DMD 2021

„Já jsem tu od začátku. Sedmým rokem,“ řekl Geralt.
„No a?“
„Poprvé mě nechal bojovat s loupežníky.“
„Já jsem tu stejně dlouho,“ řekl Rogan.
„A?“
>> Poprvé jsme rušili kletbu << řekl Gorja a dál se nechal od Milwy drbat za ušima.
„Oook. Ooook ooook.“
„My jsme o rok míň a bylo to o Arcikancléři,“ překládal kapitán Karotka.
Stein zúžil oči. Není možná.
„Chcete říct, že jsem tu nejmladší?!“
Teď si odkašlal Severus.
„Já přišel později... ale já tu vlastně nejsem. A vy jste začal nadávkami panu Barbaričovi. Neomílejte pořád dokola tu jízdu na praseti nebo vám příště napíše debatu se Saladinem.“

Co tě to vůbec napadlo?
Tohle tedy mne rozhodně nenapadlo, přece mám nějakej pud sebezáchovy!
Tak jak ses k tomu dostala?
Tak dlouho jsem tahala rozumy z kolegy z Prahy, až se na mne domluvil se šéfem, že mám jet tahat rozumy z někoho jinýho.
A proč´s neletěla na koštěti?
Takovejch chytráků bylo, co mi tvrdili, že ušetřim, ale nikdo mi neporadil, jak bych se pak dostala zpátky, když už nebudou čarodějnice. A rok se mi tam fakt bejt nechtělo.
A nejpodstatnější získaná informace?
Úplně nejpodstatnější? To teda nevim. Asi to, že v americký angličtině není záchod toilet, ale restroom.

Nevím kdy poprvé, bylo mi možná deset...

Truhlice rozdělena byla ve trojí příhradu: v prvé blyštěly se jasnokmitné dukáty dobrého mincového rázu, ve druhé vysvitaly hlazené pruty ryzího zlata hodnoty prosté váhy a ve třetí konečně, zpola jen zaplněné, zářily rozmanitě nádherné a skvělé diamanty, turmalíny, rubíny, smaragdy, safíry, topasy, tyrkysy a perly duhovitě
jiskřivého lesku a třpytu –

Pořád stejně uchvacující.
Od té doby počet přečtení pravděpodobně dosáhl trojciferného čísla.

Hrabě de Monte - Christo od Alexandra Dumase, v překladu P. Projsy z roku 1905 je salátových šest svazků. Ne, nedám je z ruky. Bratr si musel sehnat vlastní v antikvariátu.

Byli spolu a byli sami.
Vztáhla ruce a opatrně mu sundala brýle. Bylo to úplně poprvé, co ho viděla bez nich. „Vypadáš trochu jinak,“ řekla tiše. Cítila jeho nejistotu, pocit určité zranitelnosti, přesto pohled neodvrátil a očima nechráněnýma brýlemi se vpíjel do jejích. Ačkoli už věděl, že pohled z očí do očí nemusí být z její strany pouze obyčejným pohledem… Jeho důvěra pro ni měla nesmírnou cenu. „Nikdy toho nezneužiji, Norberte,“ ujistila jej s něhou. Odložila brýle na noční stolek, pak k němu znovu vztáhla ruce
Uchopil je a jednu po druhé políbil do dlaně.
Byli spolu a byli sami.

V předjitřní chvíli je ticho mocné jako výkřik a myšlenka nemluvněte, která nabývá tvaru v oceánu vědomí zastřeného sladkou mlhou vonící po mléce, čerstvá a svěží jako pupenec jírovce.
Vítr povívá krajkovou záclonou, oknem vniklo volání divokých hus.
Je snadné odpovědět, lehké vznést se, být částí hejna.
Kdo neví, že nemůže, je všemocný.
Alespoň na chviličku.
Husy jsou mnohem moudřejší, než si lidé kdy všimnou. Krouží nad domem, neopouštějí novou družku, dokud se nevrátí zpátky. Teprve pak táhnou dál.
Poslední máchnutí křídel, do peřinky lehce dopadá dětské tělo.
Kolébka se zhoupne, chůva se zasměje ze spánku.
Tenkrát se proměnil poprvé.

