Moje články

No a co že je konec světa. Nenechala se tím nijak ovlivňovat ve své rutině. Byl tu pes, který potřeboval proběhnout, domácnost, o kterou bylo nutné se postarat.
No a co že je válka. Svět se nezastaví, pořád je zapotřebí pracovat, žít.
Fronta se blížila, ale ona se nebála. Zvěsti o neobyčejných obráncích dorazily až do její vesnice.
Teď dorazili i obránci.
Dnešní noc prý byla obzvláště tmavá, tvrdili.
Potřebovali průvodce.
Ona znala v okolí každý kámen.
„Není vidět ani na krok,“ stěžoval si jeden.
„To nevadí,“ řekla. Její vodicí pes vstal a protáhl se.
Byl čas jít se proběhnout.

Dlouze a vytrvale pršelo. Bez ustání hřmělo. Obloha připomínala stroboskop.
Stan byl pro dva příliš malý, a to se v něm tísnili tři.
Po zadní tyči neustále stékaly kapky vody. Seděli v louži, ale konečně seděli.
Nejhorší měli za sebou. Opatství už je blízko. Teplo, sucho, jídlo a odpočinek.
Zítra.
Bouřka pomalu odcházela, déšť slábnul. Hrom už takřka nebylo slyšet.
Poslední zablesknutí...
Hluk spíše cítěný, než slyšený.
„Ven!“ Rezka vyšoupla Ciarana a popadla Kluka za ruku.
Úbočí nad nimi se dalo do pohybu. Vodou nacucaná zemina se valila dolů a polykala vše.
Na démona a jeho doprovod ale byla krátká.

Zaseli semena a nechali vyrůst.
Posekali, natrhali, namočili, nalámali stonky. Třeli, vochlovali.
Hodně šlo do odpadu, ale s tím se počítalo.
Posukovali, předpředli. Vyvařili a bělili.
Namočili do horké vody a dopředli.
Vysušili, pak už přišlo jen soukání a skaní.
Z hotové příze utkali látku.
...
Zaseli moc blízko.
Myslí si, že jsem len. Všichni si myslí, že jsem len. A já zatím, nenápadně ukrytá, můžu cestovat. A seznamovat se s lidmi.
Je ze mne jemné pláténko. Spodní košile, povlečení.
Jen ať se se mnou seznámí.
S divokou magií.
Posunu se, porostu.
Z nich většina umře.
A tak to má být.

Byl to prostě jenom... další den.
Další den a další bitva. Nápor neustával.
Byl si jistý, že existuje nějaká možnost, něco lepšího, než si jen stoupnout do řady, pozorovat jak řídne a čekat na den, který bude posledním i pro něj. Určitě je taková možnost. Jen kdyby se mohl zastavit a rozmyslet se... jenže se zastavit nemohl.
Další den, další bitva. Vysoké útesy, není kam ustoupit. Nápor neustává. Měli by být schopni útočníky zastavit, ale ti je zatlačují.
Byl čas. Zaútočil... a střela ho smetla.
Procitnul druhý den dole, na úbočí hory.
Přežil.
Jediný.
Uzdraví se.
Konečně měl čas přemýšlet.

Neměl řidičský průkaz, ani nejmenší tušení jak se ve vozidle pohybovat na pozemních komunikacích a jen matné ponětí o tom, že nějaká pravidla existují.
Ale to mu nikdy nevadilo. Pro mechanická udělátka měl jakési přirozené porozumění.
Chápal, že je musí krmit.
Sehnat naftu nebylo jednoduché. Najít, kterým otvorem se má doplnit, bylo těžší.
Vrana ale nezastavilo nic. Byl vyděšený z rychlosti, kterou Smrtonoš postupoval a naštvaný, že ho nedokážou zastavit.
Všechno dobře promyslel, připravil... vlezl dovnitř a tank nastartoval.
Bohužel přecenil nosnost rašeliniště.
Vydrápal se ven a mezi zuby drtil kletby.
Tank jednou vyhrabou archeologové.
Smrtonoše budou muset zastavit jinak.

