Bjørkhallen

Za každou trochu slušnou apatykou musí být zahrádka. V žádné lékárnické zahrádce hodné toho jména nesmí chybět mák.
U domku ve Vlčích jámách rostl mák velmi špatně. Mistr Severin to připisoval místnímu nevlídnému klimatu. Přesněji řečeno vrčel na zdejší zimy, chudou půdu a přemíru popela v kompostu, kdykoli měl sebemenší záminku.
Lisa neřekla ani slovo. Jen se cíleně ztratila v knihovně a pak se ujala setby.
Úroda překonala mistrova nejoptimističtější očekávání.
Třetinu makovic sklidil nezralých, dvě třetiny nechal dozrát. A pak na polici přibyly tři velké kameninové dózy s těmito nápisy: Tinctura opii. Oleum papaverinum. Mák s cukrem pro Lisu.

Černě oděný muž zavřel dveře hostinského pokoje. Zajistil je kličkou. Položil na stůl těžký balíček z tmavé plsti. Vyndal z brašny nádobku čirého oleje a lněný hadřík.
Pak rozhrnul plsť. Láskyplně pohladil červenavé švestkové dřevo. Přejel špičkou prstu po rytinách na kovových dílech. Pokochal se elegantní křivkou křesadlového zámku.
Hranice, kůl, proces a celé to divadlo kolem čarodějnic je přece tak odpudivé, říkal si, zatímco pistoli pečlivě čistil a olejoval. Zábava dobrá leda pro masy. Dílo hodné advokátíčka, který se hledí jen napakovat na konfiskacích.
On zná lepší způsob. Vystřel těsně nad hlavu. Člověka nezraníš – čaroděje zabiješ.
Nasypal prach.
Nabil.

Dva ptáci, růžový a šedý, zvedli hlavy. Za nimi se v kruhu Mandaly vlnilo a přelévalo všech pět elementů Mezisvětí.
„Jste si jistí, že ji chcete zapečetit?“ zeptal se Hjalmar Baldwyn. Pokládal tuto otázku dnes už poněkolikáté, odpověď chansonských však zůstávala stejná.
Pokrčil rameny. „Dobrá. Mistryně Sánchez. Prosím.“
Obcházeli novou, neúplně probuzenou Mandalu proti směru Slunce. Mistr Hjalmar si broukal zvláštní kolísavou melodii a z čirého vzduchu tvořil silná světelná lana, házel je a mistryně Elvíra je upevňovala k obrubě.
Nad Mandalou rostla pevná klec.
Její dva ptáci začali naříkat.
Byli slyšet míň a míň, až jejich hlas zanikl docela.

Přes opakované ujišťování, že se mohou cítit jako doma, bylo skupince otce Whitinga v Bjørkhallenu stále úzko.
Bydleli v hostinských pokojích. Nevyhovujících reguli.
Oltář si museli půjčovat. Tedy posvětit a zase odsvětit.
Hrad žil desítkami akcí, které neznali a na nichž se nepodíleli. Například v podkroví citadely se něco přestavovalo. Mniši nevěděli proč.
Cítili se odstrčení. Nežádoucí.
Přesto se rozhodli bdít s ostatními přes dlouhou noc zimního slunovratu.
Následujících deset dní jako by kolem nich všichni chodili po špičkách.
Jedenáctý den, v předvečer Božího hodu, je rektor Holden zavedl do prostor, které jim nechal upravit na míru.
Včetně vlastní kaple.

Nahřála vodu. Položila malého Ebbu do vaničky, a aby při koupání neřval, nechala mu kolem hlavy poletovat barevné bubliny.
Zapudrovala ho pudrem mistrovy vlastní výroby.
Zamotala do čistého plátýnka kus střídky, povázala tím lahev. Vzala si mrňouse na klín. Nakrmila ho a nezapomněla nechat odříhnout, i když měla strašný strach, že mu pustí buď hlavičku, nebo zadek. Když mohla prcka konečně strčit do kolíbky, oddechla si.
Broukala mu ukolíbavku a poctivě houpala, dokud nezabral.
S Karen to pořád vypadalo zle, kletba se nevzdávala. Mistr se od ní zas vrátil vyčerpaný.
Usnul dřív, než si Lisa stihla za práci vyškemrat pohádku.

