DMD 2022

Přenocování u řeky proběhlo v klidu. Žádné nečekané překvapení v noci se nekonalo.

„Děkuji ti Geralte,” pronesla Elzee, když odjížděli od pastevce poté, co jej informovali o smrti jeho sestry.
„Za co?” divil se zaklínač.
„Nejen za moji záchranu tam u cesty, ale i za tvoji lidskost, za tu mravenčí práci, kdy jsi zjistil něco více o mužích, které jsi zabil. Kdy jsi hledal původní vlastníky lupu, který měli u sebe. Nemusel jsi to dělat. Nebyla to tvá povinnost. Ty ale nejsi žádný netvor, který zabíjí pro zábavu, kterému je jedno co udělal. Zajímá tě příčina, důsledky i vyrovnání dluhu.”

Ten první se ještě cukal. Z obličeje mu nezůstalo nic než holé maso, ale mozek byl nedotčený. Eutanázii provedli hned po prvotní prohlídce, cokoli jiného by bylo nelidské.
Ten druhý řval a plakal a prosil o záchranu. Kletba ho zasáhla periferně, ale už si prošlapávala cestičku dál. Černé skrumáže hemžících se masožravých teček mu visely na nohou a levé paži. Rozpouštěly kůži, rvaly svaly a šlachy, drobnými kousnutími chroupaly kosti.
Zkoušeli amputovat – kletba se vrátila do nepostižené tkáně jako plíseň.
Zkoušeli tišit bolest – křik pacienta dokazoval, že ani to mu nemohou dopřát.
Nebylo záchrany. Nakonec z Luciuse Malfoye nezbyde nic.

Seděl sklesle na kraji postele.
„Proč to musí být?“ zeptal se tiše.
Posadila se v posteli a odvětila:
„Už jsem ti to vysvětlovala, ten příběh musí končit tvojí smrtí, je to kvůli dramatičnosti. Čtenář to očekává.“
„Ale já bych toho mohl ještě tolik prožít, kdybys mi jen napsala další dobrodružství.“
„Nic mě už nenapadá, vyčerpal jsi svůj potenciál,“ povzdechla si.
„Potenciál... není to od tebe fér,“ řekl. Vyčítavý tón jeho hlasu ji okamžitě podráždil.
„Jsi můj výtvor a já si s tebou můžu dělat co chci, konec debaty,“ odsekla. „A teď hybaj z mého snu, chci se prospat.“
„Sbohem,“ zašeptal.

Královna vdova byla stejně jako vždy tichá a ve svém zármutku působila křehce a zároveň skoro nadpozemsky nádherně. Neplakala. Zdálo se, že je ponořena do hlubokého rozjímání.
"Není naděje, že by Její Veličenstvo mohlo být..." vrchní komoří se zapýřil. "Tradice velí čekat 120 dní po smrti chotě, aby se s jistotou vyloučilo, že... že je skutečně bez dědice."
Královna vdova zavrtěla hlavou: "Čekání není potřeba."
"Ale jistotu budeme mít..."
"Jistotu máme už nyní."
Komoří potlačil nutkání říci "Ach tak" a jen pokynul hlavou.
Druhého dne se mladičká vdova vydala do kláštera. V tichosti kvetla deset let, než se provdala znovu.

„Co se stane, až je najdeme?“
Slunce běželo k západu. Jeho rudá zář barvila svět. Lina a Judita seděly nezpůsobně na dece a jako mnohokrát předtím spřádaly životní příběhy.
„Svatba,“ nadhodila Judita lenivě. „Děti. Takové věci.“
„Nebo romantický útěk za hranice.“
„Nebo romantický útěk za hranice,“ přikývla a vzdala sezení ve prospěch polohy horizontu. „Ale to dělat nebudeme. To ti zakazuju.“
Lina si lehla vedle Judity a prsty zapletla s jejími. „Slibuju, že to nikdy neudělám. Leda bys šla taky.“
„Dělat páté kolo u vozu?“ uchechtla se. „Nikdy! Raději žádný konec než takový.“
Červená zmizela nadobro. Na Vídeň padala noc.