Tolik věcí může hrát ve váš prospěch či neprospěch. Síla, vytrvalost, tvrdohlavost... ale hlavně potřebujete štěstí. Přežití je víceméně souhra náhod.
Silná mysl, odolnost, určitá drobná výhra v genetické loterii, a stejně...
Jedna do toho nakráčela. Druhé se to otevřelo přímo pod nohama. Třetí řídil auto (s následky havárie si bleskově naskočená regenerace poradila). Další by neměli šanci přežít, ale náhodou se nedostali do situace, kde by jejich odolnost procházela zkouškou. Normální lidé, normální životy, které se vmžiku změnily.
Člověk nejlépe schopny znovusjednotit lidstvo seděl náhodou v letadle, když TO zrovna vypuklo. Nebylo co regenerovat.
A budoucnost byla v háji.

Nahoru a dolů, po úbočích hor, mezi vřesovišti a rašeliništi (která můžou pohltit ovci, ne že ne)… běželi. Pořád běželi.
Nápad Keithe nechat vycvičit své lidi sklízel ovoce – jeho muži měli větší výdrž. Potom, co našli své plíce. Po večerech, tajně, hledával své plíce i Keith.
“Na tohle jsem už starý,” skláněl se v předklonu a lapal po dechu. Jeho synek se ušklíbl.
“A co teprv seržant,” ukázal na prošedivělého trenéra.
Keith si povzdechl. Neměl nechat to pískle trénovat taky.
“Seržant… je zvyklý.”
Jezevec se pousmál. Keith měl pravdu. On zvyklý byl.
Podobné fňukání slýchal už víc než sto let.

A small voice sounded.
Mahal, help me.
Mahal opened his eyes and was furious. His people, enslaved to a stranger?
In a wink of an eye, the offending author stood before him.
“How dare you force the world to do your bidding? Who are you?”
“I’m a fanfiction writer,” said the author. “And you should be thankful. Because of me, people read about dwarves! But I get it, you can’t understand. Have you ever written anything?”
Mahal decided he heard enough.
He clasped his hands…
The author disappeared...
Dís woke up from a nightmare, She was home. In Ered Luin.

No matter what Thorin said, Dís will go to Ravenhill and…
Wait a minute. Why should I go to Ravenhill? Why should I fight? I endanger everyone! They are trying to protect me, ignoring their own safety…
Dís will go to Ravenhill.
No, I will not. Why am I on this quest? How come you can command me?
Because I am an author. And I want you to go to Ravenhill.
I refuse. You have no power over me anymore.
So you want to run? To hide from your destiny?
I... Mahal help me, I shouldn’t be here!
We’ll see.

Nejhorší na kancelářské práci bylo to papírování.
Vran zoufale hleděl na hromady lejster, jako by to byli jeho nepřátelé.
Vlastně byli.
On uměl číst! Jenom... jenom mu některá písmenka dělala problém. A slova. A tak.
O pár let později podával Vran vyčerpávající hlášení o právě proběhlé misi. Kdy, kde, co se stalo... do nejmenších podrobností. Na nic nezapomněl.
„Já zírám,“ prohodila Liška, když odcházeli z místnosti. „Jak sis to všechno mohl pamatovat? Nekecej, že sis každý večer dělal poznámky... já vím, že...“
„Ne,“ řekl Vran. „To bylo jednoduchý. Já si prostě jen udělal uzel!“
A vytáhl šňůrky, které připomínaly kipu.

Terén byl, jako vždy, obtížně prostupný. Oddíl zapadal do bažin. Každě tři kroky dopředu znamenaly podklouznutí o dva dozadu. Po pravdě se každý přesun rovnal noční můře.
A nejhorší bylo, že přesun měl být samozřejmě zrychlený. Zrychlený natolik, aby dokázal dorazit k vesnici dřív než nepřátelé. Zrychlený tak, aby útočníky dohonil... a potrestal.
No, snaha byla, ale...
Čvach, čvacht...
... moc se to nedařilo.
Pak ale někdo, jakýsi dávno zapomenutý génius, dostal nápad.
Chůdy. Druhé, delší nohy. Připevníte k nohám... těm svým...
Čvacht...
A pohybujete se vodou. Potůčky, řekami a jejich utajenými rameny.
Čvacht.
Speciální vybavení urychlilo přesun o 200 procent.

