Moje články

Na pár místech se ještě odehrávaly šarvátky, samotná bitva však byla dobojována. Další z pevností Temného kultu padla.
Měli jsme zasáhnout daleko dřív. Proběhlo mi hlavou při pohledu na zombii, okusující lícní kost nějakého nebožáka.
Za mnou se ozvaly výmluvné, dávivé zvuky. Raději jsem myšlenkou přetnul magickou nit, která držela neživého pohromadě.
Otočil jsem se k bledé kněžce, která si rukávem otírala rty. „Je to zajímavý jev, kolegyně, čarodějové se již dlouho snaží dobrat toho, kde se v těchto zdivočelých produktech magie bere touha po potravě. Nic takového by pociťovat neměly.” Ušklíbl jsem se. „Zato já mám hlad jak ghúl.”

Elegantně jsem proklouzl mezi bavící se dvojicí a znovu ho zahlédl. Malý růžový korýš na něčím talíři.
Prvního jsem potkal asi před deseti minutami a od té doby jsem pátral po jejich zdroji.
Rozhlédl jsem se po sále. Probíhala tu slavnost k uzavření míru se sousedním královstvím a spatřil jsem další z těch mořských potvor. Kreveta se mi vysmívala malými očky, krunýř jí zrovna drtil jeden z členů delegace. V duchu ho stihlo mé prokletí.
Omluvným úsměvem jsem umlčel vojenského generála, který se mnou chtěl patrně zapříst hovor. Musel jsem spěchat, stop totiž rychle ubývalo a mně kručelo v břiše.

Cítil jsem potupu. Já, válečný mág, jsem skončil jako atrakce na místních trzích.
Do stanu vstoupila korpulentní dáma a posadila se naproti mně. Něco žvatlala, ale já neposlouchal. Chvilku jsem předstíral, že upřeně zírám do křišťálové koule a přitom jí letmo prohrábl myšlenky.
"Mám pro vás smutnou novinu, do zimy váš manžel podlehne chorobné nemoci. Ale nezoufejte, projeví o vás zájem záhadný cizinec."
Odcházela ze špatně předstíraným smutkem.
Dalším zákazníkem byl mládenec. Z jeho hlavy jsem rychle vycouval a otřást se pod náporem perverzností. Fuj. Raději jsem si vymyslel báchorku o tom, jak nalezne poklad.
Tohle bude ještě dlouhý den.

Stařena si přitáhla deku blíže k tělu, ústupek starostlivým strážím. Upírala zrak k obzoru. Právě se končil den a barvil moře do ruda.
Užívala si tuhle chvíli, kterou měla jen pro sebe a čekala, jestli jí dnes bůh odpoví. Nemohl jí vyrušit ani shon města u úpatí věže, ani muž čekající v jejích komnatách, aby si mohli promluvit o budoucnosti Sedmi satrapií.
Mezitím přemítala o dvou podobných večerech, tehdy jí bůh zeleným zábleskem napověděl. Jednou změnil život jí, podruhé ovlivnil osud světa.
Slunce zmizelo pod hladinou. Orea Pullawrová s povzdechem obrátila kolečkové křeslo a vydala se přivítat návštěvníka. Snad zítra.

Začalo to docela nenápadně. Přestěhovali mě z prostorných komnat do daleko skromnějších. Komořímu, který mi to oznámil, od té doby raší z uší karafiáty.
Pak se změnil zasedací pořádek a já se ocitl vedle uslintané baronky.
Bylo mi jasné, o co jde. Novému vládci se čaroděj u dvora nehodil, snad proto, co bych mohl vědět o smrti krále.
Já měl však smlouvu podepsanou na rok a odmítal ji porušit jen kvůli nějakým rozmarům.
Pomyslená poslední kapka však přišla, když mi byl zakázán přístup do hradních lázní a byl jsem vykázán do lázní veřejných, které každý lichý den sloužily jako bordel.

