Moje články

V procesu s politikem obviněným z korupce se státní zástupce při výslechu svědka hlasitě vrhá do útoku: „Není snad pravda, že jste přijal padesát tisíc, abyste zvrátil tento proces?”
Svědek kouká z okna, jako by ani neslyšel otázku.
Státní zástupce tedy promluví ještě jednou a hlasitěji: „Můžete tady potvrdit, že jste přijal padesát tisíc korun úplatek, tuto nemorální leč neodmyslitelnou konstantu moderní doby, abyste otočil výsledek procesu ve prospěch obžalovaného?“
Svědek se stále tváří, že neslyší.
Nakonec se ozve soudce: „Pane svědku, odpovězte, prosím, na tuto otázku.”
Svědek zpozorní a povídá: „Och, promiňte, ctihodnosti. Myslel jsem, že se ptá vás.”

Kylo Ren se zamračil. Povstalecká základna tady byla, ale liduprázdná. Jediné zvuky vycházely z nízké budovy vzadu.
Dveře rozrazil s přílišnou silou, takže se hned za ním zabouchly. Zároveň zhaslo světlo. Ale na něj si nepřijdou. Aktivoval světelný meč a jak postupoval kupředu, mlátil okolo sebe hlava nehlava.
Na protější stěně objevil další dveře. Vyrazil je a vykročil ven.
Po kolena v kvasící močůvce s hrůzou zjistil, že na svém černém kašmírovém plášti má nalepenou jednolitou vrstvu bílého peří a z levé nosní dírky mu trčí doutnající kohoutí péro.
Usekl hlavu poslední kvokající slepici a odletěl. Ještěže byla základna vylidněná.

To je tak nespravedlivé, pomyslel si d´Artagnan, když se vám povede na poslední chvíli schovat před davem gardistů, a pak vás prozradí blbé slepice.
Odrazil kordem útok gardisty vlevo, propíchl gardistu vpravo, chytil rovnováhu po uklouznutí na slepici a rozhlédl se. Athos se svou přirozenou důstojností stál na kurníku a učebnicově bojoval se třemi protivníky, Aramis uděloval poslední pomazání každému zabitému oponentovi i slepici, Porthos držel v každé ruce jednu nosnici a zuřivými pohyby odháněl útočníky ve snaze dostat se ke svému upadlému kordu.
Jediné pozitivum je, zkonstatoval d´Artagnan mezi výpady, že zítra půjde sehnat pár kousků velice levné drůbeže.

Lord Vetinari se zamračil. „Pane Kolíku, jak nám vysvětlíte plné město slepic?“
Kolík přešlápnul. „To byla neodolatelná nabídka zdarma z rušené slepičárny ve Sto Lat, tak jsem si řek, že jednou budu mít klobásky s certifikátem původu, ale mojí bytné se zdálo, že to u mě smrdí hůř než obvykle, a tak nechala otevřené dveře.“
Vetinari vzdychnul. „Pane Kolíku, město nemůže tyhle zvířecí katastrofy neustále řešit, naposledy to bylo tisíc slonů objednaných podnikatelem, jehož jméno si teď nemůžu vybavit…“ Kolík strnul.
Do místnosti vběhl Elánius. „Tak problém vyřešen, Karotku napadlo nahnat slepice do Stínova a už není venku ani jedna.“

Přijde chlap k doktorovi, že mu koktání strašně vadí v práci.
„A kde pracujete?” ptá se doktor.
„V sle-sle-slepičárně.”
„A jak vám to tam vadí?” na to doktor překvapeně.
„N-no já-já m-mám na sta-starosti k-kurníky. Ta-takže já rá-ráno, když chci, aby p-p-padesát slepic vylezlo z kurníku do vo-vo-volnýho výběhu, řeknu pipipipi, a v-všechny sle-slepice vylezou ve-ven.“
„Já pořád nevidím ten problém,“ povídá doktor.
„No jak já-já ve-večer za-zaháním ty-ty sle-sle-slepice, tak ře-řeknu k-k-kšá a všechny slepice za-za-zalezou. Je-je-jenom ta-ta je-jedna svině ta-tam zů-zůstane a-a-a já-já se na-na-naseru a-a-a z-zakřičím ty-ty jedna slepice pi-pi-pi-pitomá! A v-všech p-p-padesát slepic je zase venku!“

