Moje články

Okolní vrcholy se ztrácely v mléčně bílé. I průsmykem se valily chomáče mlhy. Stezka byla namrzlá od drobných kapiček, kterých byl vzduch plný. Mrak zase jednou ležel na zdejších kopcích jako těžká deka.
Nadhodil si batoh a začal sestupovat. Jeho náklad sebou zamlel. Jehně bekavě protestovalo. Potřebuje ho dostat do tepla co nejdříve.
Pod mrakem pršelo.
Polohlasně zaklel.
Rozpršelo se víc.
Probíjel se proti větru, který mu do očí vháněl kapky deště a sem tam i sněhové vločky. I když se pohyboval, byl promrzlý do morku kostí.
Ale už jen pár kroků...
Do padajícího šera probleskla záře oken.
Teplo domova.

V závětří skal se pokoušel hořet oheň. Moc mu to nešlo. Rašelina hoří špatně.
V záři plamínků si trojice dělila svou kořist. Nestálo to za nic. Kdyby šli pracovat poctivě, přišli by si na víc a za menší námahu.
„Přiložíme?“
Největší z trojlístku naložil na oheň nepoužitelnou část lupu.
Dopisy oheň utlumily. Okolní stíny se zdály být ještě temnější, než plameny opět vyšlehly a vítr se zmocnil několika ohořelých listů papíru, jejichž poselství se už k adresátovi nikdy nedostane.
V nejtemnějším stínu zaplály rudé oči.
Pošťák byl opravdu naštvaný. Asi to zdejší společnosti sdělí.
Zaměstnání poštovního lupiče prostě nemá budoucnost.

„Než začnete plnit misi, počkejte pár dnů. Zvykněte si na jiné tempo, splyňte s davem. Až tam budete jako doma, potom...“
Tak zněly instrukce.
A oni se jimi řídili. Nechtěli zklamat důvěru, která do nich byla vložená. Musí uspět.
Takže splynuli. Bylo to neuvěřitelně snadné.
Ráj na zemi. I když...
Ve městě panovala atmosféra neurčitého strachu. Co nevidět se určitě vynoří nepřátelské invazní síly a připraví je o všechny jejich vymoženosti, cennosti a životy.
Bylo to blízko, ale ne úplně přesně.
Invaze už začala.
Jedna invazní síla se zpíjela ve společnosti děvy volnějších mravů, zatímco druhá objevovala zázraky opečené slaniny.

Vlahý vítr zvěstoval příchod jara.
Mocný orel kroužil oblohou, racci se hádali na skaliscích a pro papuchalky nastal čas na každoroční martyrium – stavbu nory.
Náš mladý papuchalk ale nebyl dnešní. Věděl, že na kvalitě nory záleží, a nehodlal ji upravovat každoročně. Udělá si strejčka - zbuduje sídlo, jež vydrží na věky věků. Které mu nikdo neobsadí, protože ho vystaví mimo kolonii.
Dokonalé.
Slečny papušalčice se budou moct přetrhnout, která si s ním pořídí vejce...
Jeho dílo se vskutku stalo nesmrtelným. To když ho racek zahlédl samotného, daleko od kolonie.
Dobře si pochutnal.
A staří papuchalkové měli příběh, jímž mohli strašit papušalčátka.

Hluk, smrad a světla.
Dorazili pozdě večer, kryti tmou, a nemohli se vynadívat.
Tady musí žít aspoň dvacet tisíc lidí!
Betonová džungle se táhla do nekonečna, udržované stavby střídané ruinami.
V životě nic takového neviděli.
Konečně začali chápat, proč se zdálo výboru jako špatný nápad poslat sem právě je.
Oni si „civilizaci“ nepamatovali. Kdokoliv jiný by se tu zorientoval lépe...
Jenomže Zónou mohli projít jenom Přeměnění.
Naštěstí je někdo schopný adaptovat se rychle.
Rychlý průzkum...
„Poď, todle musíš vidět,“ Vran si trochu šlapal na jazyk a divně se kýval.
„Co je?“ zívla probuzená Rezka.
„Zjistil sem, č’mu se říká ‚bar‘!“

Pochodovali už několik dní. Nové boty přestaly dřít, na puchýře si zvykli. Dnes se jim šlo aspoň trochu veseleji. Dnes je čeká cíl. Prázdný, šedý cíl prázdné, šedé cesty v prázdné, šedé krajině.
Otevřel se jim pohled na průsmyk, jejž měli bránit. Z jedné strany masiv skal, z druhé...
Sluneční paprsky vykously v šedi a hnědi úbočí hory smaragdové a zlatavé střípky. Přes jejich únavu prorazilo okouzlení.
Nikdy předtím tu nebyli, ale teď jim to bylo jasné.
Pro tohle místo stojí za to bojovat.
Za následující měsíce pozičních bojů poznali zdejší okolí opravdu dokonale.
Hora své kouzlo ale neztratila nikdy.

