Vincent van Gogh

Vincent van Gogh měl dozajista velké nadání pro psaní. Napsal stovky, tisíce dopisů, každý plný nádherných obratů. Vyjadřoval v nich své myšlenky, emoce a poznatky, balil je do krásných slov. To ale bylo jen pro blízké. Theovi se svěřoval se vším, protože věděl, že on jeho obavám a radostem porozumí.
Pro ostatní tu byly jeho obrazy. Bylo v nich vše, přesto jinak. Slova nahradil barvami, slovosled tahy štětcem. Neřekl tím to, co slovy, ale vnitřně měl strach veřejnosti sdělit to, co chtěl. Obrazy mu umožňovaly schovat si něco pro sebe.
A tak se dál vyjadřoval barvami a psaní přenechal jiným.

Vzduch je prosycen létem, horkem pulzuje vůně žní. Pole se chvějí záplavou zlaté, pod svitem žlutého slunce vypadá azurová obloha bez jediného mráčku skoro až zeleně. V dálce se modrají hory a pod nimi ve stínu odpočívají travnaté kopce, ve kterých jsou rozeseta hospodářská stavení.
Je čas první sklizně. Všechno tepe horečnatým životem a jako by se to odráželo v energických pohybech sekáče, který srpem seká obilí.
Vincent je obrazem před sebou naprosto omámen. Pulzující výjev v něm roznítí zápal, který ho nutí malovat. Pracuje bez přestávky až do večera. Slunce už zapadá za obzorem, když pomalu skládá malířský stojan.

Kee Vosová ovdověla a Vincent si jednoho dne náhle uvědomil, že ji miluje. Nejdřív to nedával najevo, jen si užíval přítomnosti své sestřenice a jejího malého syna. Vincent byl šťastný za čas strávený společně. Kee mu radila při kreslení, podporovala ho.
Ale jakmile překotně vyslovil slova lásky, všechno bylo špatně. Kee ho nechtěla ani vidět. Sledoval její kroky kamkoliv šla, ale odmítala s ním promluvit. Na vině nebylo to, že jsou bratranec a sestřenice, ale že Vincent neuživí ani sám sebe. Byl chudý příbuzný.
Vincenta to zlomilo. Zklamalo. Připadal si tak blízko, na dosah štěstí... a osud mu to pokazil.

Gauguin po dlouhém přesvědčování souhlasil, že za ním přijede do Arles. Vincent byl tak nadšený, že za všechny peníze, které dostával od Thea, postupně nakupoval věci, o kterých byl přesvědčený, že se Gauguinovi budou líbit.
Sliboval si od jeho návštěvy hodně. Budou spolu tvořit! Měl tolik očekávání, tolik se na to těšil.
Maloval okolní krajinu, plnil své obrazy jasem arleského slunce. Plánta ze sebe vyzařovala jeho štěstí. Rozvěsil je po domě, aby mu dodal útulnost.
Když Gauguin přijel, Vincent ho nenechal po cestě ani vydechnout. Popadl ho za ruku a odvlekl ho do žlutých polí.
Byl šťastný, alespoň na chvíli.

Vincent se snažil zlepšovat své malířské umění co to jen šlo. V záchvatech odhodlání pokreslil stohy papírů, maloval od brzkého rána do pozdního večera. Ve snech ho strašilo odmítnutí.
Nakonec ten tlak nevydržel. Všichni jeho obrazy považovali pořád za stejně špatné.
Odjel z Haagu a usadil se v Brabantu. Dělal studie vesničanů, stále dokola, až měl pocit, že se mu z toho motá hlava.
„Měl bys vyzkoušet barvy,“ napsal mu jednou Theo. Vincent se barev obával. Měl pocit, že na ně není připravený.
Ale když barvami konečně stvořil Jedlíky brambor, věděl, že barva je prostředkem k tomu, jak se vyjádřit.

Chodil ke Goupilovi týden co týden. Nosil Tersteegovi svoje studie a skici, aby od něj dostal zpětnou vazbu. Měl pocit, že se zlepšuje a vždy mu nadšeně ukazoval jednotlivé obrázky, ale Tersteeg nad nimi jen kroutil hlavou. Nevystaví je. Vincentova počáteční euforie rychle opadla.
Vždy se vracel domů skleslý a rozmrzelý. Neměl chuť dál pracovat. Ale pokaždé se našlo něco, co mu zase dodalo energii do dalšího kreslení. Milé slovo od strýce Mauva nebo dopis od Thea.
Ale Tersteeg mu ležel v žaludku neustále. Nechtěl nic od něj prodávat, protože to nebylo dost dokonalé. Dost podle představ akademických malířských mozků.

Postavil stojan do plenéru a zahleděl se na oblohu. Nebe nad Arles bylo tmavě modré, protkané zlatým svitem hvězd.
Maloval rychle, jako vždy, ale tentokrát bez horečnatého slunce, které ho přes den pálilo do hlavy. Malovat v noci jen za světla měsíce a plynové lampy bylo obtížné. Ale Vincent si nemohl pomoci, světla Arles odrážející se v Rhôně a sahající po celou šířku řeky až k protějšímu břehu, to byla nádhera. Vpravo dole namalovat zamilovaný pár, úplně ve tmě, aby vynikly odrazy světel.
Těšilo ho dělat obtížné věci, překonávat své hranice a možnosti. Věděl, že jedině tak může být umělcem.

„Opět jsem vzal do ruky uhel a celý den dělal studie dělníků, kteří mi za malý úplatek pózovali. Myslím, že se lepším, ale stále mám pocit, že se mi rukou nedaří přesně vystihnout to, co bych chtěl. Skládat myšlenky a pocity ve slovech je mnohem jednodušší, ačkoliv v posledních dnech cítím, že duch francouzštiny je mi lepším společníkem než holandština, náš rodný jazyk. Víc vystihuje to, co tu v Paříži prožívám.
Zítra ti pošlu nějaké další studie, mám v plánu jít se podívat na Montmartre a kreslit tam. Líbí se mi tamější domy.
Nezapomeň prosím na peníze.
S láskou
Vincent“

Od doby, kdy začal malovat, ho všichni považovali za blázna. To nikdy nezvládneš, slyšel ze všech stran. Nikdy nebudeš úspěšný!
Propadal depresím, když týden skoro nejedl, protože si to nemohl dovolit (za peníze od Thea zaplatil modely), a nakonec jeho oběť přišla vniveč. U Goupila jeho studie nechtěli. A pak přišel další týden, s vervou se pustil do díla, kreslil doslova o život. Prodá pár pohlednic? Ne, nebudou prodávat dílo někoho, kdo živí prostitutku.
Věděl, že tenhle způsob života ho jednou zabije. I přes to nebezpečí Vincent vytrval. Pozbyl důstojnosti, ale i tak měl občas pocit, že je neskonale šťastný.

Žlutý dům v Arles má barvu vaječných žloutků. Pořád září, ale už dávno není původní.
Jsem šťastná, že jsem konečně tady, ale je mi zároveň trochu smutno. Jak zasněně hledím do zahrady, vytrhne mě najednou hlas muže.
„Líbí se vám, mademoiselle?“ zeptá se mě. Překvapeně vzhlédnu. Přikývnu.
„Dal bych vám skutečnou, ale ta rychle uvadne. Když počkáte, přinesu vám namalované. Dopoledne jsem je dokončil, ale už budou suché.“
„Já...“ začnu, ale Vincent už odchází. Roztřesou se mi kolena.
Že slunečnice v mé ložnici jsou od něj, jsem nikdy nikomu neřekla. Mají pro mě hodnotu, kterou nedokáže vyčíslit nic na světě.