Moje články

Šli jsme na jazzový koncert.
Andulky si pípaly a nás to bavilo.
Jenže jednomu violistovi upadl smyčec a andulky se na něj snažily dostat.
"A šmitec!" okřikla je maminka. "Tome, podej to pánovi."
Podal jsem violistovi smyčec a za odměnu jsem si mohl zahrát.
Bylo to horší než rozeřvané andulky.
"A šmitec mému hraní, radši jdu pryč."
Doposlouchali jsme koncert a chystali se odejít, jenže jedna andulka chybí.
"Monclíku, kde jsi!" řvali jsme.
Ochranka se nás zeptala jestli nám nechybí andulka protože nějaká okusuje smyčce.
Šli jsme si pro Monclíka a maminka spustila: "A šmitec s koupelí na jeden měsíc."

"Andulčata, věděli jste, že jste se narodila jako holá kuřátka?"
"Fakt? Jsem krásný, přece!" urazil se Monclík.
"Ano, vyvinulo se vám peří, ale každému jiné. To je geneticky dané."
"A jsem já vůbec ve vývinu, ještě?" zeptal se Karlík.
"Ano, možná ještě trochu povyrosteš."
"Když jste byli malinkatí, tak jste byli hodní, ale jak jste vyrostli, tak je někdy s váma utrpení," řekla maminka.
"No jo, když byli v pubertě, tak s nimi přežít byl boj."
"Ale ve vývinu jsou vlastně i dospělé andulky, budete se vyvíjet až do konce života," řekl jsem.
"Ten čas ale letí," vzdychla si maminka.

Běžím už sedmé kolečko, jsem vysílen.
Slyším z hlediště andulky, jak mi fandí: to dáš!
Zaregistruji, že se blíží překážka. Říkám si: Dám nebo nedám? Přece reprezentuju celé Brno. Jde vážně o hodně.
Rozmýšlím se, jaká bude nejlepší technika přeskoku. Překážka se blíží, a tak ji skočím jako předchozích šest.
Začínám osmé kolečko a už mi dochází síly. Vnitřně se motivuji, že bude ostuda, když Brno prohraje.
Síly už mi nestačí. Skáču znova přes překážku, zbytek už tak nějak doběhnu. Všichni mi fandili, a i když jsem neměl už sílu, vyhrál jsem. Porazil jsem i Prahu, poprvé v historii závodu.

"Ahoj, co ti visí doma?" napsal mi kamarád.
"Třeba nějaké obrazy, pochvala ředitele školy..." přemýšlel jsem.
"Nám visí doma lapač na moly!" pípal Monclík.
"Ten taky, a máme tu i můj absolventský list," psal jsem dál.
"Tome, co furt vymýšlíš?" zeptala se maminka.
"Ale, píšu, co nám visí doma."
"Dobrý den, vítejte v Německu," pípla mi SMS.
"Co, já tady datluju do mobilu a už jsem mimo ČR," podivil jsem se.
"Doma nám taky visí netopýr, spí tam," připomínala se Pepinka.
"Ano, ten taky. A jdu zpátky do Česka, nebo mi bude viset pokuta na nástěnce." Jsem totiž bez pasu.

"Andulky, jdeme k pramenům. Ale jelikož jsou horké, vy tam nemůžete."
"To je škoda," vzdychaly.
"Ale kdybychom jeli do Mariánských Lázní, tak bychom byli blízko k pramenům řeky Teplá. Když půjdeme do historie, tak k pramenům tady jezdil jeden pán jménem Karel IV. Ale většina lidí má k pramenům respekt, dokážou totiž opařit," řekla maminka.
"Se není čemu divit, když mají přes sedmdesát tři stupňů," přidal moudro Karlík.
"Ale k pramenům té říčky bychom se mohli někdy podívat," navrhl jsem.
"Hele, a kde my budeme, když vy budete v pramenech?" zeptal se Honzík.
"Vy budete zase v kopru," řekla maminka.

"Andulky, víte, na čem se přely nitě?" napadlo mě na kolonádě.
"Na kolovrátku?" tipl si chytrý Karlík.
"Ano, kolovrátek byl na to určen."
"Kolovrátky byly k ničemu!" ozvalo se.
"Ale, kdyby nebyl kolovrátek, tak by si lidé nemohli uplést svetry a byla by jim zima."
"Existuje balada Zlatý kolovrat, to je taky o kolovrátku," pípkal Karlík.
"Tak vidíš, že kolovrátky jsou nedílnou součástí české historie."
Opustili jsme kolonádu.
"Hele, muzeum českého venkova, pojďme se podívat," navrhla maminka.
"Půjdeme, ale andulky musíme nechat v autě."
"To je škoda," smutnily.
"Uděláme vám fotky, a vsaďte se, že tam najdeme aspoň jeden kolovrátek."