Mladíčci sotva dost staří na to, aby jim nalili, s bázní poslouchali historky ostřílených veteránů. Čekala je první hlídka. První možné nebezpečí.
Někdo dal k dobru historku o dnu, kdy na něj zaútočil zajíc a málem ho opravdu dostal.
Někdo jiný povídal o tom, jaké to je, když vaše detektory začnou zvonit ať se hnete kterým směrem chcete.
Někdo další vyprávěl příběh, který se v jeho rodině tradoval už několik generací – jak z Druhé strany procházeli skuteční, zabijáčtí démoni, kteří si toužili podrobit jejich zem.
Někdo neříkal nic.
Už se naučil, kdy mlčet.
Měl na to taky pár set let.

„A jak, sakra, tam máme dopravit deset tun obilí?“
Během posledních let se stav mnoha silnic podstatně zhoršil. Nikdo je neudržoval, nebyl důvod. Mnohé osady teď spojovaly jen širší pěšiny.
Kupecká karavana projela bez obtíží, ale deset tun obilí...
A tenhle problém potřeboval vyřešit co nejdřív.
Promnul si spánky a postavil vodu na čaj. Doufal v nějakou inspiraci. Zadíval se z okna.
Hm, po moři se tam taky nedostanou.
Ze zadumání ho vytrhl zvuk pískající konvice. Voda se vařila.
Jeho výhled zamlžila pára.
Že by?
Pohled mu padl na starý viadukt.
Koleje ještě nerozebrali.
A v muzeu je parní lokomotiva...

Billie nebyl moc inteligentní, ale o to byl bohatší.
Ale jeho učitel dosáhl skutečného úspěchu – Billie začal číst knížky.
Tedy knížku.
Tedy spíš si prohlížet než číst.
Dávná monografie oplývala mnoha fotografiemi francouzských zámků. Kdybyste se Billieho zeptali, kde je Francie, tak by ji klidně umístil třeba na Měsíc.
Zase tolik to nevadilo. Francie už beztak nebyla.
„Tohle, tohle je hezký. To by se mi líbilo. Postavte mi to,“ přikázal jednou.
„To si musíte sehnat odborníka. Na zámky.“
„Jako zámečníka, jo?“
Billie sice nebyl moc bystrý, ale přece jen byl realista.
„Když nám by se tu hodil spíš nějakej hradlař.“

Stádo krav se idylicky páslo u pobřeží.
Telata pobíhala okolo, krávy netečně přežvykovaly. Chaluhy.
Vypadaly spokojeně.
Chlupatý býk s mohutnou šíjí na všechno majetnicky dohlížel.
Útok zakrvaveného tvora přišel znenadání. Tele zoufale zabečelo a pelášilo se schovat do bezpečí těl.
Býk si odfrkl a podmračeně si narušitele prohlížel.
Záhy dospěl k rozhodnutí. Rozběhl se přímo proti vetřelci.
Ten takřka zrcadlově napodobil jeho útok.
Ozval se nepříjemný zvuk.
Zaútočit na býka hlavou proti hlavě není dobrý nápad ani když jste supersilné a extra odolné monstrum.
Polámaný raneček kostí skončil mezi vlhkými kameny.
Do přílivu se neprobral a potom už bylo pozdě.

Nejhorší zmatek se uklidnil. Krizové štáby jednotlivých míst se spojily. Spolupráce – to bylo heslo dne.
Musí vytvořit společenství. Stát. Ukázat lidem, že je naděje, že je víc než jen jedna vesnice, jedno město. Že nejsou sami.
Ukázal se ale vážný problém.
Jaké zvolit jméno?
„Chce to něco úderného.“
„Republika západních klanů hrdého Skotska? V gaelštině; ‚an Poblach Iar Fineachan Calma Alba‘. To zní docela dobře.“
„Zkráceně P.I.F.K.A.? Jsi si jistý?“
„To by bylo P.I.F.C.A. Ale máš pravdu. Ta zkratka vypadá trochu divně.“
„Kromě toho republika... nemyslím, že by to bylo vhodné státní uspořádání.“
Nakonec se shodli na názvu Království ostrovů.

