Páté patro I.

Milý Owene,
tvoje přání mě vždycky inspirují k obrovské záplavě nápadů, které se pak, občas trochu marně, snažím všechny ukočírovat a nacpat do jednoho textu. Letos ti posílám dárek na pokračování a doufám, že batole dovolí poslat další části co nejdříve.
Část první: Jak to bylo s Pátým patrem
Oficiálně měla fakulta patra jenom čtyři, to páté nikdy neprošlo řádným stavebním řízením ani kolaudací. Podle všech nařízení tam seděla jedna jediná sekretářka a u požárního schodiště jeden profesor. Ten tam mohl být čistě proto, že "už tam seděl, když jsme přišli", jak prohlásili dělníci při prvním průzkumu půdy.
Schody hlavní budovy způsobně končily v patře číslo čtyři, ani výtah nedisponoval číslicí pět. Jediná cesta úplně nahoru vedla po nouzovém požárním schodišti, o němž vědělo jenom pár lidí. Asi tak dvacet doktorů, šest docentů, tři profesoři a čtyři ročníky studentů historie. Zkrátka pár.
Studenti měli přísně zakázáno pohybovat se v pátém patře v počtu přesahujícím dvou, to ovšem neznamenalo, že by v pátém neprobíhala výuka. Naopak. Na začátku druhého ročníku, kdy se páté patro stalo z legendy skutečností, zjistili studenti, co leží za nekonečným počtem dveří lemujících úzkou a klikatou chodbu půdní nástavby. Byly tam staré zaprášené učebny.
Občas bylo potřeba pár těch studentů schovat před inspekcí, hlídačem nebo statikem. Pověstné a vyhlášené byly hodiny o dějinách pohřebnictví docentky Stehlíkové, které se nesly ve znamení rychlého skoku pod stůl, do skříně, nebo v případě studentky Andělíkové, té mrchy hubené, dokonce za fíkus. Stehlíková razila heslo, že fakulta stejně jednou spadne, takže není důvod, proč by u ní na semináři nemohlo sedět dvacet pět lidí na pěti metrech čtverečních.
Obdobně zvláštní byly lekce paleografie doktora Mráčka. Nechával vzkazy o přesunech hodin na nástěnkách a využíval různé typy starých písem. Kdo nepřečetl, nepřišel nebo se neomluvil, nedostal kredit. Seminář doktora Mráčka byl tak nakonec tím jediným, který splňoval bezpečností předpisy, protože na jeho hodinách nikdy nebylo více než dvou studentů.
Protože páté patro neexistovalo, děla se tam spousta věcí, které se daly označit slovem zvláštní až nemožné, nebo se nikdy nestaly. Například elektřina sice fungovala, ale nikdy nezvládla víc, než pouhé osvětlení nebo rádio. Kdo se pokusil zapnout počítač, shodil síť v celém patře, odvážlivec, který se kdy odvážil zapnout SIStém, dokonce na tři dny vyřadil z provozu celou fakultu. Bylo tedy přísně zakázáno používat jakoukoliv technologii, které byla mladší roku 1990. Zápisy, vzkazy i pokyny se hezky postaru předávaly pomocí nástěnek, záznamových archů a propisek na provázkách, které se systematicky ztrácely.
Nejpodivnější ovšem byly úkazy spojené s příchodem studentů, kteří nepatřili do našeho světa. Vynořili se z dějepisných učebnic nebo beletrie, absolvovali semestr či dva a po získání určitého počtu kreditů zase zmizeli. Většinou to byli mladí lidé a zcela pravidelně se vyskytovali hlavně na hodinách profesora Alberta Černého, inventární číslo AK2022314C, kabinet C512 u schodů.
Profesor byl vždy rád, když se někdo takový objevil, protože vždycky došlo k příjemnému obohacení jeho i tak širokých znalostí. Se Sašou z Makedonie si oprášil svou starořečtinu, konečně pochopil některé záludnosti ve výslovnosti a vůbec ho těšilo, že konečně pochopil rozdíl mezi thébským a makedonským přízvukem.
