Moje články

Byla půlka února a počasí připomínalo spíš půlku května. Sice bylo ještě trochu chladno, ale sluníčko svítilo a místo na svahu jsme mohli čas strávit na pískovišti.
„Mami, mami, kdy zase půjdeme sáňkovat,“ ptala se mě každý den dcera.
„Až napadne sníh, tak můžeme jít.“
„Tak mami prosím vykouzli sníh.“
Jojo, kdyby to bylo tak lehké. Ale minulý rok byly tři dny sněhu a letos dokonce více než týden. Kde jsou ty doby, kdy byl sníh skoro dva měsíce. No možná kdybychom bydleli na horách a ne v Praze, tak bychom měli víc štěstí. A pak o velikonocích zase padal.

Uvařila jsem si hrnek kávy. Na chuť. Možná to byla jediná chvíle dne, kdy jsem měla chvilku klidu. Jenže později jsem si bez kávy už nedokázala představit ráno. Potřebovala jsem fungovat, tak jsem vždy této touze podlehla. Jenže když jsem si ráno dala kávu na probuzení, odpoledne jsem dostala chuť na tu chvíli klidu a vychutnání. Ne že ji do sebe hodím a začnu se starat. A tak jsem pila dvě kávy denně. Jenže kolikrát mě hezky zahřála, když jsem málo jedla. A tak káva na chuť byla až večer. Byla jsem v bludném kruhu, káva mě držela nad vodou.

Pokud máme v životě štěstí, některých věcí si užijeme třikrát. Nejprve jako děti – kdy objevujeme svět, sáňkujeme, jezdíme na kole a podnikáme spoustu věcí.
Jenže najednou jsme velcí a už se to jaksi nehodí, nebo není s kým, případně se nám nechce. Pak se nám narodí děti a zanedlouho s nimi podnikáme spoustu věcí. A kolikrát mnohem víc, než v našem mládí, protože teď vyděláváme a můžeme si to dovolit. Jezdíme k moři, chodíme na různá cvičení a provozujeme drahé koníčky.
Naposled můžeme chuť dětství ochutnat jako prarodiče. Sil už máme sice méně, ale o to víc si to užíváme.

Stát se o nás umí postarat úplně nejlépe. Začne to školkou. Matka musí do práce a dítě do systému. Teď si hrej, potom uklízej, společně za ručičku na procházku, oběd, spánek a můžete jít domů.
Pokračovalo to školou v trochu přísnějším režimu, tohle se nauč a nezapomeň na úkoly. Ani v dospělosti se stát nezbavoval své starostlivosti. Nezapomeň chodit do práce, aby měl kdo vydělávat na daně. A aby sis nemusel lámat hlavu, za co ty peníze utratíš, tak ti těch daní vymyslíme víc.
A pokud neumřeš v produktivním věku, tak šup, máme tady domovy důchodců. Odložené dítě odložilo rodiče.

Byla jsem sama v lese a mířila k vesnici. Doufala jsem, že když mě Michael nevaroval před nějakou šelmou, tak to nejspíš nebylo třeba. Je fakt, že v naší době jsem se víc mohla bát lidí než zvířat, ale Aldorma byla víc podobná našemu středověku než naší moderní době. Možná měli seznam nebezpečných zvířat, takový bestiář a třeba tam byly uvedeny naše pohádkové bytosti jako je vodník, skřítek, bludička. Jen o jedné bytosti jsem měla naprosto jasno. Tato země věřila v draky, ale pro ně to nebyly obludy a zvířata, která se měla zabíjet, pro ně to byli hodní bohové.

Všude bylo krásně teplo, léto v plném proudu, ale lidi na to zase jen nedávali. V zimě je moc zima, v létě moc teplo, na jaře a na podzim moc prší, prostě ať je jakkoliv, lidé nejsou spokojení. Já jsem si užívala toho, co právě bylo za počasí a plánovala podzimní dovolenou. Sice to bylo ještě daleko, ale těšila jsem se a byly to krásné starosti – kam jet, v kolika lidech, jestli si vzít polopenzi nebo all inclusive. Vlastně hlavní bylo, aby tam bylo moře, ideálně písčité a bylo to letecky. Všechno ostatní bylo jen otázkou ceny a mého přání.

