Moje články

"Řasa? Mají netopýři řasy?"
Zrovna jsem dřímala po vydatné večeři, stylově uložená na flísové dece, která hezky kontrastovala s mou stříbřitě blond srstí.
Najednou mě popadla člověk, vytáhla z bejváku a začala mnou otáčet a pidlooce na mě mžourat. (Chytila totiž nějakou záhadnou oční chřipku. Nebo si nasadila kontaktní čočky naopak.)
Prý hledá moje řasy.
Začala jsem nadávat. Ona přestala omatlávat a radši se podívala do netopýří příručky.
Lidi!
Lidi!!
Lidi!!!
Někdy jsou fakt neuvěřitelní.
To se nemohla jednoduše zeptat?
My netopýři máme jemné kožní řasy mezi prsty rukou. Říká se tomu křídla (pro případ, že jste padlí na hlavu.)

My netopýři trávíme většinu života zahákovaní. To ovšem neznamená, že si čůráme (nebo hůř!) na hlavu! Umíme se elegantně zahákovat za konce křídel a po úlevě zůstaneme čistí.
Když jsem však utrpěl úraz křídla a měl je zafačované, nastal problém.
Jak to udělat?
Umím se frajersky zavěsit za jednu nohu, ale za jedno křídlo?
Nejprve jsem se začal vzpírat na jednom křídle, abych si nepočůral břicho.
Pak jsem zjistil, že stačí sednout na větev. Co nezachytí kůra, to putuje balistickou křivkou na zem.
Nejpohodlnější nakonec bylo ulevit si na člověka. On se očistí sám a vy to máte bez práce.

Julián
Zavěsím se na lidské tričko. Přikrývá mě fleecová mikina. Fleece já rád, teplo taky. Když se člověk nehýbe, dá se tam dobře podřimovat.
Jídlo v misce, na kterou můžu nalétnout a zaútočit!
Úkryt, do kterého můžu zaběhnout sníst kořist.

Mariella
Věším se na rameno, schovávám pod mikinu. Nechávám se vyhřát na provozní teplotu. Zívnu, zamlaskám, někdy dokonce zapředu. Stočím se do klubíčka , hlavičku schovám mezi křídly a bříškem. Je ze mě chlupatá kulička.
Jídlo! Hodně jídla v misce! Miska tak široká, že do ní můžu skočit po hlavě a ulovit si jídlo!
Fleecová deka, do které se můžu zachumlat.

Letní noc.
Ptáci usínají. V dálce u vody cvrkají cvrčci, jednou zahouká sova. Vysvitne maličký měsíční srpek. V kempech spokojeně usínají lidé, na které se měsíc jásavě neusmívá skrz celtu. Potok šumí. Padá vlhký noční chlad.
"Romantická noc," šeptá si páreček milenců na noční procházce a neromanticky si musí svítit mobilem.
Noc je tichá.
Téměř.
Slyšíte-li ultrazvuk, nestačíte se divit.
Červi, brouci a pavouci šustí na zemi.
Ticho prořízne vřískot hlasitosti startující stíhačky v kratičkých pulzech a vyděsí všechny můry v okolí. Možná i ty noční.
Přilétá temný postrach všech členovců.
A ten na rozdíl od lidí slyší úplně všechno.

Netopýr je prý zvíře, které žere prakticky neustále.
To je ošklivá pomluva. Jíme pouze v pauzách mezi ranním vyspáváním, poledním šlofíkem, odpolední siestou a večerní únavou. Ty zbylé tři hodiny denně se musíme pěkně otáčet, abychom se pořádně najedli. Když je jídlo, neváháme.
Takže jsem se nenechala pobízet a fofrem slupla třetí misku červů, kterou mi krmička přisypala.
Jenže pak už se můj žaludek nezvládl dál roztahovat a prudce se smrštil.
"Blé," sdělila jsem misce a s očekáváním pohlédla na krmičku.
Místo aby mi nasypala čistou čtvrtou misku, řekla "Fakt ne" a strčila mě zpátky do boxu.
Lidi jsou divní.