Darth Vader se málokdy účastnil takovýchto akcí osobně, ale když už přišel rozkaz, aby na vypálení téhle povstalecké osady dohlédl, tak tu holt byl a rozséval zkázu.
Dlouhými kroky došel k poslední chýši a už napřahoval ruku, když ze dveří vyběhla žena a s ochranitelským gestem si stoupla před své políčko zjevně vybudované s velkým úsilím v nehostinné půdě.
V mysli se mu vynořil obraz podobné ženy, lopotící se s pár rostlinkami na jiné písečné planetě.
„Mami“, zašeptal se slzou v oku, odvrátil se a odkráčel k TieFighteru.
Koneckonců to nebylo tak, že by to po něm přišel někdo zkontrolovat.

Horolezcovi prasklo lano a sotva se drží na skále. Najednou spatří člověka.
"Haló, pomozte mi prosím, hoďte mi lano! Rychle nebo spadnu!"
Kolemjdoucí vezme lano a začne vázat speciální smyčky. Trvá mu to dlouho a tak horolezec křičí:
"Rychleee, chvátejte, co furt děláte?"
Kolemjdoucí říká: "Převazuju tady tu smyčku, aby byly všechny správně."
Horolezec: "Dělejteee, hoďte mi to už, nebo spadnu a vyřídím si to s vámi! Nejste vy náhodou účetní? Těm to pořád musí vycházet na 100%."
Kolemjdoucí: "Ano, jsem, a vy musíte být manažer?"
Horolezec: "Jak jste to poznal?"
"Vy jste v prdeli a můžu za to já…"

Daňového poradce raní ve třiatřiceti letech mrtvice. Jde tedy do nebe, kde ho u nebeské brány přijímá svatý Petr.
"Proč, proč jen jsem musel odejít tak mladý, proč?" běduje daňový poradce, "vždyť je mi teprve třiatřicet let…"
"To není možné," oponuje svatý Petr, "tak mladé my většinou neděláme, pokud se nejedná o nějaký úraz, a jen v mimořádných případech, vydržte, skočím se podívat do nebeské evidence, kde se stala chyba."
Po delší době se vrátí a povídá: "Je mi to velice líto, ale my to tu máme správně. Podle počtu hodin, které jste naúčtoval svým klientům, je vám už osmasedmdesát."

Po třech hodinách strávených ve frontě na finančním úřadě a několika jednáních s otrávenými nepříjemnými úředníky, kteří si ho pinkali mezi sebou, a nakonec se ještě ukázalo, že měl všechno správně a neměli si ho vůbec zvát, se doběla vytočený chlápek vydal do supermarketu koupit svému synkovi baseballovou pálku. U pultu se ho prodavačka ptá:
"Budete platit kartou nebo hotově?"
Muž naštvaně vyhrkne: "Hotově!"
Pak si ale uvědomí, že prodavačka za to nemůže a že si takové chování nezaslouží, a vysvětluje: "Promiňte, strávil jsem dopoledne na finančním úřadě..."
"Nic se nestalo. Chcete tu pálku zabalit, nebo se tam ještě vracíte?"

Zásady berňáku
- v daňovém přiznání je vždy špatné nějaké číslo.
- pokud v daňovém přiznání není špatné číslo, je v něm špatně nějaký text.
- pokud v daňovém přiznání není špatné číslo ani text, pak chybí podpis.
- pokud v daňovém přiznání není špatné číslo ani text a nechybí podpis, chybí přílohy.
- pokud v daňovém přiznání není špatné číslo ani text, nechybí podpis ani přílohy, pak bylo podáno po lhůtě.
- pokud v daňovém přiznání není špatné číslo ani text, nechybí podpis ani přílohy a bylo podáno ve lhůtě, pak jde o důsledný podvod.
- nejde-li ani o podvod, pak dokument nepochybně není daňovým přiznáním.