Andy vystoupila z auta a měla sto chutí se otočit, zmizet a mobil hodit někam do fontány. Ale neudělala to, zhluboka se nadechla a připojila se k Mirandě v davu novinářů. Svou morální kocovinu může zpracovat za pochodu.
Kromě pracovní jistoty a zatvrzelé touhy dokázat, že umí plavat mezi žraloky, tu byl ještě jeden důvod, proč neodešla. Poslední dobou nemyslela skoro na nic jiného: Miranda. Její ledově modré oči, její štíhlé ruce, její hlas, její krk, její nohy, její vlasy...
Pane bože, její vlasy! Kdyby se jich mohla dotknout, asi by na místě vzplanula. Ale to se nikdy nestane. Ledaže...?

„Dědo, dáme si závod? Kdo bude dřív u velkého jasanu! Připravit, pozooor, teď!“ A vybíhá do kopce pomalu ještě dřív než dořekne. Nožky kmitají, ruce v pěst a střízlík utíká, utíká, až bambule na čepici nadskakuje.
I děda musí docela natáhnout krok, aby udržel zdání závodu.
„Jupí, jsem první! První!!!“ radostí poskakuje.
Děda je tak o dva kroky za ním, trochu se mu krátí dech: „Já jsem sice druhej, ale ten přede mnou je předposlední.“
„Já nejsem předposlední!“ zlobí se mrňous. „Já jsem první!“
„Tak je to dobře.“ směje se děda. „Vždycky koukej na ten svět z té optimističtější stránky.“

Smrtijedi napadli Bradavice!
Fénixův řád volal do zbraně a Augusta Longbottomová, přes svůj věk, nebyla z těch, co stojí stranou. Protože se několik týdnů pohybovala na útěku, opatřila si zásobu povzbuzujících elixírů. Otevřela kabelku, aby vypila poslední fiolu. Rukou přitom zavadila o skrytý poklad, fotku ještě zdravého syna s rodinou a přáteli. Na rozdíl od těch, co jí visely doma na stěně, tahle byla mudlovská, postavy se nehýbaly, přesto sálala štěstím. Lily a Alice s dětmi v náručí, pyšní manželé vedle nich.

Opatrně ji uložila zpět. Kopla do sebe obsah lahvičky a přemístila se do Prasinek před hospodu Brumbálova bratra.

Ráno Bábi vyrazila časně.
Nejdřív ostříhat nehty starému panu Dolejšovi a poslechnout si jeho trápení.
Posléze k vdově po mlynáři, donést jí bylinky a kozí mléko. Nenápadně jí navrhla, aby občas zašla za panem Dolejšem na kus řeči.
Dopoledne zakončila v dřevařské osadě, kde prohlédla namožená záda, rozseklou nohu i podebraný palec.
K obědu se stavila ze Stařenkou.
„Jak se má Žuchlík?“
„Dobře, Esme, jen se teď kluci budou lesa chvíli stranit.“
„Jen jim to prospěje, když je doma zapřáhnou. Nu, já už musím, práce čeká.“
„Nemáš toho trochu moc?“
„Někdo se o to postarat musí.“
Jen toho nějak neubývá.

"Pojďte dál! Největší výběr zlata! Skvělé ceny! Nebudete litovat!"
Sirius odmávnul už asi desátého prodejce. Velký bazar byl opravdu velký a obchodníci velmi neodbytní.
"Vypadáte nerozhodně, pane. Můžu vám pomoci?" ozvala se nesmělá otázka.
Překvapeně vzhlédl, ženu by tady nečekal.
"Zatím se jen rozhlížím, díky."
"Ani čaj si nedáte?"
"A tak jo," přikývl.
Seděl uprostřed obchůdku nacpaného snad vším možným. Stará paní mu nalila děsivě přeslazený nápoj a mile se na něj usmála. Připadal si jako v oáze klidu uprostřed okolního šílenství.
Za hodinu odcházel s prstýnkem v kapse. Výlet se uzavřel. Cítil, že je načase dát staromládeneckému životu vale.