DMD č. 26. pro 26. 4. 2026. Téma: Máte právo nevypovídat

Eduard nebyl hlupák, ale vzhledem k okolnostem bylo snazší předstírat, že jím je. Bylo mu sotva patnáct, když pochopil, jak snadné je zbavit se v téhle zemi krále. Možná, kdyby neměl náhradníka, ale ve hře byl jeho mladší bratr i vlastní syn. 
Jak se matka zbavila otce, věděli všichni. 
Čekal. Tři roky byl loutkou v rukách královny matky a Mortimera. Věděl, že jeho čas přijde. 
V den dovršení plnoletosti si nadělil dárek. Spolu s přáteli přepadli Mortimera, uvěznili ho v Toweru a v tichosti ho bez soudu popravili.
Královna vdova dostala na výběr - vše svést na milence, nebo ho následovat.

Zahleděli se na ikonu položenou na pultu. Přísný pohled vševládného Krista přitahoval oči.

Vzduch kolem Reného Ocelot se rozvlnil. Z jeho těla se odloupla průhledná bílá postava, protáhla si ramena, zamávala malé Eleni, napřáhla ruku k obrazu a propadla se do něj.

René Ocelot vykřikl: "Stát! To je přepadení!" Zapotácel se.

"Jste v pořádku?" zeptala se ustaraně Martha.

"Všechno je pod kontrolou. Jste zatčeni. Policejní pes bude odveden do evidenci pistolí a k očkování proti buldozerům. Šach mat, holčičko, tohle je rošáda!"

"Myslím, že není v pořádku," usoudila Dana.

"Třeba se z toho vypovídá."

"Mám právo nevypovídat," prohlásil spokojeně Ocelot.

Tác zkroušeně hleděl na Jana, jak velmi soustředěně cosi kutí za pultem. Možná mu neměl všechno vyklopit na rovinu a nechat ho v iluzi, že si svou cestu našel sám. Ale myslel, že zrovna on to unese. Který rarach mu tohle našeptal?
Jan postavil na stůl exoticky vyhlížející konvičku a odlil do dvou malých misek našlehanou hnědou tekutinu.
Profesor upil a zašklebil se. "Těžké pokání."
"Udělám vám kávu."
"Ne, já se vpiju. Takže odpuštěno?"
"Jasně. A další úkol?"
"Na gymnáziu potřebují nového fyzikáře. Někoho s praxí."
"Znám."
"Kdo je to?"
"To vám v žádném případě neřeknu. Mám taky svoje tajemství."

Měl to před sebou černé na bílém... Slyšel už o trpaslících bez práce. Přestali se mýt... až celí zmodrali. Shlukovali se do kolonií nepokrytých flákačů a životy se jim smrskly do jediného slovesa.
"Hajhou," pozdravil předáka.
"I s tebou," dostalo se mu na oplátku.
"Přišel jsem... za celou naši směnu. Prosimtě nedělej to. Už pro ty vodkroucený roky."
Věděl, že to bude na dlouhý lokte. Pokrok nezastavíš. Inovace a nejnovější trend - přirozená blbost - jim bere práci.
"Sám víš, že to jinak nejde. Orci pracujou dvakrát tolik a nic za to nechtěj. Co mi zbývá?"
"Máš právo nevypovídat!" Zkusil ještě zoufale.

„Dobré ráno,“ usmál se Tanal Jatvanar vlastnímu vtipu a zkontroloval upnutí řemenů držících končetiny spoutané osoby. Jemu osobně bylo jedno, kdo to je. Věděl, že vinni jsou všichni, a nezáleželo na tom, kdo byli před zatčením.

„Já nic neudělal,“ protestoval připoutaný ke skřipci. Do hlasu mu pronikla panika.

Tanal Jatvanar se nadechl toho sladkého oparu strachu, který připoutaného obklopoval. „Jistě, a o ničem nevíte,“ odpověděl Tanal Jatvanar. Tuhle výmluvu slýchal několikrát denně.

„Podle Lederských zákonů máte právo nevypovídat. Já sám doufám, že tohohle práva využijete co nejdéle,“ olízl si nedočkavě rty. Už teď byl vzrušený, a to ještě ani nezačal.

Uvnitř stavení se setmělo. Hranatá postava v mantlu zakrývá dveře. Pergamenová kůže plná vrásek, vlasy stažené pod mokrým kloboukem, v ruce hůl. 