Půlrok se překulil a mé malé miminko, nyní tedy už větší, si u každého mého jídla začalo pomlaskávat a taky přitahovat mou lžíci, misku nebo skleničku a také cokoliv jsem měla v ruce jedlého. Takže milé dítko dostalo do ruky občas kousek bramboru, občas kousek chleba, mrkvičky, prostě to, co jsem zrovna jedla. Horší to bylo s ovocem, které by mohlo mládě žužlat a nehrozilo riziko udušení, tenhle problém býval třeba u jablíčka. Přemýšlela jsem, jaké použitelné ovoce mám doma. Jasně, banány ty to jistí. To je trefa do černého. A taky že ano. Banán v něm mizel rychlostí nevídanou.

Člověk by nevěřil, jak složité bude naučit dítě oblékat si ponožky. A to prosim neměla žádné malé a těsné. Ale jí se nechtělo. Bylo jednodušší, když je oblékala maminka. Nejprve naučit dát do ponožky všechny prsty, malíček nevyjímaje. Poté nastoupila maminka, neboť ponožky byly nejčastěji patou nahoru. Takže otočit a nakonec nechat dítě ponožku vytáhnout až ke kotníku. Po pár dnech nastalo viditelné zlepšení. A párkrát mě překvapila úplně, když to zvládla úplně sama. Většinou to bylo tehdy, když chtěla něco hodnotného získat. Školka se blížila. A ono těžce na bojišti, lehko na cvičišti bude platit i v tomto případě.

Tyhle velikonoce jsme měli poprvé strávit doma s dětmi. Takže co je potřeba udělat. Obarvit vajíčka, upéct velikonočního beránka a manžel mě požádal, ať udělám i mazanec. On má rád vánočky a to je podobné těsto. No a s dětmi by to chtělo ještě nějakou výzdobu. Asi vystřihneme papírové vajíčka a nějak hezky je pokreslíme a ozdobíme. Lucinka pojala tuto činnost jako abstraktní umění a vznikla taková zajímavá mazanice. Zkusila jsem vystřihnout další vajíčko a trošku ji usměrňovat a výsledkem byla o trošku menší mazanice. Nalepování tvarů dopadlo o trochu líp, ale největší úspěch stejně sklidila Kindervajíčka. Čokoláda je čokoláda.

Ještě jeden pokus usnout. Všude okolo bylo ticho, dítě spalo a já ne a ne zabrat. Mozek odmítal spolupracovat a neustále vymýšlel nějaké aktivity na další den. Vzdala jsem to. Musel nastoupit plán B. Byla spousta činností, která potřebovala klid a ticho. Třeba třídění fotek. Utíkala minuta za minutou, hodina za hodinou a já se probírala fotkami za poslední rok a vybírala ty nejhezčí. Tři hodiny ráno, čtyři hodiny ráno. Ještě chvíli a nastane čas pro vstávání. Měla bych si jít lehnout aspoň na tři hodiny než se vzbudí dítě, jinak budu zítra nepoužitelná. Tentokrát jsem usnula během krátké chvilky.

Zpočátku to nevypadalo, že by ten den měl být něčím výjimečný. Ale pak se stalo něco, čím se tento okamžik zapsal nezapomenutelně do jeho paměti.
Probudil se z narkózy zmatený, nepamatoval se, co se stalo, ale řekli mu, že je štěstí, že zůstal naživu.
První kontakt s rodiči byl rozpačitý. Nepoznal je. Netušil, kdo jsou ti cizí lidé, kteří brečí štěstím. Pamatoval si věci, které se staly před dlouhou dobou, ale poslední roky vůbec. Paměť se mu vracela postupně, stejně jako jeho schopnosti. Ten den pak slavil jako své druhé narozeniny.
Přehodnotil svůj žebříček hodnot a užíval si každého dne.

