Moje články

Člověk by neřekl, že mu některé věci můžou chybět.
Existují jistoty. Něco, co tu bude vždy.
Dokud to tu najednou není.
Štosy se zmenšovaly. V kanceláři bylo najednou místo.
Myšlenka, že zdánlivě nekonečná zásoba papíru může dojít, ho ze začátku vůbec nenapadla.
Později... začal šetřit.
Pak měl noční můry o dni, kdy papír dojde.
Dneska v zásuvce nahmátl poslední list, z jedné strany stále nepopsaný.
Zhrouceně se na něj díval. Jeho svět právě přestával existovat.
Co s tím ale může udělat?
Udělal z něj vlaštovku a poslal ji z okna. Díval se za ní.
Poslední stránka?
Pustil ji na svobodu.

Oči, pro které vypluly tisíce lodí...
Tedy vypluly by, kdyby tam byly. Vzhledem k tomu, že lodí bylo pár desítek a byly zaměstnané jinde, vyplout nemohly.
Vlasy, které jako zářivý vodopád (pokud je vodopád vlnitý a hnědý) spadaly na ramena. Zdravě zarůžovělá tvář. Rozkošný nosík těch správných proporcí nad rty rudými jako třešně (a to bez použití rtěnky).
Dokonalost sama.
Blbá taky nebyla, ale proč by se měla připravit na cestu nějak pečlivěji? Problémy bude řešit až přijdou, nějak se to ošulí.
Jako vždycky.
Sečteno a podtrženo, před ptáčata čerstvě vylíhnutá v „přehlédnutém“ hnízdě u okraje Zóny napochodovalo chutné sousto.

Fascinace dávnými technologiemi není vždy rozumná věc. Ale od kdy jsou koníčky rozumná věc?
Strávil celé léto zkoumáním pák, trubek a podobně.
Celý podzim se mořil se sestavováním dotyčného zařízení.
Nebyl příliš zručný, takže ho dokončil na jaře. Potom, co se mu zahojila zlomenina nártu, na který si šikovně hodil kus železa. Ten nejtěžší.
Bohužel...
Jenom opravdový ignorant mohl v zemi, kde stačí zarazit trubku do svahu, abyste získali zdroj vody, postavit pumpu na skále.
Na vodu nenarazil ani v osmi metrech. Hloub se mu dostat nepodařilo.
Jedno však jeho výtvoru musíme přiznat. Byl to dokonalý předmět na zahájení konverzace.

Je neštěstí, když rádi čtete.
Mairi měla přečtenou rozsáhlou rodinnou knihovnu, veřejnou knihovnu a vše, co zbylo po dávné univerzitě. Tak se aspoň domnívala, a zoufala si, že nemá co číst.
V rámci svých výzkumů ale objevila v čímsi celá staletí nedotknutém nočním stolku jakýsi časopis. Byla nadšená.
S velkou opatrností v něm začala listovat...
Skromná večeře, jen ona a manžel. Vypadala zamyšleně, celý večer nepromluvila slovo.
Až najednou vyhrkla: „Tak jsem četla, že někde přirovnávají svatbu ke smrti... Co si o tom myslíš?“
„Nemůžu posoudit, miláčku, ještě jsem mrtvý nebyl,“ odpověděl Calum.
V tu chvíli ho milovala velice silně.

„... a to je o maskování všechno. Prozatím. Nějaké dotazy?“
Pokročilý výcvik elitních jednotek dospěl do další fáze. Odbyli si dvacetimílový běh s traverzou, orientaci v terénu a nácvik regenerace po zranění. To všechno zvládli levou zadní.
Teorie... je horší.
Někdo by se měl na něco zeptat, aby tu nebylo tak trapné ticho...
„A co když budu potřebovat... co když budu potřebovat?“
Snaha mladíčka opsat onen problém vyvolala smích, hlášky o králích, co chodí pěšky a poznámky, že když musíš, tak musíš.
Když hlahol utichl, instruktor se usmál.
„Jste Přeměnění, kreténi. Když víte jak, dokážete své tělesné pochody ovládat.“
„Vy nemusíte.“