Výprava probíhala docela dobře. Ušli pořádný kus cesty a k večeru dokonce chytili několik ryb. O večeři bylo postaráno.
Avšak chybička se vloudila.
Sirky poněkud nebyly.
Chvíli se pokoušeli najít ten správný druh kamene, do kterého když křešete nožem, vylétají jiskry. Bez úspěchu.
Střelný prach taky nebyl po ruce.
Ani lupa.
Až se velitel povzneseně usmál. Nastala jeho chvíle!
„Já... četl Setona!“
S výrazem zadostiučinění vytáhl dva klacky.
Tedy, buď to byl špatný typ dřeva nebo špatná technika. Nebo to bylo tím, že klacky byly mokré?
Každopádně dávná indiánská technika nezabírala. Některé znalosti nezískáte přečtením knih.
Nakonec snědli ryby syrové.

Byl to začátek.
Nejdřív si uvědomoval obrazy. Měnily se před jeho očima.
Poté si všiml zvuků. Něco znamenaly.
Vůně trávy, dotek větru...
Vnímal.
Až mnohem později si uvědomil sebe.
Pocit hluboko vevnitř mu tvrdil, že je něco špatně, že tady nemá být, že už nemá existovat. V hlavě mu hořel oheň. Zuřivé nutkání.
Já jsem, já nejsem, co to je, já? Co mám dělat?
Cosi v něm vědělo, že je mrtvý. Nebo...?
Teprve až když zabil králíka a pozoroval jak v jeho očích vyhasíná světlo, uvědomil si, že žije.
Bylo to uspokojivé.
Rozhodl se zjistit, co by ještě šlo zabít.

Zdálo se to jako jedna z těch věcí, která jen sežere peníze.
Bez dotací by se to nikdy nerozběhlo.
I později se uživili jen tak tak. Aby vylepšili svoji situaci, k obchodu přidali i možnost exkurzí. Stejně byli jen kousek od krachu.
O ovčí kůže zpracovávané stovky let starou technikou, předávanou jako rodinné tajemství, nebyl moc zájem. Byly sice teplé, jemňoučké... ale drahé.
V době, kdy si v obchodě můžete koupit hřejivou syntetiku prakticky za hubičku, to byl přežitek.
A náhle.. jedna malá katastrofa a jak je teď takový přežitek dávnověku užitečný.
Na úbočích se pasoucí obnovitelné zdroje spokojeně pobekávají.

Bezpečné území se den za dnem zmenšovalo. Bez detektorů by byli už dávno mrtví. Je ale otázka, jak dlouho vydrží s nimi. Temnota, Zóna, To. Brzy jim nenechá prostor. I tohle údolí bude pohlceno.
Volání.
„Liame! Našli jsme loď!“
Trhlina v trupu, spíš vzpomínka na loď než hrdý koráb. Tak se to jevilo na první pohled. Ale bližší průzkum ukázal, že to nebude tak špatné.
Co že to vezou s sebou za zboží?
Bylo složené na jedné hromadě. Vzpomněl si. Zabral... a vytáhl na světlo jeden z balíků dehtované plachtoviny. Krabice s nářadím.
Však ono to půjde.
Během týdne vyplují.

Liam zkontroloval mapu. Vypadalo to špatně.
Jedno rameno temnoty je obklopovalo ze severu, druhé se blížilo z jihu. Zóny byly opět v pohybu.
Jenomže oni se nemohli zastavit, ne teď. Musí projít, než se jim cesta uzavře. Potřebují se vrátit domů. Potřebují přežít. A potřebují už nedělat chyby.
Za poslední týden zemřelo pět jeho mužů. Nakráčeli dovnitř.. v místech, kde mělo být bezpečno. Jenže nebylo.
Pár drátků, zvonek... udělátko. Jediná věc, která je mohla varovat před neviditelnou Hranicí. Peterův vynález... škoda, že ho včera zapomněl použít.
Zvonek dvakrát cinknul.
Nalevo.
Po chvíli další cinknutí.
Napravo taky.
Klepeta Zóny se uzavřela.

