Moje články

Za mámou a zase za mámou. Ne už ale s nožkama klouzajícíma po kamenech, se strachem a únavou. Silnější a odvážnější, z mléka a ryb.
Slunce hřeje, jezero se tyrkysově blyští. Od tlap odstřikuje ledová voda v ústí potoka.
Bubliny pod vodopádem se jí nakonec moc nelíbily. Řev vody, přes který vás máma neslyší, prudký proud, který vás strhne, děsiví medvědi, před kterými se musíte schovat.
Matně si vzpomene na brášku, kterého měla a pak ho najednou neměla...
Máma se po ní ohlíží. Neboj, maličká. Potok má vodu mělkou, něžnou. To mě učila stará medvědice...
Půjdeme s lososy proti proudu.

Cesta je vedla pahorkatinou, přes říčky a přítoky, obzor se schovával v mlhavých oblacích. Elladan zíral do mapy a nespokojeně se vrtěl v sedle.
"Mně z toho vychází, že tamto je Caradhras, takže už tam brzo budeme."
"Ano, ano," zopakoval Erestor nepřítomně.
Elrohir si začal pískat.
"Mohl bys s tím dát pokoj?!" utrhl se na něj bratr. "Nebo, umíš nějakou jinou než o Gil-Galadovi?!"
Elrohir otráveně ztichl.
Celeamin se zahleděla k nebi.
Glorfindel se zasmál. Zase. Smál se úplně kvůli všemu.
Chvíli jeli v ponurém mlčení, než Elladan znovu vytáhl mapu.
"To je určitě Caradhras. Už tam budeme, že ano?"

Pravda se prý ukrývá v srdci.
Podle mě se většinou ukrývá v kanceláři, kde musím zaklepat, když něco chci.
Kancelář bývá plná Pravdy.
"Je to úplně v...!"
"Přišlo málo lidí."
"Vy si myslíte, že na tohlecto mám teďka čas?!"
Tak zaklepu, protože chci vozejček a člověka s klíčem ke služebnímu výtahu.
Nečekám nic míň než Pravdu. Bude nepříjemná? Teda, nepříjemný?
Ale zlořečený je ten, kdo pro skývu chleba opustí Pravdu, řekl Jan Hus.
Odvahu, Elluš. Odvahu!
Dveře se otevřou a v nich stojí Vašek. Usmívá se, obejme mě, dostanu vozejček.
Jsou různé verze Pravdy. Třeba ta moje - a ta vaše.

Jako když skočíš do ledové vody.
Vyrazí ti dech. Bolí a bodá.
Ale vždycky se vynoříš.
Zpátky na pevné zemi ucítíš, jak se ti rozproudila krev. Jak se ti žene do tváří. Svět se zostří a ty máš znovu sílu mu čelit.

"Proč myslíš, že mě s vámi Elrond poslal?"
"Asi ne hlídat mu syny."
"Protože věděl, že mě budeš potřebovat."
"K čemu?"
"Jako někoho, kdo ti porozumí."
"Vždyť mě neznáš."
"Nu, ano, nejlépe znám sebe. Pocházím z města, které zničila zrada toho, komu jsem chtěl věřit. Stál jsem tváří v tvář smrti. Změnila mě..."
"Jak?"
"Vždyť to sama víš."

Cítila ho až od vodopádu. Ten strach ve vzduchu, to napjaté ticho, pak vrčení, skoro přehlušené peřejemi, dusot běžících tlap. Někdo poníženě zakňučel.
Nervózně se otočila na svoje tři medvíďata. Stoupla si na zadní. Zavětřila. Znovu se ohlédla: pochopily, už se drápaly na strom. Výš, myslela si. Vysoko.
Věděla, že na stromě je bezpečí.
Ona ale tentokrát neuteče.
Dominantní samci jí leží v žaludku už dlouho a letos - protože to tak příroda chce - obzvlášť.
Po říčním břehu sem kráčí obrovský medvěd. Podívá se jí do očí. Chyba.
Grazer vyrazí jako blesk, vycení zuby a svět se rozplyne v rudé mlze.