Poslední slova před smrtí:
„Jeden prošlej prášek mi nemůže nic udělat.”
„Studenti, klid. Tenhle experiment dělám roky.”
„Neboj, včera tady bruslili.”
„Pardon, trochu jsme vám škrábli auťák.”
„A teď se podívej, jak odsuď skočím do té vody.”
„Přeci mě v té hladomorně nenechají.”
„Neboj, houbařím už léta.”
„Do prčic je to vlhký, nechce to chytnout.”
„V týhle části Afriky lidojedi nežijou...”
„Na to, jak jseš ožralej, řídíš docela dobře.”
„Ten granát je starej šedesát let, ten bouchnout nemůže.”
„Ty schody v tomhle starém majáku jsou zachovalý.”
„To je divný, tady píšou že ta kontrolka „SELF DESTRUCTION“ po přepnutí páčky zhasne.“

Je konec jara, čtvrteční odpoledne, krásné počasí, slunce svítí a ptáčci zpívají.
U branky mateřské školy se potkají dva páry rodičů jdoucí si vyzvednout své ratolesti.
Už zdálky se jim něco nezdá, a když přijdou blíž, vidí, že děti sedí v pískovišti a učitelka tvrdě spí na lavičce.
Horkokrevnější tatínek vystartuje: „Držte mě! Já ji zabiju! Vždyť ona je vůbec nehlídá!“
Ostatní se ho snaží uklidnit, že se to musí řešit v klidu, a vyšlou jednu z maminek.
„Haló, paní učitelko, nebojíte se, že se vám nějaké dítě ztratí?”
„Ne, kam by chodily, když signál wi-fi je jenom na pískovišti...”

Večírek v plném proudu, hostitelé pozvali všechny své přátele a známé na oslavu narozenin. Alkohol teče proudem, na stolech je bohatý raut, pán domu stojí u grilu na terase a připravuje steaky.
Najednou se objeví ve dveřích dvě úplně nahé děti a jdou pomalinku kolem stolu. Rodiče jsou zkoprnělí hanbou a dělají, že nic nevidí. Hosté se cítí trapně a tak rovněž hrají, že si ničeho nevšimli. Rozhostí se ticho, které duní v uších.
Děti obejdou stůl kolem dokola a zmizí za dveřmi, a v tom tichu je slyšet dětský hlásek: „Vidíš, říkal jsem ti, že je to prášek neviditelnosti!”

Dva opilí punkeři uvidí vysoký panelák, nedá jim to a jdou zkusit, co to udělá, když skočí ze sedmého patra dolů na chodník. Hop, hop, oba se po skoku jenom otřepou a jdou směle dál.
Vidí to dva skinheadi a pomyslí si, když to dokážou nějací punkáči, oni taky. Také vyjdou až do sedmého patra a oba skočí – a na zemi po nich zbudou jenom dva fleky.
Chvíli na to se vrátí ti dva punkeři, kteří předtím skočili a teď to sledovali zpovzdálí, tleměj se a řvou: „Vy debilové, vy nevíte jaká je známka punku? Punk’s not dead, vy volovééé!”

Cestovní kancelář Bez návratu

Krásný jarní den, maminka má svátek a právě dodělává v kuchyni poslední chody na velkou hostinu.
Začínají se sjíždět příbuzní ze všech koutů republiky, mamince gratulují a předávají více či méně originální dárky.
Do toho se z dvorku objeví Pepíček, oblečení potrhané, z celé horní poloviny těla mu crčí krev, v jedné ruce nůž a v druhé cáry masa s chlupama.
Maminka se zděsí:
„Proboha, Pepíčku, ty teda vypadáš, kde jsi byl a co jsi dělal?“
A Pepíček zkroušeným hlasem odpoví:
„Maminko, já jsem ti zapomněl koupit dárek, tak jsem ti chtěl nařezat kočičky, ale ony se mrchy strašně bránily...“

Neděle, narvané parkoviště před obchodním domem.
K autu přichází blondýna, ruce plné taštiček a balíčků, na uchu telefon přimáčknutý ramenem.
Po troše manipulace se jí povede odemknout kufr a hodit tam nákupy.
Za stálého švitoření do telefonu přejde ke dveřím, otevře, usedne a zhrozí se.
Přeruší hovor a vytočí jiné číslo.
„Prosím vás, to je policie? Rychle přijeďte! Z auta mi ukradli volant, rádio, přední sklo, tachometr a dokonce i řadicí páku!”
„Už tam jedem,” slíbí policista.
Za chvíli na policii opět zvoní telefon, je to zase ta blondýnka a říká:
„Už nemusíte jezdit. Já jsem seděla na zadním sedadle!”

