DMD 2022

Den se končil, padala rosa. Poslední paprsky jarního sluníčka nehřály, jen barvily cimbuří Mansfield Parku kočičím zlatem.
Fanny zaklapla dvířka a přisedla na lavici u štítové stěny.
"Přinesla jsem pléd navíc. Ochladilo se," nabízela bez pobídky k řeči.
Ráda s návštěvou trávila chvíle ve společném tichu.
Pan Burnwood sledoval Ťusowaryho dole na trávníku.
"Nečekala jsem, že budu ještě čekat," začala Susan sama, "už je to někdy opravdu náročné."
Fanny nemohla sdílet zkušenost, ale povzbudivě se usmála.
"Vím, bude tomu konec. Jako i letošní cestě."
"Odjíždíte?"
"Ano. Ale přijedeme zase, budete-li chtít. Marek se bude určitě těšit."
"Tešit? Tešitjoooo!"
"Já také."

"A je konec."
"Ne, ne, ještě - uff, máš pravdu. Z toho se už nevyhrabe."
Bohové se odtáhli od hladiny tůně. Jaká škoda to byla, tak mladá holka!
Udělala pár špatných rozhodnutí. Měla trochu smůlu. Zvláštní, jak těžko lidé dosahovali úspěchu a jak snadno sklouzli k selhání.
Bohové už viděli spoustu podobných příběhů. Nepotřebovali vidět jeho smutný konec.
Kdyby se dívali o chvilku déle, zjistili by, že se dívka znovu zvedla - protože na rozdíl od bohů věděla, že život často dává další šanci zrovna když jí nejmíň čekáš.
Bohové mají nekonečné znalosti, ale nakonec jim vždy chybí to klíčové: lidská naděje.

Tu noc se v něm něco zlomilo.
Stačilo.
Naposledy mezi prsty promnul rudý šátek. A pak nechal vítr, aby mu ho vyrval z ruky a odnesl ke všem čertům. Přes palubu, do moře.
Zbavil se toho kluka. Vyházel knihy, nábytek, serepetičky, skoro vše, co mu mohlo Steda připomínat. A doufal, že se spolu s tím vším vyhodí i city, které ho zevnitř trhaly na kusy.
Ale nestalo se. Schovával to pod koženým oblečením, krutým chováním, černou barvou na obličeji. Maskou Krakena.
A když se nikdo nedíval, tutéž barvu mu smývaly proudy slz.
Byl sám, v temnotě.
Maják z obrazu nesvítil.

Fanny se za funivého sípání prohnala salonem jako uragán a práskla dveřmi.
John tázavě zvedl obočí.
"Pradleny naškrobily naše spodničky velmi nedostatečně," vysvětli paní Thorntonová a nezvedla oči od knihy.
Plavá kráska znovu proplula místností jako velká voda a vydupala po schodišti.
"Naše obvyklé místo v kostele částečně zabíral cizí pes."
Drahá sestřička se vrátila k oknu a z očí jí sršely blesky.
"Ženské na dvoře si o tobě šuškají, Johne, cháska mizerná," drtila mezi zuby.
John zavřel noviny a před další rodinnou meteorologií se ukryl v účtárně.
Je veskrze jedno komu, ale někomu je třeba tohle živelné nebezpečí udat.

Vlastně ani nevěděl, jestli ho stvořil, nebo jestli byl Steven vždycky jeho součástí, skrytou někde hluboko pod povrchem. To byla otázka pro někoho jiného, a nikdo jiný o něm nesměl vědět.
Hlavní bylo, že Steven mohl existovat bez bolesti, která ho táhla ke dnu. Bez jizev a bez viny a bez strachu. Mohl přijít pokaždé, když už všeho bylo moc, schovat ho uvnitř, a žít chvilku svůj legrační, bezstarostný nerdovský život.
Lepší život, šeptal někdo v pozadí, pro lepšího člověka.
Bylo tak jednoduché se stáhnout, propadnout se do hlubiny a předstírat, že on je ta iluze, kterou si někdo vysnil.

Swan joined Wolf for the ritual. Raven observed too.
Lioness stood on symbols-covered floor.
The artifact started buzzing with magic, the symbols responded, the incantation sounded.
"No shields," Swan reminded her telepathically. "Just work with what comes."
The younger woman closed her eyes, inviting the power swirling all around her to flow through her.
It surprised her when the ritual ended.
Her knees buckled and Raven caught her.
She smiled, then realized she still cannot feel his emotions.
"It didn't work," Swan said.
"Can we stop trying now?" Lioness asked.
"Let's just focus on what is and work with that."

Objevíš se vždycky, když něco pokazím. A směješ se.
Jsi každou neodbytnou myšlenkou a výčitkou. Jsi úplně k ničemu, hloupá, ošklivá, neschopná, aspoň buď na lidi hodná, rozdej se, snad tě vezmou na milost.
Kvůli tobě nemůžu v noci spát.
Maluješ mi kruhy pod oči.
Sebenevinnější poznámku od kamaráda překroutíš tak, že už pochybuju úplně o všem.

Ale už toho mám dost.
Podívej se na to, co jsi se mnou udělal.
Vím, jsi mou součástí. Ale to neznamená, že mě ovládneš a zničíš.
Nevěřím, že by tohle mělo být všechno. A budu bojovat. Protože to Světlo ani moje tma nepohltí.

Hbité nohy se na prašném podkladu jen míhaly, roky tréninku zajistily, že si závodnice v hnědozeleném téměř neokopala kotníky, zatímco se snažila povahu svého rychlého přesunu co nejvíce utajit a skrýt záhyby sukní. Lokty ladně zdvižené, dech jen přiměřeně zrychlený, koutkem oka zaznamenávala souběžný pohyb protivnic z nižší sociální vrstvy v zadní uličce. Jejich neférová výhoda spočívala v kratších sukních, stejně jako v odolných dřevácích a v nedostatku ohledů na společenské dekorum.
Zdálo se však, že Miss Pole bude u nosítek ctihodné Mrs Jamieson dříve, než děvečky u jejích zadních dveří.
"Má drahá, takové pozdvižení! Do Cranfordu má přijet cirkus!"

His forehead creased with focus. Quick glance around, then his eyes glued back to the little disc at the end of his staff. He moved with speed and precision, dodging obstacles and opponents, carefully navigating the disc to the target at the end. Everything was just clicking into place. Now to time the strike correctly... a bit closer, a bit faster, pull the staff back aaaand... hit! Score!
His hands lifted in a victorious gesture, before he realized nobody is cheering with him.
"It was a damn good hockey display," his rival's voice mocked. "But this is figure skating, Wolf."

"A Šmitec říkal, že je konec," dokončil smutně vyprávění Houslový klíč. I všechny noty si povzdechly.
"Už nikdy nezazníme."
"Co s námi bude?"
"Kdo mě bude hrát?" bála se Písnička.
"No tak se všichni uklidněme, jo?" přehlušil obavy Notový zápis. "Ještě máme Píšťalku! S ní jsme v bezpečí."
"To je právě to... Šmitec říkal, že Píšťalka končí se symfonií. Prý kvůli tomu, že se ji všichni smějí, protože neumí hrát."
"Blbost! Nikdo nás neumí zahrát lépe než Píšťalka... Ale pokud je to pravda, pak je na nás, abychom jí to dokázali! Noty seřadit, pozor a jedem! Raz dva, raz dva..."