Skřivánek

Lodě se otřásaly zpětnými rázy děl. Pravidelnost chaosu halil dým. Bledé slunce zemřelo v šedočerné cloně. Déšť kulí a dubových třísek drásal paluby kluzké krví. Nemilosrdný kolovrat bitvy spřádal nit nenávisti. Žádné tanečky. Jen surový boj dřevěných těl.
Praštění stěžně přervalo přízi běsnění. Na okamžik. Ledové vody objaly splihlé plachtoví. Nikdo neslyšel volání tonoucích. Vítězný ryk šťastlivců.
“Přirazte k ní! Zahákujte ji!”
Náraz dřeva o dřevo.
“Na ně!”
Sténání trupu zahlušil zuřivý příval.
Pořád neměli vyhráno. Štěstěna se k nim stále mohla otočit zády. Zvrátit váhy vítězství. Raněná šelma ještě pořád měla zuby. A mohla smrtelně kousnout.
“Musíme najít zajatce!”

S Tomem se srazili před kanceláří velitele přístavu. K nábřeží se vydali společně.
“Jak se daří Benovi? Katherine si dělá starosti.”
“Už dobře. Ale poslední dopis dorazí nejdřív za měsíc.”
“Dřív se přesvědčí sama.”
Frances pozvedla obočí.
“Má sestra umí být občas zatraceně neústupná. Krom toho vám vezeme nové rozkazy.”
“Snad nás znovu neposílají na sever. Ledu mám plný zuby.”

Člun přirazil k boku Skřivánka. Katherine odmítla pomoc. Vyšplhala na palubu jako starý námořník. Bocman rozháněl zvědavce.
“Nezírejte, bando budičkničemů!”
“Vítej na palubě.”
Srdečný stisk ruky.
“Kde je?”
Kývla k hlavnímu stěžni.
“Pane Miltone, slezte z toho ráhna! Máte návštěvu.”

Příšeří orlopu čpělo smrtí. Doktor právě sešíval bok střelmistra Robsona.
“Madam?”
“Kde je Benjamin?”
Kývl do kouta. Tvář se perlila potem.
“Přežije?”
“Jsem doktor. Ne pánbůh.”

Dopis Miltonově matce ležel rozepsaný na stole ve změti papírů. Odmítala nad ním zlomit hůl. Ozvalo se zaklepání.
“Vstupte.”
“Zajatci pod zámkem. Margarita ve vleku. Jsme připraveni k vyplutí,” oznámil pan Keith. Podala mu zapečetěnou obálku.
“Ujmete se na ní velení.”
“Děkuji, madam.”
“Na povýšení by to mělo stačit.”

S Margaritou se rozloučili u misie. Frances sestoupila na orlop. Pan Milton spal. Doktor zvedl hlavu od knihy.
“Má tuhý kořínek.”
“Děkuju, doktore.”
“Mně neděkujte.”

Snažili se probít k zádi. Margarita byla chromá. Ne však její posádka. Frances pátrala po jejím kapitánovi. Pak ho spatřila. Zastřelila muže, který jí stál v cestě. Znovu nabít nestihla. Přijal nevyslovenou výzvu. Břinknutí kovu o kov. Tanec na hrotu porážky. Prudký náraz do zábradlí. Šátek na paži mokval krví. Staré rány křičely bolestí. Nohy se podlomily. Koutkem oka spatřila Skřivánka. Cáry plachet visící z ráhen. Zpřetrhané lanoví. Vrtkavá Štěstěna šklebící se uprostřed zkázy. Hořkost porážky na prahu vítězství.
Ztratí svou loď.
Výstřel zprostřed vřavy. Poslední rána nedopadla.
“Zajatci osvobozeni, madam,” hlásil pan Keith.
“V pravý čas.”
Vlajka odevzdaně klesla.

Zatímco Frances se snažila získat vládu nad lodí, pan Keith vedl své muže do jejích útrob. Poháněl je spravedlivý hněv. Avšak obránci nedali ani píď zadarmo. Palubu Margarity zaplavila krvavá řež. Řinčení tesáků. Štěkot mušket z ráhnoví.

Probili se na orlop. Pan Keith si otřel krev z čela. Nad hlavou stále slyšel ryk boje.
“Pane! Jsou tady!” křikl námořník od průlezu do podpalubí. Rozběhl se k němu.
Byli tam. Spoutaní. Schoulení k sobě co nejdál z dosahu páchnoucí vody.
“Dostaneme vás odsud!”
Sestoupili dolů. Ledové prsty stoky sevřely lýtka.
“Pan Milton, pane. Je na tom zle,” hlesl jeden ze zajatců.

Lodě se otřásaly zpětnými rázy děl. Pravidelnost chaosu halil dým. Bledé slunce zemřelo v šedočerné cloně. Déšť kulí a dubových třísek drásal paluby kluzké krví. Nemilosrdný kolovrat bitvy spřádal nit nenávisti. Žádné tanečky. Jen surový boj dřevěných těl.
Praštění stěžně přervalo přízi běsnění. Na okamžik. Ledové vody objaly splihlé plachtoví. Nikdo neslyšel volání tonoucích. Vítězný ryk šťastlivců.
“Přirazte k ní! Zahákujte ji!”
Náraz dřeva o dřevo.
“Na ně!”
Sténání trupu zahlušil zuřivý příval.
Pořád neměli vyhráno. Štěstěna se k nim stále mohla otočit zády. Zvrátit váhy vítězství. Raněná šelma ještě pořád měla zuby. A mohla smrtelně kousnout.
“Musíme najít zajatce!”