"Andulky, musím vám povědět pravdu. Pravda je taková, že vás původně nemělo být třináct."
"Fakt je to pravda?" zeptal se Monclík.
"Ano, fakt," odpověděl jsem.
"Hele, Vary!" pípala Čiko.
"No, ale vy do lázní nepolezete!" naštvala se maminka.
"Mami, pravda je taková, že nám je pohlídají."
"Aha! já úplně zapomněla."
"Andulky, udělají vám koupel, když budete hodné."
"To je pravda? My už mlčíme!"
"V řeřiše vám dají lázeň, a nakonec osvěžení v kopru."
"To snad není pravda! Takové lázně!"
"Ano, jelikož jsme v lázeňském městě, tak si to užijete, maminka půjde na kolonádu a já na proceduru. Tak jedem, mami."

"Hyeny!" pípal Karlík.
"Andulky, to je šelma. Neublíží vám, ale když do klece vleze nezvaný návštěvník, tak ho klidně zraní."
"Hele, liška, to je taky šelma, ale psovitá."
"Pojďme se podívat na vlky, šelmy psovité."
Poté, co jsme si prošli oddělení šelem, šli jsme se podívat na exotické ptactvo.
Všimla si mě paní a ptá se: "Nesete nějaké ptáčky do klece?"
"No dovolte, to jsou vlastní andulky, mají dokonce i vstupenku!"
"My budeme útočné šelmy!" pípaly andulky.
"Tu máš, ty ženská!" klovl ji Pepíček, když si ho chtěla pohladit.
Z důvodů bezpečnosti jsme se přesunuli do jiného oddělení pražské zoo.

"Ty brďo!" pípaly andulky.
"Tohle je snad zosobnění rovnováhy!" užasla maminka.
"Chodil tak vysoko bez jištění!"
"To víte, když to budete cvičit, také můžete být zosobnění rovnováhy.
Já to dělám už pět let, začínal jsem ve dvaceti cm a s žíněnkama. Teď jsem se dopracoval na tři metry bez žíněnek."
"To chci zkusit!" zařval jsem.
Zkoušel jsem chodit po provaze a celkem mi to šlo.
"No tak vidíš, chlapče, když budeš trénovat tak budeš taky jednou zosobnění rovnováhy."
"A nemůže se mi něco stát?"
"No, jednou jsem si zlomil nohu. Ale nevzdal jsem se a šel si za svým snem."

Procházíme se a slyšíme hlasy.
"Denní chléb! Denní chléb! Kupte si!"
"Snad denní tisk?" zeptala se maminka.
Šli jsme se tam povídat a opravdu, pán prodává chleba, čerstvě napečený.
"V Prokopském údolí?"
Jelikož jsme neměli na hotelu chleba, koupili jsme si ho.
"Hele, Tome, my bychom si taky dali náš denní chléb, tím myslím proso."
"No tak, vy nedožerové, tady máte a ať se neopakuje ta situace jako v Písku.
Vyzobali jste celý zásobník a ztloustli jak prasátka."
Ten chleba byl tak dobrý, že jsme ho snědli s maminkou na posezení.
Šli jsme si tedy koupit ještě bochník na zítra.

"Andulčata, víte, jak jste se narodila?" zeptala se Pepinka.
"Jo, já vím!" hlásil se Karlík.
"No to jsme se vyklubala z vajíček, jako Fénix ze svého popela."
"Ano, narodili jste se svépomocí."
"Ale Karlíku, ty vajíčka Pepinka a Kiki snesly," namítla Bonnie.
"Bonnie, my jsme vajíčka snesly a vy jste se sami bez naší pomoci vyklubali," pípla Pepinka.
"A kdo to byl ten Fénix?" zeptal se Monclík.
"To byl bájný pták, co se dokázal narodit ze svého popela, a příště poslouchej!" napomenul ho Pepíček.
"A proč se nemůžeme taky narodit ze svého popela?"
"Protože nejste bájní ptáci," uzavřela debatu maminka.

Na Hradě je takový pán, který všechno chce. Nejdřív chce svrhnout prezidenta, pak chce jeho podpis.
"To je ale chtíč, všechno chce!" pípaly si andulky.
"Chci vyměnit českou vládu!," ozvalo se. "Chci aby bylo povoleno řídit podnapilý!"
Chtíče si všimla ochranka, a odvedla ho.
"Teda, to byl ale chtíč!" řekla maminka.
"Copak neví, že by mohl ohrozit provoz, kdyby řídil opilý?"
"No, je to chtíč co chce všechno," přidal jsem se. "I nesmysly."
"Já chci jíst!" doprošoval se Pepík.
"Tak pojď ty chtíči, dáte si jídlo, půjdete do auta a my se půjdeme najíst."
Chtíče jsme už ten den neviděli.