"Lidi mají tělesnou teplotu trošku nižší než plně probuzený netopýr. Ale když se ještě probouzíš a jsi jako rampouch, příjemně hřejí! A nezačne jim být zima, protože jsou opravdu velcí. Ale asi je jim zima, když nejsou oblečení, nemají totiž srst. Někdy nosí na sobě příjemné látky! A jejich ruce krásně hřejou. Umí je stočit a jsi jako u mámy pod křídlem."
"Ale pak na tebe začnou matlat. Fujtajksl."
"Nebuď taková princezna. Na to si zvykneš. Když jsi podrobená po jídle, očistí tě a máš to bez práce."
"Já bych se očistila člověku pod tričkem a nadrobila mu tam."
"Potvoro."

"Řasa? Mají netopýři řasy?"
Zrovna jsem dřímala po vydatné večeři, stylově uložená na flísové dece, která hezky kontrastovala s mou stříbřitě blond srstí.
Najednou mě popadla člověk, vytáhla z bejváku a začala mnou otáčet a pidlooce na mě mžourat. (Chytila totiž nějakou záhadnou oční chřipku. Nebo si nasadila kontaktní čočky naopak.)
Prý hledá moje řasy.
Začala jsem nadávat. Ona přestala omatlávat a radši se podívala do netopýří příručky.
Lidi!
Lidi!!
Lidi!!!
Někdy jsou fakt neuvěřitelní.
To se nemohla jednoduše zeptat?
My netopýři máme jemné kožní řasy mezi prsty rukou. Říká se tomu křídla (pro případ, že jste padlí na hlavu.)

Teplý zahřívací kámen. Jídlo v misce, ze které jsem se nikdy nenaučila jíst. Jídlo do tlamky dvakrát denně; časem jsem se naučila rozpoznat, kdy se ta chvíle blíží, a už jsem byla připravená, vzhůru a rozehřátá. Příjemné hlazení, teplo lidského těla. Vlastní fanklub. Box, ve kterém si protáhnete křídla. Ohrádka plná úkrytů, ve které bych párkrát mávla křídly. Nejsem zajatec, nejsem volná.
Volný prostor, přátelé, známý životní koloběh, celý svět je můj. Každé jídlo si budu muset ulovit. Zahřejeme se navzájem s kamarádkami, děti se zahřejí navzájem ve školce. Podzimní rojení...
Dilema?
Kdepak!
Vzlétla jsem z ruky, zakroužila a letěla!

S mým mladým spolubydlícím to nebylo vždycky růžové. Půlkou jedné nohy byl pořád ještě v pubertě a občas vystrkoval hřebínek nebo bicáčky.
Ne, rozhodně tou škvírou proleze a já nemám odhad. (Vyprostili ho kolemjdoucí lidé.)
Ne, určitě ještě při zimování uloví dámu a já závidím. (Na jaře měl natržené ucho, tři díry v křídle a na zádech dvě lysiny. Odmítl se k tomu vyjadřovat.)
Ano, tohle ještě zvládne sníst a já patronizuju. (Naštěstí nazvracel jen do misky, kterou lidé promptně vyčistili.)
Ne, konkurenci vykáže z rajónu a já jsem srab. (Oba skončili na ošetřovně a já jim přebral všechny dámy.)

Letěl jsem, házel echa do všech stran a hledal. Bejvák. Pořádný a dobře umístěný.
Můj silný zpěv totiž brzy přiláká spousty dam, a nějak je musím ubytovat. A abych přilákal co nejvíce dam, musím mít bejvák strategicky umístěný.

Ha! Díra ve stromě!
Lezu dovnitř.
Vybíhá na mě jakýsi periferní bicáček. Následuje lítý boj a jedno natržené ucho.

Ha! Další krásný bejvák!
Žádný konkurenční zpěv, jen... a jéje. Netopýr velký. Ti vypadají jako my rezaví, ale jsou blond a mají za krkem zdivočelé mullety.
Málo místo pro dva plus mnoho.

Ha!
Konečně!
Budka a v ní úplně prázdno!
Mám odkud zpívat!