“We ride to Ravenhill! Bring the war goats! For everyone! Thirteen… no, make it twelve. Thirteen is an unlucky number. Dís, you stay here. I want you to be safe.”
Dís looked defiantly at her brother.
“But there is fourteen of us, so no nonsense about unlucky numbers. I am going with you. So let them bring fourteen goats!”
“Um,” said Dáin, “there might be a wee problem... we don’t have fourteen goats. Not even thirteen.”
“See?” said Thorin. “Mahal wants you to stay. And…”
“We only have four goats!”
Thorin sighed.
“Alright.”
He should have the upper hand anyway.

Poprvé ho pokopal pakůň. (Byl to úplně normální kůň, ale byl strašně pitomý. A prý to tak líp zní.)
Podruhé ho téměř dekapitovala vesele hozená sekera. (Připletl se k domácí hádce, kdy létalo i to co nemá peří.)
Potřetí se topil. (V močůvce.)
Počtvrté ho přidusily činky. (Zkoušel posilovat bez trenéra.)
Popáté ho málem přetrhl nastávající dědeček... tedy otec jedné slečny. Vlastně asi paní. Ale právěže teprve slečny!
Po šesté...
Stál, vzpomínal a počítal.
Takže tohle je třináctka. Šťastná...
Proti jejich chabé hrstce stála přesila nepřátel.
Vran ale moc dobře věděl, že život má jen jeden. Víc než jednou neumře.

Rezka s Ciaranem sedí u ohně.
Vskotačí Kluk v rytmu mazurky, dělá zadního tanečníka.
Rezka: Co jsem to říkala? Spát!
Kluk: Ještě ne! Ještě chviličku! (sedne si k nim)
Rezka a Ciaran dávají do bořádku své vybavení, suší boty a ponožky, opravují vázání a podobně. Kluk se na ně chvilku dívá a pak začně pomáhat. Kopíruje Ciaranovy pohyby a činnosti.
Po chvíli je práce hotova a všichni sedí tiše u ohně.
Ciaran kouká do plamenů.
Ciaran (začne si broukat, pak zpívat): Chi mi an t-eilean uaine
Tir nam beanntan arda
Ceo a'tuiteam tron a ghleann
'Na shineadh air do raointean*
Kluk: To zní krásně… Můžeme se tam někdy podívat? Třeba až budeš král?
Rezka: Moment... kdo ti řekl, že Ciaran bude král?
Ciaran (mlčí, tváří se rozpačitě)
Rezka: Ciarane?
Ciaran (prohlíží si nehty, asi jsou zajímavé)
Rezka (povzdychne si)
Rezka (ke Klukovi): Víš, ono je to trochu složité. Ciaran třeba vůbec nemusí být král.
Kluk: Já vím! Když ho zabijou démoni, třeba! Protože jsou zlí.
Kluk (vesele odskotačí z jeviště)
Rezka: Ciarane... cos mu to napovídal?
Ciaran (vzdorovitě): Pravdu!
Rezka: A uvědomuješ si, že Kluk... je taky démon?
Ciaran (rozpačitě): Asi jsem měl mlčet, co?
Rezka (zavrtí hlavou a odchází)

Tango sounds.
Thorin dances onto the stage, holding his grandfather’s cloak and crown in his arms. Continues dancing tango, pretending he is holding a maiden.
Dwalin comes.
Dwalin: “They are dying there!”
Thorin: “The gold is above the dwarves!”
Dwalin: “You are not your grandfather! Wake up!”
Thorin: “Leave, or I will kill you.”
Dwalin leaves.
Dís dances onto the stage.
Thorin: “Didn’t you want to go to bed?”
Dís: “Bed, bed I couldn't go to bed
My head's too light to try to set it down
Sleep, sleep I couldn't sleep tonight
Not for all the jewels in the crown…”
Thorin: “But there are no…”
Dís: “I could have danced all night, I could have danced all night
And still have begged for more
I could have spread my wings and done a thousand things
I've never done before…”
Thorin: “I can see it now! The gold is poisoned! It’s beauty... is a lie! Sister, you saved me! You showed me the truth! We will fight!”
Dís (suddenly normal): “Lets fight for our people!”
Huge fight. Fourteen dwarves come running in.
Legolas (merrily): “Caradhraaaas, Caradhraaas. Mountain that touches the sky that’s Caradhraaas, Caradhraaas.”
Gandalf (shouts): “Wrong movie!”
Light out.

