DMD č. 12 pro 12.4.2010. Téma: Zbytečná oběť

fandom: Pán prstenů (fan verze)
hlavní poznámka: protože jsem si říkala, že s tímhle tématem se tu objeví spousta depresivností (a taky že ano, slzím pomalu u každého druhého drabblu), napsala jsem si ještě tak bokem jeden naprosto nedepresivní drabble. neočekávám za něj žádné bonusy, nepsala jsem ho za účelem zisku a tak dále a tak dále. jen pro pobavení a odlehčení situace. a taky jako tribute jisté filmové scéně.
vedlejší poznámka: nemám nic proti fanfikcím na tohle téma, jen někdy, mírně, decentně a občas. nesnažím se urazit žádného autora, postavu ani Tolkiena. ani balroga.
varování: elfí slash, ošklivý humor, crossover se skutečným světem, postavy mají informace, které by kanonicky neměly jak získat...a tak.
„Ai Elbereth!“ ozval se zoufalý výkřik z přilehlé komnaty.
Erestor rychle vběhl dovnitř.
„Co se stalo, milovaný?“ tázal se v chvatu.
„Dorazil posel ze Světa Mimo,“ zafuněl podrážděně Glorfindel. „Přinesl další – fanfic. S další detailně popsanou sexuální scénou mezi mnou a lordem Elrondem!"
Erestor si dovolil uchichtnout se.
„Nenávidím pozornost! Elf by řekl, že když jsem místo ve filmu přenechal Arwen, nebudou se o mě zajímat. Ale ne! Příště to snad bude nějaký uruk-hai!“ soptil elfí lord.
„Pořád jsi na tom lépe, než já,“ poznamenal suše tmavovlasý poradce. „Mne jednou spárovali s balrogem. Teď zmlkni, a dej mi to přečíst.“

„Ať ta spoušť okamžitě zmizí, je vám to jasné? Kdo z vás to udělal?“
Váhavě zvedl ruku.
„Vy? Školní prefekt?“ zakroutil profesor nechápavě hlavou. „Uklidit. Hned.“ Pokynul ostatním studentům a odešel.
On musel zůstat a čistit zaneřáděnou chodbu od hnojůvek. Jenže jeho kamarád, který to provedl doopravdy, měl možná jedinou šanci na ni zapůsobit.
Po hodině vyběhl na pozemky, ruce ještě špinavé. Myslel, že je uvidí konečně spolu, místo toho spatřil jen červenou skvrnu kdesi na obloze - Potter místo randění létal ostošest. Sirius, který ho ze země sledoval, se ironicky ušklíbl.
„Tak bych řekl, Náměsíčníku, že tvoje oběť byla zbytečná.“

Město hoří. Plameny se odráží od nízkých oblaků a oranžové světlo dodává úzkým uličkám atmosféru inferna.
Pálit, loupit, drancovat.
Nájezdníci se valí ulicemi jako kobylky. Neexistuje bezpečné místo. Někteří měšťané bojují, jiní utíkají. K ničemu to není. Útočníci mají přesilu; přemůžou, chytí a oberou každého. Zlato, zlato, to prokleté zlato, o to jim jde. Ale nepohrdnou žádnou tretkou.
Ve slepé uličce se k sobě tiše choulí několik dětí. Doufají, že uniknou pozornosti. Náhle se ale v ústí uličky objeví temný stín…
Vyděšený hošík mu nabídne svůj jediný majetek.
Kapitán Barbossa se smutně podívá na podávané jablko.
Není mu k ničemu.
Fandom: Piráti z Karibiku

Varování: smrt, můj zatím nejdepresivnější příspěvek
Moje malá prvorozená. Ne malá. Během dneška dospěla, jinak než jsme čekaly.
Moje nevěsta. Ale už ne moje. A ani jeho ne.
Moje dcerka. Útlounká a překrásná mezi muži v plné zbroji, ubohými, stejnými, bez tváře.
Holčička moje. Skoro chlapecká s úzkými boky a nejistým nádechem látky na hrudi.
Moje laňka. To ty oči. Dívejte se na ně. Neoplatí vám pohled, ale budete si je pamatovat. Všichni.
Ten rychlý záblesk čepele. Skoro bezbolestné překvapení, zatímco se budete kroutit v prachu s polámanými údy, s vlastními střevy v rukách, nebo s nákazou pomalu postupující krví a budete jí závidět.
Mojí Ifigenii.

Zaprodal svoji duši. Už dávno...
Když ho oslovil jeho první pán, připadal si důležitý a mocný. Dal mu svoji oddanost, schopnosti, vědomosti. Na oplátku žádal respekt.
A udělal chybu.
Když vyhledal toho druhého, měl naději. Nabídl mu svůj život, informace. Chtěl druhou šanci.
A zklamal se.
Využívali ho oba...
Proč bolelo Crucio méně než tichá slova obsahující rozkaz?
Prvního odhalil jako vraždící zrůdu. Druhého považoval za přítele.
Přítel ho zaprodal vyšším zájmům.
A to bolelo.
Doufal, že jeho oběť nebude zbytečná.
Zhluboka se nadechl. Pohlédl do očí svému příteli. Ze rtů mu splynula dvě slova.
Zaprodal svoji duši. Dnes podruhé...