Elladan si smutně olízl z prstů drobečky a mastnotu. A protože když má jeden dvojče, nic před ním neskryje, ozval se Elrohir vzápětí:
"Co je?"
"Mám chuť na sladké," přiznal Elladan.
"Hraničářská strava ti už nejede?"
"Tobě taky ne, vtipálku! Jíme už třetí týden totéž!"
Elrohir si lehl do trávy a zasněně vzdychl: "Taky bych si dal něco..."
Elladan pozoroval dospěláky, jak myjí nádobí v potoce. "Naše babička prý umí péct chleba, jaký nikdo v celé širé Středozemi péct neumí... Je sladký jako med a nasytí tě na celý den!"
"Hmmm..." Elrohir přivřel oči. "Dal bych si ho s marmeládou."

Po břehu kráčí muž, oděný v kožešinách. Dech se mu sráží v mrazu a mění se na bělostná sněhová peříčka. Řeka ztichla, zpomalila, větve chrastí seschlým listím.
Muž, bezvěký a bělovlasý, sleduje hranici písku a vody na pláži a v každé jeho stopě vyklíčí ledové krystaly.
Nad jezerem najde cestičku do kopců. Vrásčitýma rukama hladí polehlou zežloutlou trávu a přikrývá ji jinovatkou.
Když spatří tmavou prohlubeň ve stráni, usměje se. Tiše, tak tiše jako plynutí času, se vkrade ústím tunelu dovnitř, do tepla.
Sehne se k chundelatým kuličkám oddechujícím v náručí medvědice.
Pěkně spěte, moji maličcí, zašeptá. Než přijde jaro.

Elladan jel naschvál vedle Glorfindela. Už mu nevadilo, že nemůže jet v čele výpravy - jet vedle otcova oblíbeného hrdiny bylo stejně výjimečné.
Teď se, jako správný šlechtic, snažil o inteligentní rozhovor.
"Glorfindeli, poslyš..."
"Poslouchám," odvětil tázaný po delší pauze.
Elladan si odkašlal. "Vždycky jsem se tě chtěl zeptat na Gondolin! Jak moc krvavá to byla bitva a jak jsi vyvázl!"
Glorfindel se zasmál. "Ty si jsi velmi dobře vědom, že dospělí nemají rádi řeči o bitvách, že? Tak věz, mladý pane, že jsem z ní nevyvázl."
"Ale -"
"Nu, velmi jsem toužil vidět Středozem zvítězit. Tak mě mocnosti Západu poslaly zpět."

Byla jeho jediným neúspěchem. Nejdřív jí nechtěl dovolit, aby byla lepší než on. Jenže byla - nadaná, neúnavná, nechápavá.
Nechtěl, aby byla mistrův oblíbenec - tím měl být on sám.
Možná nebyla. Ale dařily se jí věci, jaké jemu nikdy. Záviděl jí.
Nemohl ji dostat z hlavy, jako třísku z pod nehtu, jako nedokonalé dílo, které potřebuje dobrousit.
Chtěl ji obejmout. Chtěl, aby ho uznala, aby se na něj usmála, aby...
Chtěl, aby odložila tu svou přitažlivou, horkokrevnou zpupnost a konečně pochopila.
Chtěl ji políbit, chtěl, aby byla v bezpečí. Pošeptat jí pravdu.
Nikdy, za celá staletí, ho nenapadlo, co chce ona.

Volání přírody, říká si člověk. Prosté pudy, instinkty zvířecí části mozku.
No, to platí tak možná o lososech.
Grazer už byla na vdávání, když si ji medvěd 747 vyhlédl a začal se jí dvořit. Ať se hnula kamkoli, byl tam a dělal na ni medvědí oči.
Grazer se mu na to mohla zvysoka... Ačkoli dospělí hnědí medvědi na stromy nelezou, strávila raději odpoledne na větvi, než aby se uvolila ke schůzce s někým tak otravně dominantním a k uzoufání vážným.
Nakonec to vzdal a našel si rozumnější partnerku.
A Grazer? Nabrnkla si Walkera, mladíka s horkou hlavou.
Klasika, no ne?

