Moje články

Jsem tady nejdůležitější. Tedy aspoň myslím. Jinak by mě nenesli v náručí a nepoložili mě na měkoučký trávník. Navíc mě všichni okolo vítali potleskem.
Takže abych jim udělal radost, začal jsem utíkat, kličkovat, skákat. Jen se nedostat za tu čáru, vedle které běžím, tam prý nemůžu. Ale proč to nezkusit, takže rychle zahnu doleva. Najednou se mě zmocnily něčí ruce. Co to je, proč mě hází pryč, proč mě udeřil tenhle člověk hlavou?
Teď už ležím zase na trávě a směju se na celé kolo. I na toho člověka v rukavicích, který kleje: „Už je to tu zas, zase prohráváme.“

Vešel jsem do jeskyně a oněměl úžasem nad nádhernou výzdobou. Tyhle reliéfy nemohla vytvořit příroda ani lidská ruka.
„No tak vejdi, když už jsi zde,“ ozval se odněkud nerudný hlas. „Náš král tě zve k procházce naším královstvím.“ Za chvilku stál vedle mě vousatý trpaslík, který byl mým průvodcem. To, co jsem viděl v podzemí, bylo prostě přenádherné. Z kamene vytesané nejjemněší tvary třpytící se v záři malachitu a křemene.
Asi se do těch míst už nevrátím. Celé tohle dobrodružství mi bude připomínat jen dar, který mi věnoval jeden z trpaslíků. Kamenná růže, která se stane navěky erbem našeho rodu.

Vážený purkmistře královského města Plzně,
jeltě jsem svým povozem ulicí Pražskou a do ulice zvané Veleslavínova zabočil. Tu je možno dle výnosu, který vladař český pod číslem sto L.P. 1975 vydal, povoz zastaviti a z něj náklad vyložiti. Já tak v souladu s tímto nařízením učinil a do obchodu pekařského dva pytle mouky odnesl.
Biřic městský, zde patrolující, však jiného názoru byl. I disputaci vedl jsem k němu učenou, neb i Mistr Jan pravdu svoji hájil. Leč biřic argumentům mým nakloněn nebyl a dvěstě grošíků stříbrných požadoval. Já nezaplatil a o vyřešení sporu Vaši Excelenci žádám.
S úctou Otík Chrástecký

Boj dvou nepřátelských stran začal zdrcujícím útokem husarů v bílých pláštích. Ti atakovali protivníkovu obranu na pravém křídle a totálně ji zdecimovali. Zaskočení pěšáci naprosto propadli a obrana spočinula pouze na bedrech osazenstva blízké pevnosti.
Na druhém křídle zatím panovala poměrná rovnováha sil. Ale jen do té doby, než se do bitvy zapojili s plným nasazením ostrostřelci. Naprosto rozprášili jízdu, následně pěchota oblehla a poté i zničila druhou nepřátelskou pevnost. Na jejím místě vybudovali vlastní bojovou základnu. Pak už jen zbývalo zcela obklíčit králův hlavní stan.
Ruka hráče vzala černého krále a položila ho na šachovnici. Invaze bílých skončila úspěchem.

V tom válečném dýmu se před očima začne objevovat defilé všech žen a dívek, které prošly žoldákovi životem. A které po promilované noci opustil beze slova. Byly jich stovky během toho desetiletého tažení z Flander až do uherských plání.
Ale já toužil jen po jedné. Objevila se vždycky po bitvě a tančila svůj divoký a nezkrotný tanec. Má krásná neznámá.
Teď tu ležím na bojišti, v břiše nepřátelský meč. Vidím tě jít ke mně, chladnou jak ocel, ale z očí ti sálá chtíč. Nechci tě obejmout, protože vím, že to objetí bude poslední v mém životě. Jsi moje poslední milá.

„Johne, jak to, že jsou dveře do věže otevřené? A kde je má dcera? Ten zámek by přece neotevřel ani zkušený zámečník!“
„Sire, dva dny po vašem odjezdu se náhle na nádvoří zjevil muž v černém plášti, vytáhl z něj malou dřevěnou hůlku, ukázal s ní na zámek a pronesl cosi jako Alohomora. Pak se dveře do věže samy od sebe otevřely! Vyšla z nich vaše dcera, podala tomu cizinci ruku a v okamžiku zmizeli. Ten muž měl na prsou erb se zlatým lvem. Lady Rowena mu říkala Godricu.“
Sir Robert jen smutně pohlédl na svůj štít s černým havranem.