It started slowly.
First… men and elves at the gate. Then Dáin came, ready to kick some... ready to kick some. But suddently…
The orcs.
Dís facepalmed.
And Dáin, all battle happy went for it. Alone, without support. Oh, he would show them for sure!
He couldn’t.
Because… all of those stupid elves and their stupid stunt. They apparently lost their bows somewhere, deciding to – for Mahal’s sake! – jump over the protective walls of the dwarves (that had wings completely open, but that’s cousin Dáin for you).
As Dís facepalmed again, the elves met the orcs.
The first deadly crop.

Čísla mu nikdy nedávala smysl. Shlukovala se do neuchopitelných útvarů. Odmítala se správně seřadit. Vždycky nějaké přebývalo nebo naopak chybělo. Někde bylo nutno přistoupit k opravám; na stránkách se hromadily škrty a škrty škrtů...
Situaci moc neprospívalo, že se Racek k účetnictví dostal vždycky až pozdě v noci.
Až jednou...
Racek tohohle chlápka znal. Pedantický mrzout. Trochu starý.
Dobrovolník?
Ať si počká v kanceláři...
Když si vyšetřil čas k přijímacímu pohovoru... přistihl Jezevce, jak si jen tak sám pro sebe počítá, tužka jen létala.
„Nudil jsem se...“
Byl vmžiku přijat.
Pak už se nenudil.
Kompanie dostala výplatu.
Poprvé.
A včas.

Maybe…
Maybe they will not fight, after all. There is just fourteen of them, surely Thorin can’t think they would stand a chance.
Dís didn’t want to fight. But at the same time she longed for fight, to defend what is theirs… hers. Erebor.
She gulped when she saw the armies that came to their defeat.
This would be madness…
“Will you have peace... or will you have war?”
“Brother…” she whispered.
It seemed.. there will be a peace. At last.
But then the raven came, with the first ray of sun.
“I will have war.”
Dain is here.
Darn.

Byl chronicky nevyspalý.
Žádný div. Organizace provozu jednotky (nové jednotky, nová organizace – nic takového tu předtím nebylo; sice všichni přišli z armády, používali armádní strukturu, ale jinak bylo všechno tak... nové!) zabrala spoustu času. Sehnat ubytování. Rozpisy hlídek. Zásobování. Latríny (ty poslal kopat provinilce, kteří se vždycky našli). Dezertéři. Nad těmi nezbylo než mávnout rukou. Jejich problém, už je nikdy nepřijmou zpátky.
Na vlastní výcvik mu skoro nezbýval čas.
Každý den vstával v pět. Jen tuhle neděli si možná přispí...
Ve čtyři třicet se ozvalo zaječení.
Racek se zvedl. Nikdo jiný než on to řešit nebude.
Nepřispí si.
Snad zítra.

Whatever the little thief says, he broke the contract!
Dís was fuming.
Thorin was fuming much more, of course. He was angry and he had every right to be angry.
It was clearly stated…
The Arkenstone had much bigger value than one fifteenth of the treasure!
It was all about the Arkenstone.
And the thief stole it.
There was nothing about the date of payment (why, all the business was far from concluded)! Nor anything about choosing the manner of payment.
Oh, the burglar got lucky.
He broke the contract…
And still, he was let go.
To live in shame.

I am, once again, looking upon the dwarven city.
The term “city” used loosely. Cave, more likely.
Rather spacious cave, I will give them that, but after all... just a cave.
Just imagine what must be going on in there (I have been there, in another life). The dwarves getting ready for battle. Trying on various armor, each heavier than the one before. Each more ornate than the one before.
I seem to recall an extensive armory in the city. Cave.
So the dwarves are eager to fight?
Fortunately, Aulë doesn’t let them come back from the Halls.
Lucky us.