Korunní princ miloval dlouhé lovecké výpravy do pohraničních lesů. Jeho královským rodičům to - překvapivě - vůbec nevadilo. Moudře mu dávali dost volnosti, aby vyvážili pečlivou přípravu na den, kdy převezme trůn. S láskou pěstovali princovu sílu i ducha.
To by stačilo k pochopení proč, když se princ přiřítil z lesa, na koni a s kuší, se zaprvé na setkání s budoucí chotí těšil a za druhé měl obavy, jak zapůsobí!
"Drahá matko," svěřil se královně, "nevypadám s těmi vousy zanedbaně?"
"Žádný strach," odvětila a dvakrát tleskla. Zpoza paravánu vykráčely, s lavórkem a břitvami, nejlepší královské lazebnice. "Můžeš to nechat na nich!"

Uhněte! S dovolením!
Dobrý den!
Vy jste ale krásně červený, hmm...
Všichni vpravo! Všichni vpravo!
Pozor!
Slečno, poplavete se mnou ke břehu?
bubly bubly, šplouch
Můžete uhnout?
Hejno, hejno, následujte hejno!
cák cák
Už se barvíte? Já se barvím už dávno, proč se vy ještě nebarvíte??
Plavem dál!
Pozor! Vlevoooo! Vlevo!
Měl bys plavat, měl bys plavat, měl bys pla-vat, pla-vat, pla-vat, když nevíš co, tak plav, plav...
Jděte do háje a nezdržujte!
bubly bubly
Že se nestydíte, takhle před všema!
Vpravo, vpravo, všichni vpravo!
Copak vy tu nejste kvůli tření, jako všichni slušní lososi?!
Skáču!
Já skáču! Bacha! BACHA!

Ten den byl smolný od samého rána.
Hotelový pokoj byl načichlý cigaretami. Thorne by se býval i vyspal, kdyby jeho kolegyně kvůli tomu celou noc teatrálně nevzdychala.
"Co taky čekat, v Brně," poznamenal u snídaně.
Agentka Osprey protočila oči. "Radši se o ten český humor nesnaž."
Načež přišla urgentní zpráva, že se sledovaný objekt magicky přemístil někam, kde neměli pravomoce. Povolali je zpátky do Prahy.
"Šalinou nebo po D1?" řekl Thorne.
Osprey prskla a otevřela si portál.
Nezbylo mu, než jet vlakem. Víčka se mu klížila už od Pardubic.
Další, co uslyšel, bylo už jen:
"Ústí nad Labem, hlavní nádraží."

Jsem hruška? Eh, ne. Na to mám moc široký ramena.
Jsem jabko? Nejsem, na to mám moc velkej zadek.
Asi jsem hlavně unavená.
Nemám dobrý vlasy. Nemám žádný prsa. Nemám dobrej postoj. Nemám ráda nakupování.
Nejsem typ.
Podprsenka mě dusí, i když mi velikost zkontrolovali v guru krámku na Vinohradech.
Nebaví mě muset se večer odličovat. Nejsem dost ženská. Nejsem dost maskulinní.
Musím brát léky, po kterých se přibírá.
Nemám ráda polyester.
Nemám pas.
Nechci nosit šaty ala padesátá léta.
Chci se líbit hlavně sobě.
Ale kdepak.
Chci být krásná jako elfové.
Neumím být šik.
Kašlu na to.
Budu medvědice.

Medvědi jsou učenliví. Nedrží se jen jednoho instinktu, diktátu dědičnosti. Kdepak, medvědi objevují nové, svěží trendy.
Grazer, nekorunovaná královna vodopádů, je bez přehánění ikona. Lidem na platformě předvádí elegantní chytání lososa do tlamy ve stech různých fotogenických pózách. Ostatní můžou tvrdit, že potápění nebo skoky jsou lepší způsob lovu, ale buďme upřímní: zkrátka na Grazer nemají.
Takže když se na řece zjevil Bucky, Brooks River ztuhla v šoku.
Ten mladík udělal dosud nemyslitelné. Nakráčel pod jez jako pod sprchu, stoupl si v hloubce na špičky a otevřel tlamu.
Ukázal světu, že když ryba skáče nahoru, musí zákonitě zase spadnout dolů.

