Bjørkhallen

Fandom: Bjørkhallen
Věnováno Profesorovi.
Teď byl sice pouhý mníšek, ale pocházel z hrabat z Talbotu. Takže když požádal o nějakou knihu, jakkoli podivnou, dostal ji. Knihovník jen dobrácky pozvedl obočí.
„Zkoumáš dějiny inkvizice?“
„No... vlastně ano, otče,“ řekl.
Ale lhal.
Hledal příběhy o lidech, jejichž ruce dokázaly to, co ty jeho. Odemykat zámky. Nechávat mizet písmena. Zapálit svíce na oltáři bez křesadla, pouhým dotekem.
A našel, Bůh mu pomoz.
Mezi řádky. Jen opatrně naznačované. V poznámkách připsaných drobným, nečitelným písmem na okraj.
Zmínky o černé magii.
Text se mu vzpíral, ale on byl vždycky chytrý. Porozuměl.
A vyzkoušel.
A pak už nebylo cesty zpět.

Fandom: Bjørkhallen
Poznámka: myšlenkově navazuje na loňská Praktická cvičení v terénu.
Severin zeširoka zívl a zkontroloval baňku. Vypadalo to, že zase stráví nudným dohlížením na aparaturu celou noc.
„Tumáš,“ strčil mu do rukou Leif hrnek s jakousi nazlátlou tekutinou. Stoupala z ní voňavá pára.
„Co je to?“
Leif se spiklenecky ušklíbl. „Čaj. Co si nechává posílat z Indie kvestor.“ A když viděl, jak se Severin podezíravě mračí, upřesnil: „Nálev z drcených fermentovaných listů čajovníku.“
Severin se zamračil ještě víc.
Leif se pousmál. „Má povzbuzující účinky. Nevykloubíš si sanici, neuhoří ti omylem rukáv. Podívej, kvestor...“
„Kvestor,“ odfrkl Severin. „Ten tomu rozumí. Spočítal sis někdy interakce taninu tady s tím svinstvem v baňkách?“

Fandom: Bjørkhallen
Správce skladiště nevěřil vlastním uším. „Kam že to chcete plout?“
„Do Rigy.“
„Myslel jsem, že jste chtěl zimovat u nás. Dát oškrabat kýl...“
„Však se včas vrátím, nemějte starost.“
„Kapitáne Berendsene, při vší úctě, je říjen. Podzimní bouře...“
„Řekl jsem, nemějte starost.“
Správce skladiště si významně povzdechl. „Jak myslíte. Ovšem v tom případě budu chtít, abyste mi náklad zaplatil hned. Žádný úvěr.“
„Jak libo.“
Kapitán s kamennou tváří vytáhl měšec. Vysázel na stůl požadovaný obnos.
A teď stál na molu, poslouchal, jak dělníci pokřikují: „Hej! Nakládáme loď bláznů!“ a modlil se, aby ho ten čaro... ech, vlastně ten mnich nezklamal.

Fandom: Bjørkhallen
Poznámka: Doplňuje drabblík Komplikace. Zlobili jste se na Severina? Odsoudili jste ho stejně snadno jako paní Leila, která o něm neví nic? Ó vy malověrní...!
První den ten lektvar nevoněl nijak, jen pálil. Jako voda, ve které táta nechal břitvu.
Pak z něj byla chvíli cítit zatuchlá hlína. A chutnal jako bláto se žížalou.
Potom z něj zavoněly puškvorce a rákos. Trochu nahnilé.
Později pelyněk. A... heřmánek? A stráň, nad kterou se zvedá vítr.
Tymián. Fialový vřes. To už se na lektvar začínala těšit. Každý večer v něm objevovala novou barevnou vůni.
Zavírala oči, když ji mistr řezal do rukou a nechával z nich skanout do poháru její krev. Nebolelo to. Jen to nechtěla vidět.
Dnes je nezavřela.
Uviděla čerstvé jizvy na jeho vlastním zápěstí.