Erik seděl na parapetu otevřeného okna a horoval: „Bratři! Nenechejme se svazovat těžkými okovy a kládami ze dřeva! Není snad smyslem naší existence, aby mohly myšlenky volně proudit? Jakým způsobem však máme svého cíle dosáhnout? Vždyť jsme sami sešněrováni v kožených kazajkách, odsouzeni k životu ve tmě a plesnivině, jen občas přerušené krátkým zábleskem spásného světla a závanem čerstvého vzduchu. Ach, jak brzy bývá otočen list a my upadáme zpět do známého žaláře, temného, nenáviděného... Zlomme hřbet našemu vězniteli, rozleťme se do světa, který jsme dosud směli jen zatuchle popisovat!“
„Pěkné,“ broukl Anzelm. „A teď mi ten herbář radši vrať.“

Číst srdce člověka vždycky bolí.
Jakobova práce je stát za starším kolegou, mlčet a poslouchat. Slyšet nevyřčené.
Prověřují nové vozky.
Většina z nich jsou nestudovaní prosťáčci. Gildě to nevadí. Ke starosti o zvířata a náklad bůhvíjakou chytrost nepotřebujete.
Zato nutně musíte být z jednoho kusu.
Mezisvětí dovede člověka rozleptat.
„Proč?“ ptá se Jakobův kolega dalšího mládence a ten začne bájit o cizích zemích, o dálkách, o koření. Jakob mlčí a poslouchá a vnímá za mladíkovým horováním roztřepené konečky zničených vztahů, přeřezaná lana nesplněných povinností, chvat útěku. „Až na konec světa,“ zapřísahá se mladík –
– a Jakob smutně zavrtí hlavou.
Tohoto ne.

Uběhl rok světa a slunce, jiskra věčného ohně žhnoucí v ledové lebce, bylo unavené a nemělo už sílu vystoupat na oblohu. Kleslo tedy za svět a padalo dál a dál, do říše ledu, kam odcházejí mrtví. Bylo tak slaboučké, že nedokázalo ani ten led rozpustit, ani tu říši prozářit. Nořilo se do mrákot, kde mrzne dech a srdce se zastavují, padalo nejdříve mezi stíny lidí, pak zvířat a nakonec stromů.
A dole, mezi kořeny největšího ze stromů, už zcela chladné a vyhaslé, propadlo do říše ohně.
Tam se naplnilo čerstvým plamenem a s novou nadějí vystoupalo nad náš chladnoucí svět.

Povedlo se jí to. Vlákala ho sem. Dospělý ze statku by sem nevkročil, dokonce i větší zvířata se tomuhle místu vyhýbají. Půda tu unese leda dítě a i to jen někde.
Padla bělavá tma, Danele vnímá jen rozmazané stíny stromů. K jednomu kmeni se přitiskla a je ticho, tichunko, aby ji ten zlý chlap nenašel. Slyší ho kousek odtud cákat a funět. Spadl do rašelinové pasti.
Začíná mrznout.
Chlap sebou mlátí jako vzteklý troll, pak řve cosi o bloudění v temnotě. Už ji tak proklel několikrát.
Je mrtvý, jen to ještě neví. Ráno led povolí a bažina ho vtáhne úplně.

Host se rýpal lžící v husté polévce. Odstrkoval ke kraji misky kusy mrkve a petržele, nabral kousek masa a vyplivl ho zpátky...
„Čím mě to chcete uctít, žrádlem pro psy?“
Danele s Alfem na sebe rychle mrkli. Oni měli polévku z losího srdce rádi. To přece dá rozum, že když takhle na podzim zabijete zvíře, tak nejdřív sníte vnitřnosti. Co má ten chlap v hlavě, že tohle neví? Může být rád, že je srdce dost velké, aby se dostalo na všechny.
„Neurážej hospodyni,“ uryl táta, „nebo tě nechám spát venku.“
Host mrštil miskou do krbu. „Mně zima nebude.“
Krb vybuchl.