dmd-2012

Pokrok přináší životu jisté standardy, které člověk později bere za samozřejmé. Nevím, co by naši potomci řekli na standard, který teď uznáváme, ale vím, bez kterých věcí bychom se neradi obešli.
Teplá voda, elektřina a výrobky, které ji používaly, to vše jsem v Aldormě postrádala. Nikdy bych nevěřila, jak se bez nich žije těžce. Domácí práce nikdy nebyly mým koníčkem, ale bez moderních vymožeností mi to připomínalo otrockou práci.
Má vlastní hrdost mi nedovolila požádat o služku. A to jsem nemusela mýt nádobí, jen jsem si prala vlastní prádlo a uklízela si v pokoji.
Ale stejně se mi tady líbilo.

pozn.: no slash
Moje láska je ve službě.
Sloužím velkému dvořanu, abych se dostal do služeb faraonových a posloužil tak Nejvyššímu.
*
Moje láska je ve věrnosti.
Odvážím se čehokoli, nasadím život i všechny síly, abych ochránil svého krále.
*
Moje láska je ve strachu.
Když se vrátil, byl jsem na špatné straně. Cele jsem se mu odevzdal a on mi daroval život. Na jak dlouho?
*
Moje láska je v důvěře.
Znám jeho tajemství i temnotu jeho duše. Pomáhám mu naplnit jeho pomstu, raději bych mu pomohl odpouštět.
*
Moje láska je v každodenních drobnostech.
Byl jsem neodbytný a mám, co jsem chtěl. Zatím mě přehlíží.
pozn. 2: autorem titulního pojmu je Thomas Mann
pozn. 3: doufám, že nejsem moc daleko od tématu
fandomy: Josef a bratří jeho, Král Lear, Ivanhoe (minisérie), Hrabě Monte Cristo (minisérie), Torchwood

Tak nevím, jestli to není trochu BJB... třeba ještě něco vymyslím:-)
Všichni stejní.
Zároveň však tak různí.
Stejný začátek – všichni byli dítě Gallifrey.
Různá minulost a vzpomínky – první nezažil to co druhý, druhý to co třetí.
Různé odkazy – každý zanechal rozdílné dojmy.
Stejné utrpení.
Stejná radost.
Různé pocity.
Různí společníci – tolik žen a mužů.
Stejný důvod – nikdy nebyl rád sám.
Různé převleky – jednou kravata, jindy motýlek, kalhoty bez vzoru i kostkované.
Stejný prvek – všichni měli sako.
Stejný člověk.
Různé chutě – jednou jabka, jindy fazole, jindy puding.
Různé tělo – jiné buňky.
Různé oči – modré, hnědé i zelené.
Různé vlasy – šedé, černé, hnědé i blond.
Nikdy zrzavé – zrzavá nakonec všechny ostatní zajísté trumfne!

A/N: Inspirováno povídkou The Crab that Played with the Sea ze sbírky Just So Stories (Bajky a nebajky) od Rudyarda Kiplinga. K nalezení tu: http://www.online-literature.com/poe/164/ (anglicky, česky jsem to online nenašla)
****
Sedí ve výši, hledí dolů, pohupuje se do tichounkého rytmu a plete.
Hvězda jsem, hvězda tam,
ráno k vám zas zavítám.
Hvězda tam, hvězda jsem,
pak vám zmizím před nosem.
Každý den, večer, noc i ráno, stále to stejné.
Jeho přítelkyní je krysa Vasilisa.
Kouše, ale on jí to nezazlívá.
Hryz a hryz, hryz a kous,
plakat bude Hvězdovous!
Trh a škub! Pád a zmar!
Ráno, večer musí dál!
Sedí na měsíčním srpku a plete šňůru, kterou řídí příliv a odliv.
Sedí na hvězdě pod ním, čeká a v úsměvu cení ostré zoubky.
Měsíční rybář, jeho krysa a harmonie soužení.

Ahoj, kolego!
Normálně takové vzkazy vůbec nepřeposílám, ale zoufalá situace si žádá zoufalá opatření.
Doslechl jsem se od bráchy mého kamaráda, že ve vedlejší vsi na statku žije šílená ženská, která nás mučí a vykořisťuje. Nejdříve nám naslibuje hory doly a než se nadějeme, děláme pro ni první poslední bez nároku na mzdu a jiné benefity.
Navíc minimálně sedm z nás dostalo kvůli tomu zatracenému vdechování popelu rakovinu plic.
Takže tam ani nelétejte.
Holoubek si připevnil vzkaz k noze a spěšně odletěl.
O kus dál stála Popelka u hromádky hrachu s popelem a se zoufale maniakálním výrazem vyhlížela přílet pomocníčků.

