Moje články

Požadoval její poslušnost.
Ale jí jeho pravidla přišla příliš přísná, nepochopitelná.
Chtěl ji trestat.
Dostat na zadek, protože zakoulela očima, bylo ponižující.
Žádal její důvěru.
Ale jak věřit někomu, koho těší zraňovat?
Považoval bolest za osvobozující.
Ji děsila - i když ji snesla, i když se měnila v rozkoš.
Toužil ji mít pro sebe.
Nechtěla nic jiného, než být jeho.
Nedokázal jí to vysvětlit.
Nedokázala poslouchat jeho činy, ani interpretovat jeho slova.
Může ho zastavit.
Jedna.
Může stanovit hranice.
Dva.
Může říct "ne".
Tři.
Může vydržet.
Čtyři.
Může pochopit.
Pět.
Může splnit slib.
Šest.
Rány páskem byly zkušebním kamenem.
Kamenem úrazu?

Její hruď se hrozila roztrhnout pod náporem emocí.
"Nechci tě ztratit. Co to mám s Luciem... je to omamné," snažila se najít slova a nenechat se rozptýlit jeho zamračeným výrazem. "Ale... trochu surreálné. Spíš jako hra..."
Přistoupila blíž.
"Přátelství mezi tebou a mnou je opravdové, reálné. Naprosto zásadní. Něco, na co se můžu spolehnout. Něco, co potřebuju."
"A proto jsi mě odkopla?" zavrčel na ni a oči mu ošklivě blýskly. "...ale abys neřekla, mám tu pro tebe 'přátelské' varování: Děti se při hrách, na které nemají, často zraní."
Odešel a jí se podlomila kolena.
Jeho mysl nedokázala pochopit její srdce.

Vnitřní temnotu není vidět.
Dokáže škrtit, dusit, svazovat, topit...
Může vystavět zeď, postavit hráz nebo štít.
Tak, aby se nikdo nedostal příliš blízko.
Věříš, že tě brání.
Jenže pak se postaví mezi tebe a světlo.
Víš o něm, protože prosvítá jejími spárami.
A párkrát se mu podaří skoro ji překonat. Skoro ji rozbít. Skoro se tě dotknout...
Stáhneš se a temnota zhoustne, posílená strachem.
Noční můry víří ve zběsilém rytmu jako magické strážkyně na cimbuří.
Ta moc, kterou ti propůjčují, je fosforeskující vějičkou ve tvé ruce.
Že ta hradba není na tvou ochranu zjistíš, až když to světlo téměř vzdá...

"Madam," Frances se druhé dámě - co se to u všech rohatých dnes na její lodi děje? - lehce uklonila. "Obávám se, že na mojí lodi nic zvláštního k vidění není..."
Magdalene pozvedla obočí, ale její manžel ji v reakci předběhl.
"Kapitáne, přesuňme se někam, kde si budeme moci promluvit nerušeně,"
pohledem přejel členy posádky, snažící se vypadat, že scénu nesledují.
Frances kývla a dala bocmanovi signál, aby upozornil stewarda.
Sotva byli v podpalubí Magdalene promluvila: "Jestli se neurazíte, kapitáne, nerada bych naší návštěvou působila problémy - dovolila jsem si proto přinést nakládané skotské jehněčí - právě jsme odtamtud připluli. Předám je vašemu stewardovi..."

Konečně plán hodný mého génia, vyleštil si drápy o náprsenku v gestu spokojenosti.
Jeden pohled z výšky, aby se přesvědčil, že princátko má tam, kde ho potřebuje. Rychlý signál spolupracovníkům (jejich úkol byl tak jednoduchý, že ho prostě nemohli zkazit).
Přišla nejméně příjemná část. Sprint ke králi a zpátky.
Zaklel, když se bratrovi podařilo toho spratka zachránit.
Zraněný král se doškrábal na dosah a on zaťal drápy do jeho tlap.
"Ať žije král!"
Když se prach usadil, v rokli leželo mrtvé tělo.
Zbývalo přesvědčit malého prince, že to byla jeho chyba.
Pocit viny ho uštve k smrti.
Hyeny udělají zbytek.