Fandom: Bjørkhallen
Chlapec nenápadně postával u dveří do sakristie.
Otevřely se. Vyšel opat.
„Severine?“
„Otče,“ vydechl chlapec. „Otče, dneska jste říkal... Proč je smrtelných hříchů jenom sedm?“
Opat se usmál. Posadil se do lavice. „Jaký by podle tebe měl být ten osmý?“
Severin si promnul tvář.
„Mistr Talbot si myslí, že ignorantia. Ale to je vlastně...“
Ohlédl se. Za ním stál právě mistr Talbot. „Jen pokračuj,“ řekl tiše.
Severin se zachvěl.
„Pýcha a lenost,“ pokýval hlavou opat. „Ano. A ty si myslíš...?“
„Crudelitas.“
Mistr Talbot mlčky zvedl obočí.
„Krutost je žádostivost těla, Severine,“ řekl opat mírně. „Tak jako chtíč.“
Chlapec zbledl. „Ne...!“

Fandom: Bjørkhallen
„Pojď sem...? Ty! Ano, ty malá. Liso! Ukaž ruce? Ne, obrať je pořádně, ať vidím. Co to tady máš?“
Lisa stála před tou ženou (paní Leila, připomněla si v duchu, manželka toho čaroděje s úsměvem na tváři a unavenýma očima, toho, který s mistrem mluvil tak uctivě, rektora Holdena), stála jí těsně u kolen, mračila se a dívala se stranou, zatímco jí ta žena otáčela ruce dlaněmi nahoru a přejížděla palci po jizvách na předloktí.
„Kdo ti to udělal?“
Lisa mlčela.
Ta žena ji chytila za ramena. Zatřásla.
„KDO ti to UDĚLAL!“
Lisa mlčela.
„Tvůj mistr ti bere krev?! MLUV!!!“

Fandom: Bjørkhallen
Poznámka: dějově předchází drabblíku Pár slov nad sklenkou vína.
Pro dnešní den skončil. Všichni odešli: Lisina matka i těch pár vytrvalých klepen. Už ani nechtěl přemýšlet, která z nich to udání tehdy asi poslala.
Děvčátko zůstalo. Hořelo horečkou jako suchý vích.
Přinesl si olej na poslední pomazání.
Zaváhal.
Maminko, prosím, už ne, já už budu hodná...!
Co když místo úlevy přinese jen další bolest?
Náhle se cítil strašlivě prázdný.
„Deus, Deus meus, quare me dereliquisti...?“
Kdosi tiše prošel chrámem. Stoupl si vedle kněze. Sepjal ruce. Chvilku mlčel, pak pronesl poslední slova téhož žalmu: „Haec fecit Dominus.“
Otec Brian na něj pohlédl.
Mnich...?
„Ano,“ přikývl ten neznámý. „A také lékař.“
-------------------------
Poznámka pod čarou: Jelikož očekávám náraz na latinu, dovolím si několik vysvětlivek.
Verše citované v textu jsou první a poslední verš ze Žalmu 22. (česky... a pro fajnšmekry latinsky).
Historická poznámka k tomuto žalmu: schválně jsem ho dala do odkazu celý. On totiž není depresivní. Existuje názor - a mně se velmi líbí - že Ježíš na kříži nezoufal, ale zpíval právě tento žalm, celý, a že evangelista zapsal jen incipit, jak byla dobová praxe.
(Takže vlastně ani dnešní zadání vůbec nebylo depresivní. ;o)) )
Název drabblíku je druhá polovina 17. verše z jiného žalmu, 51. (česky... a pro fajnšmekry latinsky).
Cituju latinsky, protože využívám všech významových rovin těch slov. Vím, že se překladem ztratí. Snad jsem udělala dost, aby porozuměli i ti, kteří latinu neovládají.
(Chci zpátky tridentskou mši!!!)
A tady je bonus, 51. žalm (Miserere) ve zhudebnění Gregoria Allegriho. Ano, to je to, co se nesmělo zapsat a předávalo se jen ústně, dokud si to jednou neposlechl malý Mozart a pak to doma nezapsal podle paměti.