Proběhly Velikonoce.
Pozná se to tak, že čajovna je plná nejen Nich (tj. nás), ale i výslužky. Hovor probíhá na třech kolejích najednou, požírají se čekulády a někteří poslouchají šíleně špatné povídky, které čtu.
„Nerozbijeme pštrosí vejce?“ otáže se Gwen s pohledem na poslední zbývající laskominu.
Buch.
Zmiňovaný předmět je rozplácnut.
„Vrane, ty pako,“ vyletí ze mě. Typické. Pro něj.
Gwen provede obávaný manévr.
Chuml.
„To se mi děje pořád,“ povzdechne si nečekaný host.
„Najal jsem tě, abys jí připomněl, že nás má dopsat.“
Calum! A kouká na mě!
„Noooo...“
To odstartuje vlnu připomínání.
„Ostatně soudím...“ ji zakončí.
Asi umřu.

„Ztrácíme je. Ztrácíme jich moc.“
„Vesnic, nebo... démonů?“
„Obojího.“
Čísla hovořila jasně. Pokud do hraniční vesnice neposlali Přeměněného, aby odrážel menší útoky, dříve nebo později o ni přišli.
Pokud ho tam poslali, tak o něj často přišli... a o vesnici taky.
A někdy se dokonce vesničani obrátili proti svému ochránci. Protože byl jiný, nebezpečný.
Některé zabili. Jiní... zabili útočníky. Ale některé se podařilo zachránit.
Seděla u okna a pozorovala měnící se odrazy na jezeře. Okolí zdánlivě nevěnovala pozornost.
Prý už byla vpořádku.
Její vesnice padla dva dny po tom, co ji přivezli zpět.
Otázka.
„Připravená na další štaci?“
Zaváhání.
Přikývnutí.

Bílé pírko si furiantsky zastrčil za čepici.
Hodilo se mu k vlasům.
Netušil, proč by měl někomu něco dokazovat. Uvědomoval si, že ostatní to cítí jinak, ale, proboha! To mají veřejně demonstrovat svoji oddanost tím, že se nechají zmasakrovat?
Asi by to bylo záhodno.
Velení stejně nikdy neuvěří, že můžou být Přeměnění loajální. Vycvičení.
Jak říkají oni – zkrocení.
Když se do vesnice nahrnula přesila nepřátel a počala s likvidací elitního praporu – a že věděli jak na to! – odsunul se do úkrytu.
Mysleli si, že je nepodarek. Zbabělec.
Dokud... si někdo nevšiml, jak pomalu, metodicky a nenápadně likviduje útočníka za útočníkem.

Calum složil dopis a zamyslel se.
Pokud to, co tvrdí Malcolm je pravda, tak mají o skutečný problém.
Kdyby tak žila Ceana... ta by už krále dokázala usměrnit.
Povzdechl si. Zkusí to sám. Snad švagra přesvědčí.
Bude to poprvé, co ho navštíví od sestřiny smrti. Vyhýbal se mu. Jakoby to, že neuvidí místo, kde zemřela, znamenalo, že je vlastně pořád naživu. Že spolu nemluví, protože není o čem, ne proto, že už nemůžou.
Nechtělo se mu tam.
Ale byl tam přece ten chlapec. Příliš dlouho ho neviděl. Určitě pořádně vyrostl.
Pojede.
Syn jeho sestry si zaslouží vídat svého strýce častěji.

Nenáviděla to tam.
Její přítel ji vzal do míst svého mládí. Aby poznala jeho kořeny.
To tedy poznala.
Ovce smrděly.
Muchničky strašně kousaly. Byly úplně všude.
I na záchodě.
Hlavně na záchodě.
Pršelo.
Cesty, které nebyly bahnité nebo pod vodou (to není potok, lásko...) byly tak uzoučké, že ji vřes chytal za kolečka kufru. Toho, který pečlivě zabalila, když svému milému oznámila, že je konec.
Včera přestala jít elektřina. Mobil ztratil signál. A on mluví jen o nějaké pitomé katastrofě.
Dokodrcala k silnici a zvedla palec.
Pojede do civilizace.
Nějaký ten konec světa (nebo dva) ji přece nepřinutí změnit standardy.