P.U.N.K. - běžně používaná a široce známá zkratka pro nájemnou špionážní, asasínskou a žoldnéřskou skupinu, rozšířenou (co se základen týče) po všech větších městech Dornu. Nezřídka operující i mimo města jako taková.
Nikdo nebyl schopen odhalit spletitosti jejich financování, nicméně je jasné, že tento komplot sahá až do nejvyšších kruhů společnosti. Jinak si nelze vysvětlit širokou škálu informací (i originálních dokumentů), která se tomuto uskupení běžně dostává do rukou.
Co se týče významu zkratky, ten je údajně znám pouze nejvyšším a nejtajnějším kruhům společenství samotného.
Znakem společenství je od jeho 'vystoupení ze stínů' zlatá nutrie v modrém poli.

Sníh byl v těchto krajinách poměrně vzácný. Přesto ho občas napadlo dost na to, aby se s ním daly provádět nejrůznější taškařice.
Například, jak právě předváděla tlupa dětí, stavět pevnosti, z jejichž hradeb lze na nepřítele vrhat ty nejlepší sněhové koule, bez nebezpečí zásahu opětovanou palbou.
Čtyři dospělí se drželi raději opodál. Mezi dvěma muži brzy začalo dobrosrdečné špičkování a, než se kdo nadál, soutěžili o to, kdo postaví lepšího sněhuláka.
Dámy mezitím spojily síly a dostrkaly svou kouli, která rychle nabyla olbřímích rozměrů, na nedaleký svah a s opatrným mířením, aby nezasáhla některé z dětí, smetly muže i sněhuláky.

Byl čas padajících sakurových kvítků.
Prošla zahradou, přeběhla mostek a sklonila se k tišině ve vodě.
Z čela si odstranila neposlušný pramen vlasů, rukávem svátečního hávu málem setřela malování. Vlastní odraz ji zarazil v pohybu.
Chvíli se pozorovala, pak vstala a usadila se na lavičce pod třešní.
Rozhlížela se, jako by chrám předků i otcovský dvorec viděla poprvé. Když si přišel sednout vedle ní, spadl jí do rukou spojených v klíně jeden z kvítků.
"Vypadá to, že můj pozdní kvítek se konečně otevřel," řekl a ona přikývla.
"Můj odraz konečně zobrazuje mne, takovou, jaká chci být," pohladila si rostoucí bříško.

Mladého poručíka vyrušil zvuk bocmanovy píšťalky, ohlašující návštěvu. Nevybíravě dámu železným stiskem přinutil ustoupit do stínů podpalubí a zakryl jí rukou ústa.
Kapitán se kolem nich prosmýkla na palubu.
"Kapitáne Fletchere, nečekala jsem vás," pozdravila velitele fregaty Dragonfly.
"Musíte odpustit naši drzost, kapitáne. Příliš jsem toužila navštívit vaši Betsy," ujala se slova dáma, která kapitána doprovázela. "Probrání plánu mise byla výborná záminka."
Kapitán Doyleová v duchu zaskřípala zuby. Zásoby na Betsy byly omezené a bez předchozího varování bude její steward nucen improvizovat.
Vřele doufala, že to neskončí jako posledně u kombinace rumu a česneku, která by každého dovedla k slzám...

K ničemu.
Tři roky cestování. Nespočet hodin prosezených u ohňů. Nespočet vtipů, pohledů, náznaků i vyslovených názorů.
Sdílený sen.
Naděje.
Namáhavé rozboření a smazání hranic, které postavila společnost.
Všechno to nakonec bylo k ničemu.
Neohlédl se. Ani jednou.
A nezastavil.
Ne, že by se za ním snad rozběhla, nebo aspoň zavolala.
Nic, to byla jeho odměna.
Šel dál. Rychle a vytrvale.
Na směru nezáleželo, i když podvědomě zvolil ten odkud přišli.
Hlavně aby mezi ni a sebe položil co nejdelší vzdálenost.
Že i to je k ničemu pochopil, když po dvou dnech vzdalování se byla stále stejně blízko jeho srdci.