Probíhá policejní výcvik. Před nastoupenými nováčky stojí školitel a rázně poučuje:
„Do výzbroje dostanete také střelné zbraně. Na ty teď projdete speciálním výcvikem. A hned vám řeknu proč. Protože tady nejste na divokém západě ani v americkým filmu, u nás nemůžete tasit a hned střílet. Zbraň smíte použít jen v ohrožení, nejdříve na pachatele zařvete třikrát stůj a pak teprve střílíte! Maňas, pojďte si to vyzkoušet, ať neděláte nějaký blbosti a kraviny na ulici, tady si omyly nemůžeme dovolit! Já jsem teď jako pachatel, unikám, teda už neunikám, ale utíkám, a vy zasahujete!”
„Třikrát stůj!” ozve se a prásknou výstřely.

Do města přijíždí cirkus, na plakátech velké nápisy „nové originální číslo - výcvik krav“ a „prolomení hranice moderní drezury“.
Představení přiláká davy, vždyť tohle tu ještě nebylo, takže se účastní i všechna média. Po obrovsky úspěšném představení se ptají krotitele:
„Jak se vám to podařilo? Je přece všeobecně známo, že krávy jsou na výcvik příliš tupé a prakticky se nejsou schopné něco naučit?”
Krotitel: „A to je právě velký omyl, že se úkony naučí jen inteligentní zvíře. I když já mám asi velkou profesní výhodu, protože před tím, než jsem se dal k cirkusu, jsem dělal telefonickou technickou podporu u Microsoftu.”

Chlápek zavítal na dostihy. Hned se šel podívat na koně, a zahlédl tam kněze, jak jednomu koni žehná a šeptá mu „Hrrr na ně!“. Honem šel na koně vsadit a kůň samozřejmě vyhrál. Chlápek tedy sledoval kněze dalších pět závodů a dost na tom vydělal. Tak v dalším závodě vsadil všechny vyhrané peníze. Závod začal dobře, ale kousek před cílem se najednou vedoucí kůň zhroutil mrtvý k zemi. Chlápka to pěkně dožralo, tak běžel za knězem žádat vysvětlení. Ten smutně zakýval hlavou a povídá: „No jo, s vámi nevěřícími je problém. Vy zkrátka nepoznáte rozdíl mezi požehnáním a posledním pomazáním!”

Manželský pár večeří v luxusní restauraci, když k jejich stolu přijde krásná mladá dívka v minisukýnce a topíku, políbí muže a odejde s tím, že ho uvidí později.
Manželka zakoktá: „Kdo to byl?”
„Moje milenka,” praví manžel.
Manželka vyjede: „Končím! Chci rozvod!”
„Dobře, to chápu,” nonšalantně odpovídá manžel, „ale musím tě upozornit na naši předmanželskou smlouvu. Když se rozvedeme, pak nebudou žádné výlety do Dubaje, nákupy v Paříži, dovolená v Cancúnu, Porsche v garáži a žádné kapesné. Ale to je tvé rozhodnutí - jak chceš.”
Manželka absolutně ztuhne a po chvíli zašvitoří: „Měli bychom jí pořídit sáčko, aby jí nenastydla zádíčka.“

Ruským kosmonautům na Mezinárodní vesmírné stanici došel všechen propašovaný alkohol, a tak zkoušejí ochutnávat všechno co teče a hledají, čím by ho mohli nahradit.
Při přečerpávání amerického nově vynalezeného paliva si taky trochu napustí do skleniček, Voloďa ochutná a hlásí: "Člověče, to chutná jak vodka."
Serjoža si také lokne: "No jo, to máš pravdu."
Tak si dají několik panáků. Odpoledne podle plánu vystoupí do volného prostoru a opravují anténu. Voloďa je zabraný do práce, snaží se uvolnit zaseklý šroub, když mu zapípá vysílačka:
"Ahoj Voloďo, tady Serjoža. Už sis uprd?"
"Ještě néé, proč?"
"Tak to nedělej, já volám z Měsíce."

