Strach

Sylvie posté drhne stolky, až se z povrchu loupe bílý lak. Leští vyklizenou vitrínu. V odrazu skla pozoruje vlastní vyděšené oči. Když jsi nervózní, zaměstnej se, přijdeš na jiné myšlenky. Tak ji vždycky nabádala matka, jenže rada proti ochromujícímu mrazení nezabírá.
Venku se něco děje. Na obzoru se mihotá podivná oranžová záře. Hoří? Slyší sirény. 
Proč se Slávka nevrací? Má tam jít? A co když mezitím přijde, bude potřebovat mámu a najde jen prázdno a tmu?
Zavolat manželovi? Třikrát uchopí a odloží telefon. Proč ho plašit? Není čaroděj, nepomůže, neporadí. 
Zabušení na dveře.
Sylvie poskočí leknutím. 
"Mami!"
Rozvzlyká se úlevou.