Moje články

Přijel na stavbu, zářivý a žlutý a nadýmal se pýchou.
Později si uvědomil, že nezapadá. Ostatní se s ním o nic se nechtěli dělit.
Ani o lentilky.
Buldozer, angledozer a tiltdozer vyžrali všechny modré.
Skrejpr a grejdr oranžové.
Korečkové rypadlo se vrhlo na zbytek a pár posledních vysápl lopatový nakladač.
„Aspoň nebudeš tlustý,“ posmíval se nebohému bagru jeřáb.
K příští dávce se bagr probojoval první. Házel to do sebe plnou lopatou a pořádně si nacpával haubnu.
Až moc. Posléze se musel vzdálit do křoví, kde potupně vrhnul.
Od té doby stačí jen zmínka o lentilkách, aby se mu zvedl kufr.

Risa sat in the church, bored.
The mass was in french.
Boring.
The decoration on the bench was not boring at all. Spreading like angel’s wings. As she was bored out of her mind, she concentrated on the strange curves. Voices. Feelings. She became aware of one huge whirpool of magic, reaching above.
And even stronger source of magic... the package they brought was leaving. With the right person, she confirmed.
They were free. No more strange things happening...
„Do you often transport something this strong? That it magically influences living things?“
An attempt of small talk.
It backfired badly.

Původně nechtěla bojovat. Ale začala jako maskot a už se vezla.
A teď byla unavená a sama. Dávno opuštěnou vesnicí na kraji Zóny se těžce vlekla. Přenocuje v místním hotelu a odpočine si. Pár dní ji postrádat nebudou.
Někdo odsud utíkal rychle. Uprostřed nějaké akce. Ve vstupní hale krabice, v nich papírové květy... čtyři červené okvětní lístky, černý střed.
Stovky květů.
Nevěděla, že jsou vlastně i pro ni.
Brala je do hrstí a vyhazovala do vzduchu.
Červená, červená, červená. Byla všude, točila se ve větru, točila se kolem ní a ona se točila kolem červené.
Přátelsky červená, ne jako krev.

There was a sligth problem.
They located the package alright (well, Risa did), but no courier available meant someone else had to deliver it.
And that meant Thorne... with Risa. One can be never too sure around magic.
„Well, I am no Bond girl,“ said Risa carefully.
„I can see that,“ said Thorne.
She gave him a dirty look.
Their act as siblings would work out really well.
Paris is great, thought Risa.
She was to trace magic. And to watch and learn.
Paris, the birthplace of diplomacy...
Unfortunatelly, she didn’t know any french.
She will learn insults soon enough.

Být démonem je dosti výhodné. Máte přístup k zajímavým věcem, ke kterým nikdo jiný přístup nemá, protože jsou třeba uprostřed Zóny.
Být démonem je taky dosti nevýhodné. Spoustu zajímavých věcí neidentifikujete jako zajímavé, pokud vám to nikdo nepřipomene.
Osud tomu chtěl, že na vojenský sklad narazil Vran.
A v tom spousta zajímavých věcí byla.
Tank (utopil ho v rašelině).
Plamenomet (náplň vypil a pak si ještě stěžoval, že to nic nedělá).
Granátomet (ideální na ryby - bum, a je filé).
Ale takovou šikovnou brokovnici si zvykl tahat sebou a často ji používal. Na otvírání dveří.
Na způsob kyje.
Naštěstí nebyla nabitá.

The squad was advancing slowly. Thorne followed, just couple meters behind them.
„Stay behind me,“ he told Risa.
She did.
Especially after the very first order he gave her. It was „Stay alive.“
She intended to do that.
They moved very carefully. There was one little trick to put the dragon back to sleep. If they disturb the squad, people would die.
Or the dragon.
Music? Soft sounds. Lights. Don’t disturb anything.
The package called to her, such strong magic.
Then she saw the remains of the courier.
She succeeded. Didn’t throw up. Didn’t disturb anything.
The dragon slept again.

