dmd-2012

Téma: "Konec", použito nesoutěžní drabble z neohodnoceného tématu, takže kdyby někomu přišlo, že už to četl, tak se omlouvám :-)
Věnováno Ness, díky které jsem se k drabble dostal.
Celý den ji nic nenapadlo.
„Tohle téma je strašný!“ nadávala v duchu. Nenapadalo ji nic originálního a nechtěla, aby její povídka byla příliš obyčejná, přímočaře plynoucí z tématu.
Celý večer nervózně přecházela po pokoji a s každou minutou byla více nervóznější.
Čekala na spásnou jiskřičku nápadu.
Žádná nepřicházela.
Žaludek měla nervozitou celý sevřený a točila se jí hlava.
Když v tom se náhle v hlavě zrodila myšlenka, brilantní, originální…
Zbývá 10 minut, to stihne.
Rychle začala psát.
20 slov, 50, 90, 110…
„Sakra, to jsem přešvihla,“ zanadávala.
„Už jen trochu učesat a mám to…“
Minutová ručička se překulila přes půlnoc.

...vsadil o velikou sumičku,
že za ženu vyberu si odpudivou samičku.
Tahle dívka byla vnadná asi jako opice,
pětitunka s vyřídilkou ukdákané slepice.
Naposledy před oltářem měla mě mít pro sebe,
od té doby marně volám, marně hrozím do nebe.
Nejenom polibek, nejen noc svatební,
musím s ní vydržet do konce našich dní!
Za vylhaný manželský slib farníci mě trestají,
boží svazek posvátný je, tak mě rozvést nedají.
Neb už sotva dýši, tak inzerát píši:
„Prodám rád za nízkou cenu svoji vlastní milou ženu.
Zachovalá, vhodná zvlášť pro milovníky zvířátek,
háček je v tom jenom malý, už ji nechci nazpátek.“

Zase u toho seděla několik hodin. Už bůh ví kolikátý den a stále neměla dokončenou práci. To bylo samý „Moc se ti tady opakují tyhle dvě slova,“ „Tohle zní jako holý nesmysl, předělej to!“ a tak dále, a tak dále. Nebohá překladatelka je nucena vymýšlet si a vyhledávat další různé alternativy jedněch opakujících se slov, které jsou pak všechny smeteny se stolu s tím, že to není přesný překlad. Pokaždé, když už toho všeho má dost a ptá se sama sebe, proč to ještě dělá, vzpomene si na svoji lásku k tomuto řemeslu. Ale stejně. Dělat překladatele je otrocká práce.

„Dávej si pozor, holčičko,“ říkala starostlivě maminka.
„Okolí je nebezpečné,“ doplňoval tatínek.
„No jistě, bez obav…“ odmávla to dceruška.
…………………..
„Robe Kterýtene, to ti poudám, té béhovada sú chráněné!“
„Ale však…“ zkusil zoufale.
„Kelda pravila!“ reagovala autoritativně.
„U psí nohy…“ pokračoval ještě zoufaleji.
„Jejdamáku!“ doprovodil ho zcela zoufalý chór.
…………………..
Tonička klopýtala tmou… a snažila se nevnímat stín ploužící se za ní.
Žanina sledovala, jak Fíglové opuštějí pahorek… a snažila se tvářit, že je vůbec nesleduje.
„Poslouchají tě?“ ozvala se Toniččina zoufalá otázka a Žanina nadskočila.
„Jistě,“ odpověděla sebejistě. „Většinou… trochu… občas…“
„Mě taky ne…“ uklidňovala ji. „Je to s nimi práce…“

A/N: Věty kurzívou jsou citací Puškina.
Nahrazuji téma: Tenký led
Když Taťjana spatřila Evžena v aleji, pochopila, že prohrála. Věděla to ještě dřív, než padlo jediné slovo.
Nechtěla plakat, ač ji hrůza zcela pohltila.
Rozhodla se uzavřít své srdce do ocelově pevných pout a své city pohřbít pod ledem pohrdání.
Ticho trvalo chvíli – a přeci nekonečně dlouho.
„Psala jste mi… ano. Nezapírejte.“
Chtěla něco říct, bránit se, že to bylo jen poblouznění, co už pominulo. Místo toho mlčela.
Obranný val, co si narychlo vystavěla, začal praskat.
„Zradily vás city studánkově čisté…“
V tu chvíli ta falešná hradba ledového klidu náhle rozpustila.
Roztála na slzy stejně studánkové, jako byly Taťjaniny city.

