30. Duchařina - U mámy

Seděl jsem v rohu u mámy v pokoji. Chtěl jsem přes mámu zkusit předat nějaké informace Pavlovi. Hodně mi na tom záleželo. Už hodnou chvíli jsem se na tom s mámou domlouval.

„Mami, už jde!“
„Jo, tak už mě neuháněj, pamatuju si to.“

Do pokoje vešel Pavel s kyticí gerber. Byl to jeho zvyk – koupil v supermarketu kytku, část z ní vzal na hřbitov a se zbytkem se stavil za Honzovou mámou. Milovala kytky.

„Ahoj, Libuško,“ pozdravil Pavel.
Máma vypadala nejistě.
„Tak mami, to je Pavel, donesl ti kytku, Pavel ti přece vždycky nosí kytky.“
„Pavel?“ pořád vypadala nesvá.
„Jo, já jsem Pavel, něco jsem ti přinesl.“ Podával jí kytku. Bylo vidět, jako ho potěšilo, že ho poznala.
Máma se rozzářila: „Jé ty jsou tak nádherné. Mám moc ráda gerbery. Děkuju.“ Usmála se na Pavla.
„Tak mu to řekni,“ naléhal jsem, za chvíli bude moc unavená a usne v půlce věty. Musí mu to říct.
„No jo. Snad můžu poděkovat za kytky,“ zabručela.
„Jak se ti daří Libuško?“ snažil se Pavel navázat kontakt.
Máma se na mne koukla do rohu a řekla nacvičené: „Jeník ti vzkazuje, že se změnil dodavatel eee“
„Pervitinu,“ napověděl jsem.
„Jo, pervitinu, že to berou někde z Polska.“

Pavel si kecnul na židli a zíral.

„A že to je nespolehlivej zdroj.“
„Dyť jo.“
„Prosím, zopakuj to: nespolehlivej zdroj“
Koukla na mě kysele a zopakovala s výrazem naštvaného puberťáka: „a že je nespolehlivej.“
„Ať to zkusí někde ověřit.“
„Jendo! Proč mu to neřekneš sám!“
„Prosím, mami. Neslyší mě. Řekni mu to.“
„Že si to máš ověřit.“

„Tu kvalitu toho pervitinu? Už se to pokoušim zařídit,“ řekl Pavel nevěřícně.
Teď zas Pavel překvapil mne, chvíli jsem ho nesledoval, asi mě trochu předběhl. To vypadá nadějně.

„Tak už mě konečně necháš spát?“ zeptala se mě máma trochu vyčítavě.
„Jistě Libuško,“ Pavel vstal, aby jí narovnal polštář v křesle.

„Ještě mu řekni, že kontakt na policajtech je Krízl osobně.“
„Krízl na policajtech,“ hlesla máma a opřela se do křesla.
„Že se schází se Simonou u Datlíku.“
„Jeníku!“ povzdechla.
„Mami, prosím, už jen tohle.“
„Krízl to peče se Simonou. U rybníka.“

Ach jo, tak to z toho je teda guláš.

Máma usnula. Musel jsem uznat, že i tohle byl na ni výkon. Teď jen, co si z toho Pavel přebere. Pavel vypadal zamyšleně. Vylétl jsem do výše jeho očí a opakoval: „Datlík, Datlík, Datlík,“ ve snaze podstrčit mu jméno rybníka do myšlenek.

Pavel si znovu sedl a pak polohlasem řekl: „Asi jsem blázen, ale párkrát jsem ho fakt viděl parkovat pod Svatojánským kopcem. Na dojití pěšky k Datlíku, kam to má Simona z Roudničky kousek.“
„Jo, jo, to je přesně ono.“

„Kdyby tys tak Jeníku věděl, jak často bych si s tebou chtěl pokecat. Jste si s mámou tolik podobní.“

Pomalu se zvedl. Najednou vypadal hrozně unaveně.
„Pěkně se vyspi Libuško. Dobrou noc.“ Pohladil spící mámu po ruce a odešel říct sestřičce o vodu na ty gerbery.