Naše křídla jsou krása a dokonalost sama.
Křídlo je ruka. Palec volný a zakončený drápkem, prsty dlouhé a tenké.
Věděli jste, že netopýří křídlo je nejrychleji se hojící savčí tkáň? Nic jiného nám nezbývá. Je velmi snadné křídlo natrhnout nebo jinak poškodit.
Díry v křídle hojí dobře. S menšími dokážeme bez problémů létat. Poraní-li se ale okraj křídla, blána nemusí srůst do původního tvaru a pak se nám může hůř lítat. Možná uplachtíme pár metrů, protože díky skvělé koordinaci prstů dosáhneme negativní klouzavosti (sic!).
Blána křídla je navíc pružná a můžeme do ní zabalit mimino.
Který jiný druh tohle má?

Vážená slečno či snad paní,

již třetí ráno na vás myslím.

Jsem dobře živený (tak dobře, za pár dní trpělivé lidské péče budu), silný (sice jsem při poslední rvačce dostal pěkně na frak, ale až se vykrmím, dám jim co proto!), inteligentní (vím, že už je prosinec, a protože ostatní nezpívají, je mně o to víc slyšet) a mužný (zpívám, i když ostatní spí a jí... moment, jí? Já chci taky!).
Sejděme se zítra večer v mém pohodlném flísovém úkrytu!
Zn.: Romantika, zpěv, založení rodiny.

Váš
neúnavný zpěvák

PS: Až se plod naší lásky narodí, nebudu už dávno v trapu!

Sedm je magické číslo. Tvrdí lidi. Doufáme, že je to pravda, protože nám pomůže opravdu jen kouzlo.
Nějaký ten týden jsme nespořádaně hibernovali v umělém zimovišti, byli vzhůru, šmejdili po boxu, převraceli misky a hubli. A tak nás poslali na vykrmení.
Jeli jsme autobusem, což se nám nelíbilo, takže jsme nažhavili pachové žlázy a začali prskat. Spolucestující naštěstí nosí respirátory a protihluková sluchátka.
Jsme u krmiče. Bere nás do ruky a zvedá nám ocásky, cudně zakrývající rodinné klenoty! Skandál!
Jediná holka mezi námi je odhalena a dostane vlastní garsonku.
Člověk se nás snaží naučit jíst z misky.
Pak to vzdá.

"Uprostřed největší zimy zmizíš, tři měsíce po tobě není ani vidu ani slechu a najednou jsi tady, živá a zdravá! Mám radost, ale kde jsi celou tu dobu byla?"
"Musela jsem vypadnout na vzduch. Bylo mi blbě. Našli mě nějací přespolní lidi a odvezli mě do nemocnice. Jídlo hnusné, zato až do postele, hnusné léky, ale udělalo se mi po nich lépe, individuální péče jako v lázních... hihi, nadrobila jsem člověku pod tričko a pak do podprsenky! Ale letos mi nějak neroste bříško, asi jak jsem byla nemocná, neotěhotněla jsem... myslíš, že to ještě stihnu?"
"Myslím, že si děsně vymýšlíš."

Padá noc.
Šplhám do výšky po měkkém povrchu. Tiše a pečlivě kladu prsty. Jsem na vrcholu, najdu mezírku, přehoupnu se tiše pod světlým závojem a... letím!
Já letím!
Udělám pár koleček, minu stěnu, zachytím se drápky o dlouhý bílý závěs, běžím nahoru a dolů, roztahuji křídla znovu. Narazím na nějakou divnou podlouhlou černou věc. Malé čtvercové schůdky mi uhýbají pod nohama.
Šplhám po placaté věci, neuvěřitelně klouže. Znechucena letím pryč.
Vidím naše bydlení shora jako údolí zakryté záclonou. Zachytím se na exotické kytce a chvíli se rozhlížím.
Nacházím další placatou věc! Ale tahle je měkká a plná úkrytů!
Hmmm... chrrr...

Lidi si nás pletou s lecčím. S veverkami, myšmi, dokonce i s neexistujícími potvorami jako jsou upíři. Máme lesklou srst, ale rozhodně na slunci nesvětélkujeme.
V některých jazycích nám dokonce říkají "létající myši". Nejenže nevypadáme jako myši, navíc jsme víc příbuzní s ježky než s myšmi.
Hlodavec je od slova hlodat, a my netopýři nejíme oříšky ani neokusujeme zdi. Máme ostré zoubky určené k prokusování se kutikulou hmyzu.
Máme dvě bradavky a míváme jedno, podle druhu někdy dvě děti ročně. Nemnožíme se jako veverky, které by vážně potřebovaly antikoncepci.
Ta představa, že mi skáče po hlavě osm dětí!
Děkuji, nechci.