Poznámka: Takový zoufalý výkřik k neinspirujícímu tématu. Odehrává se někdy někde ve starověkém Řecku.
„Nad čím zase přemýšlíš, Ageláe?“ zeptal se Filínos pobaveně, ale i s nádechem úcty. Jeho bratranec byl učený muž, uznávaný filosof a matematik. Teď právě studoval voskovou destičku s načrtnutými čarami a kruhy.
Ageláos se usmál. „Trochu jsem uvažoval… Víš, Filíne, někdy mě napadá, že málo využíváme poznatků, které nám zanechali naši velcí učitelé. Známe obléhací stroje, divadelní mašiny… Ale co bys řekl strojům, které by obstaraly velké množství práce? Samy by sely, žaly, nebo třeba poháněly lodě?“
„To všechno by bylo možné?“ užasl Filínos.
„Snad…“ Ageláos pokrčil rameny.
„Ale k čemu by to bylo, když práci přece obstarají otroci?“

náhrada za téma pro 27.4.: Zpívej!
Zpívej!
Protože tvůj hlas má schopnost změnit osud.
Zpívej!
Protože když vyzpíváš své zoufalství, obměkčíš i okoralé srdce převozníka. Převeze tě na druhý břeh.
Zpívej!
Protože když vyzpíváš svou lásku, zlomíš i pýchu krásné paní podsvětí. Přimluví se za tebe.
Zpívej!
Protože když vyzpíváš svou touhu, i neoblomný Hádés ti dá šanci.
Dobrá, můžeš si ji odvést. Jen se neohlížej.
Zpívej, hraj, běž, ale neohlížej se.
Miluj, doufej, těš se, ale neohlížej se.
Ale Orfeus se nakonec stejně ohlédl. Protože, ač to nevěděl, byl předem odsouzen k neúspěchu. Protože nikdo a nic nemůže změnit přirozený běh věcí.
Ani sebelepší píseň.

Pozn.: Navazuje na Možnosti následků chvilkové nepozornosti.
Protože to Okno nedám, ani kdybych se na hlavu stavěla, se s vámi loučím tímto drabbletem. Mám vás všechny ráda a byl to skvělý měsíc, ale už nestíhám a teď se pro změnu budu snažit dohonit vlastní život.
Do otevření díry zbývalo podle počítadla na Martinových hodinkách osmnáct hodin. Každé tři hodiny poslal zprávu vysílačkou; nikdy nedostal odpověď. Přenos signálu z lodi do Přístavu fungoval nějakým neznámým způsobem a pouze jednosměrně.
Mezitím Martin Katce vykládal, co ho napadlo. Aby co nejvíc poznala jeho svět. Aby nemusel myslet na to, že ztratil ostražitost a nechal se praštit baterkou, a že mohl dopadnout daleko hůř. Dál do sebe sypal guaranu či co, protože nesmí usnout, dokud se nevrátí zpátky domů.
Pak Katka našla karty a naučila ho kanastu.
Najednou vzduch kolem nich strnul. Martinovy hodinky zapípaly.
„Je čas jít,“ řekl.

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Snad se mi - díky tématu - podařilo smysluplně ukončit minisérii o Přeměněných. Ano, jsou tam díry. Pokusím se je zacelit, ale to až jindy... a jinde :)
Zatím se s vámi (předběžně) loučím a doufám, že se vám svět líbí.
Nahlédla dovnitř. Opatrně.
Zakrvácení mniši klečí v řadách.
Jsou potichu, ale žijí.
Zatím.
Před nimi se naparuje Přeměněný. Velký, hlasitý, mocný.
Musí něco udělat.
Ví to. Neporazí ho.
Stejně k němu přišla... a dala mu facku.
Vztek v jeho očích.
Teď... se nezastaví. Nejdřív ji chytí. Potom zabije.
Zablikala slabounká jiskřička naděje.
Otočila se a dala se na útěk. Hnal se za ní.
Zahrady. Uspořádané.
Zarostlý kout.
Rozběhnout se, dlouhý skok, dva kroky, přeskočit zeď.
Neznal to tu, jeho skok byl kratší.
V trávě skryté ztrouchnivělé dřevo kryjící starou studnu prasklo.
Zmizel.
Štěstí se otočilo.
Válku vyhrají.
Nebezpečnou díru zabetonovali.

Téma č.1: Konec
...
Stála jsem na skále a sledovala údolí.
Zkázu, která postihla naše město. Náš jediný domov.
Sledovala jsem, jak se domy sesouvají k zemi. Střecha za střechou mizela v záplavě prachu, který se vznášel od trosek k oblakům.
Sledovala jsem, jak trosky mizí v prohlubni, která se rozevírala od prostřed města.
K mým uším doléhal zvuk tak typický pro zkázu, na kterou se nám otevíral pohled.
Nářek pár lidí, kteří jako jediní utekli a teď oplakávali své rodiny.
Všichni jsme věděli, co to znamená.
Tohle byl konec.
Konec našich starých životů. Naší radosti. Našeho otroctví.
Konec, který přivodí tomu ďáblovi smrt.