„Tření je jev vznikající při pohybu tělesa v těsném kontaktu s jiným tělesem, přičemž je tím většinou míněno tření mezi pevnými tělesy,“ ozvalo se od tabule.
„Pane profesore, někde jsem četl, že třením vznikne elektrický náboj, je to pravda?“
„Máte úplnou pravdu, studente.“
„To tedy znamená, že mezi dvěma osobami může vzniknout i napětí.“
„Může,“ připustil profesor. „Ale jedná se o jiné napětí, než si myslíte. Tohle má fyzikální podstatu. A vy nezvedejte ruku, Málková. Podle toho, jak se každou přestávku tisknete k někomu jinému, byste musela být stožár vysokého napětí.“
„A teď si ještě napište - no už nic, zvoní.“

„Zahajuji tajnou schůzi osazenstva naší chaloupky,“ pronesl slavnostně Prófa. „Musíme vyřešit současnou situaci, a to hodně rychle. Já už týden mám den co den ustlanou postel, každý den je u nás umyté nádobí.“
„A kdo se má mýt každý den, když přijdeme z práce!“ skočil mu do řeči Rejpal. „Mě už to mýdlo leze snad i ušima. To nemluvím o tom, že se obden musíme holit, tedy kromě Šmudly. A tady Kejchal má rýmu ze všech těch voňavých serepetiček.“
„Kamarádi, já mám nápad,“ pronesl Štístko.
Za pár dní se v královských novinách objevil inzerát: Darujeme vynikající hospodyni. Zn.: Za odvoz.

Moje i vaše je tohle starý fáro,
neptejte se, kam s ním pojedem;
hlavu vzhůru, moje milá Kláro,
cesta nám bude trvat noc a jeden den
Se spoustou žen já zažil krásný vandry,
ve Francii, v onen skvělý čas
kdy Pařížanky říkali mi Landru,
tuš mi hrál soubor policejních bas
V Anglii teď žiju dnů jen pár,
všichni tady říkají mi Jack,
pro Londýn jsem jeho noční král,
bude to tak celý dlouhý věk
Co mám v kapse, řeknu vám v mžiku,
je tam ostře nabroušený nůž,
přejedu s ním po vašem krásném krku,
na vašich rtech zbledne strachy růž

"Co si přeje Vaše Veličenstvo?“ zeptal se královský dveřník, když se dostavil do trůnního sálu.
„Dveřníku, všechny dveřní panty na zámku hodně vržou. Postaráš se o to.“
„To nebude jednoduché, Veličenstvo. Strojní olej nemáme a dle nařízení Vašeho praprapradědečka musíme vyhlásit výběrové řízení na dodavatele oleje pro náš zámek. Oznámení o výběru musí viset třicet dní ve všech městech a vesnicích našeho království. Stejnou dobu budeme čekat, zda se přihlásí alespoň dva zájemci.“
„A pokud se nepřihlásí aspoň dva?“
„Vyhlásíme nové řízení, které trvá patnáct dní. Ale to se většinou už někdo přihlásí.“
„A do té doby přijdu o uši.“

„Co soudíte o majiteli hole, která tu stojí v rohu, milý Watsone?“
„Drahý příteli, snad jen to, že dotyčný se podle cedulky na holi jmenuje John Ross a je z Cornwallu. Vy snad víte víc, Sherlocku?“
„Podle umístění a hloubky otisků zubů na této vycházkové holi lze předpokládat, že pan Ross vlastní šestiletého beagla, jedná se o psa, nikoli fenku. Dle směru otisků lze usoudit, že se jedná o druhé štěně z pětičlenného vrhu,“ dokončil úvahu Holmes a opřel se o okno. „Pan Ross je asi 170 cm vysoký, silnější postavy a mírně proplešatělý. A právě stojí u našich dveří.“

Beránek s ovečkou se klidně pásli na louce a bylo jim spolu dobře. Sluníčko se na ně usmívalo z oblohy, prostě idylka. Vtom se na kraji louky začalo černat, protože se tu objevili tři vlci, kteří hrozivě cvakali zubama.
„Beránku, jdeme sežrat tebe i ovečku,“ zavrčel první vlk.
„Jak nás chcete dělit na třetiny? To by na dva z vás připadly tři nohy a na jednoho jen dvě,“ zareagoval beránek.
„Beránek má pravdu,“ řekl třetí vlk. „Já chci tři nohy!“
„My taky,“ zařvali zbylí vlci a začali se mezi sebou prát, až chlupy okolo lítaly.
Co chcete od hloupých vlků?