Holka s bílým králíkem na svetru ho na hodinách trochu iritovala, protože pravidelně upadala do hlubokého, ovšem velmi divokého spánku. Nicméně hrála výborně karty, takže ji vzal na milost.
Trochu překvapivá byla účast britského profesora... no nazvěme to chemií. Nebyl ve věku na studia, ale potřeboval si trochu odpočinout od vlhkého skotského počasí i uřvaných studentů a požádal o volno na samovzdělávání. Trochu se divil, že se ocitl na kurzu historie, ale vlastně, proč ne? S Albertem si porozuměli rychle a před koncem semestru si ještě vzájemně vyměnili par zajímavých receptů.
Jednou jedinkrát bylo profesoru Albertovi opravdu smutno, když se musel se svým "výměnným" studentem rozloučit. Chlapec, vypadal ve svých jedenadvaceti tak na šestnáct let a dost často přerušoval hodiny záchvaty kašle, nastoupil pod jménem Joseph Adler. Krycí pseudonym možná zmátl kde koho, ale Černý v něm hned poznal jediného syna francouzského samozvaného císaře. Tak nadaného a inteligentního člověka bude věčná škoda, povzdechl si profesor, když za mladíkem naposledy zavíral dveře.
Dny v pátém patře si plynuly vlastním tempem, sedal na ně archivní prach, studenti se střídali, ale Albert Černý zůstával. Zůstával dál věrný starým pořádkům. Zůstával pořád stejně prapodivně bezvěký - sice s vlasy bílými, ale s tváří bez vrásek a s očima velmi jasnýma. Zůstával pořád ve svém kabinetě, kde nalézal oázu klidu v moderním světě.
Když tu...
Do dveří vešel třicátník v oranžové péřové vestě, co tvrdil, že je mu osmnáct. Byl roztěkaný, pořád očima sledoval všechno kolem sebe a nebyl moc schopný vypravit ze sebe souvislou, smysluplnou větu. Ale po pár minutách hovoru pochopil profesor jakési varování před... skleněnou nástavbou? Cože?
"Vypadá to, jako by tenhle člověk v budoucnosti viděl něco, co se vás týká. A připisuje si možnost či snad schopnost tuto skutečnost změnit," promluvil náhle člověk, který se objevil z knihy.
Profesor Albert si ho prohlédl. Mohutné tělo sotva vypadalo, že projde malými dveřmi jeho kabinetu, ale měl tak elegantní obličej a inteligentní, lehce povýšený pohled. Odkud ty jsi? zamyslel se Černý. Z dějin? Z knížek? Z filmu, který jsem nikdy neviděl?
"Ticho? Znamenitě, jsem jeho velikým zastáncem," řekl neznámý a sedl si do křesla. Profesor intuitivně nabídl čaj i s konvičkou mléka. Tušil, odkud vítr fouká, ale nebyl si jistý, na kterého z bratrů právě teď civí.
"Nuže. Pohled z okna je jednoznačný, jsme v Praze, kdesi v jejím centru. Vzhledem k výbavě této místnosti je jasné, že jsme v jakémsi školním zařízení. Vzhledem k věku tady pána," pokynul rukou na druhého návštěvníka, "je to určitě čtvrtý stupeň vzdělávání."
Rozhlédl se ještě jednou. "Technologie mne navádí kamsi na konec druhého tisíciletí," dodal a samolibě se nad šálkem čaje usmál.
Starší bratr - dokončil svou analýzu zase Černý.
"Dobrá, takže se mi tu sešli pan McFly a pan Holmes. Předpokládám, že ani jeden z vás nestojí o klasifikovaný zápočet z dějin raného českého středověku. Tak co mi tu, pánové tedy vlastně chcete?"
Pokračování příště...