Skřivánek

Skřivánek se prodíral k východu. Příď fregaty zkrápěla vodní tříšť. V širokém průlivu mezi ostrovy vítr zeslábl. Jankovitý pohyb lodi přešel v mírné kolébání.
Frances však nedovolila posádce polevit v ostražitosti. Znala zdejší vody. Nejedna neopatrná loď skončila na zrádných mělčinách. Sama jen zřídka opouštěla palubu.

Pan Whitfield nebyl nadšený. Za přísně formálním jednáním se skrývala nelibost. Své povinnosti plnil podle očekávání. Nikdy neudělal nic, co by mu mohla vytknout. Posádka ho však neposlouchala z oddanosti. Na řadové námořníky se díval spatra. Mezi ostatní důstojníky také nezapadl. Snad o to ani nestál. Ani o její důvěru.
Nebo o blaho lodi.

Tropické slunce žhnulo. Osm úderů zvonu oznámilo pravé poledne. Přesýpací hodiny začaly odměřovat první půlhodinu odpolední hlídky. Hvizd píšťaly zanikal v dusotu bosých nohou měnících se směn.
Frances si otřela pot z čela. Kabát dávno odložila. Zapsala jejich polohu do lodního deníku. Před dlouhými týdny se na stejném místě rozloučili s Královnou a začal jejich nešťastný hon na prohnaného kapera. Doufala, že tentokrát se na ně usměje více stěstí.
Od kapitána čilé brigy, kterou potkali předchozího dne, získali jen jen neurčité skazky. Prý dál na jihovýchod kdosi přepadá konvoje s tabákem a dalším drahým zbožím. Víc nevěděl.
Potřebovali čerstvejší stopu.

Večeře v jídelně důstojníků se příliš nevydařila. Frances společnost opustila brzy.
V soukromí své kajuty shodila tíhu přetvářky. Zabořila dlaň do psího kožichu. Nalila si z karafy pohár vína. Sáhla do hromádky sucharů od oběda. Pečlivě vytřepala moučné červy. Ždibec ukousla a odložila suchar stranou ostatních. Do kajuty nakoukl Jones.
"Budete si něco přát, madam?"
"Mám vše, co potřebuji, děkuji."
Z rozložené námořní mapy odhrnula změť papírů i odpichovadlo. Upila z poháru. Potřásla hlavou ve snaze utřídit myšlenky. Neúspěšně. Mísily se v klubku pochybností. Pan Whitfield nebyl hlupák. Nemohla ho konfrontovat. Prozatím.
A po La Gaviotě jakoby se slehla zem.

Fregata brázdila obvyklou lodní trasu. Pravidelný řád měřený údery zvonu tišil rozbouřenou morálku. Frances posádce nic neslevila. Po týdnu už mužstvo šlapalo skoro jako hodinky. Přesto stále vnímala vlny nesouladu. Kradmé pohledy. Gesta. Vyhýbavý pan Milton. Ztichlý šepot kdykoliv se objevil první důstojník.
Měl být její pravou rukou.
Nebyl.

Milton se vrátil z hlídky. Odložil klobouk. Kabát však nesundal. Jeden ze starších chlapců k němu přisedl.
"On ti nedá pokoj."
Milton pokrčil rameny a otevřel knihu.
"Bene, měl bys to říct. Kapitánovi."
Milton šlehl po kamarádovi pohledem.
"Má svejch starostí dost. Nejsem žádná slepičí prdelka."
Svoje problémy musí vyřešit sám.

Skřivánek voněl novým nátěrem. Frances pohladila dubové fošny. Preston odvedl dobrou práci. Cítila jak fregata omládla. S večerním odlivem vyklouzla z přístavu. Vítr přinášel závan časů, kdy Skřivánek býval šťastnou lodí.
Všimla si Miltona. Seděl vysoko v lanoví. Osten starostí umlčel kouzlo okamžiku. Vyšplhala za ním.
"Dobrý večer, Benjamine."
"Madam," vydechl. Nečekal společnost. Napůl nepřítomně hleděl k obzoru. Slunce barvilo horizont měděným plamenem. Hodnou chvíli mlčeli.
Pak Frances zvolna promluvila.
"Nejste ve své kůži."
Potřásl hlavou.
"Měla jste někdy strach, madam?"
Tichá otázka vířila myšlenky. Přikývla.
Chlapec vraštil čelo. Nic neříkal.
"Ale s vaším strýcem, jsme si vždy kryli záda."