Tohle byla druhá protestní nóta. Velmi ostrá.
„Skoro by se jeden pořezal,“ zažertoval Norman u večeře.
Byla, samozřejmě, k ničemu. Protestní nóty byly implicitně k ničemu, protože tím parlament jenom říkal, že se mu něco nelíbí, ale že s tím nemůže nic dělat.
Jako teď.
Aby mohli vetovat rozhodnutí krále, potřebují jednomyslné rozhodnutí. A to mít nebudou.
Norman se s úsměvem podíval na svého bratra, toho času člena parlamentu.
Pánové se dobře bavili.
Moc opíjí více než víno.
V domě na druhém konci města se Malcolm moc nebavil.
Ale jednou to zjistí.
Zákony bývají bezzubé.
Vždycky je ale lze obejít.

Vídám často ceduli, šipku směřující na Seabost.
Je mi celkem k ničemu.
Když pominu, že jen na Vnitřních ostrovech máme Seabosty tři (předkové očividně netrpěli originalitou), tahle šipka stojí přesně mezi dvěma odbočkami. Je míněna pro tu bližší nebo vzdálenější? A z které strany?
Sleduji ji. Jakoby měla vlastní inteligenci. Čí duše je v ní zakletá? Kdo spáchal tak strašlivý zločin, aby svůj další život trávil jako šipka u cesty?
Pravděpodobně je to duše toho, kdo pojmenoval tři vesničky v jedné oblasti Seabost.
Včera byla otočená vzhůru.
Přísahal bych, že se mi potměšile vysmívá.
A já ani do Seabostu nepotřebuji!

There was a slight problem in Erebor.
Scratch it, there were lot of problems in Erebor. But one of them (a big one) was... food.
As food didn’t keep through all the years. They brought some, but not much.
Which meant rations.
Dís hated rations.
Then the Bard character came with some crazy offer. How could he?
(How come Thorin didn’t keep his word? Didn’t pay his debts?)
Bard went away... and returned. And he was not alone.
“Lets kill it and eat it,” said Dís. Yes, she was really hungry.
“The elf or the moose?”
“Is there a difference?”

Jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná, ale na whisku chuť byla. Poprvé, podruhé... Trochu ztratil přehled.
Kupčík se jevil menší a menší. Až jednou... krámek měl okna polepená novinami a zezadu byly slyšet divné zvuky.
Byla to náhoda, že Vran přišel právě včas, aby nešťastníka odříznul.
„Zavřeno?“ zeptal se udiveně.
Přikývnutí.
„Zkrachoval,“ zašeptání.
„To nic není,“ mávnul Vran rukou.
„Nikdo neplatí... žena... nevěrná...“ vzlyky.
„Tak to teda prrr, já si svoje dluhy vždycky platím,“ ohradil se Vran.
Kupčík plakal dál. Usedavě.
„Víš ty co?“ povídá rozpačitě Vran, „Kašli na ňu. Já mu rozbiju hubu a bude líp, ne?“
A bylo líp.

Now, where was it?
Thorin needed it. They needed it. She needed it…
For her brother, of course. And Fíli… and Kíli. Her sons are so young, she can keep it for them. Until they are old enough.
No! What is she thinking! Arkenstone belongs to Thorin!
…
That’s stupid. Just because he is her older brother? She is a lady, she deserves better…
Wait a minute. Something strange is going on. What dark power is in play here?
…
Everybody searches for the Arkenstone.
They will bring it to them. To Thorin... and to her…
“Have you found anything yet, Bilbo?”

Bažina spolkne všechno. A u cestiček v rašelině, vysoké trávě a kapradí těžko poznat, jestli tudy šly ovce, jeleni nebo člověk.
Ovce ani jeleni nenosí tenisky.
Ležela opuštěná u cesty. Další našli o pár metrů dál, zaseknutou v rašelině. Volně visící, zasukované tkaničky. Původně bílá, momentálně šedavě hnědá.
Šli správně. Zatím. Stezka je vedla stále výš, pak končila.
Skrz kapradí se prodíraly šedé kameny, kosti země. Tady se nedalo najít vůbec nic.
Země žádné stopy neuchovala.
Jediné stopy se daly najít srdcem.
Kam by se asi vydalo vyděšené lidské mládě v první fázi Přeměny?
Našli ho druhý den. Ještě dýchal.