Co je vzpomínka?
Když blesk nečekaně udeří do protější stráně a strnulý okamžik se ti otiskne na sítnici, a po něm hrom, burácející výbuchy, bubny v podzemí, pach bahna, vytí větru, jako bouře tenkrát, tu noc -
když ji políbil
- když ochutnala jeho krev.
Zkus přece poslouchat déšt, jak omývá vděčnou louku, napájí řeku živou vodou. Co je vzpomínka? Cosi, co i když je tvojí součástí, patří minulosti.
Možná je zemřít snazší, procitnout s čistou hlavou.
"Psst, nejsi tam. Jsi na slavné výpravě Elrondových synů." Laskavý hlas, podbarvený úsměvem.
Celeamin se podívá Glorfindelovi do očí a na prchavou chviličku mu porozumí.

Medvěd Otis si moc rád sedne zády ke skále, skloní hlavu a zírá do vody. Dobře se mu tak přemýšlí a nikdo se k němu nemůže přikrást.
Přemýšlí: Hm. Bublina. Hm... Pohyb. Ryba.
Staré nohy ho bolí, ale dokáže přišlápnout lososa a potopit se k němu během vteřiny.
Ryba se mrská, Otis jí užvýkne hlavu. Dá mu to trochu práci, má jen dva špičáky. Sedí a prackou drží úlovek jako na talířku. Pozoruje, jak do sebe ostatní cpou lososa za lososem.
Otis neví, kolik jich dneska snědl. Nebo, ožvýkal. Má medvědí hlad a pocit, že by to chtělo ještě jednoho.

Nastala noc. Nedaleký potok se rozezvučel, napitý celodenním deštěm. V lese padaly osamělé těžké kapky.
Kolem ohně bylo teplo, ale vlhko. Erestor si povšiml herbáře, nedbale položeného na jehličí. Jestlipak ty nasbírané květy vůbec uschnou... Starostlivě knížku zvedl a otevřel.
Místo na rostlinné exempláře se díval na jakési načmárané zápisky. Tázavě pozvedl obočí. Otočil herbář a otevřel ho z druhé strany. Ach ano, tady jsou. Kosatec tedy nevypadal úplně nejlépe...
Pečlivě květy založil hlouběji do knihy, mezi suché stránky.
Po očku se ujistil, že hoši opravdu spí. Hlavně Elrohir. Ten hoch je bystřejší, než se dělá.
Teprve potom se začetl.

Výlet za babičkou, den desátý, rok 149
Zapsal: Elrohir

Ráno: Stojíme kvůli dešti. Máme oheň pod převisem. Elladan má mokrý kalhoty. Pořád mluví. Erestor ho poslouchá a opravuje. Budu si psát, co kdo dělá.

Poledne: Pořád prší. Elladanovi ještě neuschly kalhoty. Urazil se a mlčí. Glorfindel vaří čaj. Glorfindel nabídl čaj Celeamin. C. slušně poděkovala. G. se pořád směje. Elladan si asi myslí, že se směje tomu, že on (Elladan) sedí pod dekou nahej.

Večer: Leje. G. vypráví C. o prastarých gondolinských mečích. C. se tváří, že neví, o co jde. Slyší to od něho prvně? Ať už přestane lejt!

Naše řeka není úplná divočina. I když se sem člověk dostane jen vzduchem nebo po vodě, okolní les protínají cestičky a břehy spojují dřevěné pozorovatelny, vyšší, než kam dosáhne medvědí pracka.
Řeka patří medvědům. Pozorovatelny lidem.
Tuhle jednu poznám vždycky. Přijde hned ráno, postaví se sama nad vodu a soustředí se. Je tu, když vrcholí tah lososů, a vrátí se každý podzim, zakulacená teplými vrstvami.
Často mám pocit, že svýma velkýma tmavýma očima sleduje jen mě. Je úžasná. Chtěla bych k ní blíž, ale nesmím.
Takže tu černou věc, co jí upadla ze zábradlí, jsem si okamžitě ulovila a schovala!

