Jen taková ptákovinka. Napsáno jen tak jako výsledek úvah, zda stojí za to psát padesátislovku...
Ze tmy se vynořil hrdina, nečekán nezván jako obvykle.
"Padesát slov?" řekl opovržlivě. "Tak to ne!"
Pokrčila jsem rameny. "Tak zní zadání. Je to lepší než nic, ne?"
"Padesát je málo!" trval na svém hrdina. "S tím nechci mít nic společného!"
A zmizel, skoro jako by za sebou práskl dveřmi.
Tak mi to nakonec taky nedalo... Věnováno nemilované a zapomenuté manželce pruského krále Fridricha II. Velikého.
Další vyčerpávající den.
Přijímala vyslance, pořádala bankety. Jejího manžela tyhle záležitosti nudily.
Nyní mohla jít spát. Sama, jako vždy.
Král přebýval ve svém paláci, kde pro ni nebylo místo.
Jeho díla i dopisy vznešeným příbuzným a ušlechtilým přátelům přečkaly staletí.
Co říkala osamělá manželka po nocích sama sobě, neví nikdo.
Pozn.: Fridrich II. se oženil s Alžbětou Kristýnou Brunšvickou vyloženě na nátlak svého otce a po celý život s ní odmítal žít. Jeho odpor šel tak daleko, že když si v Postupimi vystavěl přepychový Nový palác coby letní sídlo, zřídil v něm sice pokoje pro členy rodiny, přátele a hosty, ale nikoli pro královnu.
Soutěže jsem se neúčasnila, nápady mi unikaly mezi prsty. Až teď se jeden nechal nalákat, tak jsem si řekla že si to aspoň vyzkouším... I když jak to tu čtu, skoro se s tím stydím vylézt na světlo světa...
----
Zvon už dávno utichl. Jen úpění raněné plachetnice se neslo půlnoční tmou. Trup namáhavě skřípěl. Vítr zpíval v lanoví. Anděla bez křídla skrápěla ledová tříšť. Slzy mu stékaly po tvářích a tiše naslouchal.
Už nikdy tě neopustím... Přísahám...
Šeptal do noci tmavý stín. Hrubá ruka ho hladila po dřevěném peří.
Nějak mi chybí drabblení a tak jsem neodolala a napsala alespoň půldrabble, ale do soutěže jsem ho neposlala.
Když slunce skloní hlavu za hory a měsíc nesvítí, je tma. V krajině.
Jestliže žárovce zakroutíme krkem, je tma. V pokoji.
Řekne-li někdo krutá slova, je hmatatelná tma. V duši.
Pokud někdo udělá špatné rozhodnutí, je tma. V dalších dnech.
Je-li u moci špatná vláda, je tma. V celém národu.
Stále ještě je květen (a teprve 10.!), takže jsem neodolala a udělala si ještě jeden výběr. A je celý jen o mužích. Takže se omlouvám neslashovým osůbkám, že tohle není výběr pro ně.
Začnu Roedeerem a jeho drabble Jezdectví, protože mě hodně pobavilo a bylo krásně živočišné.
Pak je tu Brygmi a její Nebo to ani láska nebyla, protože Glee a protože úžasně životně ironické.
Den královny od Birute, protože sice Hetalii neznám, ale tohle bylo rozverné a roztomilé.
Cestovatelé kolem světa od Keneu, které bylo vtipné, lehké a krásně lechtivé.
Quiquilla nám vyprávěla, Jak těžké je nakreslit lásku, a vyprávěla to dokonale.
Život je o změnách… Krásnou změnu pohledu napsala Julie v drabble Perspektiva.
Opět QaF, tentokrát Luczaida a její Konečně mi patří.
Do třetice všeho dobrého z QaF: Justinka a jedna Návštěva.
Sherlock nemůže chybět. Joan Watsonová napsal spoustu krásných stolůvek, ale s Jak jsem poznal vašeho otce, mě nejvíc rozesmál a s Poslední možnost zachovat se… jinak zase nejvíc rozesmutnil.