„O tom nikdy moc nepřemýšlíš, víš, jenom vnímáš, ale najednou vnímáš úplně všechno, tu mlhu a déšť a lidi vedle tebe, dýchaj, jde jim pára od úst, a do toho tráva je najednou mnohem zelenější než normálně a všechny barvy zvýrazněj a pachy taky, pak uslyšíš ten hluk a najednou se vůbec nebojíš, ale seš v tom, ani nemůžeš nebejt, protože tě to strhne, a bojuješ, rozumíš, za svý bratry a za sebe a za tebou zůstává takovej pás bezpečí, prostě děláš, co umíš nejlíp a nejlíp umíš bojovat.“
Dívka na něj obdivně zírala.
Vran se spokojeně usmál.
Balit uměl.

Čeká je něco speciálního.
Budou na to vzpomínat celé generace.
Tedy, pokud se to povede.
Loď byla směsicí toho nejlepšího ze starého a nového. Na výstroji nešetřili. Může na ní záviset jejich přežití.
A úspěch akce, samozřejmě.
Není nad to, mít dobré kontakty. Poslední zásilka dorazila k večeru, a že byla speciální.
Radši se neptat, kde démoni vzali starodávné kevlarové plachty.
A kde kapitán přišel k démonům.
Potřesení rukou v temné uličce, těžký váček změnil majitele. Démon se ležérně odklackoval.
Balík museli na loď odvléct sami.
Příští týden vyplují.
První zaoceánská plavba po více než dvě stě letech.
Akce Transatlantik.

„Dělej,“ pobídl ji Vran. Hodil na palubu svůj vak s osobními věcmi (který momentálně obsahoval převážně slaninu) a vyhoupl se za ním.
Oddusal do podpalubí, zatímco se Rezka připravovala odpoutat loď od mola.
Za okamžik přidusal zpátky.
„Tadle je prázdná, musíme to sem přeložit.“
„Obilí? A jak?“ podivila se.
„Přeházíme.“
„Deset tun?“
„A co teda navrhuješ, no?“
Její pohled zamyšleně zamířil k nedalekému škuneru. O tom věděla, že prázdný není.
Tlačil je čas. Mají maximálně hodinu...
Temnotou přístaviště probleskly louče.
Nemají.
Na palubě škuneru byla ve třech skocích, Vran a jeho vak ji následovali.
Možná k téhle lodi najde manuál...

Billie byl alegorický na lidi, kteří chtěli opravovat jeho způsob vyjadřování. Dobře věděl, že v používání cizích termitů není příliš suterénní. Říci cokoliv pro něj bylo rizoto.
Sebastian si toho byl vědom. Přesto se rozhodl pro káru jazykového podvratce.
Skončilo to fiakrem.
„Zklapni už! Mám toho tvýho hemžení plný zuby!“
„Myslíš hemzání... správněji hemzů... vlastně řečí...“
Sebevražda.
Tak by se tato věta dala kvazifikovat.
Naštěstí pro Sebastiana nestál hrad na skále, ale uprostřed bažin.
Takže když byl přepaden přes hradby, neskončil placatý či rozprsklý na nevábné kousky, jenom mokrý, zabahněný a nastydlý.
V životoryse tuto pracovní zkušenost radši nikdy neuváděl.

Obrátila svůj nález v rukou. Tušila, ne, věděla, že tu někde je.
Mnohopal.
Smrtonoš už ho potřebovat nebude.
Mocná zbraň, přestože může fungovat jenom v Zóně. Při troše úprav... dostřel by mohl být značný.
Zbraň polykala magii. Tiše jí předla v rukou, svůdně, podbízivě. Naprosto dokonalá.
Smrtonoš... byl génius. Ničitel i tvůrce.
Jít v jeho stopách...
Prudce udeřila zbraní do kamene. Znovu a znovu. Dokud se kruh nerozžhavil doběla a výbuch ji neodmrštil na skálu.
Žebra se zahojila brzo. Temně šedé kruhy se jí promítaly před očima mnohem déle.
Trvalo měsíc, než se úplně rozplynuly.
Radši půjde svou vlastní cestou.