Rozhodla se Skřivánka opravit na mělčině stranou přístavního mumraje i zvědavých pohledů. Brzy nad ránem ho odvedla z kotviště. Plul těžkopádně. Jen neochotně reagoval na kormidlo. Frances zamračeně sledovala mírně zčeřelou hladinu. Hledala nejlepší místo, kde zakotvit.
"Tady to půjde."

Fregata s očesanými stěžni ležela na hladině jako raněný liviatan. Odhalovala slunci mědí pobitý bok. Pokrývalo ho množství nevzhledných schránek svijonožců.
"Nebojte, madam, dáme ji do parády," ujišťoval Preston.
"Kdy budeme moct vyplout?"
Tesař pokrčil rameny.

Pracovní lomoz neutichal ani v noci. Čím dřív vyplují, tím lépe. Lelkování v přístavu rozladěné posádce nesvědčí.
A La Gaviota na ně čekat nebude.

Najít dobrovolníka, který by se ponořil pod vodu a zjistil, kudy teče do skladiště, nebylo snadné. Naprostá většina posádky byli beznadějní neplavci.
Přihlásil se Jones. Svlékl kabát a vestu a spustil se přes bok. Z paluby ho sledoval nespočet zvědavých očí. Neobvyklé divadlo na chvíli přebilo napjatou náladu, která na Skřivánkovi panovala. Ne však úplně.
Francesin střapatý vořech nervózně pokňourával. Stevard patřil do smečky.
V úponách visel hrozen kadetů. Mladý pan Milton se tvářil neobvykle sklesle.
Nad kalnou hladinou se objevila stevardova hlava. Tesař Preston mu pomohl zpět na palubu.
"Našel jste to?"
Přikývl.
Kapitánův stevard se stal hrdinou dne.

Kráčeli boční ulicí.
"Jste si jistá, že to je dobrý nápad, madam?" zeptal se Milton opatrně. "Ten podnik," kývl k omšelé vývěsní ceduli, "nemá nejlepší pověst."
"Není to první hampejz, který navštívím, Benjamine. Ani nejhorší."
Mladík zrudl a překvapeně se zastavil.
"Co koukáte? Pojďte."

Na Skřivánka se vrátili nad ránem.

"Co že udělala?"
Půltucet kadetů visel Miltonovi na rtech.
"Podplatila bordelmamá. Míchaly mu víno s rumem. Ten upjatej panák měl pěknou špičku. Slíbil by nám snad i královské klenoty, kdyby..."
Uťal ho zlověstný hlas pana Whitfielda.
"Pane Miltone, dnes jste se dostavil do služby pozdě a nebyl jste řádně upraven."

Frances upíjela odpolední čaj, když se na Skřivánka vrátil pan Whitfield.
"Nedá nám ani kulatinu navíc, madam."
Zvedla obočí.
"To jste jistě očekával."
Nesnažila se skrývat rozmrzelost. Znala tyhle krysy. Vždy se mohla spolehnout, že nepustí ani třísku, dokud nepoužije ty správné argumenty.
Pomalu vstala. Měřila si Whitfielda zkoumavým pohledem. Nebyl žádný zelenáč. Věděl, jak to chodí. Měl si poradit.

"Už jsem to řekl vašemu prvnímu důstojníkovi. Dostanete jen to, na co máte nárok. Mám na to předpisy."
Rázný, hubený chlapík oblečený podle poslední módy jakoby do špinavého provinčního přístavu nepatřil.
Frances vážila možnosti. Má raději peníze nebo dobrý alkohol?

Velitel přístavu listoval dokumenty. Po tvářích mu stékal pot. Vzduch se sotva pohnul. Páchl splašky a rybinou. Oknem do pracovny linulo kvokání drůbeže.
"To bylo ovšem naprosté fiasko, Doylová. Jeden by předpokládal, že někdo s vaší pověstí si s obyčejným kaperem poradí. Inu, nemůžeme věřit všem přístavním klepům, že?" zasmál se, jakoby pronesl vydařenou anekdotu.
"Ostatně námořníci toho navykládají..."
Proud slov se mísil s venkovním hlomozem. Kdesi zaštěkal pes.
Mlčela. Mimoděk tiskla pěst. Rána ze šarvátky s korzáry se stále nepříjemně ozývala.
"Jak dlouho bude trvat, než bude ta loď plavbyschopná?"
"Tak rychle, jak to bude možné, pane," odpověděla uštěpačně.