Děti vyjdou draho, to vám řekne každý, kdo děti má. A čím jsou starší, tím víc stojí.
Vše co je pro děti, tak snad počítá s tím, že rodiče otevřou peněženky. Pak přijdou speciální a vzdělávací hračky, kroužky, výuka cizích jazyků, soukromé školky.
Další na řadě je značkové oblečení, mobily a jiné technické vychytávky. Časem možná i školné a další poplatky.
Asi máme jediné štěstí, že v našich končinách se teď (a doufám, že to tak ještě dlouho zůstane) nemusí věno platit. Asi by nás vyšla hodně draho. Ale možná z toho vyroste a ještě bychom dostali něco za ni.

„Princi Michaeli, jak Vás otec připravuje na úlohu budoucího krále?“
„Mám hodiny šermu, lekce společenského chování a pak taky nekonečné hodiny historie.“ (zatváří se znuděně) „A vlastně politiku a obchod.“
„Slyšel jsem, že Váš otec je dobrý diplomat, obchodník a umí vyřezávat předměty ze dřeva. Umíte taky něco podobného?“
„Myslím, že mu v tomto moc podobný nejsem. Když jsem se snažil vyřezat lžíci, která je prý nejlehčí, tak jsem si málem uřezal prsty a mělo to blíž k noži než něčemu jinému.“
„A co máte po mamince?“
„Jak to mám vědět, když umřela při porodu, ale prý jsem po ní.“

Připadala jsem si jako neschopný idiot. Ten kočárek jsme používali už na druhé dítě. Vím, že musí jít složit. Vím, že to šlo celkem lehce, jen tam byl nějaký fígl. Ale jaký. Něco někde zmáčknout. Ale co a kde. Zítra chceme jet za rodinou a chtěla jsem to mít předtím vyzkoušené. Mačkám co se dá, ale kočárek stále nic. Přemýšlím, mozek úplně vaří, googlím, hledám návod. Všude píšou, že je snadno skladatelný. Ale už nepíšou jak. Asi nepředpokládají problém. Ale já ho mám. Našla jsem po hodině návod, polština, angličtina, je tu i čeština. Moudrá z toho nejsem. Kočárek odolal.

To, že jsem z každé procházky dostávala jako dárek několik kamenů, dřevěné klacíky a náruč pampelišek, to jsem si celkem brzo zvykla. Sice ve městě a v paneláku to byly dárky ne zcela praktické, ale co mi chudák malé děvče mohlo podarovat, když peníze nemělo, nemohlo samo nakupovat a všechny výrobky ještě musela vyrábět pod dohledem.
No s její povahou se nevyplatilo nechávat ji dlouho bez dozoru. Zábavu si sice najít uměla, ale ne vždy jsme z toho my rodiče byli nadšeni.
Ovšem kapitálním úlovkem, který jsem měla dostat, byla uříznutá dopravní značka, kterou chtěla vzít a donést ji domů.

Když chcete napsat dokonalou povídku, potřebujete k tomu pár základních bodů. Poměrně důležité je vytvořit smysluplnou zápletku, protože kromě životopisů to potřebuje každá kniha. Dalším důležitých kritériem jsou správné postavy. Nesmí být ani moc chytré, ani moc blbé a není ani ideální, pokud se chová přesně jako autor, pokud se tedy nejedná o autobiografickou povídku. A pak to chce i trochu uvěřitelnosti. Živé postavy musí mít nějaké povolání. Tady už záleží, o čem má povídka vyprávět, podle toho si autor vybere. Mrtvé postavy povolání mít mohou, ale většinou bohatě stačí, když existují, to je pro ně povolání samo o sobě.

„To jsem neudělala já, to udělala moje ruka. Ruko, tohle nesmíš dělat, jsi zlobivá. Dostaneš na zadek. Budu počítat. Jedna, dvě, tři. Já jsem říkala, že to má být takhle a ne takhle.“
Někdy jsem měla pocit, že máme doma dvě Lucinky. Ta jedna byla šikovná a ta druhá dělala přesně to, co se u nás doma dělat nesmí.
Občas bylo zajímavé pozorovat, jaké výchovné prostředky používáme. Ne vždy jsem na to byla pyšná, ale zpětně jsem mohla hodně věcí upravit tak, aby to bylo schůdné pro obě strany. A tak se stalo, že to zlé dvojče Lucinky postupně zmizelo.