Nejsem včerejší.
Dokonce ani loňská.
Víc nepovím, protože dáma věk neprozrazuje a tajemná dáma neprozrazuje ani svou minulost.
Protože nejsem žádné ořezávátko ani puberťačka, co vlítne do prvního otevřeného okna do lidského příbytku, potkala jsem se s lidmi teprve přede dvěma roky, když jsem si těžce poranila křídlo. Ošetřili mně je a amputovali a zůstala jsem natrvalo.
Asi po roce a půl jsem dostala pořádný bejvák a mladého plachého zajíčka s dlouhým vedením.
Po sedmi měsících pochopil, že když přiletí k člověku pro cvrčka, bude to moc roztomilé a dostane dalšího.
Jednou doufám pochopí, jak si omotat lidi kolem drápku.

Dlouho jsme spali. Na huňaté srsti se nám vysrážely kapičky vody. Občas nám do jeskyně vlezou lidi a matlají na nás. Občas nás štípnou do křídla. Naštěstí už nás nekroužkují.
Nejprve se nám rozehřeje srdce, které dosud tlouklo jen několikrát za minutu. Postupně i další části těla. Když máme tělesnou teplotu kolem patnácti stupňů, už dokážeme popoletět (nebo kousnout otravného vědce). Ale moc nám to nesmyslí a jsem tak trochu oblbnutí.
Nakonec, když už jsme hezky zahřátí, si protáhneme křídla, která měsíce zahálela, a bezchybně vyletíme ven, vstříc jaru, prvnímu lovu, cestě na letní bejvák.
Ale nejdříve si upravíme srst.

Instrukce zněly přece jasně.

Sednout si na lidskou ruku s rukavicí. Rozehřát se. Popohnat rozehřátí třesem.
Proecholokovat okolí.
Hluboce se zamyslet.
Vypustit, případně odhodit veškerou zátěž.
(Úleva!)
Znovu se hluboce zamyslet.
Proecholokovat okolí.
Zavěsit se z lidské ruky.
Protáhnout levé křídlo a očistit smítko.
Protáhnout a vyčistit pravé křídlo.
Zamyslet se, zatímco člověk už úpí, že ho bolí natažená ruka.
Očistit si drápek na levé noze.
Vytáhnout zrcátko. Přepudrovat nos.
Zamyslet se. Nespěchat. Závěrečný třes za účelem zahřátí o jeden stupeň.
Jakmile lidi začnou zvedat ty hranaté věci se světýlkem, fofrem odletět.

Tak proč ti lidi vždycky začnou překvapeně pištět?

Když najdete vhodný banánový list, můžete si vyrobit dokonale ekologický stan. Jeho nevýhodou je, že vydrží asi měsíc a půl a pak uschne a ekologicky se zlikviduje.
Nejsme vybíravé. Na druhu listu vlastně tolik nezáleží. Na velikosti naopak velmi záleží, na věku taky. List je metr dlouhý a tři týdny starý. Paráda!
Precizně překusujeme žilatinu ve střední části. List se díky tomu stočí. Vypadá jako malými zoubky popsaný svitek.
Když venku prší a je zima, jsme v suchu a teple a tulíme se k sobě.
Prý vypadáme jako bavlníkové kuličky poseté žlutými okvětními plátky. Dokud si nezačneme protahovat černá křídla.

Končil srpen, bylo krásně a hrdličky netopýra zval ku lásce hlas.
To znamená, že jsem se usadil v nejlepším pokoji svého bejváku, vystrčil hlavu ven a spustil.
Můj dvouletý spolubydlící, dříve periferní bicáček, má pokoj o trochu menší s otvorem na druhou stranu.
Ne že bychom si konkurovali - na to už máme dohodnutá pravidla. Takhle ale máme za prvé lepší pokrytí prostoru a za druhé se jeho postpubertální mečení nemísí s mým perfektním hlasem.
Blížilo se hejno samic.
Spustili jsme oba nejsilnějším hlasem.
Propojily se do dokonalého koncertu, zesílily se navzájem, rozechvěly naši budku.
Vzápětí díky rezonanci upadla přední stěna.