Sunkáč se zamyslel, až se mu z peří kouřilo. Poslední přání...
S Butchem se vždycky dohodli... než přišel ten zakačený Trpaslík.
"Přeju si, aby se věci vrátily do doby, než se Trpaslík objevil tady. Ať si 'terapii' odbude někým jiným."
Mezi ostatními nastalo pozdvižení. Trpaslík nebyl k utišení.
Lister ho poplácal a vzal pod paží:
"Vidíš, Holy, já ti říkal, že chtít mezi záporáky... a ještě k tomu mrtvý... je hloupost. Poď, dyž už sme tady, vemu tě s sebou na Fidži. Rimmerovi vo tom neřeknem."
"Můžu si aspoň dát opeřenou sváču, než půjdeme?" zavrněl Kocour, chystaje se ke skoku.

Vařila ibiškový čaj, pekla perníky, zastávala se slabších a odháněla padouchy a podvodníky svou mocí i důvtipem. Léčila bylinkami, zaříkadly. Vykládala budoucnost i minulost těm, kdo měli více otázek než odpovědí. Tančila na paloucích v měsíčním svitu, divoce a nespoutaně se pohybovala lesem i poli a loukami, v noci stejně rychle a srdnatě jako ve dne. Lokny vlasů barvy nehlubší půlnoci jí padaly na ramena v těžkém závoji a jiskřivé hnědé oči měkce hleděly na svět, vždy připravené nechat se okouzlit.
Krásná, moudrá, laskavá, ovládající magii, léčící a chránící.
Dokonalosti se vzdala, když poprvé pozvedla ruku v hněvu k pomstě.

Vějíř Mrs. Meadows se pohyboval ve zběsilém rytmu.
"Jen se na ně podívejte," vzdychla ukrytá za ním tak, že ji slyšely jen Miss Burnwood a Miss Clearance, které jí seděly po boku.
"Na koho?" zeptala se i přesto Susan.
"Cringeworthiness level 7 na pravoboku: Mrs. Jennings a Charlotte Palmer by bylo slyšet i na metalovém koncertě."
Její dvě přítelkyně přikývly.
"Ale levobok je ještě podstatně výživnější - aspoň 9. Fanny a Mrs. Ferrars, které se rozplývají nad Lucy a Nancy, kterou se Lucy snaží nenechat prořeknout."
Miss Georgianna Darcy, stojící opodál se usmála. Tyhle dámy věděly, od koho se držet dál.

Stál před oltářem v katedrále, jíž se linul monotónní hlas, pronášející pompézně banální nicotnosti o důležitosti manželství.
Nedělal si iluze o tom, jaké bude to jeho, když jedinou motivací pro jeho uzavření byly peníze.
Jemný dotek hedvábí farářovy štoly na rukou pevně sevřených v dlaních jeho nastávající byl jako cvaknutí okovů.
***
Stála v malém venkovském kostelíku vyzdobeném lučními květy.
Kázání jejího švagra procítěně mluvilo ke dvěma přátelům, jimž z hloubi duše přál štěstí.
Její city už neměly tu prudkou bouřlivou vášnivost předchozích let.
Štola obtočená kolem něžně spojených dlaní však pro ni byla kotevním lanem, které ji poutalo k lásce.

Na Caermagenu se chystal veledůležitý ples.
Pozvánky byly rozeslány, odpovědi se kupily v poště.
Suroviny na pětichodovou večeři pro vybranou společnost byly zajednány.
Stříbrné příbory a poháry z nejjemnějšího benátského skla vyleštěny, až z jejich lesku přecházely oči.
Dámské sherry a portské, stejně jako pánská brandy a whisky, připraveny v drahých křišťálových karafách.
Hudebníci byli objednáni, pořadí tanců domluveno a místo v sále vyhrazeno.
Parket byl nově navoskován, čerstvé knoty lamp řádně zastřižené.
Rozestavení karetních stolků i židlí pro gardedámy bylo pečlivě naprojektováno.
Jediné, na co její rodiče zapoměli, bylo zeptat se mladé debutantky, jestli o něco z toho stojí...

