DMD 2022

"CRRRRR" zazvonil zvonek na byt 274 v ulici Champs-Élysées.
Otevřela služebná Annie a komisař s Alice Avrilovou vešel dovnitř. Paní Toddová už byla v pokoji na přivítání. Řekla: "Annie, neodcházej ještě. Tento pán se slečnou se tě chce na pár věcí zeptat."
Paní Toddová odešla příst na kolovrátku. Komisař se Annie zeptal: "Nevíte náhodou, co se mohlo stát?"
"Obchodníci s bílým masem. Eliza mě před nimi varovala. A teď ji lapili. A asi ji vezou někam na východ."
"A v takovém případě, myslíte si, že by si posílala pro kufr?"
"Tak to nevím. Chtěla svoje věci, i v těch dálkách."

Všechno vedlo k mému ulovení, rekapituloval tváří v tvář autoritě.
Šelmy si často vyhlédnou slabou kořist a jdou po ní, dokud neuloví, dostalo se mu vysvětlení.
Ano, ano! Je jako šelma, proti které jsem úplně bezbranný, klesl zrak na roztřesené dlaně. Ale copak člověk s holýma rukama může se šelmou měřit síly?
Zpovědník mlčel, naslouchal.
Asi bych měl církev opustit, uznal a bolelo to.
To by nejspíš bylo upřímné a správné, soudil protějšek. Ale kdo jsem, abych rozhodoval za našeho Pána. Rozmysli se dobře. A hlavně na sebe dávej pozor, příteli. Někdy ani člověk s holýma rukama není zcela bezbranný.

„Pravda je někde tam venku.“

Jak památná slova, která vyvstanou v mysli všem, kdo se s obávaným BoFFem setkali.

Ten-jehož-jméno-raději-nevyslovujeme, protože má tendenci zjevovat se jako Krvavá Mary po říkance. Když má dobrou náladu, dá si s vámi drink, když ne, běda vám, návštěvníci.

Několikrát do roka rozdává radost dospělým, puberťákům i dětem, jako Ježíšek o Vánocích. Akce, které pořádá, jsou zkrátka legendární.

Jindy se zjeví jako bájná Nemesis a sežehne tě pohledem. Provinilcům neodpouští, nikdy, nic. Porušení pravidel se trestá Banem.

Milovaný i zatracovaný. Plný neotřelých nápadů. Laskavý rádce i přísný učitel. Organizátor, který nic neponechá náhodě.

Vašek Pravda

„Maminko, můžeš mi prosím říct, co je to pravda?“ Ptal se jednou večer malý K-or-in.
„Pravda, K-or-ine? Proč tě zajímá zrovna pravda?“
„No, protože se o ní moc nemluví. A já si myslím, že je moc důležitá.“
„Ty jsi můj malý rozumbrada, víš," usmála se na něj maminka.
„Řekni, maminko," škemral znovu.
„Víš, hlavní je, co řeknou L-en-aové, ti jsou velmi zkušení a zodpovědní za nás za všechny."
„A je to pravda, mami?"
El-en-ou se zamyslela. Nevěděla. Nepřemýšlela o tom takto nikdy. To, co řekli L-en-aové prostě platilo.
Proč by to mělo být jinak, pomyslila si.
Znovu něžně pohladila K-or-ina .

„Když ale vidím na obzoru,“ vyhlíží v dál Zdislav Sandál, „uprostřed kraje nízkou horu…“
„Na nebi mráček běloskvoucí?!“ zdvihne oči Hynek Kočí.
„Přestane srdce chvíli tlouci!“ zavelí Vilém Závada, „Nohama k epicentru výbuchu!“
„Štěstí!“ utrousí pod vousy Venda Brynda, „Co je štěstí?“
„Muška jenom zlatá,“ zdvihá se z prachu Lukášek Machů, „co tě mine!“
„Za trochu lásky šel bych světa kraj,“ oklepává poklopec Pepík Oukropec, „ba i sto roků v šachtě žil…“
„Pořádného kluka,“ hrubě přeruší Hubert Netušil, „nezabolí ruka!“
„Lidičky, valí se dav!“ ukončuji nedělní chvilku poezie záložáků češtinářů a spouštím rotační kulomet, „Toč se a vrč, můj kolovrátku!“

