Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Na obzoru zapadalo slunce, vzducholodě se pohupovaly nad městem, malým a nádherným. K jezeru se slétalo ptactvo, aby se před nocí svlažilo a stromy se už nebránily větru, pohupovaly se ve větru, jako by snad tančily.
Hodiny odbíjely osmou hodinu, po lidech ani vidu ani slechu, jen malá dívenka s rozčepýřenými copánky stála za branami města a dýchala večerní vzduch.
Tak krásně bylo na kraji lesa, tak krásně zpívali ptáci a ševelila tráva, tak svobodně běhala po loukách a smála se potichu.
Ten den to bylo poprvé, poprvé, co ji spatřila. Seděla na kraji lesa jako přízrak. Dýchala vlčím čenichem.
Jen tak pro jistotu, téma je ukryto ve větě "...od záchranných misí si dáme pohov", neboli že se od nich postí, ať na konec měsíce nedělám ještě zmatky. :))
„Všechno dobře dopadlo. Chtěli jsme se jenom ujisti, že tam budete v pořádku,“ bránil Saru dobromyslně Amias. Ta s vševědoucím úsměvem přikývla.
„A navíc jsme, pokud si dobře vzpomínám, zachránili ta vaše ctěná pozadí před vojáky. Kdybychom nepřišli, seděli byste v base.“
„Teď si stejně od záchranných misí dáme pohov, Janicku,“ přidal se Paull. „Budeme sekat latinu.“
Janick něco zabručel, ale jeho výraz změkl.
„Vy tři jste banda potížistů.“
„A jsme na to patřičně hrdí,“ vypjala Sara hruď. Pak zívla. „Ale jsme banda pořádně unavených potížistů.“
Amias zívl také, a i Paull přisvědčil. „Přesně. Chci teď spát nejmíň celý rok.“
Je to tady, vážení. Byl to masakr, ale duben je zdárně u konce. :D Oni to zvládli, my jsme to zvládli. :D Děkuji za čtení a komentáře, bylo to s vámi skvělé. Já i všichni z taverny se na vás budeme těšit zase příští rok! <3
Někdy umím snad být i něžná matka, i když jsem spíš ten vychovávací rodič a ne ten blbnoucí.
Pro A., nejdůležitějšího chlapa mého života... (Ale neříkejte to mému muži)
Zažili jsme spolu spoustu poprvé, viď? Od první druhé čárky na testu, přes první ultrazvuk, pohyby, kopance až k porodu. Byla to spousta švandy, a tos ještě ani nebyl na světě. A ten mejdan, cos mi přichystal... Jako první tě sice držel táta, a já mu to budu navždycky závidět (a trochu ho za to nesnášet), ale to je v pořádku. To nás nerozhází.
A pak jsme si tě konečně mohli vzít domů.
A přišly první úsměv a první zuby, první lezení, první sedění a první krůčky. A první slovo.
První pusa a první papa. Jsi první?
Jedinečný, to jsi.
Kéž se tu za rok ve zdraví sejdeme, dávejte na sebe všichni pozor.
Vím, že jednou to bude kdysi dávno, ale zatím je to příliš čerstvé, než aby to bylo tenkrát. Některé okamžiky se vryjí tak hluboko do paměti, že dosáhnou až do srdce.
Vešel jsem jednoho rána do Ledňáčkova pokoje. Unavený, rozbolavělý, plný pochybností, zda vůbec mám na to být dobrým rodičem. Naklonil jsem se nad postýlku. Tvoreček se zrovna probouzel a rozespale protahoval tělíčko jako malý brumlavý medvídek.
A pak to přišlo!
Spatřil mě. Zamyslel se. A pak mi věnoval svůj první radostný úsměv. Žádný mimoděčný záškub svalů ve tváři.
V ten okamžik jsem se teprve doopravdy stal otcem. Už napořád.
Jak to dopadlo s Geraltem a Marigoldem se už letos nedozvíme, ale ráda bych zakončila DMD posledním střípkem z potterovské poválečné série, ačkoliv tentokrát se spíš podíváme do minulosti.
Vždycky ji zajímal svět okolo. Milovala knihy, četla je do noci, i když už měla mít zhasnuto, hltala vědomosti. Užívala si proud informací kolující tělem.
Jenže pak dostala dopis, ve kterém stálo, že je čarodějka.
Nejdřív měla radost, jako každé jedenáctileté dítě, které zjistí, že bude studovat na čarodějnické škole.
Tenkrát poprvé dostala strach.
Strach, že bude nejhorší, protože o kouzelnickém světě nic neví. Že se s ní nikdo kvůli tomu nebude kamarádit.
Tak se Hermiona Grangerová naučila o kouzelnickém světě všechno, i to, co znalo málokteré dítě z kouzelnické rodiny.
A nakonec zjistila, že na tom vlastně vůbec nezáleží.
Letos to strašně rychle uteklo, přečíst jsem zvládla zatím sotva třetinu, ale jako každý rok si dávám předsevzetí alespoń část ještě dočíst, tak snad se tentorkát zadaří. Drabblení zdar, na shledanou zas za rok!
