako včera, když nám uprostřed trávníku vyrostla hliněná hora. Nedošel jsem ani k plotu, výzkum, chápete.
Tu a tam je dlouhá – pomalu kráčím dvorem, obcházím túje, zkoumám verandu a sklepy.
Jindy je krátká – to když mě honí Sára nebo Zuzi.
Každá z nich je ale úžasná!

Váš Goliáš.

„Jak se v nich vyznáte?“ kývne opravář ke kuchyni, kde se krmí naše kočky. „Vždyť jsou jedna jak druhá!“
Usměju se. Kdepak, pane, to se pletete. Barevně jsou si (až na Goliáše) podobné, ale jinak?
Rozárka je nejstarší. Nejklidnější. Koťata ale srovná raz dva.
Zuzana je samotářka. Kdykoliv ji hledáme, je zašitá někde o samotě.
Sára je ďáblík. Ven, dovnitř, neposedí, nemá čas odpočívat. Když konečně padne únavou, neprobudí ji nic (jen zvuk plechovky s dobrotami).
A Goliáš? Náš Pan Pomalý? Rozvážně kráčí životem, než rozmyslí, zda chce to nebo ono, chvíli to trvá.
Co kočka, to originál, milý pane.

Jestli někoho můžeme v dnešní moderní době nazývat soumary, tak majitele koček. Zvlášť ty, kteří jich mají povícero. O tom bychom mohli vyprávět.
To máte:
Konzervičky. Samozřejmě nebudem krkouni, bereme větší balení a dvě, však jsou ve slevě.
Kapsičky. Vidíš? Mají tyhle, ty jim chutnaly! Tři balení! Ta velká, samozřejmě.
Písek! Došel nám písek! Co na tom, že už je otevřeno na zahradu, ty potvory si to stejně nosí domů! Tak tenhle. Dvakrát!
Ještě toto… a toto…
Pak u dveří zazvoní dopravní služba, u auta tři obří krabice a tady to máte, na shledanou.
Soumrak soumarů? Ten hned tak nenastane…

Bavím se.
„Doma budete, holoto!“
ONA soptí. Během týdne šestkrát lovili Goliáše ze střechy.
„Kudy, proboha?“
Odnesly to kočičí schody. Prý z nich skáče nahoru na zeď. Naivové. Vršek zdi je zarostlý břečťanem, kam kočka nevidí, neskáče.
„Se picnu, zase!“
„Vylezl po břečťanu.“
„Blbost. Žádná kočka po něm nikdy nelezla.“
Řekli jste to taky Goliášovi?
„Ale…“
„Věř mi. Ty slabý větvičky ho neunesou.“
Pak zahlédla zrzavý ocas mizící v zeleni na horní hraně pětimetrové zdi.
Příští den byl vršek břečťanu nemilosrdně ořezán a nad ním vyrostl zahnutý plůtek.
Než koťata najdou další únikovou cestu, ještě si tu nějaký čas pobudou.

Tři páry očí se navzájem ostražitě sledují. Tři těla, přikrčená, napružená. Tři mrskající se ocásky.
Vypukla krize!
V misce na dně trčí jedna jediná, poslední, ta úplně nejposlednější ze všech. Poslední granulka.
Přežije jen ten, kdo tuhle dobrotu získá.
Pružná těla vyrazí. Nad miskou zuří lítý boj. Uši, ocásky, tlapky, vše víří v jednom černobílozrzavém chumlu.

„Co tu blbnete?“ vejde domácí. „Jestli zas vylejete vodu, dostanete za uši.“ Sebere misku, vrchovatě ji nasype. „Tady máte, hladovci. Hele, kam jdete? Máte tu čerstvé granule!“
Pcha. Kdo ti o ně stojí? Tohle přece není žádná zábava, když si můžeme nabrat, kolik chceme…