Malý, velký. Dlouhý, krátký.
Každý den, jako podle hodinek. Malý, velký, dlouhý, krátký. Bylo to pohodlné. Rutina.
Dokud nepřijel ten šílený kapitán.
Týden pozoroval, jak to chodí v jejich jednotce. Jakoby tomu snad rozuměl. Cucák.
Pak si je všechny zavolal a byl konec příjemnému klídku.
Ranní nástupy? Každodenní výcvik? A co horší, rozbití hlídkových okruhů?
Kde je příjemná rutina, malý a velký, dlouhý a krátký? Malý, krátký, dlouhý a malý... nebo jak, kdo si to má pamatovat. Jak mají vědět, kudy a kde půjdou zítra?
Parchant.
Když pašeráci whisky nakráčeli do náručí právě procházející hlídce, divili se všichni.
Kromě Racka.

If you ask Risa, she will tell you it's easy. It's a job. In case you need a job desperately, you take anything. Almost.
She was offered the job. She took it. Something needs to pay the rent, right?
She had no idea how They could know she can read magic.
Oh well. She will tread carefully.
If you ask Galilhai, there is much more in becoming an agent. It's not a job. It's a lifestyle.
Too bad sometimes you just need more people. You take them wherever you can find them.
The newbie has a long way to go.

Je to území nikoho a ničeho. Ani ptáček nezacvrliká, ani muška nezabzučí, ani muchnička nekousne.
Jaksi nemůžou.
Ptáci ani hmyz, jsouce říše živočišné, uprostřed Zóny nepřežijí. Na okrajích někdy ano, ale tam se nezabývají cvrlikáním a bzučením. Hryzáním a kousáním, to ano.
A přece, rok co rok vyrazí ze země tráva, stromy a keře nasadí nové výhonky. Mocná květena úspěšně bují a kypí, bez přispění nespolehlivé fauny. Zdá se, že ta není zapotřebí. Kvetoucí jabloně spokojeně kývají větveni.
Skoro stejné, a přece jiné.
Podzimní plody nikdo nejí.
Magie? Nebo snad zázrak?
Člověk to pozorovat nemůže a démonům je to jedno.

So, my first mission with the Raven himself, Duckling thought.
This was supposed to be easy. Following a small package to make sure it got to the right person.
Such strong magic.
It led them. For Duckling it was a shining path.
Thorne followed her.
A bad luck, nothing else. Who would think the magic is that strong... to wake up the dragon?
A flame. The courier was gone, the package dropped.
They ran, as fast as they could. The flame followed them.
As fast as they could...
He made it.
She was too slow.
The funeral was close casket.

Prý to pospíchá.
Dobrá.
Rezka vyrazila a balíček si připevňovala už v běhu. Je to týden cesty, ale počítá se každá minuta, říkali.
Týden cesty pro běžného posla.
Prodloužila krok.
Dolů ze svahu to běželo samo a setrvačnost ji vystřelila do roviny.
Nohy dopadají na zem, měkká tráva, tvrdé kameny, nejistá rašelina.
Běží, nepotřebuje odpočívat.
Běží skrz déšť, běží když svítí slunce a skrz větve stromů se míhají jeho paprsky.
Běží ve dne i v noci.
Zásilka je spěšná.
Do Gerasdanu dobíhá uprostřed noci, dýchá ztěžka, plameny pochodní vrhají mihotající se stíny. Vše se točí.
Přinesla zásilku.
Epidemie bude zastavena.

Mniši z Opatství neloví.
Démoni loví naopak velice rádi. Splynula ale s narezlou trávou, vítr foukal špatným směrem a oni si jí nevšimli.
Zato si jí všimla kočka. Měla ale bříško plné zbytků z kuchyně, takže na ni jen prskla (to aby jí dala najevo, kdo je tu pánem) a pak se vztyčeným ocasem hrdě odkráčela.
Později kolem prošlo nebezpečí páchnoucí krví a smrtí. Skryla se v kořenech stromu a šílenství ji minulo.
V plném jaře se konečně mohla v klidu rozvalit na sluníčku a pozorovat čtyři chlupaté kuličky, jak se poprvé pasou.
Čtyřnásobně šťastná zaječice.
Za každou pacičku jednou.

Přeměnění spánek nepotřebují.
V tréninku je honili. Týden je nenechali vydechnout. Ani najíst, ani napít.
Pro Přeměněné tohle má být hračka.
Myslela si, že je jenom děsí. Něco takového se doopravdy nemůže stát.
Jenže...
Nejdřív přívalové deště, potom sesuvy půdy. Nebylo kde se zastavit, pořád v pohybu.
A teď... začal blizard.
Měli by pokračovat, ale není vidět na krok.
Spadnout z útesu? To by je zdrželo víc.
Provlhlá půda už zmrzla a nikam neujede.
Vítr je zavedl do malého údolíčka. Pár trsů trávy. Závětří.
Přitiskli se k sobě a zachumlali se pod pokrývku.
Zimní spánek má taky něco do sebe.