It… sings. Sweet, so sweet.
The Mountain, their home.
Dís could feel it from the first time she saw it again, on Carrock. Stronger and stronger it pulled on her heart. And now... they were on their way.
To the mountain.
Home.
She was worried. Did the others survive? Did Thorin… Was he alright?
She almost run the last mile, not taking into account Kíli’s injury and Oin’s age.
Finally!
They... were home.
Home, sweet home…
But then… Thorin. She saw it, the look in his eyes.
He was not alright.
And the gold sung. Its voice sweet, so sweet.

„Můžeš mi říct, proč se tady zahazuješ?“
Pohledný mladý muž si (bez vyzvání) sedl k atraktivní zrzce a přišoupnul před ní koktejl. Druhého se napil sám.
„Jak jako?“ opáčila oslovená.
„Tihle... lidi!“ řekl polohlasem a pohledem zkontroloval, jestli je někdo neposlouchá.
Neposlouchal.
„U nás bys měla... všechno! Vlastní poddané! Nezávislost! Ééééé... vilu!“
Zdejší hospoda smrděla.
Její štamgasti taky.
Venku bahno, muchničky, déšť a příslib dlouhých a beznadějných bojů.
Překvapeně se na něj podívala.
„Si upad? Balíš mě na sladký řečičky? Si myslíš, že jsem úplně blbá?“
Liška to moc dobře znala. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají...
Opravdu nebyla blbá.

Dís never believed she will see Smaug with her own eyes.
When he attacked Erebor she didn’t see him. Hearing – and smelling him – was enough.
And now he was here.
All the boasting was forgotten.
Mahal, he was huge! And he spit fire!
It seemed impossible. This nightmare… can’t be happening!
But it was.
Dís suddenly felt like she is… not dressed properly.
Wearing trousers... like every other dwarven maiden on the road?
She should wear dress now.
For the biggest moment of her life. Facing the dragon.
She is a princess, after all.
She should be seen as such.

Nevadilo jí to, že se zpotila. Koneckonců, měla pocit, že fyzický výkon rovná se lepší kondice a lepší vzhled.
Vyčerpání a bolest ignorovala. To jí nikdy nepřišlo důležité.
Dlouhé vlasy si stáhla do gumičky (žárlivě střežila jejich zásobu). Po skončení tréninku se namalovala znovu. A nehty si mohla nechat dorůst během pár minut.
Takže jaký by měla mít problém?
Hnusný.
Neforemný.
Bachratý.
Cvičební úbor.
Plandalo to a vytahovala se tomu kolena.
... Když objevila staré skladiště, zaplesala.
Další den se na trénink dostavila v těsně upnutých... legínach.
Chlapi se nedokázali pohledem odlepit od jejích nohou... a zadku.
A o to šlo.

She counted on having dinner – no, feast actually – in Erebor this night.
She was left behind.
She counted on help of people of Laketown.
She watched her son fight for his life.
She counted on word from Thorin. On some news. On the dragon being deep asleep (or possibly dead?).
Or on Bilbo getting the Arkenstone, just like that…
None of that happened.
Dís watched as the Mountain came alive with flames and roaring, a roaring of enraged dragon.
They should have stayed in Ered Luin.
She swore.
Now let that worm come here! She will show it what for!

Peníze se do pokladnice jen hrnuly.
Tak to máme... pronájem chatek, to je plus.
Výdaje za údržbu – nějaké jsou. Mínus.
Jenže – příjmy za lovecké povolenky. Plus.
Výdaje za převoz jelenů, mínus... Jeleni se udržují sami, to je plus nebo nezapočitatelná položka?
Norman si slastně povzdechl. Peníze se jen hrnuly.
A pak že přivedu Království na mizinu!
Opak byl pravdou. Pokladnice se jen plnila. Jeho, to znamená i Království.
A za pár let... už brzy... budou všichni bohatí! A šťastní.
Malcolm jen skřípal zuby. Pokud se něco rychle nestane, budou za pár let všichni mrtví.
Hlad vždycky číhal za nejbližším rohem.

And here she goes again, thought Dís.
As if it was not enough of this… elf. The look at her face as she took athelas from Bofur’s hands… was almost ecstatic.
“I can save him!”
Alright, so she did save Kíli.
But she certainly didn’t have to drug him.
She didn’t have to try so hard to impress him.
She would’ve done a better job of that if she made sure no orc would get close.
Thankfully, Kíli still could count on his mother.
Dís didn’t try to impress anyone. Still she managed to make sure Tauriel knows her place.