Příběh, který se nečekaně zrodil na počátku DMD - doslova. Sledujte netopýří miminko od narození až do odjezdu ze školky do školy. Možno číst chronologicky i na přeskáčku. Drabblata na sebe příliš nenavazují.
Naleznete rozkliknutím fandoma a také na Dedeníku (děkuji Toře, JJ a Dede).

V karanténě I
V karanténě II
V karanténě III
V karanténě IV
V karanténě V
V karanténě VI
V karanténě VII

Je to jako na trhu. Jen to zboží se chválí samo doslova. Letíte a slyšíte lákavý zpěv ze všech stran.
“Přistaň v mém bejváku! Jsem mladý a krásný!”
“Jsem svalnatý a sexy!”
“Jsem naprostý machr a ta jizva je hrdinné zranění z vyhrané bitvy, rozhodně jsem nedostal na frak!”
“Miluji tě! A tebe a tebe taky!”
“Udělám ti dvojčata!”
“Udělám ti trojčata!”
No neke, a kde vezmu třetí bradavku?
“Má lásko, mám krásný byt a krásná křídla!”
Ale tebe znám, můj oblíbený! Stavím se.
Pak letím dál.
“Jsem zralý štramák a mám mladého spolubydlícího!”
Tebe taky znám! Jsi můj oblíbený...

Každý tvor se narodí jako sobec.
Je to nutné; nerozumíte světu kolem sebe, nejste samostatní a musíte uspokojit své potřeby bez ohledu na ostatní, abyste přežili.
My netopýři jsme dobře přizpůsobení; mámy mají dva cecíky a obvykle jedno mládě, výjimečně dvojčata.
První dny života se držíte zuby nehty mámy. Pak ostatních mláďat v kolonii. Zahříváte se navzájem, než mámy přiletí a zahřejí a nakrmí vás.

V kolonii nežiju, jsem časné dítě.
Postarám se o svoje bříško. Ještě piju mléko, ale už jsem od mámy odkoukala, jak se jí červi z misky. Jsem přece velká holka a ostatně, mámě mléko dochází.

Krčili jsme se v nejzazším koutě. Hlásky nám odumřely v hrdlech, která skutečně máme, ač u tak dobře živených chlapáků jako my se skrývají pod bohatým límcem.
Do domku táhlo a svítilo.
Dorazili lidé a stěnu přiletovali zpátky.
Na tamtu frekvenci si budeme dávat majzla.
Sotva jsem vystrčil hlavu, přitancoval...
... latinsky Vampyrum spectrum, česky listonos nosatý. Má totiž prasečí rypák.
"Ahoj kluci!"
Protáhl se MÝM vchodem do MÉHO pokoje.
Tedy pokusil se.
Vampyrum spectrum je dvakrát větší a třikrát těžší než my rezouni.
Pokusil se odletět s boční stěnou MÉHO pokoje!
Šel k zemi jako hruška.
Lidi ho ještě politovali.

Končil srpen, bylo krásně a hrdličky netopýra zval ku lásce hlas.
To znamená, že jsem se usadil v nejlepším pokoji svého bejváku, vystrčil hlavu ven a spustil.
Můj dvouletý spolubydlící, dříve periferní bicáček, má pokoj o trochu menší s otvorem na druhou stranu.
Ne že bychom si konkurovali - na to už máme dohodnutá pravidla. Takhle ale máme za prvé lepší pokrytí prostoru a za druhé se jeho postpubertální mečení nemísí s mým perfektním hlasem.
Blížilo se hejno samic.
Spustili jsme oba nejsilnějším hlasem.
Propojily se do dokonalého koncertu, zesílily se navzájem, rozechvěly naši budku.
Vzápětí díky rezonanci upadla přední stěna.

Chodit kolem mateřské kolonie po špičkách a pokud možno vůbec.
Odložit rekonstrukci, až budou děti vzletné a netopýrstvo odletí.
Prozkoumat vafky a domy před rekonstrukcí, jestli se v nich neskrývá kolonie.
Užívat si bezhmyzového léta.