Nemluví. Temné oči prohlížejí vetřelce. 

„Promiňte, dům vypadal opuštěně. A venku tak hrozně prší. Zaplatíme vám za nocleh,“ padá ze mě. Nehovoříme stejným jazykem. 

Rita se sune z pryčny, stojí kousek za mnou. V ruce peněženku.

Ignoruje nás. Vytřepává kabát, věší ho na trám. Odněkud ze tmy vytahuje otřískanou hliníkovou konvici a vychází zpátky do deště. Vrací se s vodou. Ukazuje na náš vařič. Úslužně stahujeme ešus z hořáku. Kývne, staví nádobu na oheň a rozpřahuje ruce.  

Vítejte.

Maminka zastrkuje Filípkovi cíp košili do kalhot. „Jako ze žurnálu, můžeme vyrazit.“

„Tatí, jedeme autem?“ 

„Dneska ne.“ 

„Ale já chci řídit! Vzuuuuum,“ kluk krouží po bytě. „Jsem závodník.“

„Můžeš si vzít šlapadlo.“

„Filipe, stůj!“ Žena křičí. Marně. Nablýskaný žlutý stroj kosí záhon tulipánů. „Deratizoval jsem ty parazity!“otáčí se klouček hrdě na tátu. 

Muž tuhne, maminka táhne syna od poničených květů. „Filipe, co to meleš? Kytky jsou  živé.“ 

„Byly. Než je někdo zlikvidoval.“ Muž se shýbá pro květy. Jeden podává ženě, druhý dceři.

„Hrdinství vypadá jinak,“ otáčí se na Filipa. 

„Nemusíš mu to vysvětlovat,“ žena se usmívá. „Nebo radši ano.“

Minerva přehlédla upravený prostor a řadu košťat ležících na trávníku. Povzdechla si. „Snad je to tentokrát všechno. Hagride, můžeš je přivést. A nemusíš jim povídat, že tohle všechno nejsou běžná opatření při první lekci létání.“
„Jasně. Dyť vim. Už si mi to řikala nejmíň vosumkrát. Voni by to pak chtěli ouplně beze všeho, stejně jako kouzelnický děcka.“
Na nádvoří vtrhl rozesmátý, nadšeně pokřikující hlouček.
„Ticho!“ zaburácela madam Hoochová. Hlasité nadšení se změnilo v dychtivé ticho. „Teoretickou instruktáž jste již absolvovali. Teď se postavte každý k jednomu koštěti. Vztáhněte nad ně pravou ruku a…“
Z třinácti hrdel se ozvalo odhodlané „Hop!!!“

Zahrada byla pustá. Z vistárie zbyl jen kmen a pár ohlodaných větví. Na kamenné podlaze se rýsovaly zčernalé obrysy křídel. Všude se válely střepy. 

Malvína byla sama.

„Metoději?”

Náhrdelník se zachvěl a pokračoval v hlubokém spánku.

Rozeběhla se prázdnou chodbou.

Seděl na schodišti a díval se do nebe.

„Měla jsem o tebe strach!”

„Proč? Máš svoje vzpomínky, domov, rodinu. Máš se kam vrátit!”

„Můžeš jít se mnou!”

Sklopil hlavu. Mlčel. Zíral na nohy, jako by to mohly říct za něj. 

„Půjdeš?”

„Nechci o tom mluvit.” Schoval obličej do dlaní a začal si okusovat nehty. 

Posadila se vedle něj. Sevřela náhrdelník.

Gynekolog spáchal vraždu. Policisté ho zadrželi hned na místě činu a po prohození povinných frází typu „Máte právo nevypovídat“ a „Cokoli řeknete, může být použito proti vám“ ho odvezli na stanici. Tam ho vyšetřovatel žádá, ať to vysvětlí. 

Gynekolog povídá: „Měl jsem velice těžký den. Ráno jsem měl soukromou ordinaci, na koze se mi vystřídalo dvacet klientek. Potom jsem měl v nemocnici vizitu čtyřiceti pacientek a odpoledne ještě pět porodů a dva potraty. Večer jsem se šel projít do parku, abych přišel na jiné myšlenky, a ta prostitutka mě zastavila, že za stovku mi ji ukáže... Prostě jsem se neudržel."