Sunkáč Kid zaúpěl. Tohle mělo být tak klidné odpoledne. Plánoval si zajít do saloonu, investovat část lupu do whiskey a za další zlato oslňovat Rozvernou Kačku. Nejkrásnější nosnici, která kdy na Divokém západě žila, vyskytovala se, či tudy alespoň projížděla.
Butch se k němu začal s vítězoslavným úšklebkem blížit. "Naftala tfoje poflední hofinka." Nešťastný pistolník šišlal, protože při ještě nešťastnějším pádu se klovl do jazyka. "Odfud nemáš kam uféft."
To si Sunkáč zase tak úplně nemyslel a namířil na druhého opeřence ukořistěnou zbraň. “V to bych nedoufal, chlípný bídníku, ještě jeden krok a ušetřím úřadům práci s odíráním tvého peří."

Bitva byla vyhrána. Hostina tomu však příliš nenasvědčovala. Prapory zakrývalo černé sukno, v sále převládal odměřený chlad.
Král zemřel, jen ti, kteří byli zainteresováni věděli, jak dobrovolný jeho odchod byl.
Mně to bylo jedno. Upíjel jsem z poháru a bavil se představením, které se tu odehrávalo.
Zaznívaly přípitky na počest mrtvého, chvála jeho úspěchů, ale za tím vším byl jen bezcitný kalkul kdo z koho.
Kdo ze smrti panovníka vytěží, kdo ztratí. Kdo bude do roka zahřívat lože královny vdovy, kdo uzurpuje trůn.
Byli tu i tací, kteří po hostině zmizí, opustí v tichosti království a půjdou z kola pryč.

Okolní svět pohltila bitva. Prapory s bílým kvítkem pleskaly ve větru a já sekal kletbami na všechny strany.
Z chumlu nepřátel se oddělil voják zakutý do zbroje a začal se probíjet ke mně. Ocel zdobyly runy pohlcující magii.
Pousmál jsem se, konečně nějaká výzva. Kroužili jsme kolem sebe a zkusmo se oťukávali. Po chvilce to začalo být příliš monotónní. Vyslal jsem proti němu proud energie a neustával, dokud pláty nezačaly žhnout.
Bylo po všem. Pokroucené zbytky zbroje se válely kolem. Ještě se z nich kouřilo.
Pohlédl jsem do tváře mrtvého. Z koutku jeho úst odkapávala krev na pošlapané květy lilií.

Ležel jsem zbitý na dohled vesnice. Kousek ode mě byl v trávě oblázek. Před chvilkou jsem na něj seslal kletbu a od té doby čekal, kdo se chytí.
Nečekal jsem dlouho, objevil se mladík, oči jen pro kus horniny.
Přistoupil jsem k němu a přitáhl ho do téměř mileneckého objetí.
Jeho tvář se zkřivila bolestí, kůže zešedla. Oproti tomu mé rány se začaly zacelovat.
Když jsem s ním skončil, padl mládenec na mech, v očích němou výčitku.
Máchl jsem paží a roztrhl realitu. Ještě, než jsem prošel portálem, věnoval jsem mu povzbudivý úsměv.
Na naše dostaveníčko asi jen tak nezapomene.

Vnitřní hlas mě začal ignorovat. Prý jsem příliš zešílel.
V nose mě polechtal pach zetlelého listí. Otravoval mě již kolikátý den. Ohnal jsem se a haluz sklouzla z mého zápěstí. Řetěz zachrastil.
Vydal jsem se ke dveřím, ale žádné tam nebyly. Kdo taky viděl v lese dveře?
Následoval jsem pěšinku.
Ohnul jsem hlavu pod větví. Minulo mě vržené ostří.
Přeskočil jsem tůňku a podlaha za mnou se propadla.
Proti mně se vyřítil divočák a já sotva stačil uskočit před kamennou koulí.
Nevím, jak dlouho jsem bloudil, ale náhle jsem byl venku a cizí magie, která mou cestu provázela, byla pryč.

Skončil jsem v mučírně. Nikoliv poprvé.
Věznitel mě vytáhl na nohy a dal okusit svého umu. Odbyli jsme to mlčky.
Podruhé jsem byl sdílnější. Řval jsem. On mlčel.
Při třetí návštěvě jsem ucítil magii. Potměšilý hlásek mě přesvědčoval, abych jí vrhl proti němu. Oplatil trochu bolesti. Mladší já by poslechlo. Místo toho jsem otupil tělo. Hlasivky jsem však namáhal dál, snad ze zvyku.
Setkání dál probíhala mlčky. Já si vystačil s vnitřním hlasem, on s kdovíkým.
Pak mi to však nedalo a podělil se o myšlenku, které mi dlouho ležela v hlavě. “Nepřijde ti, že jsme na tohle příliš staří?”