Carl si unaveně protřel oči. Dávno by měl spát, ale chtěl Amphibia dokončit. Otrocká práce.
Oči mu sklouzly na noviny, které odpoledne vztekle odhodil. Buffonův portrét se na něj potměšile šklebil z titulní stránky přírodovědné rubriky.
Jemu se to kritizuje. Sedí si na tom svém hezounkém sídle, s hraběcím titulem vypolstrovanou zadnicí. Má peníze a čas na to, formulovat si svoje prapodivné teorie. A zostouzet ty jeho.
Linné si povzdechl a vrátil se k práci. Otočil stránku a ušklíbl se.
Dobrá, je to trochu dětinské, pomyslel si.
Ale neodolal. Pod zdařilou perokresbu ošklivé tlusté ropuchy rozhodným písmem vepsal Bufo Bufo.
----
Tady se obávám, že bude komentář delší než drabble, ale neodolám, je to moje oblíbená historka: Linné a hrabě de Buffon (pro nás asi známější jako Georges Louis Leclerc) vedli svoji malou válku hodně let. Buffon odmítal Linného třídění organismů do druhů, argumentoval mimo jiné tím (bavíme se o době skoro 150 let před Darwinem!), že pokud seřadíme druhy do nějakého stromu na základě příbuznosti, tvrdíme tím v podstatě, že musí mít nějakého společného předka, tedy že se nějak vyvinuli. Což je přece úplná pitomost.
Každopádně tihle dva se prostě nemuseli, i vzhledem ke svému odlišnému sociálnímu původu - Linné si v podstatě všechno vydřel, u Buffonů byly peníze a možnosti studia vždycky. Nicméně různé kousky, jaké si vědci navzájem dovedou vyvádět, si vyváděli oba. Veřejná kritika v dobových médiích, vzájemné citace ze svých prací bez uvedení zdroje atp. A Linné po něm nakonec tu ropuchu opravdu pojmenoval. No není to krásná pomsta?

Pozn.: trochu BJB
„Sherlocku, dojdi pro ten míč.“
„Jsem snad sluha?“
„Sherlocku, podej mi noviny.“
„Od čeho máme sluhu.“
„Sherlocku, podal bys mi, prosím, cukr.“
„Nejsem tvůj sluha.“
„Pro jednou snad můžeš dojít na nákup ty!“
„Otrocká práce.“
„Sherlocku, mohl by sis po sobě někdy uklidit?“
„Mám moc práce.“
„Johne, přines mi mobil.“
„To jste snad doma měli sluhy?“
„Měli.“
„Johne, půjč mi notebook.“
„Zajdi si pro svůj!“
„Johne, nabij mi pistoli.“
„To jsi vážně tak moc líný?“
„Johne, zapni mi televizi.“
„Nepřeháníš to trochu?“
„Johne, jeď ty.“
„To ty se tady nudíš!“
„Johne, dej mi cigarety!“
„Jsem svobodný člověk, nikoliv tvůj otrok.“

„Umýt všechno nádobí? To nemůžete myslet vážně,“ pohoršoval se Smíšek zatímco stíral saze z čela.
„Můžu – neměli jste mi brát raketu,“ odvětil pobaveně Gandalf a stočil zrak od znechucených hobitů k Bilbovu proslovu.
„To není fér,“ zaskučel Pipin a s odporem se podíval na špinavé talíře.
„Není! Tohle je otrocká práce omezující naši svobodnou vůli! Neměli bychom si to nechat líbit!“ horlil Smíšek a rozmáchle gestikuloval hadrem.
„Ne, neměli,“ přitakával horečně Pip a hlas mu poskočil samým vzrušením o oktávu výš.
„Říkali jste něco?“ otočil se na ně Gandalf.
„Ne, pane Gandalfe,“ zarecitovali oba hobiti poplašeně a pokračovali v mytí.

Schůze v kuchyni byla bouřlivá. Dokonce i poté, co byl agitátor prohlašující, že situace je naveskrze skvělá, vyhozen za dveře.
„Po všem, co jsem pro ně udělala," štkala Lotty. „Po tolika letech..."
„Na tohle nemá právo," zatínal pěstičky Fussy. „Žába nevycválaná."
„To tedy nemá." Cully si sundal skřipec a jako vždycky, když přemýšlel, začal ho pucovat. „Dovolím si tvrdit, že ty čepičky nemají vůbec žádnou právní platnost. Naším zaměstnavatelem je bradavická škola vedená profesorem Brumbálem, nikoliv slečna Grangerová."
„Takže si myslíš, že je to bezpečné?"
„Bezpečné? Ano. Ale přesto navrhuji přestat v Nebelvíru uklízet. Očividně tam naše služby nejsou vítané."

Ferda vstával brzy. Spravoval panu Šnekovi falešné okno na ulitě. Cvrček ho zlanařil na další opravu svého rádia. Ploštičky se mu utábořily na zápraží a dožadovaly se dalších hraček, protože nabyly dojmu, že Ferda je za jejich zábavu tak nějak zodpovědný.
Pak byl unavený, nekoukal kam šlape a musel se vypořádat s Potápníkovým mechanismem, a protože na to sám nestačil, musel za to pomoci chrostíkovi s domečky pro jeho larvy. A Beruška, že potřebuje vylepšit pérování kočáru.
Když večer prohlížel prázdnou spíž a šel potom spát hladový a k smrti vyčerpaný, napadlo ho, jestli nebylo lepší být bezejmenným otrokem mraveniště.