Elfští bratři klusali bok po boku travnatou plání. Velmi si to užívali, protože poprvé mohli beztrestně dospělým trochu ujet.
"Konečně kus pořádného hraničářství," prohlásil Elladan.
Elrohir nadšeně pobídl kobylu Hnědoočku. "Jo! Pořádná hraničářská výprava!"
"A zdalipak víš, pane Elrohire," napodobil Elladan tón jistého staršího elfa, "z čeho pochází slovo hraničář?"
"Eeee," na to bratr, "od slova hraní."
"S liškama, jasně. Přeci od slova hra-ni-ce! Ts ts."
Elrohir se zasmál, ale hned zase ztlumil hlas. "Teď docela jsme na hranici, víš to? Anduina je přirozenou hranicí mezi -"
"- mezi vyspělým a divokým, zaostalým světem, správně."
Elrohir se paranoidně ohlédl. "Psst, tos přehnal."

Pravidelné, měkké oddychování.
Cvrček v trávě.
Řeka, vonící blátem, chladem, rybami.
Lupnutí dřeva v ohni.
Kolem ohně sedí elfové. Někteří mají zavřené oči.
Noční vítr ve větvích.
Mezi stromy spí koně, jeden si odfrkne. Snad se mu nelíbí, kdo přišel tmou.

Mladý lišák zvědavě očichá špičku hraničářovy boty. Ten otevře oči a pousměje se. Zrzavý kožíšek ve světle z ohně září jako samy plameny.
Lišák se rozhlíží. Co asi hledá? Zásoby pověsili na větev.

Menší elfové voní důvěrou. Spí. Hřejí, teplem, které je cítit, i tím, které jde jen tušit.
Lišák se stočí po boku toho nejvřelejšího, aby ho hlídal.

Elladan stál po kotníky v mokřadu a tvářil se bratrovražedně.
"Ten květ napravo od tebe je krásný exemplář," ozval se ze břehu Erestor, i na výpravě odpovědný za jejich vzdělání.
"Jo! Ber ho, je to mnohem hezčí kozatec než ten můj!"
"Ko-sa-tec, pane Elrohire. Zapsal sis to chybně."
Fialové a modré květy se výsměšně pohupovaly. Elladan si zhluboka povzdechl, aby se opanoval a nehodil po nikom hrstí bláta.
Ty zatracené kytky nádherně voní.
Vytáhl nožík, tedy, dýku, a pomstychtivě podřízl vyhlédnutý květ.
"Povšimněte si, jak jsou kosatce vysoké."
"A jak Elladanovi sluší! Roooooozvíjej se, poupáááátko!"
Jsem elfské kníže. Neházím blátem.

Plavali spolu už celé míle: zelenočervený a červenozelený. Poulili oči na míhající se sousedy a zdravili se, dobrý den, dobrý! Pořád dokola, protože si na sebe navzájem nepamatovali.
Co si ale pamatovali byla cesta řekou, na které se kdysi vylíhli.
"Dobrý den!"
"Dobrý, jak se plave?"
"Bezvadně! Voda chutná?"
"Chutná! Jsme tu správně!"
"Správně!"
Zelenočervený zamířil ke břehu, ale červenozelený plaval dál.
"Kam plaveš?"
"Nahoru!"
"Nestačí ti to sem?"
"Ne! Nahoru přes vodopád!"
Voda kolem žaber pěnila, ryby se tlačily jedna na druhou, uhni, pozor, skáču!
"Určitě až nahoru?" Kdyby nebyl zelenočervený lososem, pochyboval by víc.
Takhle bohužel taky skočil.