Po prvním pokusu s celkovým barvením se Čarodějka rozhodla trochu experimentovat se sice pracnějším, ale zato předvídatelnějším malováním.
Nasbírala bobule, listy, květy, dokonce i kůru - cokoli na co si jen vzpoměla.
Vařila, dusila, drtila a míchala.
Když měla hotovou celou paletu, rozložila si navlhčené plátno na palouk, vzala špachtli a štětec a pustila se do díla.
Že se svými nástroji neudělá jasnou konturu zjistila prakticky hned.
Že se barvy na vlhkém plátně spíjejí objevila hned vzápětí.
Po chvíli zoufání odhodila nástroje a do barev namočila prsty a ruce.
To, co skončilo na plátně, bylo abstraktní. Ale byla to její duše.

Převratná novinka přichází z panství Belor Danim!
Dohazovačka odhaluje tajemství krásy a vitality nové vévodkyně!
Ta sdílí návyk řady příslušnic smetánky - mléčné koupele.
ALE!
Přidává do nich neobvyklý prvek!
Delší dobu se šeptá o dryácích vévodovy přítelkyně, známé jako Čarodějka. (Skandální odhalení jejich vztahu v příštím čísle!)
Pravda je ovšem mnohem pikantnější!!!
Zdroj blízký rodině potvrdil, že v době koupání slyšel roční dceru vévody křičet:
"T-TJAČENTU, mamí!"
Žeby omlazující síla krve nebyla jen pověrou??
Jedno je jisté - dámy, chcete-li klofnout vévodu, zamiřte k nejbližšímu řezníkovi!!!
***
Omlouváme se za dezinformaci v minulém čísle. Dle vévodkyně se dcerka při koupání dožaduje "kačenky".

Utekla z domu, protože se ve dvou chtěli vydat na cestu.
Třetí se k nim přidal po nějaké době - bylo osvěžující mít novou společnost.
Dva společníci a ochránci byli lepší, než jeden, i když občas tři jsou dav.
Jeden odešel s hořkostí a ostrými slovy, když se mu zdálo, že dává přednost druhému.
Dál putovali zase ve dvou - třetího do party jim dělala zamilovanost.
Pak se ten druhý vypařil - beze slova, potají, uprostřed noci.
Domů se vrátila tak jak odešla - sama.
Do rozhovoru, nebo hádky, jich dvou se přidala jako třetí.
Ráno se s jedním z nich sešla na kolbišti...

Smrt otce, přesídlení.
Jedna s tichou nadějí v srdci, druhá dramaticky zmítaná emocemi se vydaly na cestu.
Náhoda zařídila, že naději jako velká voda smetla známá přátel.
Náhoda nastavila mužskou náruč ve chvíli, kdy emoce vzlétly.
Odpovědnost zvedla těžkou hlavu a přinutila ji fungovat dál, zlomenému srdci navzdory.
Štěstí se usídlilo v jeho hlase, jeho tanci a v jeho očích.
Hrdost snášela škodolibost, pohrdání i nenávist.
Zrada zasadila ránu, která ji v převleku nachlazení málem zabila.
Vrtochy jiné přivedly lásku zpět ve chvíli, kdy naděje zemřela.
Rámě jiného se stalo oporou na cestě do budoucnosti.
Přesto nejvíc potřebovaly jedna druhou.

Baron Cedric byl vášnivým lovcem. Na svém panství pořádal hony nejméně třikrát do měsíce a vynakládal nemalé peníze na to, aby jeho obora byla vždy dobře zásobena zvěří. Občas si ale dopřával i poněkud výstřednější zábavy.
Exotické trofeje, zdobící stěny jeho panského domu, byly zčásti výsledkem jeho výprav do dalekých krajů, zčásti darem. To si alespoň Peregrin v první chvíli myslel, když naslouchal baronovu vyprávění. Hostitel jej však záhy vyvedl z omylu, když nasedali na koně:
"Mám pro vás dnes něco vskutku speciálního, pánové. Koruna dnešního lovu bude vpravdě královská. Nechal jsem totiž jako hlavní kořist vypustit v oboře lva."