Je to krásné téma, ale vezmu to úplně jednoduše :) a zůstanu u toho, co je mi nejbližší :)
Byly jí dva roky, držela se maminky za ruku a fascinovaně sledovala to obrovské zvíře. Toužila si ho pohladit... Tenkrát se nejspíš poprvé zamilovala.
Bylo jí dvanáct, kráčela stájí a čekal ji první oficiální trénink.
Poprvé klusala. Poprvé sama zastavila koně. Poprvé se s ní kůň splašil. Poprvé se fakt bála. Poprvé spadla. Poprvé přeskočila malou překážku. Poprvé jela bez sedla. Poprvé plavala s koněm v rybníku. Poprvé letěla s větrem o závod. Poprvé startovala na závodech...
~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~
Kopyta klapou na cestě. Proti mě maminka s malou holčičkou. Ta užasle hledí na koně.
Usměju se na ní. ,,Chceš si ho pohladit?"
Potkávám na vyjížďkách děti často. Vždycky je nechám pohladit si koně, rodiče se mnou prohodí pár slov. Je to milý a hlavně v těch dětech tak moc vidím sebe... Mám pořád v živý paměti ten pocit, když jsem byla malá a potkala jsem jezdce na koni. Jak strašně jsem mu záviděla, toužila být na jeho místě. A nedokázala jsem se odtrhnout, když mi dovolil to nádherné zvíře aspoň pohladit... Dodnes pořád nějak nemůžu uvěřit, že se role obrátily. Že já nejsem ta malá holčička a doopravdy sedím na tom koni. Každopádně si toho neuvěřitelně vážím. Možná právě proto, jak moc jsem po tom celé dětství toužila :-)
Nahrazuji téma z 27.4. "Kolektivní hluchota".
Varování: Násilí, šikana, homofobie a homofobní urážky
"Ten Šimon je taková buzna," Adam napůl zašeptal tak, aby to Šimon slyšel.
"Buzíku!" přidal se František. Kulička z flusačky skončila Šimonovi za krkem.
Učitel dál pokračoval ve výkladu.
"Vypadni!" ten rozkaz následovalo postrčení tak silné, že Šimon málem spadnul na zadek.
"Nebudeš na nás čumět, ty úchyláku!"
Šimon neměl do slz daleko. Ostatní se převlékali, jako by se nic nedělo.
Na fotbal už Šimon nikdy nešel.
"Buzerant," zasyčel neznámý muž a na Šimona plivl. Viděli ho, jak se loučí s přítelem. Byli na něho čtyři. Rány a kopance neustávaly. Okolo dál jezdily auta.
Šimon se už dneska domů nevrátí.
Drabble bylo napsáno v reakci na homofobní poznámky, které jsem dnes slyšela v práci proto, že jsem nadhodila, že návrh zákona o manželství pro všechny postoupil do druhého čtení.
Ještě si to můžeš rozmyslet.
"Ne, to nemůžu. Přiznávám, že tenkrát to bylo jednodušší. Když jsem se tě zbavoval poprvé. Ale ani tak si to nerozmyslím. Nepatříš sem."
Voda rozevře svou náruč a pohltí ho. Druhý vodník se na něj jen chvíli dívá, pak kývne. Karl znejistí. Ne proto, že by si to chtěl rozmyslet. Proto, že toho druhého nezná. Ale jak řekl, i kdyby dnes zemřel, bude to smysluplná smrt.
Měl dobrý život. Život, jaký si kdysi ani na vteřinu neuměl představit. Život, jaký si podle sebe, alespoň ze začátku, ani nezasloužil. Tak co na tom?
Ještě jeden krok...
Dospělý člověk vykrvácí z přeříznuté krční tepny za šedesát sekund. Srdce neví, že krev, kterou neustále posílá do oběhu, někde stejnou rychlostí uniká. A tak pracuje dál. S prohlubující se krevní ztrátou a nastupujícím hypovolemickým šokem se jeho práce zpomaluje, tlak klesá, krvácení už nepřipomíná tryskání fontány, jen kohoutek, který někdo zapomněl zavřít.
Na pohotovosti tohle dobře znali.
A taky věděli, že člověk okamžitě ztrácí vědomí.
Severus namísto toho ucpal ránu rukávem pláště a tlačil proti tepně, dokud nepřiběhli.
Šedesát vteřin vnímal úplně všechno.
Hlavně strach.
Strach ve dvou párech zelených očí, Blackově hlase a jindy pevných rukou Denisy Creeveyové.
Pak se rozdělili. Část kouzelníků, zachráněných Kasandrem, se s díky rozprchla zpět do svých domovů, stejně jako Gerelovi ‚drsní hoši‘. A ti, kdo neměli kam jít, zamířili pod Janickovým vedením bočními ulicemi do taverny.
*
„To jsou k nám hosti,“ spráskla ruce Teresa, když se zadním vchodem nahrnuli dovnitř. Bylo ale vidět, že jí spadl kámen ze srdce. „Takovou návštěvu naše taverna ještě nezažila, to vám teda povím.“
„Pokud vím, taky se tady nikdy nepořádaly záchranné akce,“ ušklíbla se Sara.
Janick zbystřil. „Když už jsme u toho. Jsem si skoro jistý, že jsi tam neměla, co dělat. Mohlo se něco stát.“
