Vincent van Gogh

Tmavě modrá, skoro až černá obloha. Pod ní kontrastující jasně žlutá pole s cestou vinoucí se do dáli, do tmavé oblohy. Havrani. Hejno černých, zlověstných havranů. Dul silný vichr, oči mu slzely od zimy. Ale maloval dál. Energické tahy, bledá záře slunce za mraky.
A bolest uvnitř, v hrudi, na duši. Maloval zběsile, ale nepomáhalo to. Pšeničné klasy se skláněly ve větru, zoufale úpěly, a stejně tak měl i on pocit, že vítr ho brzy zlomí. Už nemohl dál. Ne, už ne. Už žádný běs. Havrani se přibližovali. Bylo jich čím dál tím víc.
Poslední tah. Jednou to muselo skončit.
_____
Poznámka: Spekuluje se, že je to pravděpodobně van Goghův poslední obraz... http://www.ibiblio.org/wm/paint/auth/gogh/fields/gogh.threatening-skies…

Vyhlédl z okna pokoje a zadíval se na rozkvetlou mandloň. Bylo jaro; květy stromu byly zářivě bílé a kontrastně vystupovaly na azurové obloze.
Nanesl na paletu bílou barvu z tuby a velké množství jí nabral štětcem. Maloval stromu jeden kvítek za druhým, jednotlivé plátky odlišoval tenkou černou konturou.
Vzpomněl si na slunné Arles. Na Gauguina. Obdivoval ho a chtěl, aby spolu bok po boku malovali v pléneru. Ale jednoho dne se Gauguin sebral a odjel zpátky do Paříže. Vincent přišel o svého hrdinu a musel malovat sám. Bezděky se dotkl obvazu na svém levém uchu.
A pak klidně maloval dál.
___
Poznámka: Pokud vás to zajímá, můžete si Van Goghův obraz, kterým jsem se inspirovala, prohlédnout zde: http://www.vangoghmuseum.nl/vgm/index.jsp?page=3128&lang=en