Z řeky stoupala pára. První ptačí píseň protnula modravou krajinu. Břeh tu byl trochu podemletý a mazlavý, ale jen o pár kroků dál už ze dna svítily oblázky, rozkutálené jarními povodněmi.
Celeamin si přehodila rozpuštěné vlasy přes nahou hruď a vešla do vody stejně rozhodně, jako vcházela kamkoli. Ledová voda jí sevřela lýtka, boky, skoro vyrazila dech. Neskutečný pocit. Chtěla si ho pamatovat.
Zavřela oči a zmizela pod hladinou. Pár silných temp proti proudu. Mrazení v zádech.
Něco bylo v řece s ní.
Dívalo se.
Prudce se vynořila. Z druhého břehu ji pozorovala medvědice s mládětem, stejně překvapená jako ona.

Slunce klesalo mezi barevné obláčky, koně pili z pramínku a oheň příjemně popraskával.
Elrohir si rozvinul houni vedle svojí chůvy. Chvíli seděl, pak zvedl okraj a jal se zespod vytahovat kamínek po kamínku, větvičku po větvičce.
Celeamin ho zaujatě sledovala, a tak toho využil.
"No co, chci spát pohodlně."
"Samozřejmě."
"Celeamin, ehm, líbí se ti naše výprava?"
"Líbí."
"A, no, jsi hodně ráda, že tě náš táta pustil?"
"Jsem."
"A, víš, nenapadá tě třeba, proč tě pustit nechtěl?"
"Napadá."
Elrohir otevřel pusu naprázdno. Tohle bude ještě trvat.
Zamyslel se zhluboka, ale napadlo ho jen: "Těšíš se taky k babičce?"
"Ne."

Jaké je nejhorší tábořiště?
Když na tebe zbyde přesně to místo s kamenem pod zády?
Když v noci začne pršet?
Když koně neustále frkají a budí tě?
Nebo třeba když smrdí hloh, ale dospěláci se odmítnou stěhovat?

Nebo když rudé slunce prorazí černý kouř, plazící se z ruin doutnajících domů, a ty místo, abys vítal úsvit, se loučíš s umírajícím přítelem?
Když procitneš s křikem a pocitem, že se udusíš vlastní krví, protože jsi usnula vyčerpáním a to, čeho ses nejvíc děsila, je pořád ještě pravda?
Nebo když raději vůbec nespíš, aby tě ráno nemělo co překvapit?

Nejspíš ten hloh.

747 (číslo naprosto náhodné) byl medvěd vždycky velmi kulatý, hrdý a odhodlaný, ve své baňaté hlavě přesvědčen, že řeka je jeho.
Ostatní medvědí samci ten názor nesdíleli. Současný vládce vodopádů, medvěd 856, ho kvůli tomu mockrát profackoval, Walker ho kousal do zadku a ten dědek Otis na něj vrčel.
747 se ale brodil peřejemi s neúnavností ledoborce, konkurenci odstrkoval silou pohledu a jakmile měl příležitost, protlačil se na nejlepší místo plné bublinek.
856 ho šel profackovat.
747 se nedal.
856 ho přimáčkl pod hladinu, až mu málem došel dech.
747 toho nedbal. Přišel o ucho, ale o to přesvědčení ne.

Elrohir si sedl do štěrku, překřížil nohy a zívl si. Otevřel nový herbář a prohlížel si květinky, které už se lisovaly. Jeho kobyla Hnědoočka vedle uždibovala trávu a vrhala příjemný stín.
Zato jeho bratr se válel a nedělal nic. Asi si myslel, že vzdor je důkaz nadřazenosti a Elrohir je tudíž hlava dubová, co jen poslouchá dospělé.
Nu, však on je poslouchal. A pozoroval.
Glorfindel mluvil s každým zdvořile, ale s Celeamin zvídavě zdvořile.
Hraničáři nemluvili, dělali na sebe významné grimasy.
Erestor sledoval obzor. Nebo Celeamin, ale vždy jí za zády.
Tahle výprava byla v něčem zatraceně divná. Ale proč...!