"Já bych to chtěl na blond, s duhovou patkou," řekl jsem u kadeřnice.
"Chlapče, na patku ti to udělám, ale barvit zatím nebudeme, mohlo by to poničit vlasy."
"Ale já to tak chci!"
"Tome, nechceš to radši nechat na holičkách?" zeptala se maminka.
"Tak jo. Udělejte mi účes podle vás, ale patku už nechci."
Holičky mi zkrátily vlasy a pak mi udělaly takový pěkný melír.
"Děkuji," odpověděl jsem.
Když mě viděly andulky, tak se zděsily: "To nás bude nosit a krmit?"
"Ještěže jsem nechal rozhodnutí na holičkách, mohl jsem mít duhový vlasy s patkou."
"No, ještěže tak," píply si andulky.

"Smíchovské nádraží!" ozvalo se.
"Co to je za hlasy z hlubin?" zeptaly se andulky.
"To je rádio," odpověděla maminka.
"Aha," píply andulky a šli jsme ven.

"ÁÁÁÁÁ pomoooc zlodějii!" ozvalo se.
"Zase hlasy z hlubin?" zeptal se Pepík.
Hlas utichl.
Zanedlouho přijela policie a stanice byla uzavřena.
Andulky se zeptaly: "Proč to zavřeli?"
"Ticho, hlásí to!" sykla maminka.
"Vážení cestující, stanice je uzavřena z důvodu osoby v trati. Pojede náhradní autobusová doprava."
Ozvaly se další hlasy z hlubin: "Máme tu kabelku!"
Maminka zavolala další policii že jsou tam zloději.
Hlasy z hlubin už se nedaly poslouchat, tak jsme jeli dál.

"Dobrý den, paninko! Dneska spěcháte, co? Moc vám to neladí barevně. Já jsem módní expert."
"To je ale otravnej chlap!" pípaly si andulky.
"Jo, to je, odpověděl jsem. "Vezme si pruhovanou košili na kostkovanou mikinu, a tvrdí, že je módní expert."
"A ty, panáčku, co to máš na sobě? Neznačkové oblečení, fuj!"
"Ty experte, už nás štveš! Copak se soudí lidi podle značkového oblečení? A je dost špatné, když lidem nadáváš za špatné oblečení a sám kombinuješ strašný věci," řekla maminka.
Andulky si pípaly: "Ještěže nezačal kritizovat nás."
"Ty andulky mají nesladěnou kle-!"
Expert dostal lepáka a šel prudit jinam.

Obloha se zatáhla, hřměly hromy.
Andulky byly polekané, andulčata se snažila utéct.
"Klid andulky," uklidňoval jsem je. "Nic se vám nemůže stát, jste v kleci, a auto je taky v podstatě klec, která vás chrání proti bleskům."
Viděli jsme záblesk. Poté začal hořet strom.
Za moment už na místo jeli hasiči a silnici uzavřeli.
Před námi byl další záblesk.
Andulky už se tak vyděsily, že jsme zastavili u pole a přešel jsem k nim a utěšoval je.
Záblesků bylo nespočet, a tak jsme radši stáli, dokud bouřka nepřejde. Přikryté starou dekou andulky konečně zmlkly.
Po posledním záblesku jsme jeli dál.

Jsme v parku, všude krásně rozkvetlé květiny, jenom jedna ne.
Andulky slyšely hlasy: "Neboj se rozkvést!"
Začaly si štěbetat: "Kytky a mluví?"
"Ano, opravdu mluví," odpověděla maminka.
"A vida, další uvadá. A zase slyším hlas: Neboj se rozkvést. Nic se ti nestane."
"Přijde mi že ty kytky někdo ničí," řekla maminka.
"Andulky! Vy tady do těch kytek klovete? Jste se mohli otrávit! Jste normální?"
"Jsme blbé," přiznaly se andulky. "Už to nikdy neuděláme."
"Dobře, tak se radši přesuneme k jezírku, a jestli budete dělat neplechu, tak máte na čtrnáct dní zaracha."
"Dobře," píply andulky a přesunuli jsme se k jezírku.