Nerada trestám své dítě plácnutím přes zadek, ale jsou situace, kdy musím nejprve jednat a pak se teprve ptát.
Tento den by se mohl počítat za den blbec. V noci jsem se nevyspala, děti zlobily, sotva otevřely oči a to je otevřely dřív, než jsem se stihla pořádně vyspat.
Proto jsem vršila jednu chybu za druhou. Jediné, co jsem potřebovala, byla trocha spánku a klidu. A minimálně kilo čokolády.
Kdybych mohla, žádala bych vysvětlení, proč zrovna já mám osobnost, která si tak urputně prosazuje svou, ale bylo mi jasné, že bych se maximálně dozvěděla, co bych čekala od svého dítěte.

Každá sranda něco stojí. Občas to sice člověk schová za lásku, seberealizaci, ale někdy je to prachobyčejná blbost. Manžel o mě věděl, že jsem mizerná řidička, takže dost často jen mlčel a kroutil hlavou, když jsem mu ukazovala lístky za špatné parkování nebo překročení rychlosti. Mrzelo mě, že náš rodinný rozpočet snižuji těmito nečekanými výdaji, ale nemohla jsem fungovat bez auta.
Když jsem mu před nedávnem mávala lístečkem před očima, zvedl jen hlavu od obrazovky a lakonicky se zeptal: „Tak za kolik je to tentokrát, miláčku?“
„Za milion, miláčku,“ odpověděla jsem pobaveným hlasem, neboť jsem v ruce držela výherní los.

Historie se opakuje a lidé jsou nepoučitelní. Tohle vše mě napadlo, když jsem si četla noviny u své ranní kávy. Kam se člověk podíval, tak nějaký konflikt, roztržka, válka. Byli jsme stejní a zároveň rozdílní.
Myslím, že lidé si neuvědomili, že jsme jeden tým. A pokud jednou dojde ke katastrofě, podobné té, při kterých vyhynuli dinosauři, tak to semele všechny, nehledě na barvu, vyznání, orientaci a pohlaví.
Trvalo 4-9 miliónu let (podle oblasti), než se život dostal do stejné různorodosti jako před katastrofou. Možná je na čase si uvědomit, že jsme strůjci svého osudu a kdo ví, co řešili dinosauři.

K některým úrazům by nemuselo docházet, kdyby byli rodiče dostatečně pozorní a věnovali se dítěti, hlásila věta v maminkovském časopise, který jsem dostala v porodnici.
Když máte ovšem dítě kaskadéra, které kam může, tam vleze, co jde, tak prozkoumá, tak vám občas jen pozornost nestačí. Musíte být za každou cenu o krok dřív a tušit, co by mohlo vymyslet.
Zapomeňte na návštěvu záchoda a vaření jídla, v tu chvíli totiž nevěnujete pozornost dítěti.
Pozor také na seriály, ve kterých se lítá – nikdo tam totiž neřeší bezpečnost letového provozu a nebezpečí srážky. A hlavně nezapomeňte zabezpečit kliky u oken proti otevření.

Některé věci se prostě vysvětlit nedají. Respektive lidé se o to pokouší, ale dokud to člověk nezažije na vlastní kůži, tak je to, jako by nevěděl.
Nedokážu říct, co bylo lepší, jestli před tím nebo po tom, je to úplně jiné a nesrovnatelné. Už nikdy nebudu stejná. Změnila jsem se a s tím i to, co jsem chtěla a potřebovala.
Těch změn v mém životě bylo hodně, ale žádná z nich nebyla tak výrazná. Už jsem to nebyla pouze já a to co chci. Šla jsem stranou. Ta podstatná věc v životě bylo to, že se ze mě stala MÁMA.

Z pokojíčku nebylo slyšet žádný zvuk. Jak už zkušenost napovídala, nevěstilo to nic dobrého. Šla jsem se podívat. Seděla u své kuchyňky a vypadalo to, jako by nad něčím hluboce přemýšlela. Pokrčila jsem rameny a nechala ji tam. Přeci jenom, nedělala nic zakázaného ani nebezpečného.
O pár chvil později už vesele řádila v kuchyni. Cože se to urodilo za skvělý nápad v té její makovici, jsem se dozvěděla až za nějaký čas.
Když jsem o týden později uklízela v pokojíku, neboť čistit ho každý den by byla sisyfovská práce, našla jsem kousky chleba a zeleniny ukryté v její plastové kuchyňce.