Ve sněhu se zřetelně rýsovaly dvě šlápoty.
Jenom dvě.
Nesourodá skupinka je obklopila a začala vzrušeně debatovat.
Démoni. Ti... cizí. Minulou noc vypálili vesnici, ráno za hlasitého jekotu proběhli další, náhodně vraždíce vesničany. Šířili hrůzu ze Smrtonoše.
A teď – ve sněhu se rýsují dvě šlápoty.
Není vidět odkud přišly, ani kam pokračují. Jenom... dvě...
Světlovlasý velitel na útesu nad nimi dal pokyn. Paže dobrovolníků se napjaly, nakupené balvany se daly do pohybu.
Invazní síly pohřbila vkusná kamenná lavina.
Stočil lanko a odvázal z něj prázdné boty.
Nepřátelé jsou silní a je jich moc. Ale krok za krokem jich je... méně.

„No?“
V téhle jednotce si na předpisové hlášení nehráli. Byli hrdí na své rebelství, odpor k autoritám, jedinečnost...
Zvláštní. I zrádci dokáží být na něco hrdí.
„Sedí u mostu.“
„Kolik jich je?“
„Jeden.“
Velitel tlumeně zaklel. Brání-li strategicky důležitý most pouze jeden voják, bude to určitě démon. Roztrhá je na kusy, sežere a zabije (ne nutně v tomto pořadí). Už teď jsou mrví.
„Změna plánu,“ rozhodl. Zkusí dobýt most o tři míle dál.
Moc dobrý nápad to nebyl. Tamní hlídka s nimi udělala krátký proces.
Pastýř John dokončil úpravu šněrování, pískl na psa a vydal se ke stádu.
Most osaměl.

Běželi, seč jim síly stačily. Měli zpoždění, jazyky na vestě a vesty propocené skrz naskrz. Slunce nad hlavami pálilo. Cesta, jako naschvál, začala stoupat.
„Rychleji, už máme jen půl hodinu,“ popoháněl je Mathew. Pohledem zkontroloval masivní titanové hodinky.
Času bylo na dosažení cíle opravdu málo.
„Fakt?“ vytáhl Rob svůj tikající strojek, který byl zdrojem častého posměchu – nejenže měl prasklé sklíčko, ale trpěl také růžovým řemínkem.
„Kecáš. Nemáš tam letní?“ Rob si zkoumavě přitáhl Mattovo zápěstí.
Kdosi vzadu si odfrkl.
„Prosím tě, je tři měsíce po konci světa. Kdo má ještě na hodinkách letní čas?“
„On!“
Na vzdálené věži odbilo poledne.

Nemluv s cizími.
Když u vás někdo žije několik měsíců, není cizí. Kromě toho ji jeho zvláštní oči pozorovaly se zájmem. A usmíval se na ni, jenom na ni.
Nechoď do jeskyní.
Nepůjčuj si svítilnu. (Baterie byly slabé.)
Takže si půjčila svítilnu a zmizela v jeskyni. S ním. Když je vám šestnáct, uděláte pro hezký úsměv cokoliv.
Světlo vykusovalo obrazy ze tmy.
Třpytící se krápníky.
Oči plné něhy.
Tma.
Baterie definitivně umřely.
Panika.
Tichý hlas.
„Neboj, já ve tmě vidím.“
Letmý polibek.
Objetí.
Z jeskyní se vynořili až k večeru.
Od toho dne se vodili za ruce i na veřejnosti.

Krade se všude. Města, vesnice i samoty... když si nezabezpečíš majetek, tvůj problém.
Být úspěšným zlodějem není tak úplně jednoduché. Nesmí se zanedbat příprava. Ale to muž schovaný v prohlubni věděl.
Dalekohledem si prohlížel svůj cíl – farmu v blízkém údolí. Tady se sice dveře nikdy nezamykaly, ale bylo zapotřebí věnovat pozornost i detailům. Sklonil dalekohled a spokojeně se usmál.
V noci se vrátil.
Potichu.
Kožené závěsy, na kterých byly upevněné dveře, nezaskřípaly. Samozřejmě.
Ani ty na dvířkách pro psy.
Mousy byl ze čtvrtiny pudl, ze čtvrtiny boxer, z poloviny pitbul... a zcela vystihoval své jméno.
Tichý jako myška.
Tichá smrt.