...!
Tři tečky a vykřičník. Kdysi, kdesi to viděla napsané a teď jí to tančilo před očima. Vystihovalo to zcela přesně její pocity.
Jásavou radost i nekonečný vztek, pocit zrady a přes to naprosté osvobození.
Byla sama.
Byla sama?
Norman ji... zradil? Odkopnul? Propustil? Sama nevěděla. Jen cítila, že jí sklouzly z očí šupiny, zmizela ta bláznivá, telecí láska, která byla tak úžasná a tak...
... hloupá.
Mohla zůstat s Normanem, kdyby... svolila.
Odmítla.
Teď jen... musí to říct bratrovi.
Přitulí se k němu, jako když byli děti. Obejme ho. Svěří se mu.
„Jsem těhotná,“ zašeptá.
Rozhodla se. Už nikdy nebude sama.

Vloni touhle dobou vytahoval sekačku na trávu.
Poprvé v novém roce.
A rýč. A lopatičku. A hnojivo.
Vyrýpat všechnu neplechu z trávníku. Sedmikrásky. Pampelišky. Všechno.
Pořídit trávníku takřka vojenský sestřih.
Vrátit se a vyrýpat tu neplechu, které si nevšiml předtím. (Někdy si myslel, že se mu plevel vysmívá. Že čeká, až se otočí, aby proradně vyrašil na už vyčištěném místě.)
Pohnojit trávník.
To vše zopakovat každý týden.
Udržovat trávník v dokonalé kondici dá nějakou práci, zvlášť tady, na Vnějších ostrovech.
Letos... spočítal žluté hlavičky. Pohnojil je a usmál se. Rostly jedna báseň.
Pampelišky dostaly milost.
Bude z nich skvělý salát.

Hned jak si uvědomil sám sebe, měl jasno. Byl silný, o tolik silnější než obyčejní lidé. A pak se stala ta nehoda... zlomená noha. Málem ho utloukli... a stačilo si přát, aby kost srostla a ona srostla!
Útočníky roztrhal na kusy, pár posledních opravdu pomaličku. Tak, aby to jejich sousedé viděli. A pamatovali si.
Do měsíce vládl městu. Našel další jako byl sám, ale jaksi nezaostřené. Neměli ambice.
Aspoň ho neohrozí.
Poslouchali ho.
Jejich počet stoupal.
Do roka vládl celé zemi. Smrtelníci neměli práva, byli... dobytek.
Pohodlí?
Nuda.
Co je za Hranicí?
Zvědavost.
Země k dobytí.
Výzva.
Smrtonoš se usmál.

Vložil bramboru do důlku a na chvíli se narovnal, aby ulevil bolavým zádům. Brambory se tady naposledy pěstovaly před nějakými šedesáti lety. V machairu. Nebylo to tu pro ně příliš výhodné. Ale nejlepší, co v jižní části Vnějších ostrovů měli.
Šlo to dřív, půjde to i dál.
Poslední měsíc se živili hlavně rybami. Zbytky trvanlivých potravin šetřili, jak mohli. Minulý týden se konečně podařilo překonat úžinu k severnímu ostrovu... a převést zpátky několik krav mléčného plemene s telaty.
Bude líp.
Jen vydržet...
Když si za rok dával k večeři brambory s tvarohem, byl v sedmém nebi.
Brzo přivezou i obilí.

Čekala je dlouhá cesta podzimními rašeliništi. Na přípravu nezbývalo moc času. A chlapec neměl prakticky žádné vybavení.
Naštěstí...
Být Přeměněným, který pamatuje Začátek, má své výhody. Existovaly... zdroje. Vybavení by neměl být problém.
To si aspoň myslela.
Pevné kalhoty a nepromokavá bunda nebyly problém. Stejně jako košile a teplé ponožky. Ale...
Sehnat boty velikosti 36...
Po dlouhém pátrání jedny našla.
„Tyhle nemůžu mít,“ ohradil se chlapec, jen se na ně pořádně podíval.
Nechápala to. Velikostně i střihově seděly. Než z nich otřela prach, nic nenamítal. A teď najednou...
„Proč?“
„Jsou... holčičí! Růžový!“
Potřásla hlavou.
„Neboj. Za týden budou stejně hnědý.“