Když jsem přemýšlela nad svým dětstvím, nebyla jsem ani pacifista, ani militarista. Prostě jsem normálně střílela z luku, vzduchovky, tak jak to děti tenkrát běžně dělaly. Uplynulo hodně let a já jsem nyní byla v pozici rodiče.
Slovo zbraň získalo najednou úplně nové významy. To co za našeho dětství bylo naprosto normální, tak teď musel člověk mnohem více zvažovat. Možná z pohledu politiků byla tohle civilizovanější doba, ale z pohledu rodiče se mi zdálo, že mnohem víc než jaderné bomby a biologické zbraně, které se mě dotýkaly zpovzdálí, bylo skutečnou zbraní – dítě.
Kult dítěte, který panoval, totiž mohl přivést zkázu.

Ještě dodělám tuhle drobnost a mám to hotovo, řekla jsem si, když v tom se ozvalo z druhého konce bytu.
„Miláčku, mohla bys prosím najít prostěradlo?“
Bylo mi jasné, že bez mé pomoci to je akce na hodinu, tak jsem nechala rozdělané práce a šla za ním.
Než jsem se stihla vrátit, zkontrolovala jsem myčku, pračku a vzpomněla si, že potřebuju ještě uvařit oběd.
„Mami, mami, pojď za mnou, musím ti něco ukázat.“
A tak jsem zase odběhla.
Večer jsem procházela bytem a zjistila jsem, co všechno jsem nedokončila.
Kdo že to říkal, neruš moje kruhy, a jak vlastně dopadl?

Skleněné terárium stálo na obrovském stole a mladý muž se kochal, jak je vše dokonale připravené. Bylo v něm teplé žárovkové světlo, několik plochých kamínků, malé jezírko, nějaké rostliny, úkryt před teplem v kamenném domečku. Dalo mu to velkou práci. Ale něco tomu přece jen chybělo. Co je růže bez trnů, to je terárko bez jeho obyvatel. Hezky v teple se vyhřívala tři vajíčka. Nebyla velikonoční, ale hadí. Každým dnem měl nastat ten zázrak zrození a objevit se noví obyvatelé. Prasklo první vejce, po něm i druhé a třetí, ale místo hadů se objevily tři roztomilá kuřátka. Někdo ho napálil.

Byla jsem unavená, ale konečně jsem měla chvilku pro sebe. Možnost si číst, psát, prostě jen tak brouzdat po netu bez neustálého přerušování. Uvažovala jsem, jestli nemám udělat něco do domácnosti, protože to bylo potřeba jako sůl a moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec pár tišších věcí jsem zvládla – třeba připravit myčku, umýt nádobí, které do myčky nesmí a připravit základ na zítřejší oběd. Čím jsem byla unavenější, tím méně jsem chtěla jít spát, respektive jsem si říkala, ještě se podívám na tohle a tohle. Ohodnotila jsem pár drabble, na komentáře jsem už neměla mozek. A teď spát.

Měl obrovskou touhu pomáhat a vůbec se nestaral o to, jestli je to rozumné. Pokud byl někdo v bezpráví, tak mu přišel na pomoc, ať už bylo riziko jakékoliv. Jeho známí se ho snažili varovat, aby se nezapletl do nějakých problémů, ale on nad tím jen mávnul rukou a znovu a znovu se vrhal na pomoc potřebným. Když mohl, tak se rozdal z peněz i věcí, aby někdo další netrpěl. Nehodil se do této doby, ale ho to nezbavilo úsměvu na tváři. Až jednou, když zase pomáhal, tak utrpěl obrovské zranění, ale nenašel se nikdo, kdo by tentokrát pomohl jemu.

Nesnášela to slovo, protože když už něco sama zvládla, tak se jím oháněl kdekdo, aby snížil její zásluhy. Pro většinu chlapů byla divná, a ačkoliv byla i hezká, tak o ni měli jen krátkodobý zájem. Pracovala v mužském oboru, v mužském kolektivu a byla dobrá. Ale to všechno nestačilo k tomu, aby byla šťastná. Žádná emancipace ji nepomohla dostat se na vrchol a žádná emancipace nezaplnila prázdné místo v jejím srdci a v jejím životě. Byla to pro ni nadávka, platba za samostatnost a schopnost. Ale zvykla si, a když bude mít štěstí, tak se najde odvážný chlap pro lásku.