Věděl, co s tím je.
Bylo to rozbité.
Ať dělal co dělal, obrazovka zůstala neměnná. Písmenka tlumeně svítila do tmy, kurzor ani neblikal.
A on už pozapomněl všechny triky. Aby ne, první spuštění počítače po deseti letech...
Pozoroval provinilý stroj s tichou zuřivostí.
„Já to opravím,“ pravil zdánlivě klidným hlasem. „A zabere to jenom chvilku.“
Není nad trochu toho brachiálního násilí...
Přesunul váhu a pozvedl nohu, jež byla jeho obávanou zbraní ještě v době, kdy hrával rugby. Aspoň se mu uleví.
Obrazovka zamrkala a zaplnila se písmenky.
Tentokrát to stihla včas.
Stejně nevydrží věčně. Jednou to prostě nezvládne.
Žádná škoda.

Průsmyk znal jako své boty (hnědé, velikost 42, širší špička, chronicky ohlomýzdané paty). Však tudy pendloval dvakrát týdně už několik let.
Dnes bylo extrémně hnusně, ale co se dá dělat. Pošta nepočká, počasí nepočasí.
Kdyby tak ještě pár dnů mrzlo. Ale to ne. Vítr unášel nepříjemně bodající kapky deště. Během příštího týdne zmizí všechen sníh a nastane čvachtavé období.
Radosti kurýrů...
Nevšimnul si, že led na stezce částečně odtál a je na něm vrstvička vody... a už se vezl, potácel, padal... do hlubin pod sebou.
Po chvíli se ozval ošklivě dutý zvuk dopadu.
Zas tak moc to nevadilo.
Byl nesmrtelný.

Skleník byl naprosto skvělý. Dodával salát, rajčata i další zeleninu. Bylo v něm teplo.
A právě to byl problémem.
Teplo totiž vábilo různé tvory. Převážně ty, které byste netoužili potkat. Ale díky vymoženosti termálních pramenů jste je teď mohli potkat pravidelně.
Když byl zahradník uštknutý po třetí, naštval se a vyplnil žádanku na jistý prostředek, který měl vyřešit jeho problém. Po několika dnech konečně dorazil. Na krabici se skvěla lebka a skřížené hnáty.
"Tohle je univerzální jed," poučoval důležitě své pomocníky, "vhodný na všemožné škůdce. Sklátí plže, mlže, hlavonožce..."
"Teda, nechci vám do toho kecat, šéfe, ale zmije jsou plazi."

Dělali na tři směny.
V noci to bylo obtížné, protože si museli svítit pochodněmi.
Pršelo. Hodně.
Půda byla podmáčená a základy se neustále propadaly.
Taky sákla spodní vlhkost.
Stavební dozor se zbláznil.
Pak začalo sněžit.
Ale všechny překážky překonali. Stavbu dokončili včas.
Dlouhý obranný val protnul údolí, korunovaný masivní zdí. Měla všechny vymoženosti: chodníčky, střílny, cimbuří, víc cimbuří, cimbuří na cimbuří...
Dobře, tak byla poněkud extravagantní. Možná to bylo tím, že ji navrhoval Francouz.
Inspirovali se Velkou čínskou zdí, ale postavili spíš Maginotovu linii.
Nepřítel totiž nehodlal spolupracovat. Prošel nepozorován údolím vedle.
Budoucím generacím zůstala aspoň zajímavá krajinná dominanta.
Zubatá.

Jehňátko v ošatce u kamen pobekávalo, bříško naplněné mlíčkem. Děti by ho uchumlaly ale byly od něj odehnány.
„Myslíte si, že je roztomilé?“ zeptal se jeden ze strýčků a nacpával si dýmku.
Hlavičky přikývly.
„A víte, jak snadno se to může změnit? Pchá! Já viděl věcí!“
Strýček pomáhal s výzkumem Zóny, takže se vyznal.
„Myšky... koťátka... jehňátka... jak přijde Proměna, jde jim pěna od huby, narostou jim tááákovýhle drápy. A zuby. Neznají nic jinačího než zabíjet, zabíjet, zabíjet. Jo, ty nikdo nezastaví. Copak vevnitř, tady jsme v bezpečí. Ale nechtěl bych být dneska v noci venku...“
Něco zaklepalo na dveře.