Nenechat misku prázdnou.
Dokrmit ručně, pokud miska zůstává plná.
Nevypouštět v případě podezření na těhotenství.
Nevypouštět těsně před ani po porodu!
Nematlat na mládě, jsou-li vám prsty milé.
Nematlat na mámu a neničit jí účes.
Dokrmovat vitamíny, zophobáky a vápníkem.
V případě útoku strašlivým vřískotem s ukázkou velkých děsivých zubů být ohromeni a zařadit zpátečku.
Naučit mimino jíst z misky.
Přestěhovat do rozletové voliéry.
Vypustit.

Když jsem se narodila, byla jsem růžovočerná a měla jsem obrovská chodidla a maličká křídla, a velký ocásek a ocasní blánu, abych se mohla cudně zakrýt.
Jak jsem rostla, začala jsem nějak moc černat. Ale jako to? Vždyť máma má sice černá křídla a čenich a packy, ale jinak je rezavá!
Prý mi rezavá srst naroste až později. Zatím, jako mládě, budu tmavší.
V týdnu a půl mi narostly první chlupy. Tvořily stříbřité kouzelné proužky.
Teď už mi roste srst! Zatím jen na zádech, ale mám teprve dva týdny. Našla jsem si jeden rezavý chlup.
Až vyrostu, budu opravdu fešanda!

Když si dcera podruhé stěžovala, že přikrývka nezakrývá celý topný kámen, takže se na mě musí pořád věšet, a že omylem místo na kámen vlezla člověku do ruky a byla vzápětí omatlána a vyfocena, rozhodla jsem se jednat.
Pochopitelně jsem nejdříve vynadala člověku a dcera rychle ukázala velké děsivé zuby.
Člověk místo odpovědi nadzvedla koberec a vytáhla zpod něj pět uprchlých schovaných červů.
No to už byl vrchol!

Druhá noční hodina odbila.
Stěhujeme nábytek, obracíme a klepeme koberce, převracíme misky, vrtáme do zdí!
Zaslechla jsem od člověka, že se budeme po víkendu stěhovat do většího.
Ale my tu přestavbu dokončíme!

Netopýří miminko stráví první dny života v přechodové komoře mezi dělohou a vnějším světem. Přesněji řečeno, my mámy je schováme pod ochranné křídlo. Doslova.
Když nejsou lidé dostatečně pozorní, zjistí existenci mláďat až ve chvíli, kdy má matka dvě nebo čtyři nožičky navíc. Anebo jen dvě, ale každá je evidentně připojená k jinému pýřeti.
Ovšem na to není třeba mimino. Někdy zvednete pokrývku úkrytu a vidíte pět trupů, sedm nožiček, pět křídel a devět uší. Deváté ucho totiž splývá s desátým. Obavy mít nemusíte, nic nám nechybí.
Ovšem aby nám končetina přebývala, na to mimino třeba je. Nedá se svítit.

Spolubydlící se měla dobře. Ujídala mi zophobáky, vyhřívala se nad topným kamenem a narostl jí pěkný tukový límec. Člověk si několikrát podezíravě prohlížela její bříško a hledala, zda nemá zvětšené bradavky. Neměla, ale říkala, že je krmení dost a možná je načase probudit embryo a otěhotnět.
Lidé nás totiž vypustí, až když naše děti umí lítat a lovit.
Spolubydlící odletěla včera. Prý se ani neohlídla a vyrazila, jakmile ji člověk vytáhla v parku ze sáčku na rýži.
Budu mít všechno jídlo pro sebe.
Člověk bude matlat jen na mě!
Ale já se nedám a můj vzteklý ječák se ponese bytem!

Mámina spolubydlící říkala, že je máma od porodu uzlíček nervů. Prý se dřív neoháněla a nenadávala, kdykoliv člověk nakoukla.
Ano, máma se občas se spolubydlící poprala o hezčí místo k visení, ale tehdy na sebe jen byla opatrná, protože mě měla v bříšku. Teď se o mě pořád bojí a když mi byl jeden den, spolubydlící o mě zavadila při protahování a máma se okamžitě probudila a byla podezíravá. Spolubydlící šla spát ten večer radši do jiného úkrytu, prý stejně taky potřebovala oddech.
Obvykle mě ale hlídá z druhé strany než máma, aby mámě odlehčila od části odpovědnosti a stresu.