"Nemám rád kočky!" zavrčel Vraspír, když se dostali z území časových panterů. Smetal si z pláště panteří chlupy. Daniel se uchechtl.
"Máš štěstí, že jsme poblíž Matičky Země."
"Teď ještě ne," prohlásil Vraspír škádlivě. "Teď je tu jen koule s atmosférou plnou čpavku, která není životu právě přátelská."
"A přesto tam rostou kytky," vstoupil do rozhovoru Jaroslav.
"No...," začal Vraspír.
"Co je?" zeptal se opatrně druhý muž.
"Ve skutečnosti jsou to žáby," odhalil Vraspír.
"Děkuji, že jsi nám tu sladkou pravdu odhalil," ušklíbl se Jaroslav.
"Pevně doufám, že to nejsou tunelové žáby," vyjádřil naději Daniel. "Na těch jsem dělal dizertačku."

Předslunovratové ráno. V peci praskají polena, tři raraši venku štípou dřevo a připravují hostinu. V síni vrní kolovrat. Čertova babička spřádá kančí štětiny v kouzelnou nit. Dívka jí chvíli sleduje, pak vezme vřeteno a přidá se.
"Jsi hodné děvče, Rusalko. Je něco, co bys chtěla?"
"Pokud na to moje slovo stačí, chci, abys byla volná. Zdravá a šťastná."
Kolovrat ztichnul. Čertova babička, mocnější, než kdy pamatovala, vyjeveně sleduje předoucí dívku.
"Promiň. Já prostě pořád nemám pro sebe... Prostě nemám důvod. A ty vypadáš tak mile. A navíc si teď můžeme dát závod, vřeteno proti tomu tvému vynálezu, jako rovný souboj!"

"Kdyby mi nepomohli kamarádi, už bych tady nebyla. A tak jsme ho našli a on prostě čekal, že se od něj nechám ovládnout, protože nikoho jiného nemám. Jenže s démony je těžké pořízení, Kopecký. Víš proč?"
"Protože na tom, co chce ten, kdo je vyvolal, jim moc nesejde?"
"Protože vždycky chtějí JEHO duši. To je cena, kterou nakonec zaplatí každý. Může to trvat roky, ale stejně zaplatí. Jim stačí jen si počkat, až uděláš chybu. Démon by ho býval prostě zabil, víš? Ale já se Viktorovi chtěla pomstít. Dodnes jsme pravdu znali jen tři. A teď ji víš i ty."

„Teto, pojď si hrát!“
„Na co?“
„Na pravdu.“
„To já neumím.“
„Tak třeba na já si myslím?“
„To neznám, to bys mě musel naučit.“
„Na honěnou!“
„Rozhodně neběhám, synovečku!“
„Na schovávanou?“
„To víš, ty se někam schováš, já tě nenajdu a máma mě přerazí!“
„Tak můžeme hrát na slepou bábu.“
„Zavážeš mi oči a já o něco přerazím i bez mámy, viď?“
„Ale teto, mě už nic nenapadá...“
„A co na ospalé medvídky?“
„Jak se to hraje?“
„Lehneme si tady na zem, pořádně se přikryjeme, zavřeme oči a nebudeme se smět ani hnout. Kdo dřív usne, ten je ospalý medvídek.“

„Hänsl, snad bychom měli ještě všechno zvážit. Válka na spadnutí, spousta sousedů už je pryč.“

„Marie! To už jsme přece probírali.“

„Povídá se, že nás Čechoslováci chtějí postřílet. Zabijou nás, Hans! Všechny nás zabijou, abychom jim nevpadli do týla.“

„To je přece nesmysl!“

„Jak to můžeš vědět? Nevíš! Nic nevíš, jen jim pořád věříš! Kvůli Tobě tady nakonec všichni pochcípáme!“

„Marie, uvažuj. Čechoslováci se zakopali v těch svých betonových bunkrech a budou v nich sedět, dokud nebude po všem. Byli by blázni, kdyby ne. My nejsme v jejich týle.“

„Pravda." Máti se zlomí hlas: "My zůstaneme mezi nimi a Němci.“