Pochodovali jsme na východ k Amon Sûl. Pevnost na vrcholu větrného kopce se z dálky jevila malinká jako dětská hračka. Přítomnost Elendilových vojsk jsme zatím jen tušili, stejně jako pohled krále Arnoru, který se upíral k západu a očekával příchod spojenců.
Kapitán zavelel stát a vyhlásil pohov.

"Co bude pak?" zeptal jsem se tiše.
"Až se spojíme s Dúnedain, půjdeme do Imladris," řekl. "Elrondovi kováři prý pracují dnem i nocí."
Bylo mi úzko. V tomhle okamžiku na mě dolehla děsivá tíha vědomí, že jdeme do války, že jdeme zabíjet a nejspíš i zemřít.
Poznal to.
A tehdy mě poprvé políbil.

Nebýt Denního věštce, který nacházela každé ráno na stolku v hale, by netušila, jak dlouho je sama. Bylo těžké uvěřit, že to je jen pár týdnů. Manžela a syna odvedli, jí dovolili zůstat v domácím vězení.
Na každém kroku ji jako cizí ve vlastním domě sledovaly desítky očí mrtvých příbuzných z dávných dob, někteří zvědavě, jiní nenávistně. Jako by snad mohla za to, jakou cestou se dal její manžel. Kam zatáhl i jejich syna.
V noci nemohla spát, slyšela kvílení, pláč, nad vším ječivý smích šílené sestry. Ozvěny černé magie si hledaly cestu ven a krmily se na jediné živé.

Když nám tenkrát poprvé nastal ten zvláštní duben,
kdo mohl asi tušit, že tam letos ještě budem
a že bude cíťa zas možná trochu bulet,
když se zjeví prasák anebo divý mulet.

Znovu zazněl jasný rozkaz, sedni a psát začni,
je lepší smolit cestopis, než dopis motivační.
Vzleť na křídlech motýlích či obuj boty cizí
a s pomocí sil v pozadí snad najdeš nápad ryzí,
možná že v mrtvé schránce či v domě, kde se blázní
a moudrost starých mistryň tě provede vší strázní.

Tak jako tenkrát poprvé byl duben trochu krátký,
snad optimisté počkají, zas za rok bude zpátky.

První třída. Informativní povídání. Průkazka, první kniha (Klouček Smítko).
Střední. Nesměle klepu na dveře Egyptologie.
ETF. Jako Dante zjišťuji, že v šeolu hodně zajímavého.
Berlín. Profesor Bethge mi podává vazbu Berlínského kodexu. Zamilována na první dotek.
Bayerische Staatsbibliothek. Zde vše. Vedle park, potok hnaný umělým proudem. Domorodci skáčou, přidávám se. Nebezpečné, krásné.
British Library. Strašná výslovnost přijímána blahosklonně. Katalogy naprostý bordel. Fascinovaně čtu pasáže počátku Genesis, obtisklé v pergamenu, i když inkoust zmizel.
Vaticana. Hippolytos, kamenný vzdoropapež na vrátnici, mne kupodivu pouští. Legrační italština přijímána mile. Rozmanití badatelé, studující obrovské iluminované rukopisy. Mnich s nakroucenými kníry kouří na nádvoří dýmku.

Poprvé se mi ten příběh mihl hlavou začátkem roku 2014. Hříčka… legrace.
Alžběta a drak.
Veselé drabblení v první osobě.
Plynuly roky a příběh mi v hlavě zůstával. Měnil se, rostl.
Zvážněl, ale humor se z něj nikdy nevytratil – kdo by odolal dračici páchající neplechy v našem světě?
Ale nebyl psán.
Až do dubna 2019. Tehdy jsem poprvé ucítila, že psát musím:))
Začala jsem. Pomalu, neměla jsem plán. Ale věděla jsem, co potřebuju říct. Alžběta, Artuš a ti ostatní.
Příběh organicky roste, košatí. Tak nějak sám od sebe, postavy se objevují a dokážou mě překvapit.
Stal se příběhem mého srdce.