Liška se slastně protáhla a zavrtala se do peřin. Dneska vstávat nemusí.
Stejně jako včera a předevčírem.
Má svůj klid. Napořád.
Ta pitomá, špinavá válka konečně skončila a ona se nemusí potulovat tou pitomou, špinavou krajinou a doufat, že ji nezabijí pitomí, špinaví nepřátelé.
Ne, má volno. Už navždy.
Postel a plnou penzi... a panáčka na pobavení.
Tak proč cítí takovou prázdnotu?
O dva měsíce později to bylo ještě horší.
O dva měsíce a jeden den později už bylo všechno jinak. Podepsala desetiletý kontrakt a táhla se pitomou, špinavou krajinou spolu s hordou pitomých, špinavých spolubojovníků.
Překvapivě se cítila svobodná.

Mlha, déšť, muchničky.
„Tady se utáboříme!“ rozkázal Vran a pět démonů shodilo své rance. Šestý démon... vlastně démonka, se zavazadla nezbavovala.
„Nepůjdeme radši ještě kus výš?“
Vran se na ni zamračil. Čerstvě stabilizovaná holka a bude se hádat? Někdo by jí měl ukázat, kde je její místo. Téhle misi velí on.
„Kus vejš je už Zóna. Tam nic nepřežije. K hranicím Zóny se vždycky blížíme pomalu, jasný? To znamená, že se tu dneska utáboříme a dovnitř dem až zejtra ráno. Máš s tím problém?“
„Ani ne,“ pokrčila Rezka rameny. „Já jen myslela, že tam nebudou ani muchničky.“
Tábor rozbili výš.

Kdysi dávno, tak dávno, že to ani démoni nepamatují, žili všichni lidé ve světě plném magie. Mohli se domlouvat na dálku, vlastnili kočáry jezdící vysokou rychlostí a jídlo rostlo v supermarketech.
Potom byl však svět zničen. Jen Zóny některé zachránily před záhubou.
Říkají, že se kdesi na tajemném místě ve stejnou dobu objevilo Opatství. Mniši chytali divoké démony a krotili je, označili hranice Zón a zastavili Zlo, které se jimi snažilo proniknout.
V těch divokých dobách Opatství chránilo naši zem.
Ukryto mezi kopci a jezery, co žádné cesty nevedou, Opatství pořád ještě stojí. A až bude nejhůř, zase nás ochrání.

Čas odtikával. Měl dojem, že ten zvuk přímo fyzicky cítí.
Ciaranovi bude dvacet jedna let. Brzo.
Kdysi dávno přísahal, že dobude to, co mu po právu patří. Trůn.
A teď čas tiká.
„Pojedu,“ oznámil jednoho dne ráno, sedlo v náručí, kůň vyvedený na dvůr.
Calum si povzdechl. Neptal se kam a proč, věděl. Bylo to nevyhnutelné.
„Je čas,“ pravil rezignovaně.
„Když mu odpřisáhnu věrnost... jak bych ho mohl zabít? Musím jet,“ rozčiloval se Ciaran. Neuvědomil si, že se strýc nehádá.
Zbývá šest týdnů – pokoří se, zemře, nebo bude králem. Čas čekání vypršel. Nadešel čas činů.
Ještě netuší, že nepojede sám.

V kotlíku jemně bublala večeře. Dvanáct párů očí ho napjatě pozorovalo. Kuchař naposledy zamíchal vařečkou, olízl ji a spokojeně přikývl.
„Menáž!“
Ani nebylo zapotřebí hlasitě křičet. Jedenáct rukou pozvedlo jídelní misky. Dvanáctá zaváhala.
„Co je dneska?“ optal se vychrtlý mladík.
„Coby, hovězí srdce.“
„Blé, to žrát nebudu.“
„Určitě? Včera jsi taky nejedl...“
„To byl jazyk. Nebudu žvejkat něco, co měl v puse už někdo přede mnou.“
„Předevčírem taky ne...“
„Dršťky? Víš, z čeho se dělaj?“
„Ty nemáš hlad?“
„Takovej zas ne.“
Srdce mělo ke dvěma kilům. Jedenáct démonů se najedlo dosyta.
Dvanáctý si chybně myslel, že nemůže umřít na podvýživu.