Dong. Hlava mi vybuchla bolestným tónem. Dong. Mozek se roztříštil na ostré kousíčky. Dong. Pryč bylo poletování vesmírnými dálavami. Dong. Do nicoty se vytratily vědomosti, jež jsem v nich nabyl.
Pootevřel jsem oči. Přez rozpraskané rty se mi vydralo chrčivé zaúpění. Někdo mnou smýkal po podlaze. Dong. Špatně. Táhl mě po schodech. Dong. S další stupněm jsem upadl zpět do bezvědomí.
Probudil jsem se zakutý v řetězech a hlavou mi vířily snad všechny zvony světa. Propadl jsem v šílený smích. Ve spáncích mi tepala nepředstavitelná bolest, ale smál jsem se dál. Bolest byla totiž tak rozdílná od pošklebování chrličů. Očistná.

Cítil jsem chladnout zem pod sebou. I když se ona neznámá vůle snažila ze všech sil, abych zapomněl. Já jí to nedovolil. Držel jsem se posledních nitek reality jako záchranného lana. Věděl jsem, že to tak může být klidně století.
Být někde sám s mou myslí je však ošemetné.
Stačí chvilka nepozornosti a rozuteče se všemi směry. Moje mysl by se dala přirovnat k zemi s jasně vytyčenými hranicemi. Za ní jsou další země, takové, do kterých se, ač nerad, sem tam vydám. A za nimi další, v mapách označovány jako "Terra incognita". A já nechci vědět, co tam leží.

Rána. Ležel jsem na zemi a sledoval klenbu, mizící ve tmě. Chrliče se posměšně ušklibaly. Ukázal jsem jejich směrem neslušné gesto.
Najednou bylo všude moc světla. Viděl jsem babičku v zahradnickém... Nebo se zahradníkem? To je fuk. Šílenství se v mé rodině dědilo.
Cupitala po cestičkách sem tam něco přistřihla, upravila. Celou dobu vesele štěbetala. Nastal čas krmení. Poznal jsem to podle kýble plného masa, raději nepřemýslet koho. Možná zahradníka. Květy se k ní začaly natahovat a ona je se smíchem odháněla. Natahovala jejich směrem dlaň a já sledoval jak chňapají po kusech těl. Babička měla nejkrásnější zahrady v okolí.

Už Vás unavuje pohled na Svět? Stoupne Vám tlak pokaždé, když jste vystaveni pohledu na chuligány, opilce, či své otravné spolupracovníky? My říkáme Nikdy více! Nabízíme speciální dloubátko, kterým budete schopni vyjmout obě oční bulvy naráz! Je to tak snadné. Vedlejší účinky garantovány. Při včasném zavolání provede zákrok náš pracovník.

Promnul jsem v dlani amulet. Bříšky prstů zkoumal rytiny. Už jsem tak blízko.
Bariéra mi nevzdorovala dlouho. Brzy jsem již kráčel po kamenných schodech. Každý můj krok se rozléhal klenbou a narušoval staleté ticho. Staré chrliče na mě vrhaly zlé pohledy a já v hlavě slyšel jejich zlostné syčení. Dávaly mi vědět, že tu nejsem vítán.
Snažil jsem se našlapovat tišeji. A vzpomněl si na knihovnu akademie a nerudnou knihovnici. Uměla skvěle zaklínadlo, po kterém se člověku sevřelo hrdlo tak, že příštích několik hodin mohl jen šeptat.
Možná se mi to jen zdá, ale ty chrliče mají nepříjemně podobnou tvář.

Seděl jsem na zídce a hvízdal si. Když mě uviděl, zbělal a podle všeho zapomněl dýchat. Nevím, proč na ostatní takhle působím.
„Slyšel jsem, že o mě říkáš nepěkné věci, zpěváčku.“ Pronesl jsem vesele. „Chtěl jsem ti původně pár z nich provést, ale budu shovívavý. Připravím tě jen o hlas.“ Zadeklamoval jsem zaklínadlo. A jeho hlava explodovala.
Leknutím jsem se překotil ze zídky a na obličeji mi přistálo něco slizkého. Lepší nepřemýšlet co.
Doma jsem nalistoval patřičnou stránku. Duch jazyka. Patetický název, nejspíš z minulého století, stejně tak jako kudrlinky, díky kterým jsem popletl pár písmen. K básníkově nemalé smůle.

