dmd-2012

Jeden jezdil z přístavu do přístavu, mluvil se stovkami námořníků , vozil s sebou okovy a značkovací železa a také velkou dřevěnou truhlu, plnou koření, potravin a barevných látek vyrobených v Africe, aby dokázal, že je rozumnější s obyvateli černého kontinentu obchodovat než je zotročovat.
Druhý sebral na ulici zbitého černého chlapce, postaral se o něj a rozpoutal soudní řízení, aby mu vydobyl svobodu.
Třetí neúnavně předkládal v parlamentu návrh na zrušení obchodu s otroky. Dvacet let.
Thomas Clarkson, Granville Sharp, William Wilberforce a také spousta dalších, kterým to nebylo jedno. Odmítli se smířit se zlem.
V roce 1807 dosáhli svého.

Už niekoľko dní pracujem u Innovative Online Industries. Nepatrím však k bežným zamestnancom, čo po skončení práce odchádzajú domov. Patrím k väčšine. K tým, ktorí sa zadĺžili a nedokázali splatiť svoj dlh. Po tých si prichádza korporátna polícia a odvádza ich do jedného z mrakodrapov v sídle spoločnosti, kde sú roztriedení na pozície podľa svojich schopností. Tam bývame a pracujeme. Teoreticky iba do doby, než si odpracujeme dlh. Ale zatiaľ sa to nikomu nepodarilo. Mnohým už ani nevadí, že sú vlastne otrokmi. Oproti ulici majú teplo, jedlo a aj zdravotnú starostlivosť. Dokonca sa zmierili aj s kamerou pripevnenou k uchu.
Autorská poznámka: Táto výborná kniha vyšla už aj v češtine.

Bože, to je vedro. Do toho kopce se táhneme už dvě hodiny. Vstávali jsme v šest, abychom chytli autobus v půl sedmé. Pak jsme šli hodinu z kopce, dvě hodiny do kopce a asi tři minuty po rovině.
Co se nám stalo? Nic, máme dovolenou. Je to určitá obsese, prostě milujeme hory. Přinejmenším si to vždycky říkáme, když plánujeme dovolenou. A pak pochybujeme o své příčetnosti, když se ve vedru, nebo naopak v mlze a dešti někde sápeme celí uštvaní.
Ale znáte něco hezčího, než otočit se a za dvěma kopci a třemi údolími vidět místo, odkud jste ráno vyráželi?

„Práce, práce, nic než práce,“ nadával modrobílý pecheur-couronne, zatímco vláčel v pařátech síť plnou dlažebních kostek. Napoleonovy plány na přestavbu hlavního města Paříže byly velkolepé, ulice dost široké, aby jimi prošel drak, se zdály být výborným nápadem – ale k čemu, když dost možná jediným drakem kráčejícím v Paříži byla ta císařova bílá nebešťanka?
Étoile zavrtěla nad tím plýtváním silami hlavou. Ona sama jen přihlížela, byli s Aaronem vysláni do Paříže jako poslové, ale nevrlého pracujícího draka chápala. Široká ulice přece lidí strachu z draků nezbaví a ona s chutí poslouchala Aarona, když měli společně bojovat – takhle si ovšem válku nepředstavovala…

Upozornění: Spoilery :D
Mimochodem... Nechtěl by někdo začít taky psát HG drabblata? Je mi trapný, jak píšu na tenhle fandom sama :D
Nevím, kdy se to stalo. Kdy nastala změna. S příchodem Katniss a Peety? Nevím. Ale snad právě oni ve mně zažehli tu jiskřičku. Snad jsem procitl právě tehdy…
Dřív jsem rád navrhoval bláznivé kapitolské modely. Přijímal pochvaly. Až s prvními Splátci mi došlo, jaká byla chyba, zapojit se do Her.
Jistě, byla to výzva. Ale ani jsem se nenadál a můj koníček – návrhářství se stalo bičem, zaměstnavatelé otrokáři… Já otrokem.
A teď, když mě odvádějí a já umírám, vím, že ten reprodrozdí kostým byl dobrý nápad. Zaplatím za něj, ale ne tolik, jako kdybych ho nevytvořil. Teď mám čisté svědomí.