Bývaly doby, kdy vládl jediný Bůh, který stvořil zemi, všechny živočichy i lidi na zemi. Lidé ho uctívali, pak se jeho jediný syn obětoval, aby smazal hřích, poté následovali různí prorokové a nakonec se svět rozdělil na nevěřící a věřící různým uskupením.
Až jednoho dne nastala laskavá invaze našich bohů z vesmíru. Přiletěli z velké dálky, až z Alfa Centauri, aby k nám přinesli poselství míru a pomohli vyřešit všechny válečné konflikty. Vládli velkou silou a netrvalo dlouho a na naší planetě zavládl mír. Všem lidem dopřáli blahobyt a celý svět vzkvétal. Dali nám pokrokové vynálezy a ulehčili nám život.

Začínalo jaro. Hezké počasí přímo vybízelo k cestování a já místo toho trávila svůj čas u počítače a hromady papírů. Termíny, termíny, neustále něco hořelo a já měla chuť všechno zmačkat do kuličky a odhodit do odpadkového koše. Jenže jsem natolik zodpovědná, že jsem to neudělala. A těšila se, až bude všechna práce hotová a já si dopřeju nějaký zasloužený výlet. Ideálně na konec světa, kde mě žádné papíry ani podobné věci nedohoní, bez přístupu k telefonu, počítače, jen sluníčko, moře, písek, dobré jídlo a pohoda. A tak jsem v duchu prosila, prosím, pane, pošlete mě na konec světa. Hned.

Dřív byla hloupá. Někteří to mohli svádět na mladickou nerozvážnost, ale ona sama věděla, že to, co udělala, bylo neobyčejně hloupé. Podvedla ho. A to v době, kdy se snažili o miminko. Měla poblázněnou hlavu a nechala se svést. To bylo špatné, ale ještě horší bylo, že nepomyslela na ochranu. A ke vší smůle otěhotněla. Věděla, že to nemůže být manžela. Váhala, ale nakonec šla na potrat a modlila se, aby se o jejím selhání nikdy nedozvěděl. Znovu otěhotněla, teď už s manželem. Jenže doktoři chtěli vědět, co prožila. Dnes to nejspíš praskne, manžel chce jít s ní na screening.

Měla ráda tiché klidné noci, všude v domě byla tma, jen okny prosvítalo světlo pouličních lamp. Přes zatažené žaluzie pronikala jen trošku světla a ta kreslila po stěnách hezké rámečky a obrázky.
Stačilo jen trošku pootočit žaluziemi a celá ta scenérie se dala do pohybu a žila svým vlastním životem.
Stačilo si jen trochu představovat a už tu byl dům se dvorkem, kde jsme trávili dětství u babičky, nebo barák na rohu ulice, kde prodávali zmrzlinu případně domeček pro panenky, který trávil svůj čas zapomenutý na půdě. Každý ten paprsek světla přinášel jedinečnou vzpomínku, která potěšila svou jemností před spánkem.

Člověk většinou netuší, o čem mluví, dokud si to nevyzkouší na vlastní kůži. Proto už se snažím nedávat nevyžádané rady, obzvláště pokud s tímto nemám vlastní zkušenost, pokud možno čerstvou a snadno přenositelnou. A tak jsem si neustále po porodu říkala, až bude umět to a to, bude to lepší, až začne lézt, až začne sedět, až začne chodit. Jenže jakmile to kýžená až nastala, tak to rozhodně nebylo lepší, ale zase spíš náročnější. A tak to bylo i s mluvením. Až bude mluvit, tak to bude lepší. Pak přišla slova jako ham, nechci a moje a bylo po klidu.

