Bjørkhallen

Fandom: Bjørkhallen.
Poznámka: Když poslední místní drablík, tak z hodně dávné historie, z doby, kdy se teprve stavěl hrad.
Díky všem, komu se moje skromné výtvory líbily - a díky všem, kdo jste sem psali, byla to super legrace.
„Tento brod je můj. Dejte mi, co nesete, nebo vás sním.“
„Neodolatelná nabídka,“ ušklíbl se Einar. „Ale poslyš, mám lepší.“
Troll naklonil hlavu a zamyšleně zvedl jedno kamenné obočí. Čekal boj nebo útěk, jen vyjednávání ne.
„Pronásleduje nás jeden kněz – víš přece, křesťan, cizí v téhle zemi, nesnáší nás čaroděje stejně jako vás trolly. Rádi bychom se ho zbavili. Nech nás projít, schováme se na protějším břehu. Až se přiblíží, já za ním zmatu cestu, Ingrid rozbouří řeku – a je tvůj. On, jeho družina i všechno, co nesou.“
Dohodnuto, provedeno.
Později na tom místě postaví pro trolla pěkný kamenný most.

Vypadalo to jako snadný úkol: zapisovat, co si bude mistryně z Narviku přát, vyřizovat pro ni pochůzky, nosit jí její poznámky a krabici se vzorky.
Řekl, že to zvládne.
Teď tedy s ní byl na sněmu.
Během první přednášky mu došel papír. Sotva si donesl další, poslala ho mistryně se vzkazem za jedním, druhým, třetím kolegou. Ten druhý mu zmizel, zatímco mluvil s prvním, třetího se neodvážil vyrušit z hovoru... a pak už mluvil mistr Lavoisier a Anzelm musel zapisovat.
Následovala přednáška mistryně z Narviku. Ona vystoupila na stupínek klidná, pohotová a upravená – a Anzelm za ní udýchaně vystavoval vzorky.

Fandom: Bjørkhallen.
Poznámka: bezprostředně navazuje v čase na drabblík Pozdě.
Táta se ho dotkl – a z malé jamky v zemi byl tunel.
„Utíkej. Neohlížej se.“
Sotva Anzelm udělal pár kroků, na temeni hlavy se mu rozhořela taková bolest jak nikdy, ani když ho Otec Sebastian kropil svěcenou vodou. Nedokázal se pohnout.
Za ním se ozvala rána.
Anzelm se otočil.
Táta se zapotácel, začal padat; z úst mu vyletěly rudé korálky krve. Přistály v Anzelmových vlasech hned vedle máminých slz. Tátova ruka smazala konec tunelu.
Anzelm zůstal sám.
Sklonil hlavu do dlaní. Bezděčně promísil slzy a krev, rozetřel si je po prasklině v magické pečeti.
Bolest pominula.
Naslepo klopýtal dál. Plakal.

„Anielo, musíme pryč.“
Neříkal jí to poprvé, ale tentokrát už nevypadal, že ustoupí. Police v komůrce, jindy plné knih a svazků sušených bylin, zely prázdnotou. U dveří stály tři truhly.
Rozechvěl se jí ret. „Ale, Karole... kam? Nemůžu... Maminka... Maminku by to zabilo...“
„Tvoje paní matka...! Anielo, a náš syn?! Nevidíš, že ho ničí už jenom ty modlitby? Nač chceš čekat – až sem dorazí inkvizice?“
Malý Anzelm se oběma rukama držel máminých sukní. Jeho šedivé oči pulsovaly nedětskou bolestí.
Karol vytahal truhlice na dvorek, vyhrábl v zemi jamku a všechny tam postupně zanořil.
„Anielo...“
Na dveře krámku dopadla těžká pěst.

Nový svazek, ještě vonící kůží a klihem, ležel na polici a tichounce dosychal.
„Když v tobě listují, sliní si prsty,“ protáhly zaprášené Dějiny Atlantidy. „Z toho se dělá plíseň.“
„Někdy tě otevřou tak mocně, že ti zlomí hřbet,“ sekundovaly škodolibě Astronomické tabulky.
„Nebo takový knihomol...“ navázal líně Artemidórův snář.
„Ale pane kolego,“ skřípl škodolibě vazbou Kodex kruciálních kleteb, „stačí znát ta správná slova, víme?“
„Nejhorší je laboratoř,“ zabušil deskami do police ctihodný opis Adalbertova herbáře. „Odtud se ještě nikdo nevrátil.“
Ruka vonící bylinami zvedla knihu do vzduchu. Anzelm se usmál. „Přesně tohle mi chybělo!“
Syllabus tinktur rostlinných se strachy rozšustil.

Fandom: Bjørkhallen.
Poznámka: jak bylo inzerováno, navazuje na drabblík Odpolední beseda.
Vaše Excelence,
buďte, prosím, ujištěn, že v případě toho chlapce, o kterém jsme mluvili, nejde o žádnou čarodějnickou praxi ani ze strany jeho, ani ze strany jeho rodiny. Dle mého soudu je hoch pouze posedlý. Již jsem zahájil potřebné procedury a doufám, že budou mít, s pomocí Boží, co nejdříve žádoucí účinky.
S úctou Váš oddaný etcetera.
- - - - - - - - - - - - - - - -
Otče,
domníváme se, že Vaše péče je příkladná. Přesto považujeme za nutné poslat Vám našeho spolehlivého...
... etcetera...
... přijměte jej...
... etcetera.
- - - - - - - - - - - - - - - -
Mistře gdaňský,
s naším Anzelmem je zle, a prý sem má dokonce přijet inkvizice. Mohl bych Vám ho na čas svěřit?
Karol Janecius