Pozn.: Nesoutěžní! Aneb co člověka nenapadne při věšení prádla... Fandom utajen. Až k němu dojdete, pochopíte proč. :-)
Neměl zlaté oči. Dokonce ani černé. Naštěstí ani rudé. Jen obyčejně hnědé.
„Kam jdeme?“ zeptala se, když málem zakopla o schod. Ještě že byla zavěšená do něj. Neměla si dávat toho třetího panáka.
„Překvapení,“ řekl tajemně.
„Celý život toužím po někom jako ty,“ povzdechla si.
Obešli roh. Proti nim se tyčil mohutný černoch v koženém kabátě a mířil se ně pistolí.
Třesknutí. Z upíra zbyla jen hromádku prachu.
Černoch došel k vřeštící Anně, podíval se na její krk, usmál se a sklonil pistoli. Pak sjel pohledem na obsah jejího rozsypaného batohu.
„Zasranej Twilight,“ zaúpěl Blade a zvedl oči k nebi.
Fandom: Blade

„…jako, ty vole, to-.“
„Tak dost! A teď mě dobře poslouchej,“ udeřil Viktor rukou do stolu, „ještě jednou mi řekneš vole a támhle Pan Tau ti ukáže, co dělá se skřítky jako ty.“
„Ale-.“
„Používá je místo toaletku! Mlč a poslouchej! Každý týden mi sem od tebe přijde skoro deset dopisů s neustálou dávkou stížností. Mám tu už třiapadesát nesouhlasů s dlouhými směnami a sedmdesát dva na téma zdravotní pojištění. A jednu výzvu k založení odborů. To jako vážně? Skřítčí odbory?!“
„Když ono je to horší jak stavět pyramidu, ty… no.“
„Tak jsi neměl chtít makat v automatu na kafe!“

„Takže… Dnes, díky donucení ředitele, jsem svolil dát vám deset minut na to, abyste mi vysvětlili, proč jste tak zabednění trolové a neumíte místo tří tlustočrevů tam dát jen dva?!“ pronesl naštvaně Severus Snape. Chvíli bylo ve sklepení hrobové ticho.
„Goyle?“ „Ehm… Když my nepřečteme z tabule ty vaše instrukce.“ zablekotal hromotlucký zmijozelský.
„Takže je všechna chyba v mém písmu?“
„Ne… Taky ty postupy jsou moc složité.“ přidala se Parkinsonová.
„A navíc… Jak máme nasekat hadí žaludek na přesné kostičky, když se celý roztéká?“ podotkl Longbottom.
Profesor přestal zapisovat po osmdesáté otázce. Povzdechl si… Už nikdy Brumbálovi na toto nekývne.

AN: Je tak krásný den, že se mi nechce psát nic depresivního, takže toto je Bezpochyby Jarní Blbost. A taky jsem trochu (ehm) „očurala“ téma.
„Vážně, není jednoduché mít ve správě takové místo. Ta velká odpovědnost! Pokud je vám svěřena krása, musíte postupovat opatrně a uvážlivě. Protože by se mohlo lehce stát, že ji ztratíte, proklouzne vám mezi prsty. Tupým zacházením, otrockou kameničinou, se z Třpytivých jeskyní stanou obyčejné jámy, jako elfí jeskyně v Temném lese. Tohle není hobití nora, žádné Dno pytle! Musíte si i dobře vybrat, koho sem nastěhujete. Rodina pilných trpaslíků a budou tu druhé Velké Pelouchy.“
Gimli se zahleděl na své posluchače – Legolas při podobných příležitostech vždycky mlčel, ale tentokrát se mu podařilo uzemnit i hobity.
Opravdu výborná řeč, zdá se!

Nespisovné a je tam nějaká ta sprosťárna
Hned první den si řek‘, že jemu nikdo na hlavu srát nebude. By se na to podíval, aby si vo něj kdejakej ňouma votíral boty!
Zkoušeli to.
Nepochodili...
Po měsíci pobytu ve zdejším ubytovacím zařízení bylo jasné, že se pokusí dostat na špici. Nebylo to jen tak. Některý byli vopravdu tvrdý. Naštěstí měl železnou pěst, v rukávu munduru pár fíglů, nůž a postavu obra.
Jenom jeden se mu dostal na kůži dost na to, aby mu zbyla památka, ale na tom nesešlo. Ne, když po tý votrocký robotě hodil nohy nahoru a užíval si titulu.
Sedmtři.
Jak skvěle to znělo…