„Sepíšeme protokol,” pronesl kapitán Novák.
„10. dubna přibližně ve 12.00 jsem vstoupila na soukromý pozemek u domu č.p. 15 v Dolní Lhotě za účelem únosu dítěte manželů Romanových, jmenovitě pětileté Elišky Romanové. Po přivolání policie Pavlou Romanovou, matkou Elišky, jsem byla zadržena hlídkou PČR tamtéž. Ke svému činu se přiznávám v plném rozsahu.
Datum – 20. dubna 2013, tady mi to podepíšete,“ ukázal kapitán Novák vyšetřované. „To je pro dnešek všechno, můžete jít.“
Chudák ženská, pomyslel si Novák. Dostane tak pět let za únos. Jen nevím, jak státnímu zástupci vysvětlím její podpis. Na papíru bylo v příslušné kolonce kostrbatě napsáno Polednice.

„Ten saloon ve Fort Hazardu jsem vybílil krásně. Co na tom, že tam zůstal chlápek tuhej, stejně tasil dřív. Měl to rychlý, z baru rovnou na hřbitov obutých. Pak jsem štípnul koně a uháněl pryč. Jenže ta herka uběhla pár mil a chtěla whisky, dokážeš si to představit? Naštěstí to bylo asi jen půl míle na Hvězdu Jihu. To jsem ještě nevěděl, že to bude moje míle poslední. Sednul jsem tam ke kartám, k mý smůle mi z rukávu to eso vypadlo.“
„Poslední, co si pamatuju, že stojím s oprátkou na krku a někdo říká - tak kopni do tý bedny…“

„Kapitáne, mám vypustit holubici?“
„Určitě, bocmane. Cítím v kostech, že brzo přistaneme na pevnině, u všech chobotnic. A je nejvyšší čas opravit tuhle kocábku.“
Holubice párkrát mávla křídly a zmizela za obzorem. K radosti celé posádky přiletěla za hodinu zpět.
„Kormidelníku, 20 stupňů levobok, držte jižní směr a plnou parou vpřed!“
„Na obzoru země,“ ozvalo se z můstku. „Někdo stojí na břehu a mává na nás, asi nějaký trosečník.“
„Tak přistaneme,“ rozhodl kapitán. „A já jdu na břeh popovídat si s tím trosečníkem.“
„Ale že to byla krásná obleva, viď, Noe?“
„Máš pravdu, Hospodine. Ale nemusela trvat celých čtyřicet dní.“

„Hagene, jsi salát,“ zakřičel jsem na celou štolu a plnou silou uhodil do visící kolejnice.
„Jsi vůl,“ přátelsky mě upozornil Pít. „Hagen si tě do tří dnů najde a odvede.“
Navzdory tomu jsem spal klidně. Až k ránu mě probudil závan chladného vzduchu. Nade mnou se skláněla postava v šedivém plášti a tahala mě ze spacáku.
„Vstávej, uvař mi kafe a nekoukej na mě tak vyjeveně. Čekal jsi snad Hagena? Ten má dneska práci jinde, ale poslal mě pro tebe. Jo, a klidně mi můžeš tykat. Tak půjdeme.“
Tak jim tu teď pomáhám. Oběma. Už jsem dostal vlastní stříbrnou kosu.

„Výška, tlak teplota, rosný bod…“ zachroptěl přijímač a vychrlil spoustu čísel, která byla pro jeho okolí naprosto nesrozumitelná.
„Vypni to, Karle,“ ozvalo se zezadu. „Kdo to má pořád poslouchat?“
„Ještě ne,“ zaprotestoval oslovený.
„Následují sportovní zprávy – Jaromír Jágr dosáhl v kanadském bodování NHL tisíc bodů gólem v zápase Dallas – Montreal. Pokračujeme zprávami z ekonomiky – nezaměstnanost ve Španělsku dosáhla 20 procent,“ zachrochtal přijímač.
„Teď to vypnu, veliteli,“ zareagoval konečně Karel. „Počítač všechny data z vysílání uložil a zpracuje je.“ A jedna z jeho šesti končetin zmáčkla tlačítko On/Off.
Za chvíli se na displeji palubního počítače objevilo – Error, příliš mnoho vstupních informací.

„Kapitán Elánius i lady Barankinová jsou v paláci,“ hlásil První zbrojnoš Karotkovi. „Elánius bude chtít od Zavoněla pro naši hlídku novou výzbroj. Lady Barankinová celou tuhle transakci sponzoruje.“
Karotka podotkl: „Takže zase budeme ve firmě Máš-li rád draky, zařehtej každému zaměstnanci vnucovat – ke strojům a pracuj? A přesvědčovat je, že to dělají pro Ankh-Morpork. To by neuhádaly ani soudné sestry.“
Klika cvakla, dveře letí, kapitán Elánius vchází do dveří.
„Bedničky z kočáru do zbrojnice, a hned.“
„Vždyť jsou to líhně pro draky,“ protestoval Druhý zbrojnoš.
„A tady máte návod, co s nimi,“ hodil Elánius na stůl videokazetu Jak vycvičit draka.