Bylo to marné.
Nejdřív se schoval do křoví. To bylo k ničemu.
Potom se schoval za strom. Bohužel podcenil nepoměr šířky kmínku stromu a šířky sebe.
Špalek na štípání dřeva byl moc nízký.
Střecha byla moc vysoko. Na první pokus vylézt nestačil a pak už o ní věděli.
Okénkem do sklepa se neprotáhl.
„Deset, dvacet, Kieran!“
„Už zase? Ten se schovávat nikdy nenaučí!“
Někdy své bratrance nenáviděl a přál si, aby někam zmizeli a on už je nikdy neviděl.
„Vylez, prcku! Víme o tobě!“
„Jo, marná snaha!“
Když o pár let později zdárně splýval s obrysem stromu, myslel na ně.

Dís was robbed. Of the Quest, of Erebor, of her home.
“Stay with Kíli,” said Thorin. “He needs you.”
Of course she would stay with Kíli! But Kíli was supposed to go on, not to be left behind!
Yesterday they celebrated. Bofur got so drunk he completely disappeared under the table… falling asleep, according to the sound of snoring.
Yesterday everything seemed promising.
Yesterday they told each other: “Tomorrow we will celebrate in the halls of Erebor!”
That was yesterday.
Tomorrow… she will sit here and watch how her son fights for life.
She didn’t want that kind of tomorrow.

V polospánku věděl, že si bude muset pospíšit. Svolat svoje příznivce... ani jich nemusí být nijak zvlášť moc. Popadnout zbraně, které mají k dispozici (nezapomenout ten tlouk na ryby) a vyrazit.
Jejich spojencem bude překvapení; na krále nikdo nezaútočil co se pamatovali.
Hlavně jestli démoni nezradili... proč je vůbec do toho Brian tahal?
Brian má něco za lubem, bude si na něj muset dát pozor.
Pozor... na děti.
Krev klouže...
Musí opravdu odstranit všechny?
Útržky myšlenek, pocitů, nápadů mu nedaly spát.
Pořád měl pocit, jakoby na něco zapomněl...
S trhnutím se probral.
Ležel v královské ložnici.
Převrat už plánovat nemusel.

After they were caught stealing from the armory, the people of Laketown got to the square. Mainly because of curiosity.
The dwarves were standing proud, Dís kept safe in the middle of them.
She hated it.
The mood of people was quite dark. Are they in danger?
“Promise them gold,” she whispered to Thorin.
He had them wrapped around the finger in no time. The mob got drunk... on a promise of gold. Noone could lay a hand on the dwarves now. The people didn’t listen.
Gold, gold, gold was all they could think of.
And they call dwarves greedy.

Nepřišla pošta.
Stane se.
Zásobovací kamion, který měl sortiment vesnického obchůdku doplnit o čerstvé pečivo, nepřijel.
To zvládneme.
Nefungoval telefonní signál.
Nic nového, tady nikdy nefungoval.
Hosti z hotelu odjeli a jiní, kteří měli rezervaci, už nedorazili.
Škoda.
Provoz na silnici byl drobet řidší.
Skvělé.
Život šel tiše a klidně dál. Drobné nepříjemnosti se vyřešily z vlastních zdrojů (zásobovačům z Nížin se stejně nedá věřit, určitě někde stávkují).
Ve stejnou dobu vypukal v přeživších městech zmatek, chaos a násilí.
Seveřané zjistili to, že v uspořádání světa došlo k zásadní změně, až za čtrnáct dní.
Pro ně se nezměnilo skoro nic.

They were running through a city of men in broad daylight, thinking they won’t be noticed.
Stupid.
Then they entered a house... through the toilet.
Clumsy.
They thought a fisherman would have some… real weapons.
Naïve.
When they found out he didn’t, they got the brilliant idea of trying to steal some.
Foolish.
Yes, and noone took care of Kíli’s injury.
Idiots.
Of course everything just had to go down the drain. Because if any of them ever possessed brain, they really managed to displace it.
Dís just hoped they will be able to locate it before this is over.