Hotel U devíti koček

Už vstala, už jde, hurá, už je v kuchyni! Bude jídlo! Jé, hele, plyšmyš! Co já se jí nahledal! Hele, bude maso? Bude maso? Nebude, neotvírá lednici, co to bereš? Ukaž... Bude lososová? Bude losová? Je to lososová! Jak to, že ji má v misce Tobiáš? Kde mám misku já? Miskoooo! Co to máš? Máš maso? Ukaž! Fuj, zelenina... Kde mám misku? Proč mě někam neseš? Hele, miska! Jé, lososová! Paštika! Tu miluju! Co má Čenda? Určitě hovězí, to miluju víc... Uhni! Ukaž! Fuj, granule! Kam zas jdeš? Bude maso? Chleba? Proč jíš chleba? Kam mě zas neseš? Hele, miska...

"Poslední klapka? Konec?"
"Ano, Rozárko, poslední téma," pravila domácí, nevědouc, zda má být smutná, nebo se radovat.
"To není těžké, klapku přece máme," prohodil Čeněk.
"Někteří," dodal Tobiáš.
"My první," doplnil Barbucha.
"Jo, vetřelci tam nejsou," prskla Rozárka.
Domácí na ně nechápavě zírala.
"Co to melete, jakou klapku?"
"Přece tuhle," vyskočil Tobiáš na skříňku.
"Aha," došlo domácí, "vy myslíte filmovou klapku, jak jste na ní namalovaní! Ale... je poslední?"
"Je první a zároveň poslední," prohlásil Čeněk. "Jinou nemáme!"
"To je fakt," zamyslela se domácí. "Ale co Jája?"
"Já jsem tam přece taky," přitulil se černý. "Jen ještě nejsem vidět, víš?"

Tobiáš si hraje s Gertrudou, oblíbenou plyšmyší. Barbucha ji Tobiášovi šlohne a zkušeným kopem pošle pod kuchyňskou linku.
"Eso!"
"Říká se gól," podotkne kolemjdoucí Čeněk.
"Ale domácí tuhle koukala na telku a sykala ááááá essssooooo! Potom vždycky zklamaně - zase do sítě..."
"To byl výlov rybníka?"
"Nevím. Dojatě posmrkávala, že když kdysi hrávala, byla síť vejš, míč tvrdší, soupeři lepší..."
"Už vím," rozzáří se Čeněk. "Jak jí pak domácí řekl, že když ona hrávala volejbal, tak se síť natahovala mezi přesličky a uhejbalo se mamutům?
"Jo."
"To byla doba," zasnil se Čeněk. "Tolik místa v posteli, když pak spával v obýváku!"

Nemůžeš přijmout další kočku. Už takhle jich máš víc, než je zdrávo. Pro kočky, samozřejmě. Musíš mít rozum.
Ale ona je hladová. Nemá kam jít. Nikdo v okolí se jí neujme, to víš.
Jenže už jich je tu šest! Sedmá se sem stejně chodí krmit!
O jednu misku žrádla denně přece nesejde...
Ne, o žrádlo nejde, ale není to kočka? Co když zase přivede koťata?
Ne, je to kocour, vidělas dobře...
Ale já už nechci žádnou další kočku v baráku!
Vždyť nebude v domě, bude vzadu v dílně...
Nakonec tu jednu misku přidám.
Srdce je silnější, než rozum.
Bohužel. Bohudík?

Bylo, nebylo, do jedné rodiny přibylo malé koťátko. Mělo modrá očka a nikdo netušil, že je ve své malé kočičí dušičce oddaným ochráncem přírody a milovníkem recyklovaných věcí. Noví majitelé byli jak u vytržení. Koťátko si ani nevšimlo myšek, cinkajících kuliček či mávacích peříček. Koťátko si pro svou hru zrecyklovalo celou domácnost.
Křesla a pohovky si proměnilo ve škrábadla.
Záclony transformovalo v houpačku, postupně i prolézačku.
Z postelí si udělalo svůj pelíšek, a to tak, že ze všech.
Stůl změnilo v jednu velkou misku.
Jen jediná věc (naštěstí i pro ně samé) unikla jeho recyklační vášni.
Kočičí záchůdek používalo vzorně.

„Můžeš mi říct, cos to zas vyváděl?“
Jako by nevěděla. Může za to ona, neměla mi toho sejra dávat do největší misky. Jak jsem ho tam honil sem tam, tak se mi ho kus přilepil na čelo. Jo, támhle, už ho vidím, škoda té dobroty. Počkej, já tě slíznu…
„Ježíši, nešilhej tak, nebo ti to zůstane, to je strašný, pocem!“
Nepudu! Znám tě, ty mi sejra sebereš a nedáš! Tůdle!
„Kam ses zašil? Ty lumpe černá, kam jsi s tím zapraseným čelem proboha vlezl?“
To ti budu povídat, ani nemuknu! Tady se zavrtám, tak…
„Mě šlehne! Kdo nezavřel tu skříň?“