Moje články

fandom: realita
poznámka: opravdu nám kdysi do firmy něco v tomhle smyslu přišlo
Vážená fyrmo,
dneska sem na pracáku našel váš inzerát a prej musim napsat ňákej motyvační dopys a profesní životopys, pani u přepážky povidala, že to je jako seznam prakse, tak vam s timdle dopysem posilám i seznam, kde sem jako fachal. Je dlouhej, protože fakt moc makam a chcy mýt co nejvýc zkušeností. A ty vama požadovaný reference sou prej dúkazy, jak sem dobrej, tak že sem fakt dříč vam dosvědčí Franta, ale teď stratil mobil, tak potom. Jo a ucházim se o tu práci vedoucí kontrolingu, za těch pětačtyřicet tisýc měsíčně si i zjistim, co to je.
Pepa Okurka

fandom: realita?
Poznámka: omlouvám se, ale mám poslední dobou nějaké morbidní období...
„Dneška ši to š tebou vyžídím, šmjadlavý škunku!“
Kolem zajatce přivázaného k ovocnému stromu na zahrádce skáče malý chlapeček oblečený v působivé napodobenině kovbojského oděvu s kolty zavěšenými proklatě nízko.
„Tohle máš ža žpžnění tanečniče Žužu!“
Na obličeji zajatce přistane nahnilé rajče.
„A tohle ža vykjadení banky v Dodže Šity!“
Střela z kuličkovky zasáhne zajatce do stehna.
„A tohle ža...“
Nedokončí. Ve dveřích se objevuje maminka.
„Tak, Jiříčku, odvaž už dědečka od toho stromu, musíme ho vrátit do Domova důchodců před večerkou.“
Mrňous našpulí pusu.
„A můžu ši ho žítja žaše půjčit? Neštihnul šem vyškoušet ten nový koštým Džeka Jošpajovače.“

Na lavičce v parku sedí mladá žena a čte si knihu. Oči jí létají po řádcích, na rtech má úsměv a mírný větřík jí chvilkami shazuje vlasy do sluncem ozářeného obličeje. Klid nedělního dopoledne je náhle přerušen křikem od pískoviště:
„Pomóc, berou mi bábovičky!“
Žena odloží knihu, zvedne se a jde umravnit malé uličníky:
„Kluci, tohle se nedělá. Když si chcete od někoho něco půjčit, musíte ho napřed poprosit.“
Znovu usedá k rozečtené knize. Pasáž je neuvěřitelně napínavá, takže na chvilku ztrácí přehled o dění na hřišti. Najednou se ozve řev od houpaček:
„Oni mě tam nechtějí pustit!“
S odevzdaným povzdechem je kniha opět odložena na lavičku a žena odkráčí k atrakci, o kterou se rozhořel lítý boj.
„Přece byste se nehádali o houpačku, vždyť se o ni můžete střídat.“
S pocitem dobře odvedené práce se vrací k lavičce a pokračuje v přerušeném čtení.
„Uááááá, ať ten kolotoč zastaví, mně už je špatně!“
Tentokrát vyskočí rychlostí blesku, zastaví kolotoč a opět popadne knihu.
„Mám zaseklou nohu v prolejzačcéééé!.“
Mladá žena vstává, uklízí knihu do kabelky a vyprošťuje končetinu se slovy:
„Pojď, dědo, stejně už musíme jít domů, čeká nás tam kašička k obědu a mám dojem, že potřebuješ vyměnit plínky.“

fandom: realita
poznámka: jedná se o úpravu známého vtipu, takže pointa není moje
„Maminko, já už se do školy na to odpolední vyučování nevrátím!“
„Pojď, synáčku, uklidni se, sedni si a sněz si oběd, uvařila jsem ti tvé oblíbené kuře na paprice.“
„Promiň mami, ale jsem z toho dneška tak vyřízený, že nemám na jídlo ani pomyšlení.“
„Tak mi řekni, co ti ti lumpové zase vyvedli, uleví se ti.“
„Házeli po mně houbou, flusali papírky flusačkama, lepili mi papíry na záda a nakonec mi stáhli kalhoty.“
„To od nich nebylo hezké, ale jsou to už jen dvě vyučovací hodiny.“
„No právě, já tam prostě nepůjdu a basta.“
„Musíš, synáčku, musíš, vždyť jsi učitel.“