To nám tuhle do ordinace přišla taková starší paní, dávno v přechodu, zrovna jsme tam měli na zácvik mediky, tak tam jednoho pošlu, tam nic nepokazí, ne, a za chvíli paní Nováková běží po chodbě a ječí, tak se ptám, co se děje, a ona že jí ten pan doktor, co ji vyšetřoval, řekl že je už měsíc v jináči! No se mnou to málem praštilo, paní Novákové je šedesát tři let, má čtyři dospělé děti a sedm vnoučat, tak jsem na toho troubu vletěl a víte co mi ten drzoun řekl? Prej „Ale tu škytavku jsem jí vyléčil, ne?”

Je vlahá letní noc, široko daleko ani živáčka, ani lístek se nepohne, naprosto prázdná ulice. Jen před vchodem do hostince stojí malý Fiat. Z hostince vychází nejistým krokem opilý muž. Dva kroky dopředu, krok dozadu, dva dopředu, padá na předek stojícího auta. Těžce vstává. Dva kroky dozadu, dva dopředu, zachytí se o zadní část auta. Znovu vstává, několik kroků dozadu, rozbíhá se - a celým tělem naráží na boční stranu stojícího auta. Těžce vstane a vrací se do hostince. Rozráží dveře a křičí do výčepu: „Chlapi, vůbec nechoďte domů. Tam je takovej provoz, že se naprosto nedá přejít na druhou stranu!”

Poklidné nedělní dopoledne, do kuchyně okny svítí sluníčko, žena stojí u plotny a vaří guláš.
Najednou tam dveřmi z obýváku vtrhne muž a začne křičet: "POZOR!!! POZOR!!! VÍC OLEJE!!! POTŘEBUJEŠ VÍC OLEJE!!!! SPÁLÍ SE TO... POZOR!!!! MÍCHAT, MÍCHAT, MÍCHAT... A TEĎ MASO!!! RYCHLE!!! HOĎ HO DO HRNCE!!! POZOR!!! ZBLÁZNILA JSI SE??? MÍCHAT!!! TEĎ SŮL!!!! PROBOHA!!! ŘÍKÁM SŮL!!!! A PEPŘ!!! HLAVNĚ NEZAPOMEŇ NA PEPŘ!!!!"
Žena už to nevydrží a úplně vynervovaná se ptá: "Co tak řveš? Myslíš si, že neumím udělat guláš?"
Muž klidným hlasem odpoví: "To jen abys měla představu, jaké to je, když mi v autě vřískáš do řízení."

Vloupe se v noci zloděj do domu, vleze do chodby, když vtom uslyší varovný hlas:
"Ježíš tě vidí!"
Zloděj se rozhlídne, ale nikoho nevidí, tak se opatrně pohybuje dál. Dojde do kuchyně a tajemný hlas se znovu ozve:
"Ježíš tě vidí!"
Zloděj pořád nikoho nevidí, v baráku je tma a krom toho jediného hlasu úplné ticho, tak jde dál do obýváku a tam sedí na bidýlku papoušek. Zloděj se začne smát:
"Hehe, tak to je dobrý, to jsem se teda vyděsil, ty a Ježíš! Kterej blbec tě pojmenoval Ježíš?!?"
"Ale ne, mě pojmenovali Jidáš. Ježíš je ten pitbull za tebou."

Šachový velmistr jede vlakem, před sebou má dlouhou cestu, venku prší a krajina na pohled taky nic moc, knížku si zapomněl doma a tak z dlouhé chvíle vyzve k partičce šachů staršího muže, který s ním sedí v kupé.
Chlapík taky nemá viditelně co dělat a tak na hru přistoupí. Hrají hodinu, dvě, tři, a pak šach mat a neznámý stařík vyhraje.
Poražený velmistr je čestný muž, a tak po dlouhém pohledu na šachovnici a podrobné analýze proběhlého souboje praví: „Mohl jste mně dát mat již dřív, kdybyste táhl věží!”
A spolucestující se podiví: „Ano? Věží se může taky táhnout?”

