Hotel U devíti koček

Honil mě a kousal do hřbetu. Přesto jsem ho měl rád. Když spal, nebylo hodnějšího kocoura. Nelezl mi do postele na mé místo jako někteří jiní. Je pravda, že s ním byla sranda. Kožich na hřbetě už mi dorostl.
Čeněk.
Mně chybí. Nemám se s kým honit po schodech. Když jsme lítali kolem gauče, príma ječel. Bezva byly hry na schovku, ty mi chybí hodně. Na okně, kde jsme spolu vyhlíželi ptáčky, jsem sama...
Jo, Tobiáše jsem měla ráda.
Rozárka.
Mně chybí v kuchyni. Vždycky mu zbylo maso a já měl co dojídat. Byl hodný a nechával mě žít.
Jája.

Domácí koukali ven z okna a dumali.
„Myslíš, že by mohla být jeho? Bude tak roční… Není už na koťata starej?“
„Starej je, ale vidělas, jak srovnal Barbuchu, Lupínka a zrzouna od vedle? Vůbec bych se nedivil.“
Koukla jsem ven a uviděla načechranou šedobílou kočku, co se občas mihne za plotem.
Cha. Kdyby dali pár facek prvně Silverovi a hned potom týhle nádheře (jako včera já) zjistili by okamžitě, že je celá po něm. Hustej kožich, dlouhý chlupy, stejný barvy a hlavně hlas. Ječej totiž oba jak vzteklý.
Protože, vážení, každej je starej jen tak, jak se cítí!
Zapsala: Rozárka

Jsme vopuštěný.
Odpoledne domácí vykřikovala do telefonu: „Už? Všechno dobrý? Páni! Gratuluju!“, pak padla domácímu kolem krku a zmizeli ze dveří.
Na nás zapomněli. Úplně. Je noc, postel studená, misky prázdný (dvě plný granulí samozřejmě nepočítám).
Krmiči nikde, myši vylovený. Umřem hlady, to je jistý.
Když užuž umíráme, klapne klika.
Jsou zpět. Podpírají se a smějou jak o život.
„Dědku, zuj mi střevíček!“
„Bábo, cák jsi princezna?“
„Dědku, jsi dědek!“
„Bábo, víš, že jsi docela feš bába?“
Padnou do postelí a usnou.
Misky stále zejí prázdnotou.
Že by to tedy bylo nějaký terno, že se vrátili, to se říct nedá.

„Koukej, fo fem ti pfinef!“ Barbucha se vřítil do předsíně, obalen bodláky, lopuchem a svízelem přítulou. Rozjásaně přešlapoval před domácí.
„Víf, kam af fem pro ni mufel? Tady vfude je úplně myfuprofto!“
Domácí strnule hleděla na zelenou změť.
„Fytej!“ Kocour otevřel tlamu, myš nabrala kurs pod skříň.
„Uáááááá!“
Za naší mohutné asistence byla myš odlovena a odnesena.
Domácí obratem začala čistit Barbuchovi kožich, kocour se jí ale uraženě vyškubl:
„Vypasenou myší jste pohrdli, a blbá zeleň vás zajímá? Tsssk! Očistím se sám!" Mrskl ocasem a zmizel nad schody.
Tu noc se domácí moc nevyspali.
Kudlibabky z peřin vybírali ještě pozítří.

Máme rádi návštěvy s dětmi. Na dětech totiž nikdo nešetří. To my máme všehovšudy patnáct šantomyší, osm plyšmyší a malýho růžovýho medvěda. Je Tobiáše. Tobiáš ho strašně miluje a strašně vraždí.
Poslední dítě si přivezlo muchláčka. Důležitě s ním chodilo a říkalo: „Čuňáák! Čuňááák!"
„Tučňák, miláčku,“ opravovala ho maminka.
Druhý den se rozlehlo velké kvílení. „Čuňáááák néééníííí!“
Nebyl.
Domácí prohledali kde co. Pak si vzpomněli, co provádí s plyšáky Tobiáš.
Koukli do fontánky.
Plaval v ní tučňák, vzorně nacucaný vodou a rozblemcanými granulemi.
Dítě přestalo plakat, až když tučňák opustil sušičku.
Tobiáš ostrouhal.
Večer plaval ve fontáně opět růžový medvěd.