Domem se ozývalo klení. Čarodějka, která se zrovna vrátila, se vydala rovnou za zdrojem hluku. Našla Peregrina zběsile poskakujícího vedle knihovny a čtecího křesla.
"Nedá se tu provozovat akademická činnost, to se děje!" odsekl na její otázku.
"Četl jsem si. Narazil jsem na slovo, které mě zaujalo. Chtěl jsem vědět, odkud pochází..."
"...můj etymologický slovník je ti k dispozici," pokrčila rameny.
"Spíš entomologický," zabručel. "V knihovně se ti usadila kdejaká havěť..."
"Ale ne!" čarodějka se okamžitě jala zjišťovat rozsah katastrofy. "Jaké slovo jsi to vlastně hledal?" zajímala se mezitím.
"Džin."
"Tak toho jsem zrovna přinesla láhev - pochází od sedláka Fourriera!"

Její oči kovově blýskaly a její úsměv řezal jako dobře nabroušená břitva. Dokázala žít na ostří nože a věčně byla s někým na kordy.
Vládla železným stiskem a slovy s průrazností vrhacích nožů. Perem se oháněla stejně snadno a úspěšně jako mečem. Neochvějné zásady jí rovnaly páteř lépe, než kostice voltového korzetu.
Nezúčastněný pohled správce kolbiště, nevzrušený hlas vyzývající ke smíru. - Pohled do jeho očí, který jí předem prozradil, že její prosbu odmítne. - Nikdy by si nemyslela, že dokáže pozdvihnout zbraň proti příteli a že on tak klidně pozvedne tu svou proti ní.
Čepele zazvonily, souboj se podobal divokému tanci.

Místní kolorit v nejrůznějších městečkách a vesnicích, kterými projížděli, byly nezřídka fascinující záležitostí. Bezesporu nejzajímavější však byly lokálně vyráběné drobnosti.
Teď Laureen, Lucius a Peregrin nevěřícně stáli před stolkem, zavaleném chuchvalci rezavého rouna.
"Tihle pikorýšové vám na cestách spolehlivě radí, s kým se dát dohromady a komu se raději vyhnout," podbízel prodavač.
"No, označení 'rýša' bych ještě chápala," nechala se slyšet dívka zvedajíc jeden chomášek mezi dvěma prsty do výše očí. "Ale proč 'piko'?"
"Myslím, že to znamená 'malý'," pokrčil rameny Peregrin.
"Nevypadá, že by šli zrovna na odbyt..." poznamenal Lucius.
"Denně jich prodám alespoň sto, pane!" ohradil se kupec.

Sníh ukryl špínu a naplnil prázdnotu, kterou zanechaly podzimní vichry. Kaluže i rybníky se uzavřely pancířem ledu. Celá krajina ztichla, jakoby zadržela dech.
Z mraků se na chvíli vynořilo slunce a rozzářilo bílou pokrývku třpytem, ze kterého přecházely a slzely oči. V tu chvíli se ozvalo několik vysokých vypísknutí.
Z větví rozložitého dubu u panského sídla se dvě děti nebezpečně nakláněly k balkonu. Ta menší z nich měla prsty ruky strčené v puse. Klučina se na ni nechápavě díval.
"Co hloupneš? Proč jsi zahodila ten rampouch?"
"Neřekls mi, že něco tak krásně lesklého může tak hrozně zábst!" pronesla vyčítavým tónem.

Že je nová markýza žena silná, rozhodná a podivná, bylo všeobecně známo. Považte, povídalo se o ní, že dokonce snad jednou sama bojovala na poli cti!
Jaké tedy bylo překvapení jejích známých, když ji místo divokých průletů lesem na koňském hřbetě začali pravidelně vídat při procházkách na kolonádě nebo pomalých projížďkách lehkou bryčkou v parku. Její jindy dohněda opálená tvář byla nyní pečlivě chráněna kloboukem dle poslední módy a slunečníkem, neseným ve vzorně orukavičkované ručce. Celý její vzhled ani chování nesnesly v poslední době nejmenší výtky.
"Nehodlám ti dělat ostudu nevhodným chováním," vysvětlila s milujícím úsměvem ozdobeným ruměncem svému snoubenci.