Preslash a můj oblíbený film krásně spojila Maglynn v drabble Voják.
Co by byl tenhle seznam bez drabble na Torchwood? Neodolala jsem a vybrala jsem si ze široké nabídky od Iantoucha Co je psáno, to je dáno.
A nakonec (a třináctka je šťastné číslo!) jeden závan z prken, která znamenají svět, závan Shakespeara… Kleio a její Pavoučí polibek.
Taky jsem nevydržela a jedno půldrabble jsem si napsala. A neskromně přiznávám, že se mi líbí:-).
Zeď plná prasklin. Jako protkaná písmem.
Vzali mi knihy, vzali mi slova, vzali mi myšlenky.
Dali mi zeď.
Za moje knihy, moje slova, moje myšlenky.
Trest je zrcadlovým obrazem provinění.
Žárovka brzy zhasne a zeď zmizí.
Ve tmě se z prasklin stane písmo.
Nové knihy, nová slova, nové myšlenky.
Brzy.
A/N: Tak, tohle je poslední. Přísahám. (a vím, že jsem mu to opakovala třikrát.) Líbilo?
A kdo uhádne, čím je tohle inspirované, dostane kostičku čokolády.
****
Slovíčkaříš ve tmě se slovníkem hloupých slov:
Koitus delicti.
Láska blahem.
Slina, slizká slzami.
Slepě šlépěj světlem plyne,
vládne, slábne, dlaní kyne.
Milý splynul s pološerem.
Odplul jiným plavidlem.
Lenivý, chlípný, zlý!
Nepřevaluj se v lidských slovech, slečno.
Vlámej si do hlasu vlastní.
Vzlykni a vzplaň olejem slz.
Upal ho.
Nesoutěžní!
Na padesát slůvek rozepsaný komentář k padesátislůvce od
Lejdynky: Mám rád noční metro.
Podivným hlukem řvou,
závanem větru,
skřípáním,
jekem.
Útroby hladové přišery,
požírače duší,
příběhů
a lidí.
Otvírají ocelové tlamy,
neviditelné zuby,
připravené
sevřít.
Unavené postavičky cestujících,
hlasitě spí,
mluví,
žijí...
Pravidelná potrava velkoměsta,
sežvýkaná ruchem,
unavená
dnem.
Polykaná lačnými ústy,
drcená návalem,
pomačkaná
nástupem.
Odvážená temným tunelem,
přitahovaná světlem,
očekávaným
výstupem.
A/N: Po přečtení místních padesátislůvek si s tímto tématem začínám už pomalu připadat trapně. Obzvlášť když vezmeme v úvahu Tess. Ale co nadělám, to samo.
****
Rozzlobila se.
Zahořela; přišla lavina lávy.
Zachvěla se; zasněžila slunce.
Zadupala; setřásla zemětřesení.
Zaplakala; přivalila vlnu.
Pak dostala hlad.
Snědla zvířata.
A stromy a trávu a květiny.
Vypila oceán a moře a jezera.
A déšť.
Zavřela oči a pohltila světlo.
Pak řekla Slova: Budiž tma.
A byla tma, den poslední.
A/N: Jak mnozí jistě poznáte, toto je účelně zkrácené Je Alenka? A doufám, že jsem to tím nezkazila ještě víc, než když jsem to zkracovala napoprvé. Tímto velice děkuji Tess, že byla upřímná a řekla mi to.
****
Večeroles usnul v klubíčku.
Selvy odsyštěly do korun stromů a tichounce vrkotají, aby uspaly mladé.
Kráčí po mýtožině.
Temný lesoň jí hrozí housenkami.
Ztratila se tu. Hledají ji venku.
Není Alenka. Je jiná, nová, neumí snít, nechce tu být.
Nebezpečí!
Srdce královnina vojáka je šíp.
Krvácí jezelen.
Nikdy ji nenajdou.