Výzva na internetových stránkách Policie České Republiky pátrá:
Včera, tedy dne 16. dubna 2023, v čase mezi polednem a čtvrtou hodinou odpoledne se z vyhrazeného parkoviště před policejní stanicí v ulici Na Sadech v Rožnově pod Radhoštěm ztratilo policejní auto značky Škoda Octavia poznávací značky YXY YYYY. Žádáme všechny občany, kteří mají jakékoli informace k předmětnému zmizení policejního auta, případně znají jeho současnou polohu, nebo o pohřešovaném vozidle vědí cokoliv jiného, aby laskavě podali zprávu na linku 158 nebo přímo vyšetřovali npr. Lubomíru Moučkovi na telefonní číslo 999 ZZZ ZZZ. Poznávací znamení: Uvnitř pohřešovaného automobilu sedí pět policistů v uniformách.

Rodina s pětiletým děvčátkem se nastěhovala do domu vedle parcely, kde se stavěl nový dům. Dívka byla zvídavá a tak si začala povídat se zedníky. Naštěstí měli zlaté srdce a prakticky si ji adoptovali jako talisman, dali jí pracovní rukavice i přilbu a občas jí zadali drobné práce, aby jí poskytli pocit důležitosti.
Na konci prvního týdne jí dali obálku s nějakými drobnými jako plat. Dítě vzalo výplatu pyšně domů a maminka se zvědavě zeptala:
"A budeš na stavbě dělat i příští týden?"
Děvčátko se zamyslelo a potom vážně prohlásilo:
"Myslím, že ano, jestli ti čuráci ze Stavebnin dodají cihly..."

Paní učitelka ve zvláštní škole zadá žáčkům úkol zamyslet se, čím by chtěli být, až vyrostou.
„Tak, Karolínko, kde se vidíš za pět let?“
„Já budu modelkou!“
„Výborně, a řekneš nám, proč sis vybrala právě toto povolání?“
„Abych mohla nosit krásné šaty a boty, a celý den se v nich budu jenom procházet po mole.“
„A ty, Péťo?“
„Já budu hasičem, protože ti mají krásné velké červené auto.“
Učitelka postupně projde třídu, až se dostane k nerozlučné dvojici vzadu.
„Emile, čím ty budeš, až vyrosteš?
„Policajtem, abych mohl nosit pistoli.“
„A ty, Fando?“
„Lupičem, abychom si zase mohli hrát spolu.“

Hádaly se tři děti policajtů, kdo má nejhloupějšího otce.
První: „Můj otec jel jednou na červenou, zastavil a napařil si pokutu.”
Druhé: „Můj otec jednou sedl do auta a když zjistil, že je opilý, odvezl se na záchytku.”
Třetí: „Můj otec, vysoký velitel u policie, je rodilý Slovák, který se ani po třiceti letech nenaučil česky, takže denně veškeré rozkazy pro své podřízené píše přes překladač google. A leze tam přes ikonku na ploše, tak jsem mu tam z legrace změnil adresu místo překladače na generátor náhodných slov, a představte si, jsou to dva roky a ještě si toho nevšiml!”

Je půlnoc a v pátém patře panelového domu probíhá bouřlivá oslava.
Ve čtyřpokojovém bytě je asi padesát lidí, hudba hraje na plné pecky, hlahol se rozléhá otevřenými okny do širokého dalekého okolí.
Už vypuklo i několik bujarých strkanic, v kuchyni o poslední kousky jídla, v obýváku u improvizovaného baru o zbytky alkoholu, a sem tam i o to, kdo s kým půjde domů.
Najednou zvonek. Nejopilejší skupinka se aktivně přesune ke dveřím.
„Kdo jeeee?” vyzvídá jeden z pařičů.
„Policie,” ozve se za dveřmi.
„Ale my jsme vás nevolali,” křičí jiný ochmelka.
„Volali sousedi,” vysvětluje muž zákona.
„Tak běžte k sousedům!”