Fandom: Bjørkhallen
O zimním slunovratu, v tu dlouhou, zdánlivě nekonečnou noc, kdy jsou všichni ostatní bjørkhallenští shromáždění kolem ohně v refektáři a vyprávějí si příběhy, chodí Mistr Mandaly po Nádvoří. Se západem starého slunce pošle Draky na hradby a zavře brány.
Ta dlouhá noc bez naděje, kdy i mrtví spí tak hluboce, že je nelze probudit, je právě tou nocí, kdy se v Mandale objevují bytosti z Mezisvětí. Tančí mezi jejími Stromy: ohniví chlapíčci, vlny s proměnlivou tváří, větroplachové, oživlé kameny. A šepotavé stíny Prázdnoty. Proplétají se v překrásných obrazcích. Zpívají.
Lákají.
Mistr mlčky obchází Mandalu a hlídá.
Nesmí je pustit ven.

Fandom: Bjørkhallen
Na stěně visel detailně provedený nákres celého hradiště.
„Hic sunt leones, ibi dracones, illic deinde mantichorae esse dicuntur,“ bájil zpěvavým tónem Erik a ukazoval na různá místa plánku.
Anzelm seděl na předložce před krbem a vyčesával svého psa. „Hmm... draka jsem už viděl. Vletěl do řeky tady pro Barnabáše.“ Pohladil psa po hlavě. Z provazců dlouhých šedobílých chlupů oddaně zazářily oči. Anzelm se zase chopil kartáče. „Ti lvi, jak říkáš, ti jsou taky kamenní? Myslím, že na opravdové je tu trochu moc zima.“
Erik zahanbeně sklonil hlavu. „Ty lvy jsem si vymyslel. Ale mantichory tu jsou! Vážně! Živé!“
„Hm, hm...“

Fandom: Bjørkhallen
Poznámka: Pamatujete na loňské Balancování na hraně naděje? Tohle se odehrává dva dny poté.
Věnováno dětem na Žlutém kopci. (Kdyby někdo nevěděl, tak tam je onkologie.)
Lisa byla u snídaně nezvykle potichu.
Mistru Severinovi, který byl z dob vlastního dětství naučený jíst mlčky (a přinejlepším poslouchat nějaké čtení), trvalo hodně dlouho, než si toho všiml. Až když uslyšel závěrečné „Děkuji,“ uvědomil si, že je to teprve druhá věta, kterou dítě od probuzení proneslo.
„Bolí tě něco?“
„Ne, mistře.“
Tenký, nejistý hlásek.
Mistr se znepokojeně zamračil.
„Bříško, jako předevčírem?“
„Ne, mistře. Je mi dobře.“
Pohled upřený na špičky bot.
Mistrovo znepokojení vzrostlo.
„Špatné sny?“ zeptal se a zároveň už načrtával kouzlo pro zviditelnění magické pečeti.
„Ne, mistře. Nic se mi nezdá.“
Slyšel v tom hlase správně pláč?
„Stýská se ti?“
„... ne. Ani ne.“ Odmlka. Pak: „Já vím, že nemůžu zpátky.“
Příliš dospěle, příliš rozumně. Najednou si všímal, jak se malá při diagnostice ani nehýbe... jak usilovně se snaží být mu nápomocná...
… nebo je ztuhlá strachem?
Už už chtěl nespokojeně zavrčet, když se tichounce zeptala: „Co tam... vidíte? Budu... v pořádku?“
Nechal linie kouzla rozplynout.
„Budeš.“
Vklouzla mu do náruče. Položila si hlavičku na jeho břicho. Chvěla se jako ptáčátko.
Bezděčně ji objal.
„Čeho se bojíš?“
Mlčky ukázala na truhlici. Stál tam pohár, ze kterého včera pila svůj lektvar.
Teď v něm byla voda a kytička sedmikrásek.
Zčernalých.