Budoucí laird a budoucí král. Nerozlučný pár.
Děvčata si o nich spiklenecky špitala. Tak... sladcí. Téměř jedno tělo, jedna duše.
Až to dávalo důvod k jistým obavám.
Král by měl – přece jen – zplodit dědice.
Norman děvčata víceméně ignoroval.
A pořád byl s Calumem.
Pokud...
Pokud Calum nebyl s Malcolmem!
Mladíci netušili, jaké pozdvižení vzbuzují.
Mimochodem zcela neoprávněně.
„Přijede Ceana.“ Calum četl poštu z domova.
„Tvá sestra? Jaká je?“
„Takový žábě...“
Viděl ji naposled před lety. Neměl nejmenší tušení, že zatím dorostla... do krásy.
Normanovi stačil jediný pohled a věděl. Ona je tou pravou! Jeho úsměv opětovala.
Klevety brzy zklamaně utichly.

„To jsem zvědavá, co bude k večeři,“ prohlásila Liška
„Mám konzervy!“ vytáhl se Vran.
„Výborně, a jaký?“ zajímala se Rezka.
„Nech ho, símtě, stejně neumí číst...“
„Náhodou,“ nafoukl se Vran, „já umím číst!“
A hned se jal svoji gramotnost demonstrovat.
„N-U-T-R-I... nutrie...“
„Cože?“
„Jasně, a tady před tím... S... Skunk!“
„Cožééééé?“
„Nutrie? Skunk? Skunková nutrie?“
„Punková...“
„Prosimtě, ještě ty blázni. Vrane, přihraj to.“
„Tady máš, když seš tak chytrá.“
Liška se zahloubala do tajemství textu.
„No jasně, hovězí guláš.“
„A co měl s tou punkovou nutrií?“
„To bylo tohle tučným písmem. Složení a Nutriční hodnota.“
Povzdech.
„Mělas pravdu. Neumí číst.“

Ozvalo se hlasité protestující zakvičení, mohutné šplouchnutí a pár rychlých kroků. Následovalo skřípnutí dveří, několik plácnutí utěrky a nepříliš srozumitelné lání vysokým dívčím hlasem.
Dědci před hospodou zvědavě poslouchali.
Po chvíli se otevřela vrata a ven se vyklátil ten... démon, jak chodí za Claire, a tvářil se podezřele nevinně.
„Cáks uďál, mladej?“ zahalekal na něj bodře jeden z dědků.
Tady se démonů nebojí.
„Nic jsem neudělal,“ pokrčil Vran rozpačitě rameny.
„Teda...“ pohlédl na své svršky, které byly potřísněny čímsi, co připomínalo vápno.
„Vona to chtěla... pořád... ‚Tak mi aspoň namaluj prasátko...‘.“
Povzdechl si.
„A když ta mrcha se natřít nenechá.“

Být bodnutý nožem do zad a nechaný u cesty nebylo dvakrát příjemné.
Lupiči nezískali nic cenného.
Získali JEHO zásilky.
Za to mu nechali nůž, který nešel vytáhnout.
Inu co.
Pozoroval je. Mohl je roztrhat holýma rukama, ale kdo to má uklízet?
Hlavou probleskla vzpomínka...
Z křoví se vypotácel pošťák. Měl být mrtvý!
Něco bylo divné. Šel trhaným krokem, ruce napřažené před sebou...
„Mozkýýýýý...“
Pomalu se blížil. Vůdce lupičů zaječel.
„Mozkýýýý...“
Nikdo se nedokázal ani hnout.
Postava se přikolébala k nim...
„Mozkýýýý...“
... pak se otočila a se zoufalým „Mozkýýýýý?“ se potácela pryč.
Kdo nedostal infarkt, utekl a už nikdy loupit nebude.

„Myslím, že bys měla zatáhnout tady za ten špagát.“
„Tomu se říká výtah.“
„To je jedno. Za ten špagát, prostě. Já koukal, jak to dělaj. Já zatím vyndám tyhle bazmeky...“
„Fendry. A výtah zdvihá hlavní plachtu. To se nejdřív musíme dostat na volnou vodu, víš, a nastavit se proti větru...“ Rezka se pokoušela louskat plachetní příručku za svitu měsíce. Docela jí to šlo, ale k úplnému pochopení by potřebovala ještě tak dva týdny, nebo někoho, kdo tomu rozumí.
Vran nebyl ten případ.
„No, hele, tohle jsou ňáký superkladky nebo co...“
„Rečny.“
Plavba bude víc než zajímavá.
Radši měli ukrást parník.