Prý to pospíchá.
Dobrá.
Rezka vyrazila a balíček si připevňovala už v běhu. Je to týden cesty, ale počítá se každá minuta, říkali.
Týden cesty pro běžného posla.
Prodloužila krok.
Dolů ze svahu to běželo samo a setrvačnost ji vystřelila do roviny.
Nohy dopadají na zem, měkká tráva, tvrdé kameny, nejistá rašelina.
Běží, nepotřebuje odpočívat.
Běží skrz déšť, běží když svítí slunce a skrz větve stromů se míhají jeho paprsky.
Běží ve dne i v noci.
Zásilka je spěšná.
Do Gerasdanu dobíhá uprostřed noci, dýchá ztěžka, plameny pochodní vrhají mihotající se stíny. Vše se točí.
Přinesla zásilku.
Epidemie bude zastavena.

Kde ty děti vlastně vzali? Co byli zač?
Nikdo se to už nedozví.
Čtyři těla ležela za křovím, mimo dohled. Děti byly děsivě zticha. Když je zbavil pout, posedaly si na zem a pozorovaly ho. Žádné nepromluvilo, žádné neodpovědělo na otázky.
Asi měl chvíli počkat, pohovořit s těmi muži.
Už je pozdě.
Děti jsou tak hubeňoučké.
Vytáhl jablko a hodil ho mezi ně. Jedno z těch větších ho chytilo, ukouslo si, a zbytek podalo menšímu. Během chvilky zmizel i ohryzek.
Jak je nakrmit?
No...
Ten kůň, co s sebou táhli, to stejně přes hřebeny nezvládne.
Za chvíli nocí zavonělo maso.

Nemělo smysl cítit vztek, to by situaci nijak nezměnilo.
S propíchnutou plící by si poradil během několika minut.
Jenže zlomená páteř, to si počká dobré dva dny.
Nijak zvlášť to nebolí. Racka nejvíc mrzí, že zatímco on leží tady dole (to byl ale pád!), tam nahoře ho potřebují.
Tam nahoře se dějí všechny důležité věci.
Tam nahoře se rozhoduje válka.
On nemůže dělat nic. Jen ležet a čekat, až se zase bude moct pohnout.
Nudit se.
Nebo přemýšlet. To může.
Hodně toho viděl, všímal si. Měl přemýšlet o čem.
Nahoře končila bitva. Jatka. Z první generace Přeměněných nezůstal nikdo naživu.

Vyhloubili patou důlek a teď si ti velcí cvrnkají. Kieran je ještě malý a mnohem víc než cvrnkání ho zajímá způsob, jakým se slunce třpytí ve skleněnce. Bratranci a Charles se můžou hádat. On bude sedět vedle své matky, tulit se a pozorovat kuličku.
Náhle na ni padl stín.
Matka vzhlédla.
„Co ti řekl?“ zeptala se.
„Že se nemám čeho bát,“ odpověděl temný muž. „Že ze mě bude dobrý Zástupce.“
„Norman má pravdu, Malcolme,“ řekla matka. „Dobře tě zná.“
Muž se pousmál.
„Charlesi, čas jít!“
Poslední cvrnk. Jásající chlapec si odnáší šest kuliček.
Sedmá se znovu rozzářila, když stín přešel.

Proměna – proces, který může vzniknout při kontaminaci vadným ovzduším v blízkosti Zóny (viz.). Rozlišujeme tři fáze, po prvních dvou následuje bezvědomí.
I. Dezorientace, únik. Postižený slepě prchá, často míří k nejbližší Zóně. Přežívá 20 procent.
II. Běsnění. Postižený útočí na vše, co zahlédne, preferuje živé organismy. Přežívá mezi 15 a 40 procenty v závislosti na vnějších faktorech.
III. Procitnutí. Postižený je plně proměněný, ale ještě se zcela neovládá. Nevybavuje si nic ze svého předchozího života. Kompletní změna osobnosti, není již dále považován za člověka. Pro zajištění většího bezpečí v Království by každý proměněný (viz.) (viz. démon) měl podstoupit Stabilizaci (viz.)