Bylo to její rozhodnutí. Rozhodovala o sobě, svém životě, své budoucnosti. Hlavou se jí míhala všechna pro i proti. Komu svým řešením ublíží a komu se naopak uleví. Trávila dlouhé bezesné noci přemýšlením o té změně a pořád nevěděla, co bude lepší. Ale čas se krátil, nezbývalo ji už moc času. Protože pokud to neudělá teď, tak k tomu nenajde znovu odvahu. Když své rozhodnutí řekla rodičům, byli v šoku. Netušili, že se dcera chce odstěhovat na druhou stranu světa a studovat tam univerzitu a bydlet tam. Cítila se jak nad propastí než ji řekli, že ji chápou a podporují.

Když začal školní rok, díval se na svět optimisticky. Sice fyzika nepatřila mezi jeho oblíbené předměty, ale doufal, že to nějak obstojně zvládne. Bohužel s novou paní učitelkou si moc nesednul, takže místo trojek se v žákajdě krčily první dvě pětky. Tím to bohužel nekončilo. Učivu sice v tu chvíli, kdy se vysvětlovalo, rozuměl, ale když ho měl v další hodině zopakovat, nic si nepamatoval. A tak pětky přibývaly. Sem tam se přihodilo, že získal lepší známku, ale celkový průměr byl strašný a hrozilo propadnutí. Sedm kulí jak v Sarajevu a k tomu sem tam trojka. Pak zabojoval a prolezl.

Láska – jedná se o abstraktní, neměřitelnou veličinu, která může mít mnoho podob. Může se jednat o lásku partnerskou, kamarádskou, k dětem, ke zvířatům, k věcem. Pro literárně činné osoby je velkým zdrojem inspirace, hlavně láska nenaplněná či nějakým způsobem omezující. Ale i láska opětovaná bývá zdrojem četných námětů nejen knih, ale i filmů a seriálů. Láska bývá v některých případech zaměňována za přátelství a jindy bývá zase majetnická. Z vědeckého hlediska se jedná o jistou chemickou a hormonální přitažlivost, která se postupem času přeměňuje tím, jak hormony vyprchávají. To ovšem mnohé jedince překvapí a dochází k rozchodu. Viz heslo rozchod.

Byl to milý, okouzlující mladý muž. Před ostatními galantní, pomáhal mi a zval na krásné romantické večeře. A tak to bylo i doma, ale jen pár měsíců. Potom jsem řekla něco, co se mu nelíbilo a najednou přistála facka. Zaskočilo mě to, ale řekla jsem si, že to tak opravdu nemyslel. Zakázal mi přátele, nechtěl, abych pracovala. Násilí se stupňovalo. Byla jsem zavřená ve zlaté kleci.
Jednoho dne, po dlouhé době, jsem utekla. Našel mě a prosil, že mě opravdu miluje, že mě chce zpátky. Uvěřila jsem, že to tentokrát bude mnohem lepší.
Byla jsem zpět fascinována ve své kleci.

Jedním z mých dětských snů bylo stát se aspoň na chvíli námořníkem, tedy abych byla genderově korektní, tak námořnicí. Což díky skutečnosti, že žijeme ve vnitrozemí, bylo poněkud komplikovanější. Ale v dnešní době, plné možností, jsem si tento sen mohla opravdu splnit. Místo klasické dovolené u moře jsme si s celou rodinou pronajali menší jachtu ve Středozemním moři. A co by to bylo za námořní akci, kdyby chyběla námořnická trička a také RUM. Jeden večer se všichni opili a dělali všelijaké chlapácké věci. Třeba zkoumali, když pijí rum, tak jestli ho taky vypotí, nebo se snažili zjistit, zda pláčou rum.

Zatímco jsem kojila, má váha se krásně držela pro mě ideálních padesáti kil. A to přes dva roky. Ale sotva jsem malou odstavila, váha se během čtrnácti dní prudce zvedla a to rovnou o šest kilo. Tři kila za týden. Říkala jsem si, že s takovým tempem se za chvíli neunesu. Bylo po vánocích, takže riziko jídla menší a nový rok skoro lákal na svá předsevzetí. Začala jsem lehce posilovat břicho, abych si zpevnila břišní svaly. Uplynul měsíc, kdy jsem své cvičení dodržovala. Za dalších čtrnáct dní dvě čárky – cvičení skončilo, neboť cvičit břicho se nedoporučuje. Tak si chvíli počkám.