Moje články

"Mami, ve Vodafonu zlevnili USB modemy."
"A o kolik?"
"O tisíc Kč."
"To je dobrá sleva, hned tam jedu."
"A proč si to chtěla vědět?"
"Zrovna se mi rozbil modem k počítači."
...
"Co je modem, Honzíku?"
"Myslím. že je to velký USB flash disk," odpovídá Honzík.
"Do prkenné ohrady, rozbil se mi mobil," říká bratr.
"Ale mají slevy, nebude to problém koupit."
"Co jsou slevy?" ptá se Honzík.
"To je, když je něco zlevněné, třeba proso," odpovídá Pepíček.
"Mám nový mobil."
"A já nový modem," říká maminka.
"To byl dneska den," říká si babička.
"To ano," pochvaluje si zbytek rodiny.

"Proč mi sem lezou ti anduláci, zrovna když si dělám make-up?" nadává maminka.
Kluci přišli na chuť koupání. To když si ráno dělala maminka make-up, tak si jí vlezli na ruku a začali si prosit o to, aby na ně pustila vodu.

...

Tak dobře, ale nesmíte mě poklovat jako minule. Platí? Oba kluci pípli, že to platí.
Kluci si to užili a pak šla maminka do práce. Za chvíli dostali Pepíček a Honzík hlad. Vlétli tedy do kuchyně, kde babička zrovna krájela jablíčka na koláč. Vy chcete jablíčka... Tak mi běžte na ruku... Tady máte jablíčko. Děkujeme, řekli a odletěli .

"Hepčík!"
"Co to bylo za zvuk?" ptá se Pepíček.
"To máma zase kýchla," odpoví mu Honzík.
Pepíček si v duchu mrkl a řekl si: "Jestli budu muset tohle poslouchat dlouho, tak se zblázním."
Smrk. Smrk.
"CO JE ZASE TOHLE?!" ptá se Honzík.
"Hmm... to nevím," říká Pepíček.
.......
"Už vím. To to... to je Honzíku smrkání."
Honzík si mrkl.
Takhle to chápaly naše andulky.
...
Kluci si toho smrkání a mrkání nevšímali.
...
A v lese si smrk mrk.
...
Andulky si toho konečně přestaly všímat.
...
Klukům už byla na zahradě zima, tak šli domů.
Přišli včas, byla hotová večeře.
To byl zase den.

"Fuj, zas na mě lezou komáři!" stěžuje si bratr.
Andulky si říkají: "Co jsou to ti komáři?" ptá se Pepíček.
"To jsou takoví hajzlíci pro lidi, něco jako je pro nás voda na koupání," odpovídá Honzík.

"Jak se mám těch parchantů zbavit?" nadává brácha.
Babička říká: "Jez každý den kvasnice a uvidíš že se jich zbavíš."

"No jo, babi, ale oni mají dlouhé zákeřné sosáky!" zamítá babiččin návrh tatínek.

Mezitím si andulky povídají.

"Co jsou to sosáky?" ptá se Honzík.

"To jsou takové dlouhé tenké klásky," odpovídá Pepíček.

"Večeře!" volá maminka z kuchyně, jsou špekáčky na pivě.

To byl den.

"Pepíku, Honzíku můžete přestat řvát?!"
Když mě to už lezlo na nervy, tak jsem jim otevřel klec. To jsem ale neměl dělat. Kluci se schovali. Ale my nevíme kam. Kde sakra jsou?!

Máma chtěla zalít kytky. Když začala kropit, prozradil se Pepíček. Nemá rád vodu, tak začal řvát. Našli jsme ho! Vzal jsem ho do ruky a dal do klece, aby se usušil otřepáním. Honzíka ale bylo horší najít. Neuletěl nám? Když máma ukápla vodu za modrý květináč, taky se ozval. Honzík taky nemá rád vodu, tak začal křičet. Lapl jsem ho a dal do klece. To byl zase den.

Mám dvě andulky. Ty se baví, a když už se nudí, dělají pytlíkoviny. Třeba máma prala prádlo a chtěla ho pověsit. Šla tedy ke kyblíku. Vykřikla: „Kde jsou všechny kolíčky? Udělám oběd a běda, jak se do té doby nenajdou!“
Kolíčky jsme začali nacházet hned. Au! Na první jsem šlápl v koupelně. Máma šla vařit polívku a další našla na podlaze v kuchyni. Andulkám byla zavřena klec, protože měla dno plné kolíčků. Brácha šel na záchod, a když chtěl otevřít poklop, uviděl kolíčky za mísou. Andulky dostaly domácí vězení. To byl den! Od té doby byly všechny kolíčky na místě.