„Která ty seš?“ Lapla jsem kotě, které běželo kolem „Sára? Zuzana?“
„Jedna má pruh, druhá ne…“
„Ale která?“
„Sára?“
„Nevím!“
Vzít si z útulku kočičí sestry, které vypadají téměř stejně, je peklo.
Koťata, propletená v chumlu, tvrdě spí.
„Hele, jedna má uši bílý, druhá černý!“
„Jé, zrzavý, ty jsou Goliáše!“
„Sim tě! Ke kterým patří bílej pruh, nevíš?“
Než jsme to zjistili, chumel oušek se rozpustil.
„Tak který uši jsou čí, krucinál?“
Trvalo nám to asi měsíc, ale už víme.
Sára je má bílé, Zuzana černé.
Jen když spí v jednom klubku, těžko poznáváme, kde končí jedna a začíná druhá…

„Wauauuauuu!“
Domečkem se linou prapodivné zvuky. Neslyším. Zabraná do práce soustředěně ťukám do klávesnice.
„Wauauuauuu!“
K nelibozvučnému zpěvu se přidává hlučné škrábání. Hele, home office je home office, perte se kočky, jak chcete, někdo na ty vaše kapsičky vydělávat musí.
„WAUWAUUUWAUUU!“
„Zatracený kočky, co zas…“
Úpěnlivý nářek mě konečně zvedne ze židle. V kuchyni Goliáš škrábe na dolní zásuvku jak o život.
„Já se z vás picnu, dostali jste před hodinou! Nás sežerete!“
Otevřu šuple, z něj vyletí Sára jak bodnutá včelou, vztekle zahlíží.
Hodinu musela ječet jak na lesy, hodinu Goliáš marně škrábal šuple. Domácí je úplně tupá!
Wauuuu!

„Ruce,“ řekne Čeněk. „Pořádně, nad zápěstím.“
„Kdepak,“ odporuje Silver. „Stehna, odshora až dolů. Nešetřit, přitlačit.“
„Nevím,“ zapochybuje Barbucha. „Sukně to schová. Nebo si vezme kalhoty a ostatní uvidí prd.“
„To je fakt,“ uzná po chvíli Silver. „Tak ruce, hlavně v létě.“
„Přece musí existovat něco, co funguje celoročně?“ dumá Barbucha a brousí si drápky.
„Jasně že existuje, vy chytráci,“ broukne Rozárka. „Ale taky by to mohl být poslední poutač, co nadrápeš, protože pak hned posypeš do útulku.“
„Fakt, Rozárko? Ale stejně mě to zajímá. Jak teda?“
„Vezmi ji drápama přes obličej. Tam tvou reklamu schovat nedokáže. Ale – já tě varovala!“

„Podívej, tyhle kousky jsou – mlask mlask – nejlepší, vidíš?“ Černý kocourek stojí u misky a radostně vrní.
„Ale Jájo…“
„Tady máme křupiny,“ přesune se černá koule vedle, „z těch si vybírej tyhle – ono už jich je tu jen pár, safra,“ vrtá čumákem v granulích. „Snad je domácí brzo dosypou, vidíš, tyhle světlý,“ vrhne se po posledním exempláři. „Chrup, chrup, vrni, vrni!“
„Počkej…“
„A jogurt,“ vylizuje Jája další misku. „Občas dávaj sejra, to je labůžo!“
„Ale když tys to všechno sežral sám,“ vydechne nešťastně dočasně ubytované kotě.
„Fakt?“ podiví se Jája. „Opravdu? Nevadí, hele, vody je tu dost pro oba… vrni, vrni!“

Nemám to jednoduchý. Když jsem konečně srovnala kocoury, klidně si odešli za Duhu. Asi už je nebavilo uhýbat mi z cesty, nebo co, nicméně Velká kočka mi sem teď (nevím proč) poslala trio nezvedenců, kteří se snaží obsadit mi MOJE okno, MŮJ pelech (že jsem v něm už půl roku neležela? No a?) a – co nejhoršího – obsadit mi JEHO.
Cha. Padla kosa na kámen.
Z okna vypadli jak cukráři, pár dobře mířených je naučilo. K pelechu stačilo přiblížit se a zasyčet. Na NĚJ stačilo pár měsíců nemňouknout, a jak kolem mě teď skáče.
Mým údělem je výchova.
Koček i lidí.