"Tak nejdřív nechtěl, aby jela i maminka. Potom řekl, že mi nedovolí vzít s sebou ani Lindira! Víš, jaká bude bez muziky cestou nuda?!"
Elladan nahlas šeptal a kdo ví, zda chtěl nebo nechtěl být slyšen.
"Načež přejedeme první kopec a Erestor se okamžitě vytasí s úkoly!"
"To chtěla babička, abychom přijeli bez rodičů," broukl nevzrušeně Elrohir a uštípl z trávy první úlovek do cestovního herbáře. "A písničky zvládnem vymyslet sami. Hele:

"Byl jednou jeden Gondolin...
...a tomu spadla věž!"

Elladanovi zasvítily oči.

"Tam zradu, ani žádnou z vin
krvavých neskryješ!"

"No do háje," řekla jejich chůva.
Glorfindel přikývl. "Vskutku."

Přeskočí z kamene na kámen, ale uklouzne jí to. Pšíkne a zatřepe hlavou.
Zas to uklouzne. Hop do trávy, tam se běží líp. Tráva ale šimrá v nose.
Za jeden mámin krok udělá ona nespočet.
Je ještě malá, narozená tuhle zimu.
Jdou už dlouho. Občas spí. Okusují trávu, vyhrabávají larvy. Pořád tam nedošly, na to místo, které jí máma slibovala.
Kňourá, stoupá si na zadní a věší se na mámin bok.
Máma se odtáhne, olízne jí čelo a frkne. Pst, pst... Poslouchej...
Konečně! Mezi stromy se bělá a hučí padající voda. A dole pod ní - největší, nejnačechranější, nejměkčí, nejlákavější BUBLINY!

Vzduch voněl létem, jehličím, kvetoucí trávou. Vánek chladil nadšením rozpálené tváře. Kamenitá cesta mírně stoupala, pěkně ve stínu lesa, ale Elladana přesto rozčilovala. Byla hrozně úzká.
Už potřetí se pokusil předjet dospělé elfy v čele družiny.
"S dovolením," zahlaholil.
"Mladý pane," otočil se na něj Glorfindel, "co svět světem stojí, jezdí ti nejváženější z družiny vždy až za svými ochránci..."
Zezadu se ozvalo zařehtání.
Elrohirovo.
"Pročpak ten smích," pokračoval Glorfindel laskavě. "Je to dávný zvyk."
"On Elladan má dávný zvyk bejt všude nejváženější A první, už coby dítě -" Elrohirovi přeskočil hlas. "Ty jo..."
"Ano?"
"Glorfindeli, poslyš... Byl jsi někdy dítě?"

Elladan podupával nohou pořád rychleji. Kolem nové jezdecké boty mu vířila zrnka prachu a mísila se s už tak dusnou atmosférou v pokoji.
Elrond prohlížel obsah synova zavazadla. "Tak jak se na svůj první výlet k babičce těšíš?"
"VÝPRAVU. Otče, prozraď mi - proč babička pozvala jen nás, bez rodičů?"
"Na co bereš tři různé opasky?"
"A proč jsi tak liknavý -" Elladan se zarazil, nejist si tím slovem.
"Kde máš náhradní kapesníky? Synu," Elrond se starostlivě pousmál, "ty máš strach opustit maminku?"
Elladan se zachmuřil. "Vůbec! Jen chci vědět, proč si na SVOU výpravu nemůžu vzít družinu, jaká se MNĚ líbí."

Letošní jaro bylo horší než obvykle. Malé děti - malé starosti, velké děti - velké starosti, zní stará elfí moudrost.
Moudrost nemoudrost, tohle jaro bylo výjimečně děsné.
"JÁ za to, otče, nemohu. Vyprovokoval mě!"
"Nic jsem nedělal! Jen jsem si zpíval."
"O což nikdo nestál!"
"Praštil mě tlustou knihou. Do hlavy. Takhle."
Elrond upřel všeříkající pohled na svého přítele Erestora, který je přivedl z hodiny aritmetiky.
Povzdechl si. "Jste jako psi, zavření příliš dlouho v kotci. Studium v sedě je pro vás monotónní... Ale mám pro vás překvapení."
Dvojčata nastražila uši. "Nějakej trest?"
Elrond pozvedl listinu se zlatou pečetí.
"Jedete k babičce."