DMD 2022

Geralt s Elzee zůstali poblíž, věděli, co je zítra čeká. Říci bratrovi smutnou zprávu, že jeho sestra už není. Pohřbili ji u řeky pod vývrat, který zaházeli hlínou a kameny.

Teď měl však zaklínač jiné starosti. Zručně podřízl jehně, které koupil na trhu, krev chytil do dvou čutor a do obou něco nasypal.
„To ti bude na chvíli stačit,” otočil se na Elzee.
Dívka přikývla.
„Napij se,” podal jí jednu čutoru.
„Neboj se, co jsem tam nasypal, jen způsobí, že ti krev déle vydrží.”
„Stačí mi trochu,” špitla Elzee, „matka říká, že jsem stále ve vývinu. Moc toho ještě nepotřebuji."

Héraklés kráčel lehkým krokem, konečně volný a svobodný, po dvanácti letech, po dvanácti těžkých úkolech. Možná, že bude konec hrdinství a začne žít obyčejný život?

Za nějaký čas došel k rozlehlé vinici. Pracovaly tu desítky udřených rolníků, ale něco tu nesedělo. Stráže. Ty obvykle na vinici nejsou...

Hérakla zadrželi a zavolali pána vinice, Sylea. Ten byl nadšený, že mu na práci přibude takový silák, jenže pak vzaly věci rychlý spád. Nejdřív polámaná kopí stráží, pak zpřetrhané okovy nevolníků, a nakonec celá vinice vytrhaná do posledního kořene.

Tehdy pochopil, že jeho kariéra hrdiny rozhodně neskončila, na rozdíl od té Syleovy vinařské.

Fotograf se nejdřív trochu cukal, ale nakonec se uvolil zdokumentovat místo činu.
Věděl, co přesně tam bude, ale přesto mírně zezelenal. K jeho cti budiž řečeno, ze se se svým problémem dokázal vyrovnat, když bral scénu jako... inu, zátiší.
„A ne aby ke mně někdo lezl bez zaklepání!“
Takže odpoledne Jestřáb radši zaklepal.
Hlas ho pozval dál, a když se mu konečně podařilo prodrat soustavou těžkých závěsů, překvapeně zíral na soustavu kádinek, v jedné plovoucí papíry, to celé ozářeno červeným světlem.
„Ještě chvíli ve vývojce, pak do ustalovače a můžeme odtemnit.“
Případ, fotografické řemeslo, i fotografie.
Všechno se utěšeně vyvíjelo.

Mladý kněz je před svou první bohoslužbou strašně nervózní, tak se zeptá zkušenějšího, jak má překonat nervozitu.
„To je jednoduché. Před bohoslužbou si nalij dvě deci vína a ono ti to půjde samo,“ poradí mu starší.
Bohoslužba skončí a mladý kněz se ptá, jaký byl. Starší se na něj chvilku mračí a pak rozhořčeně povídá:
„Zaprvé, říkal jsem ti, že si toho vína máš dát dvě deci a ne dva litry. Zadruhé, do kazatelny se leze po dvou, ne po čtyřech. Zatřetí, Panenka Marie byla svatá, ne prvotřídní roštěnka. A začtvrté, na konci modlitby se říká Amen, ne a šmitec!“

Wei Wuxian stál před trucujícím A-Yuanem a naoko se mračil: “A-Yuane, pokud nebudeš pořádně jíst všechno jídlo, nikdy z tebe nevyroste silný kultivátor jako je Bohatý Velký Bratr.“

A-Yuan začal trucovat ještě více. Dokonce na něj vyplázl jazyk a ostentativně se k němu otočil zády. To nestydaté batole!

Wei Wuxian byl v rozpacích, jestli se na něj má zlobit, že si neváží jídla, nebo se smát jeho dětskému vzteku.

“A-Yuane…“ začal znovu přísně.

A-Yuan se otočil se slzami na krajíčku. „Já chci být jako Bratr Xian. Ten ředkve nejí.“

„Jste oba pořád ve vývinu, tak jezte!“ nevydržela to Wen Qing.

Kirk zíral na obrovské vejce trůnící na Spockově posteli.

"Spocku... co to je?"

