Star Trek

„Jime, už je pryč několik měsíců,“ řekl McCoy a starostlivě se na něj zahleděl.
„Já vím, Kostro. Ale nic se od té doby nezměnilo,“ odpověděl Kirk a odvrátil pohled.
„Musíš se přes to přenést. Začít žít, Jime. Jako bys ho neznal. Ten bastard už pomalu ani neví, že jsme kdy existovali.“
Tahle poznámka zabolela.
„Víš co, Kostro, velení téhle mise musíš nechat na mně. Uvnitř jsem pořád kapitánem.“
McCoy tiše přikývl.
„Máš pravdu. Je to tvůj boj. Ale já se nechci dívat, jak se trápíš kvůli někomu, komu jsi nestál ani za vzkaz na rozloučenou. Jak se trápíš kvůli němu.“

„Moja myseľ k tvojej...“
...moje myšlienky k tvojim.
Jim precitol. Nemohol ten okamih opísať inak. Akoby bol po celý život nosil vo vlastnom vnútri poklad nevyčísliteľnej ceny – no sám ho nikdy nemohol dosiahnuť, dotknúť sa ho, doceniť ho. Bol prijatý do cudzieho srdca s prirodzenosťou, akú nikto vo vesmíre nemohol očakávať.
Akoby bol vždy býval Spockovou súčasťou.
A, Bože, ich mysle do seba zapadali ako ozubené kolesá, ich duše spoznali jedna druhú a splynuli v absurdnej harmónii v pokojnom centre tornáda nevyspytateľných citov. Odpor. Prekvapenie. Hnev. Nádej. Dôvera. Náklonnosť.
V bruškách prstov cítil brnenie, ako ozvenu Spockovho nepredstaviteľného úsmevu.
Kapitán...

„Kapitáne, doktor McCoy vás prosí, abyste podepsal-“ přistoupila k němu praporčík Jonesová, ale Kirk ji přerušil.
„Co to je? Kostra zase objednává alkohol pod záminkou, že to je na lékařské účely?“ zasmál se.
„Pane-“ Jonesové dnes nebylo dopřáno dokončit větu.
„No, ukažte to,“ vzal jí z ruky PADD a bez prohlédnutí ho podepsal. „A že doktora pozdravuji,“ dodal ještě, když mizela v turbovýtahu.
***
„Zatraceně, Kostro, co to děláš?! Pusť mě, to je rozkaz!“ zmítal se Kirk přikurtovaný k lehátku ošetřovny.
McCoy se šibalsky zahoupal na špičkách a zašklebil se. „Kdepak, Jime... podepsal jsi a co je psáno, to je dáno.“

"Komandér Spock na můstek!" Hlas kapitána Kirka otřásá lodí.
Oba Spockové dorážejí na místo téměř nastejno.
"Máme tady příchozí signál z lodi, která nás právě míjí. Vyžadují pana Spocka, bohužel se ale nemohu rozhodnout kterého." Kirkova tvář vyjadřuje směsici škodolibosti a pobavení. "Doporučuji, abyste se postavili sem, odsud budete oba pěkně vidět. Já zatím povolím přenos."
Přijímač párkrát zabliká, než se vyladí na signál.
Na obrazovce se objevuje velmi známá tvář se špičatýma ušima a nezaměnitelným sestřihem a se zmateným pomrkáváním si nevěřícně prohlíží výjev před sebou.
"Jednou to nestačilo?" Protáčí Scotty oči v sloup. "Už je to tu zas."

Kirk opřel čelo o chladivé sklo okna a snažil se nevnímat bolestné sevření ve svém hrudníku. Levou rukou si povolil límeček nové admirálské uniformy, ale bolest neustoupila.
Měl pocit, že všechno je zlý sen. Enterprise nadobro zmizela z jeho života. Spock se vrátil zpátky na Vulkán a ignoruje veškeré jeho snahy o komunikaci.
Nebem proletěla padající hvězda.
Za jeho zády se ozvalo pípnutí příchozí zprávy.
Úder srdce. Sevření žaludku.
Jen silou vůle se přinutil zůstat na místě. Protože šance, že bude zase kapitánem hvězdné lodi a Spock mu bude stát po boku, už byla stejně nenávratně pryč.
Obloha pomalu bledla.