"Andulky, jdeme na horu Velký Mehelník. Má 633 metrů."
"A není to málo?" zeptal se Pepík.
"Pro nás je to až dost, když vás taháme," odpověděl jsem.
"Tak pojďme nahoru, bude zábavaa!" řvala andulčata.
Normální lidé jdou na takovou horu okolo dvou hodin a my tam šli čtyři hodiny.
Těsně před vrcholem maminka řekla: "Já už nemůžuuu."
"Tak se zastavíme a dáme andulkám možnost se najíst."
Andulky snědly půl zásobníku a řvaly: "Není to nějak málo?"
"Andule, když budete žrát moc, tak budete tak tlustý, že vás nikam nevezmeme."
Šli jsme tedy dál a na vrcholu si dali zaslouženou odměnu.

Procházíme se zámeckou zahradou, ale maminka zjistila, že tam nejsou květiny.
Andulky si pípaly: "Kde jenom ty kytky jsou?"
Mamince to přišlo divné a šla na vrátnici: "Nejsou zde květiny, máme podezření, že to tu někdo ostříhal, nejspíš v noci."
"Kde jenom ty kytky jsou? Byly tu i velmi vzácné!" bědoval vrátný.
"Jestli máte kamerové záznamy, bude to jednoduché určit, kdo to ostříhal. Pak ho dohledáme."
Andulky se mezitím bavily: "To je ale detektivka! Nejdřív kytky, pak kamery..."
Dle záznamu z kamer řekl vrátný, že je to známá firma a zanedlouho přijela policie.
My jsme už ale museli jet dál.

14.4 - Obchodní centrum
9:20 - Vidím pěkné kalhoty, ale nejsou v mé velikosti.
9:25 - Našel jsem kalhoty v mé velikosti, ale nejsou pohodlné.
9:47 - Zkouším si už asi dvacáté kalhoty, ale žádný mi nejsou dobře.
9:55 - Přešli jsme do slim oddělení, ale kalhoty jsou mi úzké.
10:05 - Vzdali jsme hledání kalhot, vzali jedny, co mi jsou jen trochu volné, a jdeme do oddělení opasky.
10:19 - Zkouším pásky, ale všechny jsou špatně dlouhé nebo mají hrozné zapínání.
10:36 - Vzdali jsme to a nechali si zkrátit pásek, co má dobré zapínání
10:45 - Opouštíme obchod.

V Pelhřimově byl sraz rekordmanů.
Andulky začaly debatovat: "Dají se vlastně překonat rekordy?"
Vtom přiběhla žena a řvala: "Jsem vaše největší fanynka!"
Maminka okomentovala: "Teda andulčí řevy jsou oproti tomuhle tiché."
Žena běžela dále a řvala na další celebritu: "Jsem vaše největší fanynka!"
Už chtěla rekordmana objímat, ale vtom se objevila ochranka a odvedla ji.
Andulky si začaly hrát na lidi, protože se nudily, a Coco řvala na Pepíka:
"Jsem vaše největší fanynka!"
"Už dost!" naštvala se maminka a andulky byly odneseny do auta.
"A jestli bude řev, oběd nebude!"
Zavřeli jsme dveře a šli se podívat do muzea rekordů.

V autě byla velká hádka, jestli jsou Svitavy na Moravě nebo v Čechách.
Nakonec tuto hádku rozsekla maminka: "Jsou na hranici Čech a Moravy."
"Pojďme se projít k hraničním kamenům!" žadonil Karlík.
"Tak jo," a šli jsme.
Cestou jsem andulkám vyprávěl: "Andulky, na hranici byli upalováni ti lidé, kteří dělali něco, co se církvi nelíbilo. Třeba takový Jan Hus, kázal si své a nakonec skončil na hranici a upálili ho. Nebo se spíš udusil kouřem."
"Hele, už jsme na hranici Čech a Moravy," pípl asi za hodinu Karlík.
Dali jsme si svačinu a šli zpět, příští zastávka snad doufám Pelhřimov.

"Hele, zrzavec!" řval Karlík.
"Nějaký punkáč s zrzavě žíhanou hlavou, nechápu, co na tom je!" povídá maminka.
Ostatní andulky si říkaly: "Takovej zrzavec a chodí na veřejnost! To je ostuda národa."
Mezitím andulkám skočil na klec zrzavej veverák.
"No teda! My o zrzavci a zrzavec tu!" řekla maminka.
Chtěl jsem odehnat tu veverku, ale odskočila sama.
Nejspíše za dalšími zrzavci.
"Ale fakt," pípaly andulky, "tady je to zrzavec na zrzavci. Mamii, my chceme pryyč."
"No tak jo, vy hajdaláci, jdeme do auta a jedeme do Svitav, snad se nám to povede."
Nastoupili jsme do auta a jeli. Snad do Svitav.