Za okny chumelilo. Mrskl jsem celerem po příliš živém stínu a věnoval znechucený pohled talíři. Ač v krbu plápolal oheň, teplota v místnosti byla hluboko pod bodem mrazu.
Nejdřív mě má komorná, před kterou by se rozbrečel i vrchní inkvizitor, donutila sundat všechny trofeje ze zdí. Tedy hned po tom, co se vysmála představě, jak vychovávám dítě. Myšlenku na její vraždu jsem zavrhl už dávno. Pán Mrtvých by mi jí vrátil.
Tentokrát to však vážně přehnala. Prohlásila, ať si zažívání kazím sám, ale chlapec bude jíst zdravě. Nikdy předtím mi nedošlo, jak nesnáším mrkev. Odolává totiž všem mým magickým kouskům.

Čmáral jsem do písku vzorce. Nedaleko mne si hrál malý chlapec. A já znovu proklel nápad, brát ho s sebou. Těsně předtím, než jsme prošli portálem, mě kopl do holeně. A my skončili někde v háji.
Aby bylo jasno, ideální vzorec portálu se zakládá na mnoha proměnných. Od počasí, nejbližšího úplňku, jednorožce, či obětiště, kde byla vykuchána plavovlasá panna, po přesnou polohu.
Proto jsem v nejbližší vísce pořídil mapu. Chtěl jsem zredukovat proměnné. Ten obchodník ji velmi vychvaloval, neoprávněně. Až ho najdu, zabiju ho.
Skončili jsme uprostřed pouště. Věnoval jsem pohled viníkovi mých útrap. Přinejhorším neumřu hlady, alespoň ne hned.

Chlapec něco vykládal cínové figurce. Ten tu být neměl. Smutně jsem si povzdechl a sklonil se k němu, tak, abych mu viděl do očí. „Zahrajeme si na schovávanou, ano?“ Dotkl jsem se magií jeho mysli. Přidal důvěru. „Pikáš, počítej do sta.“
Vedle jsem konečně našel svůj cíl. Ten, za kterým mě poslal parukáč. Stíny mě skryly a já se dostal až za něj. Přejel jsem mu prstem po krku a on bezhlesně padl s prořízlým hrdlem. Amulet změnil svého majitele.
Spokojený sám se sebou jsem se otočil a… Ve dveřích stál chlapec, v očích děs. Nejspíš uměl jen do deseti.

Pobaveně jsem sledoval muže naproti mně. Pot mu smýval bílý pudr a myslím, že jsem v jeho paruce zahlédl kus dlaždice.
Seděli jsme v salonku. „Nabídněte si, můj pane.“ Pokynul jsem k tácu se zákusky. Můj společník vydal jakési vykvíknutí. Jeho pohled nepřestával těkat po trofejích, zdobících zdi.
Decentně jsem si odkašlal, s úmyslem upoutat jeho pozornost. „Pokud Vám to nebude vadit, zeptal bych se na několik drobnosti.“ Dal jsem mu chvilku, aby má slova vstřebal. „A dobře zvažte, co nakonec povíte. Řekněme, že jednáte na své vlastní nebezpečí.“
Vycpané hlavy předchozích návštěv mi s tichou útrpností dávaly za pravdu.

Vojáci rozrazili dveře panského domu. Odpor, na který se zmohlo pár porůznu vyzbrojených sloužících, nestál za řeč.
Vešel jsem právě, když výkřik posledního ohlašoval Pánu Mrtvých, že tu má práci. Rty mi zkřivil úšklebek. Tušil jsem toho, který se krčil za kachlíkovými kamny, vévodícími místnosti.
Počkal jsem však, až všichni zbrojnoši zmizí rabovat, znásilňovat, nebo co se v těchto chvílích obvykle dělá a začal si pobrukovat dětskou říkanku, která mi vytanula na mysli.
„…spadla, udělala bác!“ S tím slovem se kachlíky rozletěly a odhalily mi to, pro co jsem přišel. Usmál jsem se na vyděšeného muže. „Kdopak nám jí postaví?“