Poznámka: Srdečný dík Ebžence za inspiraci
Snad na světě jsem jen k tomu, abych všem okolo obyčejným a nezajímavým připadal. Ni cizí, ni bratři moji nerozumějí slovům mým, kteréžto po větru spolu se vzdechy a tužbami po dávno zaniklých časech posílám.
Až dnes poprvé cítil jsem se být skutečným hrdinou, ježto jsem konečně duchem sobě rovného nalezl. Ty však, jež jediný jsi vnímal smutný úděl můj a skutečnou moji velikost a vznešenost v mých činech jsi nalezl, ležíš tu poražený a zbitý. Zhola zbytečně padl jsi silou mojí.
Neb přišel poryv větru a rameny mým pohnuv, znovu mi připomenul, že mlýnem jsem a mlýnem navěky zůstanu.

501. legie pustoší Chrám Jediů.
Umírají muži, ženy, děti.
Rytíři i učedníci.
Oni dva jsou z padawanů poslední.
Skryjí se v sloupoví. V dětských dlaních sevřou světelné meče.
S děsem hledí na Mistra Anakina.
Býval na ně hodný.
Teď si říká Darth Vader. V jeho patách kráčí smrt.
„Uteč. Zachraň se, “ špitne chlapec dívce. „Budu tě krýt.“
Aspoň ona musí žít.
Modré čepele řinčí vzduchem, avšak Vader není milosrdný.
Mrtvý učedník padá k zemi.
Dívka se ohlédne. Spatří pulzující ostří a za ním pár krutých očí.
A v tu chvíli ví – každá oběť je marnou pošetilostí. Sithové jsou důslední.

„Schovej se!“
Obdivně na něj pohlédla. Jak je ušlechtilý, v ohrožení života si nejprve dělá starost o ni. A tu jej milovala ještě víc než dřív. Vysoký, statný, jiskrné oči, vlnité vlasy, okouzlující úsměv. Milovala na něm všechno, nejvíc jeho statečné srdce.
Zloduchové se blížili a on hrdinně vzdoroval. Jeho zásahy byly přesné, pln spravedlivého hněvu kosil řady nepřátel.
Zpozorovala hlaveň pušky mířící na jeho hruď.
„Ne!“ Vrhla se před něj. Bělostný živůtek zrudl krví, s posledním dechem zašeptala jeho jméno.
„Cos to učinila, lásko?“ zvolal nešťastně a žalem rval na sobě košili uniformy, pod níž se ukázala neprůstřelná vesta.

fandom: napůl-sequel k muminčímu Pozdě v listopadu. ano, je to ona.
poznámka: konečně jsem si splnila svůj sen a napsala si muminky. zvlášť tahle postavička mne vždycky fascinovala. omlouvám se všem, které byly přede mnou, a které nepotřebovaly tolik výmluvnosti, co já, aby sepsaly něco lepšího, než já
Jsem fififjonka.
Vysoké neohrabané stvoření s dlouhým, neustále odřeným čenichem a zplihlými lokýnkami.
Klopýtám svým životem jak dovedu. Ostatní se mému vrávorání smějí. A můj tragický výraz je zlobí, protože jim připomíná, že život není jen muminí údolí.
Samozřejmě že jim závidím. Mimle krásné vlasy a schopnost tančit, Šňupálkovi jeho harmoniku, muminkovi maminku, malé Mie sestru.
Má to ale i světlou stránku.
Kdyby mne neměli, možná by místo toho začali pohrdat sami sebou. Vysmívat se jeden druhému.
Třeba je má oběť zbytečná a já to nevím.
Ale někdo tuhle nevděčnou práci dělat musí.
Jsem fififjonka, a jsem na to hrdá.

Poznámka: Třeba se najde někdo, kdo tu knížku zná...
Dny bez Jonatana byly jako posypané popelem a bolely tak moc, že jsem je nemohl počítat. Maminka si přestala zpívat, chodila ode zdi ke zdi o sto tisíc let starší. Když mi nesla hrníček čaje, třásl se na podšálku. Jednou spadl, na koberci střepy, všude vůně bylinek a ona stála a dívala se, ale já vím, že doopravdy byla někde úplně jinde.
„Taková škoda,“ šeptali všichni a každé jejich slovo bylo jako rána pěstí. „Proč se obětoval pro kluka, který je smrtelně nemocný?“
Ten kluk jsem byl já. Schoval jsem hlavu pod polštář a myslel na Jonatana a na Nangijalu.