Vyběhla do zahrady, než hudba začala znovu hrát. Opřela se o kmen dubu a hleděla k francouzským oknům, za nimiž probíhal rej.
„Zatoužila jste po čerstvém vzduchu, markýzo?“
Její reflexy zafungovaly, ruka vystřelila k pasu a Laurie posté proklela róbu, když místo meče nahmátla vějíř.
„Lady Caermagenová, věnujte mi poslední tanec večera - zde, v kulise noční zahrady...“
„Znáte mne opravdu málo, pokud si myslíte, že budu v pokušení vyslyšet muže, který se neobtěžoval přijít, ač pozván a očekáván. Pokud čekáte, že vám padnu do náručí pod rouškou tmy…“ zavrtěla hlavou. "Svou šanci v kole byste měl uvnitř, jak se sluší."

Na cestách nikdy není o náhody a nehody nouze.
Každý les, pole, vesnice i město přinášejí spoustu překvapení a nových poznatků.
Pád z koně ukončí vaše putování v náručí budoucí přítelkyně.
Díky ztrátě orientace zakopnete o dalšího spolucestovatele.
Ráno zjistíte, že ty jiskry, které jste večer viděli v jejích očích, nebyly jenom odlesky ohně.
Sto mil od domova vás v převleku pozná bývalý sloužící, který teď vede bandu lapků.
Tu vám cizinec, který vám nic nedluží, podá pomocnou ruku.
Tu vám zase vaši nejbližší téměř mimoděk vrazí kudlu do zad.
Nakonec zjistíte, že ty, s nimiž cestujete, vlastně vůbec neznáte.

Když si za bouřky vlezla do postele k sestře.
Když pořád běhala bosá a prostovlasá.
Když vyplazovala jazyk na neoblíbené příbuzné a návštěvy (za jejich zády).
Když ji po návratu chtěli provdat.
Když konečně řekla ano.
Věkové konvence společnosti byly kritické a neúprosné.
Když mu vplétala do vlasů věnečky lučních kvítek.
Když se v zimě koulovali a vzájemně házeli do sněhu, doprovázeni nechápavými pohledy svých dětí.
Když jejich děti vyrostli a ona se ještě pořád topila v jeho očích při každém pohledu.
Když se jejich léty zkřivené prsty propletly a vrásčitá ústa setkala.
Pro lásku byl věk vždycky jen číslo.

Bunch of thugs idling around.
Eggsy enters.
Ducks a hit from the nearest thug.
"Parkour" sequence ensues.
Eggsy:
One jump ahead of the slow pokes
One skip ahead of my doom
Next time gonna use a nom de plume
One jump ahead of the hitmen
One hit ahead of the flock
I think I'll take a stroll around the block...
Enter Harry, fighting off the thugs.
Harry: Your father would be so disappointed.
Eggsy wants to react but:
Harry:
I can show you the world,
fighting, pretending, splendid,
tell me Eggsy now when did you
last put your life on line?
Exit Harry and Eggsy, scene change - bootcamp.
Merlin:
You're a spineless, pale, pathetic lot,
and you haven't got a clue.
Somehow I'll make a man, out of you!
Roxy clears throat.
Merlin:
Be a man! You must be swift as a coursing river...
Boys fail in quests. Roxy tries to interrupt Merlin's song, repeatedly. No success. Pointing a gun at pug... shoots a thug appearing behind Eggsy instead.
smirking Roxy:
Why keep on assuming
Men will save the day
I can be the hero
And do it my own way!
I'm who I am,
I don't need a man!

Čarodějka vhodila do kotlíku posledních pár rudých kvítků.
Vtom se ozvalo zaklepání.
"Dveře jsou otevřené!"
Dovnitř se nejistě vplížila Laureen.
"Čaj bude za chvíli, perníky vyndej z trouby," čarodějka ji zaúkolovala.
V tu chvíli se zaklepání ozvalo znovu.
"Jen dál."
Vévoda z Belor Danim smeknul klobouk a vysekl hostitelce úklonu.
Laureen předstírala, že má plno práce s potíráním perníčků vejcem.
Lucien se usadil, právě když se rozlétly dveře a dovnitř vrazil Peregrin.
"Cítím per..." zarazil se, když viděl druhé dva. Otočil se k odchodu.
"Pozvala jsem vás, protože ibiškový čaj by vám mohl pomoct si leccos vyříkat..." zarazila ho čarodějka.