Tak jsem se tuhle bavil s Mikem a ten si strašně stěžoval na ten novej hudební klub, že to tam pouštěj moc potichu a nemají ani dobrej výběr muziky ani dobrej chlast, ale musím říct, že teda naprosto nesouhlasím – šli jsme tam včera s manželkou, měli jako téma to psychedelický album Standing on the Shoulder of Giants od Oasis, a jako teda absolutní labůžo, pivo studený, nepodměrečný, měli i spoustu těch tlamolepů, co milujou ženský, hudba naprosto úžasná, to se musí zažít, a hlavně celý večer hráli tak hlasitě, že jsem neslyšel ani slovo z toho, co povídala moje žena.”

Medvěd a ježek z Pece pod Sněžkou jsou kamarádi a jednoho dne se rozhodnou, že si koupí motorku.
Oba si chtějí hned zajezdit, ale nemůžou se dohodnout, kdo bude řídit, tak si nakonec hodí kaštanem a vyhraje medvěd.
Takže první den veze na motorce medvěd ježka. Hned za Pecí medvěd zrychlí a ptá se ježka: „Nebojíš se?”
„Nebojím,” odpoví hrdinsky ježek.
Na druhý den si to vymění, ježek to pořádně vytúruje a když je na tachometru sto padesát kilometrů za hodinu, ptá se medvěda: „Bojíš se?”
„Nebojím,” odpovídá medvěd.
Ježek se zazubí: „Ale měl bys, protože já nedosáhnu na brzdy!”

Je krásný jarní den, slunce svítí, ptáčci zpívají a nahoře na skalnatém srázu stojí chlapík s kyticí květin a zamyšleně se dívá dolů na hladinu.
Zpovzdálí ho pozoruje druhý muž, který se za chvilku osmělí a osloví prvního:
„Dobrý den, promiňte že ruším, ale už vás tu vidím poněkolikáté a tak mi to nedá. Chodíte sem často, že? Kvůli tomu klidu? Ta voda je poslední dobou velice tichá…“
Chlapík se otočí a zamyslí se:
„Víte, z tohoto srázu tam dolů před nějakým časem spadla moje manželka. Jestli je to jako u nás, tak tu vodu prostě jenom nepustí ke slovu.“

Sluha přichází vzbudit lorda. Roztáhne závěsy a překvapeně hekne.
„Mylorde, zdá se, že hoří vaše sladovna. Mám zavolat hasiče?“
„Neee!“
Lord vyletí z postele, ve spěchu na sebe nahodí oblečení, a v mžiku až hystericky běhá po zahradě a natahuje hadice.
Sluha vezme hasicí přístroj a připojí se k boji s požárem.
„Mylorde, proč je tak nutné uhasit ten oheň vlastními silami? Vždyť ten slad už je starý a za poslední roky tu stejně nikdo whisky nevyráběl?“
„Čert vem whisky, v tom sladu jsou schovaná těla mých dvou žen, jejich tří milenců a pěti psů, co jsem omylem zastřelit sousedovi!“

Misionář přijel do střední Afriky a rok seznamoval kmen s křesťanskou vírou. Obzvlášť upozorňoval na zlo hříchu.
Pak porodila jedna žena bílé děcko. Náčelník šel jménem všech promluvit s misionářem: „Ty jsi jediný bílý muž, který tu kdy byl. Není potřeba být geniální, aby si jeden srovnal, co se tu stalo!”
„Tak to není,” ujišťuje ho misionář. „To, co se stalo, je přírodní zvláštnost zvaná albinizmus. Pohleďte na vaši pastvinu, plná bílých ovcí a mezi nimi jedna černá. Příroda tohle občas udělá.”
Náčelník chvíli přemýšlí: „Hele, dohodneme se. Ty pomlčíš o té černé ovci a já zase ohledně toho děcka!”

Tonda s Pepou uzavřeli dohodu, že až jeden z nich zemře, vrátí se říci tomu druhému, jak to na onom světě vypadá.
Za pár let utrpí Tonda při autonehodě zranění neslučitelná se životem.
Týden nato slyší Pepa v noci: „Pepku, vstávej!”
„To jseš ty, Tondo? Tak jaké to tam je?”
„Naprosto super! Užívám si jako nikdy, denně snídaně, sex, oběd, sex, večeře a zase sex.”
„To je senzační! Nikdy bych si nemyslel, že to v nebi vypadá takhle.”
„Ale já nejsem v nebi, Pepku.”
„Cože, ty jsi v pekle?”
„Ani v pekle. Prodělal jsem reinkarnaci. Jsem teď králík v Austrálii.”