Byl to dobrý plán. A on měl na to právo! Měl právo zabít uzurpátora a stát se králem!
Dobře, ten plán měl určité vady. Musel uplavat dál, než myslel. Musel jít mnohem déle. A musel to nakonec podniknout sám.
Malcolma ani nezahlédl.
Zato zahlédl démony. Je v nich něco tak cizího, a přitom nevypadají nijak odlišně.
Svět byl mnohem větší, než si kdy myslel. Takový kousíček... a putoval věčnost. Skoro celý den.
Jednou ho proputuje celý.
A taky bude král.
Jednou.
Chlapec se zavrtal hlouběji do náručí svého pěstouna.
Jeli domů.
Je čas být zase malým chlapcem, ne spravedlivým mstitelem.

Byl opřený o zábradlí a zvracel jako ratlík. Měl neodbytný pocit, že na něco zapomněl...
„Tatínku, pojď domů, mě se tady nelíbí!“
„Bléééérgh!“ prohlásil a potupně vrhnul další šavli. A upamatoval se.
Jeho chlapeček.
Měl hlídat svého chlapečka.
Bylo to hrozně nespravedlivé. Teprve nedávno se vrátil z plavby a dneska oslavovali.
Tak vezmu kluka s sebou, žádnej problém, pomyslel si. A pak... dej si aspoň jednu; taky do druhý nohy; tři to jistí...
A teď je opřený o zábradlí a...
„Bléééérgh!“
Zvrací. Stydí se. Vzlyká.
Slzy chutnají jako whisky.
Chlapeček ho ze zájmem pozoruje.
Jednou z toho bude zajímavá historka.

Čvacht, čvacht, čvacht
Jdeš co noha nohu mine. Brodíš se, čvachtáš, ploužíš se. Ořeš za sebou brázdu. Cesta neubývá.
Cesta.
Kdyby tu tak byla.
Hledat cestu je naprosto zbytečné. Po jejích zbytcích se chodí často ještě hůř, a když se ti ztratí pod nánosy bahna, upadneš do ještě větší deprese.
Chmury.
Zápolíš s bahnem, spíš v bahně, jíš bahno.
Někdy... pozoruješ. Tvé tělo bojuje o další krok a mezitím se v hlavě točí kolečka...
Ruiny. Zbytky. K ničemu.
Dva placaté kusy dřeva. Řemínky?
Večerní práce s nožem, krade spánek.
Přišlo ráno.
Racek obul šlapačky.
Plesk, plesk, plesk.
A rozběhl se.

Byla překrásná. Krása jí byla zbraní.
Když ji přistihli, zakrvavenou, nad její obětí a chtěli ji zlikvidovat, podívala se na ně... a oni se stali jejími otroky.
Jako první se naučila ovládat feromony. Celý svět jí padal k nohám.
A teď přichází On!
Společně budou vládnout, Král a Královna (spíše Královna a Král).
Pobídla své feromony a vychutnávala si, jak se ho zmocňuje chtíč.
Zasloužil si ji. Přijala ho.
Smrtonoš se podíval na krásku ve svém náručí a usmál se. Pohladil ji po tváři... ruka sklouzla k bradě... trhnutí.
Démoni zregenerují hodně, ale utrženou hlavu nezvládnou.
On se ovládat nenechá.

Malcolm nechtěl nikoho zabít, chtěl životy zachraňovat. Ale ono se to tak nějak přihodilo.
Zachránit životy, to bylo hlavní. Najednou byl smýkán okolnostmi. Šli a zabíjeli, cítil hukot krve v žilách, byl naživu a ti, co se jim postavili, umírali. Zabíjel, protože se to tak přihodilo. Zabíjet není hezké, je to někdy jenom nutné, řemeslo. Konečně to pochopil.
Při poslední smrti pocítil uspokojení.
Zavřel oči.
Pořád bylo něco špatně. Poslední článek... Chlapec nemůže zůstat naživu.
Nemůže.
Nesmí.
Ale...
Proč na tom vlastně záleží?
Otevřel oči a jako by z něj spadla pouta.
Tohle je moje volba.
Po chlapci pátrat nebude.