Na můstku začínala denní směna. U kormidla seděl Sulu, u věděckého stanoviště se skláněla Spockova štíhlá postava. Kirk si připomněl, aby ho poškádlil kvůli včerejší povinné zdravotní prohlídce. Posadil se do křesla, nadechl se a... kvííík. Strnul, sáhl za sebe. Tribl! Malá chlupatá příšera, která minule zamořila celou loď! Potlačil zalapání po dechu, ale zděšení se mu muselo promítnout do tváře, neboť od vědeckého stanoviště se ozvalo: "Podle vašeho výrazu soudím, že se vám váš nový anatomický polštářek nelíbí, kapitáne?"
Zamžikal. Polštářek?! Chlupaté cosi se nehýbalo. Rozhlédl se. "Kdo...?" Pak si všiml zcela nevulkánsky samolibého výrazu ve tváři vědeckého důstojníka.

Kapitán pobíhala po můstku s pytlíkem brambůrků. Situace byla vše, jen ne pod kontrolou.
"Kapitáne, nouzové volání poblíž nás," oznámil komunikační důstojník.
"Kapitáne, já je minul," překřikoval ho pilot.
"Kapitáne, já na ně omylem vystřelila," ozvalo se od taktiky.
"TICHO!" přerušila je kapitán. "Komunikace, omluvte se té lodi."
"To nejde, jsou na cucky," pípla taktika.
"Mám se omluvit těm troskám?"
"Inženýrko, stav naší lodi?" zeptala se kapitán.
"Nedrobte mi do konzole. Ten výbuch nám zlikvidoval štíty."
Kirk složil u monitoru situace v simulátoru hlavu do dlaní. Už to tu bylo zase. První ročník. Musí se Spockem probrat obtížnost příjmacích zkoušek.

Po Spockově smrti předal Kostra kapitánovi dopis, byl od Spocka.
Drahý Jime,
jsem mrtev. Prosím, neželte mého skonu. Mělo to tak být, ať už okolnosti mé smrti byly jakékoli. Rád bych, abyste věděl, že mi vždy bylo ctí sloužit po vašem boku. V mnohém jsme se neshodli, ale i přesto jsem si vždy cenil práva nazývat vás svým přítelem. Čas trávený s vámi byl pro mne poučný stejně, jako mi přinášel nečekaný klid a pokoj.
Nyní mě nechte v pokoji odejít.
Žijte dlouho a blaze, můj příteli.
Váš oddaný první důstojník
Spock
Kirk s neutuchající bolestí zamáčkl slzu.
"Ach, Spocku..."

Jim si dokázal spočítať, že by nemal štekliť spiaceho Vulkánca, obzvlášť ak ho dotyčný Vulkánec dokáže poslať do bezvedomia pohybom dvoch prstov (nič nehovoriac o úctyhodnom pravom háku). V živote kapitána však nastanú situácie, keď je potrebné odložiť racionalitu nabok a urobiť, čo treba.
„Pán Spock!“
Z hĺbky chlpatej kopy sa vynorila Spockova hlava.
„Prepáčte, kapitán,“ prehovoril prvý dôstojník spod pradúcich tribblov. „Zdá sa, že som sa poddal ich sedatívnemu efektu. Fascinujúce!“
„Ak majú takýto vplyv na vás, čo spravia so zvyškom posádky?“
„Zaujímavá myšlienka, kapitán,“ Spock prisvedčil. „Smiem však podotknúť, že sme objavili humánnu biologickú zbraň proti Romulánskej flotile?“

„Nebudu vám tady vadit?“
Otázka ho lehce překvapila. Od té doby, co se o něm rozkřiklo, že programuje Kobayashi Maru test, si všichni kadeti sedali v knihovně co nejdál od něj.
„Překládám. Potřebuji k tomu klid,“ dodala rychle.
Sklonil se zpátky k rozpracovanému programu pro simulátor. Napsal sotva dvacet řádků, když vycítil, že se na něj dívá. Mnohem déle, než je obvyklé.
Tichá svahilská nadávka. Smazala půlku věty a začala ji psát znovu. Letmé setkání pohledů a další překlep. Evidentně ji značně znervózňoval. Buď v ní budil takový respekt, anebo ji velmi přitahoval.
Druhou možnost okamžitě zavrhl jako naprosto nepravděpodobnou.