Svěřit jednotku ne jednomu, ale hned dvěma Přeměněným nebyl dobrý nápad.
Oba chtěli velet. On, protože byl chlap. Ona, protože byla zkušenější.
On ukořistil mapu a buzolu. Ona se mu pokoušela vysvětlit, jak s nimi zacházet.
Velká chyba.
Ztratili se, samozřejmě.
Vran se začal rozčilovat.
Lišku to iritovalo a opakovaně ho vyzývala, aby se uklidnil.
Příliš opakovaně.
„JÁ JSEM ÚPLNĚ KLIDNÝ!“ zařval.
Nastala chvíle rozpačitého ticha, šoupání nohama a vyhýbání se pohledy.
„Dobrá,“ prohlásil nakonec. „Povídej, když jsi tak chytrá. Kudy?“
„No,“ řekla opatrně Liška, „kudy to sice nevím, ale možná by nám pomohlo, kdybys přestal držet mapu vzhůru nohama.“

Ruka, pět prstů. S údivem na ni hleděla, jakoby ji viděla poprvé v životě.
Vlastně tomu tak bylo.
Později zjistila, k čemu může ruce používat. Někdy to nebylo nic pěkného. Myslela, že nic víc potřebovat nebude.
Ukázali jí, že se mýlí.
Tolik zbraní, celé místnosti! Zaujala ji kopí (dlouhá a pečlivě opracovaná). Obdivovala se sekerám (neuvěřitelně ostré a uspokojivě těžké).
Ale nakonec...
... nakonec stejně sáhla po meči. Mírně zakřivené ostří, skvěle vyvážený. Jakoby k ní hovořil. Jakoby byl vyroben jenom pro ni. Splynul s ní. Stali se novou bytostí, připravenou zabíjet.
Připravenou chránit.
Jednou meč odloží. Pravou dokonalost pozná jinde.

„Támhle je!“
Prozradila ji sytě růžová barva a charakteristický, byť mládeži nepřístupný, tvar.
Oblíbená pochoutka (dosud ve stadiu surovém a až příliš živém) vyskočila na svých sedm nožiček a matematicky nepravděpodobným krokem se jala prchat.
Přihlížející chytači najednou nebyli schopni hnutí. Ti, kterým se nezamotala hlava z jejího chaotického pohybu, měli až příliš mnoho času na to, aby pozorovali... dokonalé vlnění... dokonalého tvaru.
Bylo dosti sugestivní.
Naštěstí byl na místě přítomen i asexuál, jenž se na ni hbitě vrhl.
Ta mrcha kousala.
Nakonec ale byla přemožena, její neřestně oblé křivky náležitě upraveny... a s nadšením zkonzumovány.
Nadýchaná, růžovoučká, měkkounká... erotika.

Slíbili mu, že bude kapitánem.
To znělo dobře, dokonce skvěle. Když je váš nadřízený nesmrtelný, nemůžete počítat, že vám někdy uvolní místo.
Kapitán. Nová hlídka, jeho hlídka, v ní jeho staří přátelé...
Kromě toho je to pro dobrou věc. I Racek říká, že se hlídky musí obnovit. Že je zapotřebí získat dostatečné fondy, rozvrhnout rotaci, vyhodnocovat zprávy...
Kapitán. Spousta papírování?
Teď jen dobře naplánovat převrat. Aby se nic nezvrtlo...
Tupě koukal na půdorys paláce a nebyl z něj dvakrát moudrý.
„Dovolíš?“
Racek.
Stačil mu jediný pohled, aby naznačil cestu, ukázal klíčové body...
Kapitán. Tím Vran nikdy nebude.
Ulevilo se mu.