Bolest. Bolest, bolest, bolest.
Únava. Velká únava.
Hnusný bílý sál
Další dávka bolesti.
Tohle se přece nemůže dát přežít.
Možná by bylo lepší to skončit.
Trvá to hodiny.
Doktoři v bílých pláštích se nezúčastněně objevují a zase mizí.
Boléééést.
Proboha ať už to skončí!
Čas strávený v bolesti neutíká.
Prý se nedá nic dělat.
Nová vlna bolesti.
Únava, přímo vyčerpání.
A bolest zase znovu a znovu.
Další směna lékařů a sester.
Prý normální průběh. Haha.
Bolest se stupňuje.
„Tak maminko, a teď tlačte!“
Řev. Dvojitý.
Sylva si myslela, že je to její poslední hodinka.
A přitom to byla Davídkova první.

fandom: historie???
„Že Louisovi ty hodiny v laboratoři trpíte, drahá přítelkyně.“
„Milá Sofie, má to i výhody. Minule jsem tam našla takovou hnusnou flekatou destičku, ale podívejte, jaký krásný náhrdelník mi z ní udělal místní zlatník.“
Óchání.
„Jenom mě pak Louis málem zabil. No nic. A když jsem se omylem řízla o tu skleničku s fialovými krystalky, až mi úlekem vyšplíchlo brandy, rána se ani nezanítila. Ošetřuji tím teď dětem odřeniny.“
Áchání.
„Taky Louis říkal, že ta krásná těžká stříbrná tekutina je jedovatá. A fakt! Vyhubila jsem tím všechny krtky na zahrádce. Neroste tam teď ani tráva, ale člověk nemůže mít všechno.“

Fandom: DMD
Poznámka: Pokud jsem tímto dílem porušila pravidla, strašlivě se předem omlouvám; smazat mě můžete vždycky. Ale já jsem prostě MUSELA zjistit, jestli jde napsat drabble na všech 20 vyhlášených témat (plus 3 bonusy) *červenajík*
„It is alive, pořád, neřád“ zařval zataháním za dlouhé vlasy přítulným domácím mazlíčkem s očima jako knoflíky probuzený Edward v neděli ráno, sedmnáctého apríla. Schoval pod postel původně přehlédnutý vzkaz „Čaj o páté, vražda o půlnoci“ a zkontroloval následně vzniklého kostlivce ve skříni, který se stal se zbytečnou obětí za třicet stříbrných. Pak si hodil kostkami, jestli podlehnout jarnímu vábení nebo jít v rámci fairplay čekat na mimozemšťany, za což byl placen. Ťuky ťuk na rameno klíčem, který nikam nepasoval; vzápětí se za dveřmi přechodové komory mihl Gary Stu a otevřel dveře do prázdna. „Houstone, máme problém, muž přes palubu!“

Fandom: realita???
„Nabíjím na tři sta! Ustupte!“
Bezvládný trup se vzepjal elektrickým šokem z defibrilátoru.
„Bez pulzu! Nabíjím! Ustupte!“
Napjatě sledoval urputnou snahu lékařů o jeho oživení z kouta místnosti.
Vtom se před ním objevila osvětlená chodba s vyřezávanými dveřmi na konci.
Tohle je smrt, a támhle jsou ty obávané dveře do prázdna, zkonstatoval věcně.
Naposledy se ohlédl na své mrtvé tělo na operačním stole a vykročil.
Chodba byla kratší, než se původně zdálo.
Tak, za okamžik všechno skončí a zbude jen věčné nic, pomyslel si.
Odevzdaně uchopil kliku a otevřel.
Obličej se mu rozzářil šťastným úsměvem.
Za dveřmi rozhodně nebylo prázdno.

Fandom: sci-fi. Inspirováno povídkou jakéhosi sci-fi velikána, kterou jsem před čtvrtstoletím četla a teď ji zaboha nemůžu najít :-(
***
Ťuky ťuk.
Koho by napadlo, že na téhle bohem zapomenuté planetě bude život?
Ťuky ťuk.
Ze tmy za posledním žijícím členem posádky výsadkového modulu Gregorem Batistou se ozývalo zlověstné ťukání klepýtek.
Ťuky ťuk.
Gregor zrychlil svůj ústup k lodi.
Ťuky ťuk.
Ťukání klepýtek se už ozývalo i zleva.
Ťuky ťuk.
Jsou ti predátoři tak hluční proto, aby oběť v rámci zchutnění vyprázdnila střeva?
Ťuky ťuk.
Tentokrát to znělo zprava, a běžící Gregor toužebně upřel oči k vzdálené siluetě rakety.
Ťuky ťuk.
Jen pár metrů ke dveřím opancéřovaného úkrytu.
Ťuky ťuk.
Ze tmy PŘED Gregorem se ozvalo vítězné zachřestění obrovských klepýtek.