"A hlavně nekoukej, teto!" děti byly sice jenom dvě, ale svým hemžením působili dojmem, že jich je nejméně pět.
Teď alespoň mohla sedět, zatímco začínaly se svou oblíbenou hrou.
"Tak, hádej!"
"Hmmm... myslím, že je to kámen. Zelený... ne, tyrkysový."
Chichotání jí potvrdilo, že má pravdu.
"A teď já!" dožadoval se pozornosti klučina.
"Hmmm..." zamyslela se. "Ty máš v ruce... kožešinu."
"Jak to víš? Jak to můžeš pokaždé uhodnout? Tati, jak to dělá?"
Lucien si s čarodějkou vyměnil úsměv. Narozdíl od dětí měl léta na to, zvyknout si, že když řekne "kouzlo", myslí to nejen vážně, ale říká naprostou pravdu.

Toužil být učencem. Váženým a světaznalým, s přístupem do těch nejvyšších kruhů.
Otcovy úspory nestačily na víc, než základní soukromé vzdělávání, ale tím se Peregrin nehodlal nechat omezovat.
Ne, neskončí jako ubohý venkovský farář - bude z něj uznávaná kapacita, zvaná k přednášení na předních univerzitách. Jeho teze a odborné statě budou publikovány a čteny po celém světě. Jeho disputace budou dávány za vzor budoucím generacím...
Jenže pak přišla ona, se sladkým úsměvem a tou stále ještě dětsky naivní důvěrou. Přijala jeho jen napůl vážné pozvání - a on kvůli ní odmítl vysněnou nabídku.
Jediná kniha, kterou kdy napsal, byl jejich příběh.

"Zdvihni mě ještě kousek výš!" žádala čarodějka.
Peregrin se s grimasou pokusil zdvihnout dlaně, kterými ji podpíral, výš než k pasu.
"Třeseš se jako osika," konstatovala. "Takhle se nedá pracovat."
"Co kdybys mi vlezla na záda!" prsknul po ní její asistent nakvašeně, zatímco pružně seskočila na zem.
"Hmmm, na záda ne, to není dost vysoko..." vzala to vážně. "...ale kdybych si ti stoupla na ramena..."
Peregrin zaúpěl, ale poslušně ji nechal na sebe vylézt.
"No vidíš... ještě kousíček... zkus se opřít o kmen a stoupnout si na špičky!" povzbuzovala ho radostně.
"Příště si na to jmelí vezmi radši žebřík!" zabručel.

Bunch of thugs idling around.
Eggsy enters.
Ducks a hit from the nearest thug.
"Parkour" sequence ensues.
Eggsy:
One jump ahead of the slow pokes
One skip ahead of my doom
Next time gonna use a nom de plume
One jump ahead of the hitmen
One hit ahead of the flock
I think I'll take a stroll around the block...
Enter Harry, fighting off the thugs.
Harry: Your father would be so disappointed.
Eggsy wants to react but:
Harry:
I can show you the world,
fighting, pretending, splendid,
tell me Eggsy now when did you
last put your life on line?
Exit Harry and Eggsy, scene change - bootcamp.
Merlin:
You're a spineless, pale, pathetic lot,
and you haven't got a clue.
Somehow I'll make a man, out of you!
Roxy clears throat.
Merlin:
Be a man! You must be swift as a coursing river...
Boys fail in quests. Roxy tries to interrupt Merlin's song, repeatedly. No success. Pointing a gun at pug... shoots a thug appearing behind Eggsy instead.
smirking Roxy:
Why keep on assuming
Men will save the day
I can be the hero
And do it my own way!
I'm who I am,
I don't need a man!