Do stodoly fičelo. Ve stěnách bylo víc děr než stěn. Shora kapalo, zdola sákla voda. Žádný zázrak, že všechna sláma byla shnilá.
K večeři dostali pár kýblů pomejí.
V noci mrzlo. Na promočených pokrývkách se tvořila námraza.
Zvláštní jednotka spokojeně odpočívala.
Měli přístřeší, jen trochu vlhké. Dostali najíst. Tělesnou teplotu si snížili a v klidu hibernovali. A nic se je nepokoušelo zabít!
Ten zámek na dveřích? Kdyby chtěli, mohli odejít libovolnou ze čtyř stěn, dveří netřeba.
Šramot. Odemkli jim?
Polnice troubí nástup.
A co je to, tohle? Každý z nich dostal do ešusu čaj?
Tohohle ubytovatele se budou muset držet.

Své děti nepoznával. Syn trávil dny před televizí, nohy (obuté!) nahoře a něčím se ládoval.
Dcera přicházela domů jen přespat. Asi. Za poslední týden ji viděl třikrát.
Kam se poděly ty zvídavé oči a radost ze života? Vždyť je to jen... několik let?
Ale nejhorší byla jeho žena. Kdysi aktivní, holka do nepohody. Dnes rozkydlá matrona, která se nenechá přemluvit ani na společnou večerní procházku.
Klapla schránka. Pošta. Dopis od útvaru.
Kdysi se je bál otevřít, nechtěl na další a další mise, pryč od rodiny.
Dnes se těšil.
Cože? Nikam nepojede?
Stejně si zabalil. Víkend na Vysočině mu vyčistí hlavu.

Starostka dorazila v provokativní sukni inspirované edwardiánskou módou! Její zástupce se oděl do vkusné polyesterové miniskuně! Fialová v kombinaci se zelenou opět na vzestupu!
Jedna z hlavních událostí této sezóny – dražba poslední tlačenky! Možnost provětrat svůj reprezentativní šatník využily jak špičky naší politické reprezentace, tak i pilíře naší společnosti. Podrobné postřehy naší módní policie čtěte na str. 4.
Dražba luxusní pochutiny se nečekaně zvrtla.
Většinu v nestřeženém okamžiku sežral příruční pinč pana McDougala (obr. vlevo dole). Vydražení schopný byl pouze tristní zbytek.
Přejeme paní starostce dobrou chuť!
Nezapomeňte! Příští měsíc se draží slanina! Jaký outfit zvolíte?
Příruční psi jsou out!

Beth ještě ani neuměla chodit, a už úspěšně popatlala zeď.
Jen jak získala nějakou motorickou kontrolu, už malovala ohořelými klacíky. Neustále si čmárala.
Tak dvakrát, třikrát do roka dostávali speciální zásilky. Posel si vypil šálek čaje, zakousl dortu a šel dál. Byl to někdo nový, zajímavý.
A prsty se nedaly zastavit. Náčrtky uhlíkem na pergamen... během několika minut momentka odpočívající ženy.
„Hmmmm...“ Rezka si vždycky všímala, co se kolem děje.
Znovu se stavila na Vánoce.
Nepřišla naprázdno. K čemu by vám byla znalost dávných skladů, kdybyste je neměli nikdy použít?
Balíček byl pro Beth.
Vysypal se z něj barevný poklad.

Někoho (nikdo se k tomu později nepřiznal) napadlo, že nejlepší bude, když na výzvědy půjdou trojice. Rozhodil je náhodně.
Vran si s Liškou rozuměl výborně, pokud mohl velet. Rezky se trochu bál, ale nedával to najevo. Ty dvě kolem sebe obezřetně kroužily.
Střídali se, dva chodili po výzvědách, zatímco jeden se staral o zázemí tábora.
Vran s Liškou neustále bloudili.
Když šla s Liškou Rezka, proběhl průzkum rekordní rychlostí. Ale Vran měl dojem, že to takhle nejde. Nebude sedět na zadku, je chlap.
Příště šel s Rezkou on.
Zpátky přišla jen Rezka.
Vran se připlazil.
Příště si nic zkoušet nebude.

Helen milovala teplé dny pozdního jara. Měkké světlo v kopcích, které tam zůstává až dlouho do večera. Muchničky ještě nevylezly, ale tráva a jehňata už ano. Každý rok se těšila na ukradený čas, který může utratit tam nahoře.
Letos žádný ukradený čas nebyl.
Trapičovi dlouhé večery nevyhovovaly. V noci kňoural co dvě hodiny a dožadoval se svého. Ráno ho probouzely první paprsky, nějakým záhadným způsobem, přes všechny zatažené závěsy. Úsvit zdravil ječením.
Ječení.
Helen si povzdechla a sklonila se nad kolébkou. Zase úsvit? Hlad? Zoubky? Prdíky?
Pozvedla toho malého pišišvora.
Mimino zabrblalo a usmálo se.
Za tohle to všechno stálo.