Přijde mladý muž za otcem své milé.
„Dobrý den, přišel jsem vás uctivě požádat o ruku vaší dcery Emilky, pane bankéři.”
Bankéř si ho důkladně prohlédne od hlavy k patě a pak mu chvilku upřeně hledí do očí.
„Dobře, máte ji mít,“ řekne nakonec. „Ale upřímně řečeno bych byl mnohem radši, kdybyste požádal o ruku její starší sestry Anny. Ta je sice už v trošku vyšším věku, má i nějaké drobné vrásky, ale ty byste jistě z lásky dokázal přehlédnout.”
„Váš návrh mne opravdu překvapil, pane bankéři,“ praví mladík. „A mohl byste mi naznačit, o kolik milionů je Anna starší?”

Je jaro, ptáčci zpívají, a na lavičce v parku sedí dvojice, chlapec a dívka na schůzce.
Dívka závistivě pozoruje pár na druhé lavičce, stařečka a stařenku, kteří se objímají, líbají a něžně hladí, zatímco dívčin chlapec pořád něco kutí v mobilu.
Po chvíli dívce dojde trpělivost a říká svému partnerovi:
„Podívej, jak je ten dědoušek k té babičce něžný, jak ji zamilovaně hladí po tvářích a líbá na vrásky z lásky. Za tu dobu, co tu sedíme, ji už políbil nejmíň dvacetkrát. Proč to taky nezkusíš?”
„Blázníš, drahoušku? Vždyť by to mohla být moje babička, a navíc ji vůbec neznám!“

1) Blondýnka v obchodě podává reklamaci: „Včera jsem si tu koupila tužkové baterie a jsou nějaký vadný, -----
2) Jede blondýnka v autě a narazí do stromu. Vyběhne z auta, běží ke stromu, začne ho zoufale objímat a kvílí: „Stromečku -----
3) Blondýnka si kupuje nové auto a ptá se prodavače: „Prosím vás, je to rychlé auto?" „Samozřejmě, 240 km za hodinu!" -----
4) Co udělá blondýnka, když zjistí, že má na prsu chlup? Koupí -----
5) Předbíhá takhle jedna blondýnka ve frontě na oběd, najednou ji někdo zastaví a říká: „Kam se cpete? Jděte na konec fronty!" A blondýnka na to: „To fakt -----

„Vážení a milí návštěvníci, vítám vás v našem muzeu. Budu vám odborným průvodcem a poskytnu vám veškeré informace o námi zde vystavovaných obrazech,” povídá průvodce skupince milovníků umění u vchodu a vede ji k prvnímu plátnu. „Zde vidíte před sebou obraz, který se jmenuje Svět. Je to neznámá kopie neznámého originálu neznámého umělce z neznámé doby, který prý vznikl na žádost neznámé panovnice neznámého státu v neznámé době, přičemž kopie byla vyhotovená neznámým kopírujícím malířem z neznámých důvodů a v neznámé době, a kterou neznámo kdo, neznámo jak, neznámo kdy a hlavně neznámo z jakého důvodu dodal do našeho muzea.”

Přijde duše k nebeské bráně, chvilku se rozhlíží a pozoruje cvrkot okolo, aby zjistila, co má vlastně dělat.
Rychle na to přijde, postaví se do fronty a kouká, co se bude dít.
Vidí, že u stolku tam sedí svatý Petr a klade příchozím stále stejně otázky, na jméno, věk a povolání.
Před sebou slyší: „Emil Bílý, 56 let, svobodný duch, nikdy jsem nikde nepracoval“ a za chvíli „Emanuela Vrchlická, 86 let, účetní,“ a konečně je na řadě, tak hrdě vychrlí „Julius Kopýtko, 73 let, lékař!” a už se hrne dovnitř.
„Moment, stát!” volá svatý Petr. „Vy musíte vchodem pro dodavatele!”