scéna: osamělý vrchol, vítr přináší a odnáší mrak, na stožáru se pleskají zbytky vlajky
vítr: silný poryv
vlajka: odlétá
stmívačka
scéna: osamělý vrchol, vítr přináší a odnáší mrak, opuštěný stožár
vítr: kvílí
stmívačka
scéna: osamělý vrchol, vítr přináší a odnáší mrak, opuštěný stožár
hrdina: přichází zprava proti větru, zastaví se a natáhne ruku
hrdinka: je hrdinou vtažena na scénu
hrdinka: vytahuje balíček
hrdinové: rozbalují zářivě barevnou vlajku, vytahují na stožár
hrdinové: odcházejí
stmívačka
scéna: osamělý vrchol, vítr přináší a odnáší mrak, bodový reflektor na vlajku na stožáru
hudba: triumfální akord
poznámky: stroj na mlhu, stroj na vítr, práce s točnou!!!

Přeměnění nejsou příliš inteligentní. Jejich průměrné IQ se pohybuje kolem 95 bodů.
Z první generace nepřežilo Přeměnu přes 92%.
Pětasedmdesát procent z těch, kteří přežili, bylo zabito v rámci různých „bezpečnostních opatření“.
Úmrtnost v tréninku se pohybovala kolem procent dvaceti.
V bitvách stáli v prvních řadách. Proč plýtvat lidskými životy? Stejně byli dobří. Zůstala jich dobrá polovina... po každém střetnutí, jímž prošli.
Uvidí další den?
Beznaděj...
Ne pro něj, ne dneska, prostě nikdy. Kdo se vzdá, prohraje. Ať je to někdo jiný.
Ležérně se přiklackoval do čela formace, úsměv v světle oranžových očích.
K čertu se statistikou.
Vždycky existují výjimky.

Ležení se pomalu probouzelo. Dvojice zvědů se chystala vyrazit. Seděli na kraji tábořiště a dokončovali své přípravy.
Věděl o sobě, že je nejlepší, nejdrsnější, prostě nej. Vstal o půl hodiny dřív a pečlivě si nanesl maskování na tvář – divoké zelené a černé pruhy. Dokonale splyne s okolím...
Jeho spolubojovník zatím jen schoval své světlé, skoro bílé vlasy pod šedozelený šátek.
„Člověče, udělej s tím něco. Úplně svítíš.“ Zdráhavě, ale přece jen mu nabídl svůj (drahý, drahý!) maskovací set.
Bělovlásek se udiveně podíval na nabízené barvy a dokonale tygrovaného kolegu, sáhl do blízké bahnité louže a přetřel si tvář.
„Nebo tak.“

„Podívej se, co jsem vyrobil!“ Derek se dmul pýchou.
A opravdu bylo na co se koukat. Rotopedy postavené do řady, napojené změtí kabelů k jakémusi zařízení... Derek byl vždycky pyšný na své kutilské schopnosti. Pravděpodobně vyraboval všechna okolní fitcentra – a sportovní obchody, aby sestrojil...
„Co to vlastně je?“
„Tohle – je novodobá elektrárna! Jen sem posadíš dobrovolníky, necháš je šlapat a volé! (Derekovo používání přejatých slov bylo poněkud svérázné) máš veřejné osvětlení!“
„A to jako necháš lidi šlapat přes noc?“
„A proč ne? Přes den budou stejně pracovat, takže čas mají jen v noci...“
„A nebylo by lepší použít vodní turbínu?“

Provlhlý Ciaran sedí na padlém kmeni u cesty. Je opravdu unavený.
Cedrik se táhne domů; opravdu se mu tam nechce, protože má problém. Tedy... jeho problém není zdaleka tak velký jako Ciaranův. Jenže on bude tím, kdo to oznámí svému lairdovi. Calum bude strašně nadávat.
V hostinském domě v Dornie spí Malcolm, král Ostrovů, zachumlaný pod těžkou dekou. V brzkém podzimu se ještě netopí a dům je pořádně prochladlý.
O patro níž hrají karty Racek s Jezevcem a Liškou. Vran chrápe na lavici. Zítra pojedou na hlídku.
Hrdina, přítel, poručník, záporák, démoni - všichni jsou připraveni.
Jen autor má zatracený blok.