Zbývá jenom poslední pohyb. Posadit se na trůn.
Bylo to tak snadné!
Po Helen pokukoval už dávno. Hezká holka. Její bratr vyrůstal s Normanem! Tomu říkám partie, skoro jako se přiženit do královské rodiny...
To, že Norman měl u ní úspěch ho nepřekvapilo. Byl to král a ona nebyla blbá.
Nebo spíš byla, protože už najednou nebyli spolu a jí rostlo břicho.
Určitě by přivítala oporu.
Svatba byla brzo. A Brian se stal otcem královského levobočka.
Legálního následníka brzy zabijou. Jako zabili jeho tátu.
Z královské krve zůstane už jen ta holka. Jeho dcera.
Budu král!
Malcolm se rozpřáhl...
Nebude.

Bylo to celé takové divné. Seděli spolu u několika stolů. Bezejmenní.
Doteď to byli prostě Oni; ne, doteď to byl On nebo Ona (a někdy, opravdu, i To). Ti divní.
Teď ale byli spolu. Byli osobami. Nastala potřeba se rozlišit, pojmenovat. Stát se samostatným jedincem. Poznat ty druhé, i sám sebe.
Chtělo to jména. Silná, krásná, určující jména.
„Já budu Havran,“ vyhrkl mladý muž černých dlouhých vlasů spadajících dramaticky do tváře, oděný v černém koženém kabátu a černých džínách.
Obdržel úder korbelem od někoho od hlavu vyššího a dvacet kilo těžšího.
Vran to jméno viděl první a nebude se dělit.

Nikdy nevadilo, že nemluví oficiálním jazykem. Tedy, on mluvil oficiálním jazykem, jediný problém byl v tom, že existovaly dva oficiální jazyky.
Ten druhý se odmítl učit už v raném věku, sváděje to na nechuť k utlačovatelům. Popravdě řečeno tím maskoval svůj strach, že se zjistí, že je na jazyky pitomý.
Všichni si zvykli, že on prostě anglicky neumí.
Na Vnějších ostrovech to nebyl problém.
Jenže potom narukoval... na pevninu.
A něco mu bylo divné. Skutečně existovala hodnost génia? Proč říkají tomu šedovlasému, co na ně řve, sàr-ghin?
Vlastně ani nebyl daleko od pravdy. Jejich výcvikový seržant byl svým způsoben génius.

Vlastně to bylo jednoduché. Liam nechápal, jaktože je to ještě nenapadlo.
Přitom to tu bylo celou dobu! Ale musel nejdřív na vlastní oči zjistit, že to někde opravdu funguje. Na jihu.
Sádky. Ano, hyzdily krajinu.
Tedy moře.
A byly obhospodařovány lidmi „zvenku“. V posledních letech se o ně nikdy nestaral. Zpustly, částečně se potopily, ale pořád tu byly. Někde.
A dají se použít!
„Mám další!“ Potápěč se vynořil a táhnul za sebou značně poškozenou bójku. Od ní se táhlo lano k tomu, co hledali.
Jedna vedla k druhé.
Sever bude moct přidat k jednotvárné stravě brambor a ryb taky krevety.

Ozvalo se několikanásobné čvachtnutí. Vůkol jen rašeliniště, kotouče mlhy a muchničky. Modrá budka nedaleko se v okolní scenérii vyjímala naprosto nepatřičně.
Pistolníci vypadali celkem spokojeni, sedíce na hladině po způsobu kachen. Trpaslík vězel v bahnu skoro až po krk.
„Zajímavé, co je tohle za mutaci?“ zeptal se drobný stařík se síťkou na motýly a hotovil se k odchytu. Naši hrdinové se vyděsili, zaplácali křídly a zvedli se z hladiny, pokoušejíce se dostat zpět k budce. Trpaslík vytáhnul sukomet a spustil palbu tvrdými cucavými bonbóny, brzy však přestal, aby se mohl chytit nohy kolem prolétajícího Butche.
Dokázali to.
Dveře budky zaklaply.