Evergreen všech evergreenů.
Na chvíli si odložíte tašku. Co v ní najdete, když ji chcete uklidit? Kočku.
Vybalíte zásilku ze Zoohitu. Než uklidíte konzervy a granule, koho najdete na jejím dně? Kočku. Popřípadě dvě, jak se vesele perou.
Vybalíte si zbrusu nové úžasné botky a okouzleně se v nich procházíte před zrcadlem. Bohužel, zezadu mají odřený podpatek. Jenže… krabice je rozvalená, protože v ní spí… kočka.
Pracujete v zoologické zahradě a potřebujete odvézt listí a větve. Dovezete si kolečko a jdete si pro hrábě. Mezitím kolega otevře branku. Vracíte se a přes plot vidíte, že na dně kolečka sedí… kočka.

„Chtělo by to dovolenou,“ protáhne se Silva.
„Dovolenou? Proč?“ Paní Hřbetová, přitoulavka, považuje za dovolenou každý den pod střechou.
„Od Ní. Slyšela jsem o úžasném místě, kde se kočky mají přímo nebesky.“
Mour, další přitoulavec, si pochybovačně odvrkne: „Někoho pálí dobré bydlo.“
„Já bych jela,“ opatrně mňoukne Černucha. „Tuhle jsem si jenom skočila na stůl a Ona po mě hodila pantofel. Lekla jsem se!“
„Mně přišlápla ocas! A ještě mi vynadala, že jí ho strkám pod nohu!“ přidá se Minda.
„Dobrá,“ Mour nejistě ustupuje většině. „Ale kde?“
„Prý se to tam jmenuje,“ Silva se dramaticky odmlčí, „Hotel U Devíti koček.“

Lehký dusot tlapek.
Rozárka (rozzuřeně): Vraaaau, ssssssssssssssssssss!
Dupot po schodech.
Rozárka, Barbucha, Čenda, Jája (jeden přes druhého):
Mňáu!“
Skřek skřek skřek!
Wrrauuuuouuu!
Jaujaujaujaujau!
Sssssssssssssssssss!
Třesk shozené vázy, crčení vody na podlahu.
Barbucha (spokojeně): Mňááááu!
Jája (politě): Grg grg grhg grg!
Kroky, scházející po schodech.
Domácí (rozmrzele) : Bando jedna uličnická, co to zas vyvádíte? Jsou dvě v noci, jestli jste si nevšimly, kočky jedny bláznivý!
Cvaknutí vypínače, ostré křupnutí.
Domácí (rozlobeně): Krucinál, navíc praskla žárovka a vypadla elektrika. Tma jako v pytli! Se na to můžu vykašlat!
Šoupání pantoflí.
Jája ublíženě): Mjááááááááááááááááááuuuuuuuuuuuuuu!
Domácí (rozkolísaně): Uááááááááááááááááá!
Třesk nábytku.
Pád těla.
Houkání sanitky.

„Jste hrozní!“ Domácí je naštvaná. „Vzorek granulí, co jsem donesla, jste slupli jak malinu. Jen se po nich zaprášilo. Já pitomá objednám desetikilové balení, vy užerete sotva dvě hrsti a začnete se ofrňovat! Čuchnete si a odejdete! Si myslíte, že jsem nějakej Onassis ? Nebo že kradu? Víte, kolik stojí peněz, takovej pytel granulí?“
Jája ostentativně přejde k misce s navršenými granulemi a zaboří do ní čenich.
„Ještě že mám aspoň tebe,“ zavrká domácí. Vrká do chvíle, než si všimne, že se Jája čenichem propracoval do spodku misky, kde zbyly granule z minula. Ty, kterých si před týdnem nikdo ani nevšiml…

Honzík mě vzal do školy. Ukázat dětem, jak vypadá pořádný kocour.
Vyprovokoval jsem pořádnou honičku. Želva nestíhala. Králík strachy nabobkoval do rohu. Málem jsem ulovil sváču, ale uletěla mi na lustr. Když mě přestali bavit, vyskočil jsem z okna a šel domů.
Vážení rodiče,
experimentální prvouka s domácími mazlíčky se vydařila. Příště prosím nepouštět andulku z klece, když je přítomen kocour. Bobky jsme uklidili, želvu našli druhý den. V koši. O kocoura se nebojte, domů trefil. Prý trefí kamkoli.
Na příští schůzi přineste příspěvek (dobrovolný) na opravu poničených tabulí a lavic.
Zda budeme v experimentálním vyučování pokračovat, rozhodne školní rada.