Čarodějka:
Bezstarostná, učila se znát vše, co ji mohli naučit.
Příliš brzy musela být tou, která roznáší naději.
Nakonec se stala dobrým duchem kraje.
Lucien:
Vždycky ho srovnávali s bratrem, a chtěli, aby byl soběstačný.
Když utekl z domu, poznal, že svět má ještě tvrdší pravidla.
Nakonec přijal odpovědnost, po které netoužil.
Laureen:
Hýčkali ji, vychovávali z ní mladou dámu.
Na cestě se naučila být nebýt jen křehkou ženou.
Nakonec z ní byla matka.
Peregrin:
Byl nadějí svojí rodiny - zklamal.
Dlouhá cesta bolesti a hněvu mu ukázala to důležité.
Nakonec dokázal být přítelem.
Dvanáct životů spletených v jeden - je třináctý?

Země zvedala hlavu. S ní se napřimovali i pošlapaní lidé.
Ne na dlouho. Brzy se opět sehnou.
Tentokrát k práci.
Bylo potřeba obdělat půdu, postarat se o chléb.
A doufat, že nepřijde další katastrofa.
Někteří už začínali věřit, že je tenhle kout světa prokletý.
Ale tentokrát bylo vše jakési... radostnější. Nadějnější.
Jako by ve vzduchu byla cítit změna.
Jako by jejich kraj získal zvláštní ochranu.
Tentokrát budou opravdu sklízet to, co zasejí.
Tentokrát nově narozená zvířata přežijí do dalšího jara.
Tentokrát bude po dlouhé době zase dostatek jídla pro všechny.
Tentokrát nad nimi někdo bdí.
Někdo se o ně stará.

Nikdy nebyl ranní ptáče.
Zásadně nedržel poslední hlídku.
A rozhodně neviděl nic romantického na východu slunce.
Zvykl si na nemilosrdné škádlení od Laureen, která se probouzela s úsměvem a písní, i pokud zrovna lilo. Jenže pak přišel Lucien a ze škádlení se stalo rýpání.
I to by ještě snesl.
Dnes ho ale probudilo jejich "šeptání" a Laureenino chichotání.
Bylo ještě šero, ale mezi blednoucí oblohou a posledními odlesky ohně dokázal rozeznat jejich siluety - vlastně spíš siluetu, jak byli propletení - u vchodu do jeskyně.
Podezíral je už delší dobu... ale přece jen doufal, že Laureen se "probere".
To ráno přestal věřit.

Prošla tudy vojska.
Nepřátelská.
Říkalo se, že kam šlápnou, tam sto let tráva neporoste.
Polovina polí byla spálená, druhá spasená.
Všudypřítomný kouř a popel rozháněný větrem barvil vše našedo.
Lidé se pohybovali ustrašeně - shrbení, zesláblí, zlomení.
Tou smutnou krajinou kráčela, tváře máčené slzami, ale hlavu vztyčenou a oči upřené k horizontu.
Její dlouhá sukně jako by se její cestu snažila umést.
Ale její stopy smazat nedokázala.
Její nohy uzdravovaly zemi.
Každý otisk bosých chodidel svítil kouskem naděje - zelenal se, rozkvétal, voněl.
Kudy prošla, tam znovu zrálo obilí a rašila kukuřice.
Když vešla do lesa, zavoněly její kroky jahodami a borůvkami.

„Buďte ujištěn, že kdyby se někdo staral o to, co si o vás myslím já, dobré vysvědčení byste nedostal.“
„Mohu říct to samé o vás.“
„Vynikáte v uspokojování žen nebo s vámi šla jen proto, že potřebovala mít konečně chlapa mezi nohama?“
Nepraštil ho. Ale nemohl ho nechat takhle mluvit. Ne beztrestně.
„Hrabě, na urážku dámy existuje v kodexu šlechtice jen jediná odpověď – souboj. Jelikož…“
„…jelikož dáma už má všech urážek tak akorát, bude se těšit na setkání za úsvitu v zahradách. Přineste si svou šavli, hrabě.“
Bledá markýza se zhmotnila po vévodově pravici a z očí jí šlehaly plameny.