Začne to nenápadně. Drobná prasklinka v dokonale hladkém povrchu.
Rozšíří se, ani se nenaděješ.
Najednou jich je nějak mnoho.
Rozpad probíhá od okrajů. Nejdřív pomalu, potom čím dál rychleji. Snaha o údržbu chvíli přináší výsledky, zdá se. Pak ale přímo uprostřed... hluboká trhlina, ze které trčí strom.
Někde na krajnicích vyroste vřes, jinde se plíživě objeví rašelina. Jarní záplavy odnesou část podloží, ve vozovce se vytvoří hluboká puklina. Jinde se nakupí takřka neprůchodné kry.
Nezůstanou dlouho.
Hojivá síla přírody je neskutečná. Kde dříve panovala šeď, vládne teď záplava barev.
Zelená, hnědá, rudá... živá.
Krajina svlékne kůži asfaltu a oddechne si.

Odmalička získávala trofeje v turnajích různých bojových umění. Přála si být vojákem – jako táta. Nezdařilo se.
Kariéra policistky nezněla tak špatně. Vystudovat. Být částí prestižního týmu, řešit tajemné vraždy...
Nakonec zakotvila v malé vesničce, kde se starala aby se děti netoulaly po večerech venku a aby stařenky nepřejel zdivočelý kamion.
S překvapením zjistila, že se jí to líbí.
Po třicítce pochopila. Napořád bude v zapadákově, bez kariéry, bez služebního postupu.
Smířila se s tím.
Nedlouho poté prakticky zemřela.
Když se na lidské mládě řítil nepříčetný útočník, sotva stabilizovaná Přeměněná mu vstoupila do cesty... a brutálně ho zmasakrovala.
Něco si pamatovalo.

Liam nemohl uvěřit vlastním očím.
Donedávna si myslel, že jsou jediní, kdo přežili. Ze všech stran obklopení oblastmi smrti, přežívající na rybách a bramborách... jak dlouho ještě?
A teď... teď veze zpátky naději.
A zajímavou návštěvu.
Kdo by poznal, že světlovlasý mladík přecházející po palubě je poněkud... jiný? Pokud nevidíte jeho jantarové oči.
„Kapitáne, kompas se zbláznil.“
„Už zase?“
„Doteďka to moc nevadilo, ale přichází mlha...“
Racek se na Seveřany omluvně ušklíbl.
„Uvidíme se později,“ řekl, přehoupl se přes palubu a se šploucháním odplaval.
Na Sever dorazí po svých.
Koneckonců, podle Úmluvy má lidi chránit.
Po chvíli se kompas uklidnil.

„Potichu, chlapče.“
V rozvalinách hotelu u jezera se schovávali od odpoledne. Teď byla tma. Jako v pytli.
Nejlepší čas pro pašeráky.
Čas pokračovat.
Kapitán podloudníků se objevil tiše, jakoby ho vyplivla tma.
Ciaran se zoufale chytil rukávu strýcovy košile. Nemůže ztratit ještě jeho. Ale ani se nenadál a seděli v lodi. Vesla se pohybovala se sotva slyšitelným šploucháním.
Náhle se cítil unavený. Opouští domov. Pluje do neznáma, do tmy. Sklopil hlavu.
Přes slzy v očích zahlédl zablikat světélko. Další a další. Hvězdy tančily v zrcadle jezera.
Zvedl zrak.
Mraky se rozestoupily a on hleděl do hloubi nekonečného vesmíru.
Jede... domů.

Ozvalo se hlasité zacinkání.
Už zase.
Peter se zavrtěl a v polospánku proklel své spolunocležníky. Který idiot má na mobilu nastavené takovéhle buzení?
V rozespalosti si neuvědomil, že mobily už pár let nefungují. Zvuk zvonění detektoru mu splynul s neskutečně otravným budíčkem; zvonění jako zvonění. Na detektory stejně nevěřil. Copak by se Zóna mohla posouvat? Na velitelství jenom straší.
Smrtonoš kráčel a Zóna se pohybovala za ním, pomalu, ale přece. Už zdálky slyšel hlasité zvonění. Stačila jedna střela, aby zmlklo.
Ošklivě se usmál.
Oddíl nováčků byl příliš unavený a příliš bezstarostný, aby postavil hlídky.
Peter měl po starostech s vstáváním.