Spock povytáhl obočí. "Překvapení... Jime. Budeme mít dítě."

"Dítě? Ale jak... Spocku, nevěděl jsem, že Vulkánci snáší vejce."

"Vulkánci ne. Ale ukázalo se, že má hybridní fyziologie vede k nečekanému způsobu rozmnožování."

"No, a jak daleko je ve vývinu?"

"Přibližně tři pozemské měsíce."

Kirk se rozechvěle usmál. "A zrovna, když jsem si myslel, že mě už nic nepřekvapí..."

"Jime..."

"Hm?"

"Chtěl by sis poslechnout její tep?"

"Takže to bude holčička?"

"Vskutku."

"Myslíš, že by se mohla jmenovat Amanda?"

"Myslím, že má matka by to ocenila."

"Jsme domluveni."

Do Marianniny chýše vstupuji druhá, roztřesená nedávným vypětím i jízdou ozlomkrk.

Leží na podlaze jako dřevěná socha, nehybná.

Otec klesá a bolest v jeho křiku vypaluje poslední zbytky křivdy i žárlivosti, kterou ve mně tolikrát budili.

Milujeme ji oba.

Žal mě hrozí zaplavit. Soustředím se na detaily - číše, knihy, svazky bylin...

Zastavuji se. Mariannina zdřevěnělá, vztažená ruka míří sem.

Šalvěj pro neměnnost, vlaštovko. Pro navracení, vypočítávala trpělivě.

Horečnatě listuji jejími zápisky. Nevzdala by se. Musela mít plán.

Zakletí nacházím rozpracované jejím divokým písmem. Byliny. Moc. Oběť.

Šalvěj házím do ohně, zdvihám hůl.

"Co bys pro ni obětoval?" ptám se otce.

„A vybuchuje to?“ Šéf ukazuje prstem na hrudku mého pokusu o C4ku.
„No,“ drbu se na čele, „ne. Zkoušela jsem všechno! Jenže ta kniha, co jste vylootili, je nekompletní…“
„Co to meleš?“ Zírá na mě.
Aha. Nádech, výdech.
„Že ti blbečci někde ztratili druhou půlku.“ Mávám mu pod nosem rozpadlou Učebnicí organické chemie II.
„Ale dá se z toho celkem dobře modelovat,“ podávám mu mísu ve tvaru květiny, co jsem okoukala v samaritánským skleníku. Je poloprůhledná a okvětní plátky se duhově lesknou.
„Na co je to dobrý?“
„Vlastně asi na nic, ale je to pěkný. Pěknejch věcí už moc není.“

Na Vídeň padal první sníh, když se potkali před oděvním podnikem herr Wernera. Konstantin byl v dobré náladě, vracel se z konkurzu do souboru Theater an der Wien. Konečně (dá-li Bůh) opera! Willi šel z gymnázia, jako se z něj vracívají všichni patnáctiletí dobrodruzi – poražen na duchu, ale svobodný.
„To jste vy! Zdravím.“
„Pan Sternbach mladší,“ usmál se Konstantin. „Jak se mají rodiče?“
Pokrčil rameny. „Pořád stejně špatně.“
Chvíle ticha se nepříjemně protáhla.
„Pro sledování máte talent,“ řekl nakonec Konstantin a Willi překvapeně vzhlédl od svých bot.
„Jednou ho využijete ve vývinu.“
„Ve vývinu?“
„Výzkumu?“ nadhodil a mládežník se ušklíbl.

Napřed je to škvrně a Člověk k ní nemá moc vztah, teoreticky připouští, že existuje, ale vůbec si s ní neví rady. Pak se jednou ozve tichým pláčem, naříká, že nemá prostor a že si ho zaslouží, ale Člověk neví, jak toho docílit. Pak pokradmu v duchu Člověku začne napovídat, co se mělo říct – jenže co je to platné, když replika měla zaznít před pár hodinami.
Člověk se jí začne věnovat a starat se o ni, první hlasité „ne“ se pořád nedaří, ale příště se aspoň zvládne nezasmát něčemu, co vlastně ubližuje – a maličká Asertivita se přikrmí sebevědomím a povyroste.