Stará jména si nepamatovali a nová neměli.
Nejdřív je oslovovali „hej, ty!“. Žádný problém.
Jenže když bylo Hejtěch víc, začala být potřeba je rozlišovat.
Zrzek ke jménu přišel snadno. Vran taky. To ta barva vlasů...
Nebo pojmenování podle zvířat. Světlovlasý Racek, prokvetlý Jezevec, nazrzlá Liška...
Ale co s tou novou?
Skupinka debatovala, ta nová seděla v koutě a se zájmem poslouchala. Jméno určí její budoucnost.
Pootevřely se dveře a do místnosti vklouzla krčmářova dcerka, která za nimi poslouchala.
„Já jsem Kačenka!“ oznámila důležitě.
Debatující se zarazili.
Že by Kachnička?
O pár minut a vybílenou hospodu později vzali tenhle návrh zpět.

Vždycky všechno rozebíral do sebemenších podrobností.
Teorie obrany nebyla výjimkou.
Bojovat se vyplatí když... poměr sil... vybavení... odhodlání... zdroje...
Chrlil proměnné jednu za druhou. Ty posluchače, které neznudil k smrti, naprosto demotivoval. Pokud jim vůbec stálo za to ho sledovat.
Světlovlasý mladík se pohrdavě ušklíbal.
Taky na něj dojde...
Bojům se nevyhne nikdo. Radši by si měli osvojit i teorii.
Všechno rozebíral do sebemenších podrobností.
Ale když nepřítel udeřil uprostřed noci, vyběhl ven v bosý a v trenýrkách a rozháněl se pohrabáčem.
Bránit svůj domov...
Smrtící úder vedený na jeho hlavu zastavila zbraň světlovlasého bojovníka.
Ten si radši osvojil praxi.

Poštmistr si na nedostatek podřízených nemohl stěžovat. A stále přicházeli další.
Třeba teď.
Démonka.
Dělal s Přeměněnými dost dlouho na to, aby je poznal na první pohled.
Byli dobří. Vlastně ti nejlepší kurýři, jaké by mohl mít.
„A tady,“ prováděl tu novou, „máme nedoručitelnou poštu. Třeba tohle.“
Na obálce nebyla adresa. Jenom kresbička.
Dům. Vysoká úzká okna. Věž. Zeď, zpoza které vykukují stromy. Zahrada? U vchodu váza, v ní bohatá kytice. V pozadí hory.
„Nenapadá tě co s tím?“
Usmála se.
Adresu poznala.
Zase se podívá domů; tam, kde to všechno začalo. Kde se poprvé probudila...
„Já to tam doručím.“

Poslat na misi tyhle dva dohromady bylo riziko. Ona byla soustředěná na splnění úkolu a on nenechal jedinou sukni na pokoji.
Právě se pokoušel, aby jeho pověst lamače dívčích srdcí nepřišla vniveč.
Jenže...
Ať dělal co dělal, pořád nemohl vybudovat dostatečně romantickou náladu.
Pokusil se ji políbit. Nepochopila to a hodila ho do křoví.
Škrábalo.
Zatvářil se jako nakopnutý kokršpaněl. Nevšimla si toho.
Pokusil se o další výpad. Dívky mají rády květiny...
„Počkej na jaře, až to tu rozkvete.“
„Hm? A co?“
„Bude to tu nádherný. Však víš, co se říká. Není růže bez trní.“
„Tohle je cesmína, ty pako.“

„Tak jsem ji položil. Kde jsou moje prachy?“
„Cože? Jaký prachy? Ještě nejsi hotovej.“
„Ale už je definitivně mrtvá. Ani se nehne.“
„No tak... stáhnout, vyvrhnout, naporcovat!“
Práce řezníka nebyla tak lehká, jak by se zdálo. Jako by nikdy nekončila. Kráva za kravou, ovce za ovcí. A žádný pic kozu do vazu, zákazníci chtěli kompletní servis.
Kašlu na to. Dám se naverbovat, pomyslel si Matt. Bude to pohoda, však co by mohlo hrozit. Invaze?
Své myšlence se zasmál.
O dva roky později, když stál ve formaci a s hrůzou hleděl na temnou masu nepřátel, změnil názor.
Radši měl zůstat řezníkem.